wz

O lidech spoutaných řetězy řetězců

Tento příběh mi přišel z několika stran najednou mailem. I kdyby nebyl úplně podle skutečnosti jako celek, jistě jste se již setkali s jeho částmi, které tu jsou poskládány v mozaiku, která působí otřesným dojmem. Bože, jak hluboko jsme klesli. Všichni ... S rozhořčením čteme o námezdních dělnících pracujících v cizozemských továrnách v rozvojových zemích za směšnou mzdu. A co vlastně udělali z nás ... jen jakousi novodobou kolonii, na jejíž obyvatele se pohlíží jako kdyby právě slezli ze stromu.


Když jsem po dlouhém hledání získala místo prodavačky v oddělení lahůdek jednoho nadnárodního obchodního řetězce, měla jsem z toho velkou radost a považovala jsem si toho. Po měsících strávených doma „na podpoře" jsem moc dobře věděla, že slušných pracovních míst je jako šafránu.

Vedoucí úseku mi sdělila podmínky nástupu včetně platu patnáct tisíc korun, který mi po mých zkušenostech z různých brigád a výpomocí připadal jako královský. „Smlouvu vám pošlou z centrály do týdne," sdělila mi paní vedoucí a já na tom neviděla nic špatného. Nástup byl hned druhý den v půl šesté ráno. Otevíralo se sice později, ale vedoucí mi vysvětlila, že než se salámy nakrájí, saláty naservírují a klobásky naaranžují, zabere to spoustu času.

Prodat za každou cenu!

V půl páté mi zvonil budík a o hodinu později už jsem stepovala v přípravně a čekala na pokyny od své služebně starší kolegyně. Nastal fofr. Krájela jsem šunku, slaninu a další salámy jako zběsilá, aranžovala je na podnosy a skládala je do vitríny. „Proč toho musíme tolik krájet předem? Vždyť to okorá," namítla jsem, ale kolegyně Olinka mi vysvětlila, že nařízení z vedení podniku je jasné: všeho musí být pořádná hromada, kopce salámů, klobásky, párky a jitrnice navršené do pyramid, mísy salátů musí být pořád plné a všechno musí být vzorně naaranžované. A během dne se musí salámy pořád krájet a doplňovat. „Vždyť tohle všechno do večera nemůžeme prodat," namítla jsem. „Musíme to prodat. Musíš lidem pořád něco nabízet, uvidíš, že pak koupí i to, co nechtějí. A když neprodáme, zamícháme zbytky zítra ráno mezi čerstvě nakrájené."

Myslela jsem, že si dělá legraci, ale když na právě přivezený vlašský a pochoutkový salát nakydala včerejší, který vytáhla z lednice, došlo mi, že to myslela vážně. „Musíš ty saláty během dne pořád promíchávat, aby nebyly nahoře okoralé. To nevypadá vábně a lidi by je nechtěli," nabádala mě a hrábla lžící do vlašáku. Překvapeně jsem ji pozorovala a řekla si: Aha, tak k svačině si tady salát rozhodně nedám, protože ten čerstvý je vespod a dojde na něj řada až zítra, ale to už nebude čerstvý. Zákazníci tak vlastně nikdy nemají šanci koupit si čerstvý salát.

Radši držím klapačku

Když jsem vybalila z fólie klobásy, všimla jsem si, že jsou potažené bílým povlakem. Počínající plíseň? „To nevypadá moc vábně, není to už prošlé?" zeptala jsem se. „Ale to se prodá, vezmi si papírový ubrousek a pořádně je vylešti," poradila mi důležitě Olinka. Podobně jsem musela vylepšit oslizlé a mírně páchnoucí párky a buřty - ty jsem zase musela omývat vlažnou vodou.

Vrchol byly holandské řízky. „Proboha, vždyť ony jsou vespod už plesnivé", zhrozila jsem se, když jsem polotovary aranžovala na podnos. A samozřejmě zaváněly. „Tak to oškrabej, znovu to obalíme," nakázala mi Olinka. Jenom jsem valila oči. „A vám nevadí, že prodáváme takový hnusy?" odvážila jsem se zeptat. „Helejte, já mám doma malý dítě, jsem samoživitelka, práci jsem hledala půl roku a jsem ráda, že jsem nějakou našla. Takže držím klapačku a dělám, co se mi řekne. Nehledě na to, že to tak stejně dělaj všude..." odbyla mě zhurta. Byla jsem z toho v šoku. Moje představy o pěkné práci dostávaly zásadní trhliny.

Pani, to si radši neberte

Práce za pultem mě bavila, s radostí jsem lidem prodávala slaninu a výběrovou šunku, protože jsem věděla, že tyhle uzeniny jsou čerstvé. Ale když někdo chtěl salát, párek nebo nedej bože holandský řízek, měla jsem po náladě. Nejraději bych těm lidem řekla: „Pani, to si neberte, bude vám z toho špatně," ale neodvážila jsem se. A trochu otráveně sledovala Olinku, jak švitoří se zákazníky a každému iniciativně nabízí zboží, o které nebyl takový zájem. „A máme výbornou paštičku, nedáte si kousek? Nebo tady ty holandské řízky, mladá paní, ty jsou strašně dobré. Lidi je chválí, kupte je domů k večeři.." brebentila.

Vypečená pracovní smlouva

Měla jsem z toho všeho smíšené pocity - na jedné straně radost, že mám práci, na druhé straně vztek, že takhle šulíme lidi. Když po týdnu přijel pan šéf a přivezl mi smlouvu, nestačila jsem se divit. „Co to znamená, že v případě potřeby mě můžete vyslat na jiné pracovní působiště?" zajímala jsem se, když jsem ve smlouvě narazila na první sporný bod. „No když bude potřeba, pojedete vypomáhat i na jiné prodejny. Všude, kde máme pobočky. Do Prahy, do Brna..." Valila jsem oči. „Jako že ze středních Čech pojedu někam do Brna, abych tam byla ráno v šest hodin? To je jako služební cesta, kterou mi zaplatíte?" „No dopravu vám samozřejmě uhradíme, ale kdybyste tam musela zůstat více dní, musíte si najít ubytovnu nebo hotel a zaplatit si ho sama," ujistil mě pan šéf. „Cože??" Nechtěla jsem tomu věřit. Ale další šok přišel hned vzápětí. „Bohužel jste nedokázaly prodat tohle zboží, takže to dělá sto šedesát korun na každou z vás," řekl šéf a Olinka už běžela pro peněženku. „Nechápu, jak to myslíte," řekla jsem užasle. „No co nedokážete prodat, musíte s ostatními prodavačkami zaplatit. Dneska to dělá sto šedesát korun na každou. To by naše společnost brzy přišla na buben, kdybychom zboží vyhazovali," vysvětlil mi pan šéf důležitě s pohledem upřeným na t ýden staré, oslizlé uzeniny, jitrnice a zapáchající holandské řízky, které už prostě nikdo ze zákazníků nechtěl. Valila jsem oči jako Hurvínek: „Počkejte, já přece chodím do práce, abych si peníze vydělala. To je absurdní, abych platila za něco, co není moje vina... A nabízet prošlé zboží prostě nebudu!" Odmítla jsem peníze vydat. Na rozdíl od Olinky. Když jsem vzápětí narazila ve smlouvě na výši platu, částku sedm tisíc korun, věděla jsem, že je zle. „Paní vedoucí mi slibovala patnáct tisíc," řekla jsem už nazlobeně šéfovi. „No to ano, vážená, ale až po tříměsíční zkušební době," usadil mě. Došlo mi, že za tři měsíce mi smlouvu stejně neprodlouží, raději mě vyhodí a zase vezmou někoho „za sedmičku". Takže bych se svého vysněného platu stejně nedočkala. Dělat tady za babku, podvádět lidi a ještě platit nesmyslné pokuty? Má tohle cenu? Svlékla jsem plášť, vzala kabelku a se slovy: „Tak na tohle už fakt nemám! Nazdar!" jsem odkráčela rovnou směr pracovní úřad.

Lidi, bacha!

Je mi jasné, že za týden dřiny, kdy jsem vstávala dřív než skřivani a domů se ploužila skoro za tmy, kdy právě vylétaly sovy, s oteklýma nohama a bolavou hlavou, nedostanu ani korunu, ale co nadělám? Mám se nechat vykořisťovat a ponižovat? Tohle si určitě společnost pyšnící se nadnárodním jménem ve své rodné západní zemi ke svým zaměstnancům nedovolí, ale holt české prodavačky jsou často jako otrokyně! A ještě je jejich šéfové nutí, aby lhali zákazníkům a nabízeli jim „jedy" a „odpadky", které se vydávají za lahůdky! Fuj!

Vlastně jsem ráda, že jsem na všechno přišla včas a že můžu aspoň touto cestou varovat ostatní. Lidi, dávejte si dobrý pozor, co a kde kupujete. Sebelépe naaranžovaná vitrína s dobrotami neznamená, že si na nich opravdu pochutnáte!

Vyučená prodavačka H.V. ze středních Čech


podle mailového dopisu - Vlk Samotář

Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?