wz

Šumavská "třiatřicítka" z Gerlovy huti do Srní

S tím článkem přicházím trochu pozdě - sezóna pomalu končí a cyklotrasy se na Šumavě za chvíli změní ve stezky pro běžkaře. Ale snad ještě mnohde avizovaná malá doba ledová ještě počká a příští rok opět sníh roztaje a cyklisté vyrazí za poznáním našich největších hor.

Trasa č. 33 je pro Šumavu doslova páteřní. Vede ze Železné Rudy až do Vyššího Brodu na opačném konci Šumavy a měří 163,50 km (popis a průběh najdete na stránkách Cyklotrasy). Trasa je vedena někde po silnicích, někde po účelových komunikacích. Důležité ale je, že se nyní ve velice frekventované a velice krásné oblasti Plání (respektive v úseku Gerlova Huť - Hůrka - Prášily - Srní) podařilo cyklistům vytvořit samostatné těleso cyklotrasy, které je zcela odděluje od běžného silničního provozu. I když je pravda, že aby toto bylo dodrženo, neshoduje se v jednom úseku doporučovaná cyklistická stezka s nominálním vedením trasy č.33.

Nový úsek cyklotrasy začíná na křižovatce, kde z mezinárodní silnice 27 / E53 odbočuje silnice č.190 na Prášily a Hartmanice. Zde je velké (ale placené) parkoviště, kde také zastavuje pošumavský cyklobus a jsou tu i nabízeny různé služby.

 

 

Z geografického hlediska se křižovatka s přilehlým parkovištěm nachází v nadmořské výšce 960 m v sedle mezi horami Tok (1023 m) a Mlýnský vrch (980 m) - či spíše pod dominantním Pancířem (1214 m). Podrobnější popis začátku tohoto úseku cyklotrasy najdete v povídání nazvaném Šumavská cyklistická magistrála se začíná rýsovat; něco o samotné Gerlově Huti a kraji zelených sklíček najdete zase v článku Šumavské nostalgie XII. - Po stopách malých zelených sklíček.

U parkoviště je křižovatka cyklotras a také tu najdete pamětní desku věnovanou sponzorům výstavby i tabule s instrukcemi pro cyklisty.

 

 

Můžeme vyrazit na cestu. První úsek v délce zhruba 3 km je rovný, jako když střelí. Ovšem jen na mapě - ve skutečnosti je to tak trochu"horská dráha" - nejprve cesta klesá dolů, kde přetne Gerlův potok, pak stoupá k Ašerlaku (bývalé Popelní domky), kde odbočuje cyklotrasa č. 2119 směrem na Hůrku. Cesta znovu klesne ke Sklářskému potoku a opět stoupá.

 

 

Na vrcholu posledního stoupání se před vámi otevře pláň Novohůreckých slatí. Za můstkem přes Černý potok trasa prudce zahýbá vpravo a vyhne se silnici cestou vedenou lesem nazývaným U lanovky. Nenajdete tu ale žádnou lanovku pro turisty - to pojmenování je podle lanovky na přibližování dřeva, který tu kdysi dávno stávala.

 

 

Lesem jede chvíli do kopce, pak do mírnějšího kopce vlevo a když máte radost, jakou výšku jste již nabrali, cesta začne prudce klesat na Novou Hůrku. Zde je opět věc, kterou považuji za nešvar a smrtelné nebezpečí. Jak vidíte na obrázku, oficiálně značená cyklostezka je tu v celé šíři přehrazena závorou, kterou musíte prostě obejít lesem nebo podlézt. Já osobně bych toho, kdo má tyhle závory na svědomí, obžaloval ze zločinu - neboť tu může z toho kopce jet někdo, kdo má méně účinné brzdy nebo nebude dobrá viditelnost a o tu závoru se spolehlivě zabije.  Copak by nestačilo sem dát něco, co sice zabrání vjezdu vozidel, ale nechá prostor pro bezpečný průjezd? Jak někdo takovou věc může zkolaudovat, to je u Boha ... Blahoslavení chudí duchem ...

Nicméně se ocitáte na Nové hůrce v nadmořské výšce 900 m. Bývala tu sklárna, pak jen šumavská osada, ale pak v padesátých letech toto území zabrala armáda a vznikl tu výcvikový prostor. Ještě v roce 1990, kdy jsem tu byl poprvé, tu byla všude opuštěná torza obytných budov s nápisy, kde byla kuchyně, kde se chovala prasata v PZH ... atd.

Pro cyklistu je důležité, že si tu může vybrat - buď pokračovat po trase č.33, která zde vede přímo po silnici do Skelné a potom vpravo na Prášily k soutoku Křemelné s Prášilským potokem - nebo si vybrat cyklotrasu č. 2115 (kopíruje ji modrá turistická značka) stoupající směrem k Hůrce. Zvolíte-li druhou variantu, pojedete v klidu, zajímavou krajinou, ale na trase budou převýšení. Cesta po silnici je rychlejší, ale bývá tu hustý provoz a nějaký ten kopeček je tu také.

 

 

Já osobně jsem zvolil pro naše povídání cestu přes Hůrku. Vede tu pěkná asfaltová silnička, která pravidelně stoupá lesem údolím Drozdího potoka. Asi tak po dvou kilometrech se otevírá pohled na louky a cesta je lemována alejí vzrostlých stromů. Blížíte se k místům, kde stávala obec Hůrka proslulá svými sklárnami (a kterou také znají čtenáři Klostermannova románu Skláři). Na Hůrce je toho tolik zajímavého, že ji zde nemůžeme popisovat, ale můžete si o ní přečíst povídání Šumavské nostalgie XI. - Hůrka.  Když už byste navštívili samotnou Hůrku, byla by škoda se nepodívat k nedalekému jezeru Laka - o tom píšu v článku Jezero Laka - aneb o šumavských jezerech I. Ale pro tentokrát Hůrku i jezero mineme.

Jakmile se vlevo objeví hřbitovní kaple sv. Křížeje (jediný objekt, který se z Hůrky zachoval) blížíte se ke křižovatce, na které odbočíte vlevo na cyklotrasu č. 2119 (vede tu žlutá turistická značka). Nadmořská výška křižovatky je téměř přesně 1000 m - od silnice v Nové Hůrce jste tedy nabrali výšku jednoho sta metrů.

 

 

Cesta je opět pěkná a asfaltovaná. Snad se to nezmění, neb si ty zvykla jezdit těžká nákladní auta s přívěsy plnými vytěžených smrkových kmenů - dávejte tedy pozor, nevyhnete se! Cesta nejprve klesne do údolí Jezerního potoka a opět stoupá k bývalé osadě Vysoké lávky. Z ní po aktivitách KSČ v padesátých letech nezbylo vůbec nic. Přejedete křižovatku, kde odbočuje zelená značka do Prášil. Pokud raději na kole jedete než abyste ho přenášeli v ruce, pokračujte se mnou po asfaltce - čeká nás dlouhý a táhlý sjezd územím bývalé střelnice do údolí Prášilského potoka. Jsou tu hezké výhledy na protější Kamenitý vrch a Slunečnou a zcela vpravo pak můžete zahlédnout i vrchol Poledníku s typickou siluetou věže bývalé vojenské základny.

 

 

Asfaltová silnička nás dovedla až k Prášilskému potoku do nadmořské výšky 810 m. Zde se setkáváme s původní trasou č. 33, které přichází zleva po dlážděné silnici, kde to na kole velmi drncá. Pokud máte chuť, můžete si sjet asi 200 m vlevo, kde je hezký soutok Prášilského potoka s Křemelnou. K soutoku můžete, ale na druhou stranu ne - zastavují tam často ochranáři a sledují, zda tam někdo náhodou nejde fotografovat krásný tok Křemelné - neb tam je to již v I. zóně parku (zatímco v nedalekém okolí v téže I. zóně ječí pily a nebohou Šumavu dusá těžká dřevařská technika).

Vraťme se však na místo, kde jsme přijeli po silničce z Hůrky. Zde začíná druhý úsek cyklotrasy,  který nejprve vede souběžně se silnicí a poté ji přetne a přiblíží se k Prášilskému potoku. Povrch je tu bůhvíproč z toho protivného štěrkového materiálu, po kterém se nejede příliš dobře a abych se přiznal, trochu mi uniká smysl toho, proč se někde používá asfalt a někde tento štěrk. Určitě pro to je nějaké moudré vysvětlení, leč obávám se, že ten štěrkový povrch se záhy začne rozpadat, jak je vidět po deštích zhusta už teď a při údržbě dostane ekologie opakovaně na frak tak jako tak.

 

 

Cyklotrasa nakonec Prášilský potok přetne po elegantním můstku a za chvíli se objeví rozlehlá pláň, po které budete asi tři kilometry mírně, ale vytrvale stoupat. Jakmile se nastoupáte do sytosti, ocitnete se na křižovatce před obcí Prášily. Zde se krátkým, ale prudkým sjezdem dostanete na silnici (pozor na auta!).

 

 

Nyní máte dvě možnosti. Městečko Prášily vyrostlo od pádu železné opony opravdu do krásy. A je tu leccos k vidění - keltský archeopark, informační střediska, botanická zahrada či výběh s daňky nebo bizony; je se tu kde najíst, je tu i obchod a sympatická cukrárna. K těmto svodům vede silnice dolů k potoku. Pokud ale pohrdnete rakvičkou a věnečkem a chcete Prášily minout, dejte se rovnou, do dáli ubíhající dlážděnou spojkou, míjející Prášily zhruba po vrstevnici. Na jejím konci se opět napojíte na silnici, která prochází městem. Cyklotrasa č.33 tu opět přechází na samostatné těleso.

Po levé straně je veliké parkoviště Slunečná (Gruberg). To je dobré východisko pro ty, co chtějí využít cyklotrasu jen zčásti a pokračovat někam dál - a také pro návštěvu Prášilského jezera či Polední hory (Poledníku). Dá se zde i lehce občerstvit.

 

 

Cyklotrasa do Srní tu dále kopíruje silnici; před můstkem přes Jezerní potok odbočuje vpravo trasa 2113 k Prášilskému jezeru a na Poledník. Povrch stezky je tu bohužel opět štěrkový, takže jsem si všiml, že mnozí cyklisté raději jedou souběžnou asfaltkou pro auta.

 

 

Lehce zvlněnou cestou lemovanou břízkami se dostáváme na rozhraní druhého a třetího (nejnovějšího) úseku trasy Gerlova Huť - Srní. V nadmořské výšce 880 m tu bývala osada Velký Bor - a jako obvykle, soudruzi zde zanechali jen to jméno v mapě. Asfaltová silnička směřuje vzhůru k Nové Studnici (dále se tu pak lze dostat do nádherného údolí Roklanského potoka a na Modravu). Trasa č. 33 tu ale odbočuje vlevo, po zbrusu nové cestě.

 

 

Ta nejprve vystoupá vysoko nad silnici a poté se ponoří do lesa. Tam se vine a klikatí a je tu také několik prudkých klesání, označených dopravními značkami.

 

 

Zajímavě působí úseky vedené na balustrádě přímo nad silnicí. Zde si cyklista ze své výšky může připadat krásně nadřazeně automobilovému provozu.

 

 

Ale to se již nová trasa blíží ke konci. V místě označovaném jako Dolní Zelená hora - rostou zde nová stavení - pravoúhle přetne silnici do Srní a klesne přes nový můstek k Vchynicko-Tetovskému kanálu. Tam na začátku obce Mechov (Mosau) zatím cesta končí.  Pokračovat můžete po silnici až do vlastního Srní, což není již daleko nebo se vydat vzhůru podle kanálu - třeba k Hauswaldské kapli - či se naopak podívat k jeho konci a dojet do Srní přes vyrovnávací nádrž Sedlo, odkud padá voda kanálu na turbíny elektrárny Vydra na Čeňkově pile.

Ještě mám ale jednu poznámku - dejte opravdu dobrý pozor při křižování silnice (obrázek vlevo dole). Řidiči projíždějících aut nemusí o křižující cyklotrase vůbec vědět - alespoň tedy v červenci 2011 tu žádné výrazné upozornění nebylo!

 

 

Šťastnou cestu s přáním, aby nám Šumava vydržela alespoň tak krásná jako dosud i přes stále více patrné devastační snahy jistých skupin a jedinců ...


Vlk Samotář (JL)

Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?