wz

Železná nostalgie VII. - ráj železnic v jednom krásném údolí - 2.díl

V předchozím díle jsme s hradbou černých mračen v zádech vyrazili podél kolejí ze Sudoměře ke Skalsku. Kilometr úzké asfaltky se na kole projede jako nic a zakrátko už míjíme nádražní budovu. V Sudoměři něco říkali o tom, že ve Skalsku mají "stojednatřicítku", ale že nevědí, jestli bude venku. Nějak ta slova vlétla do ucha a vylétla tím druhým ... a až teď, když vyjíždíme zpoza nádražní budovy, nám dochází jejich smysl. Stojednatřicítka ... červený motorák M131, který kraloval lokálním tratím v době našeho dětství, stojí před topírnou na druhé straně kolejiště, motor pravidelně pobrumlává a kolem se hemží skupinka lidiček se kbelíky, hadry a košťaty. To se musí vidět...

 

Bouřkové mraky se od Sudoměře přesouvají někam jinam ... a před Skalskou topírnou stojí červený fešák, kterému právě myje okna půvabná mladá dáma v barevně sladěném tričku.

 

Vůz je naleštěný až oči přecházejí, ale zřejmě ještě je pořád co zlepšovat. Vodní jeřáb vypadá v tomto kontextu komicky, jako kdyby napouštěl vodu do kabiny pro cestující - ale on má Mladoboleslavský železniční spolek ještě parní lokomotivu, které jistě jde voda k duhu ... Později hledám na webu, zda tam o tomhle motoráku něco nenajdu. A nacházím, a ne málo.

Také tento motorák měl na mále. Vyroben byl v n.p. Tatra v roce 1948. Technicko-policejní zkoušku absolvoval v únoru 1949 na trati Choceň - Týniště nad Orlicí - Hradec Králové a v březnu téhož roku byl převzat přednostou výtopny v Hradci Králové ing. Janem Maškem "ve stavu způsobilém k provozu a bez závady". A pak jezdil a vozil lidi až do dubna roku 1983, kdy byl oficiálně zrušen. Naštěstí ho hned na to odkoupila  základní organizací Československé vědeckotechnické společnosti při Vozební stanici Mladá Boleslav za odevzdaný šrot. V roce 1994 byl vůz předán do majetku Mladoboleslavského železničního spolku. V červnu roku 2001 absolvoval novou technicko-bezpečnostní zkoušku na trati Mladá Boleslav - Turnov. V září téhož roku mu Drážní úřad vydal Průkaz způsobilosti drážního vozidla.

A od té doby zase motorák jezdí - a ne málo. Sice ne na pravidelných linkách, ale o to více radosti přináší dětem i těm, koho mladistvý duch neopustil ani v dospělosti, při nejrůznějších akcích. A že jich je spousta a Hurvínek si moc neodpočine, o tom se můžete přesvědčit na webu, když do vyhledávače zadáte M131.1081. S tímhle motorákem se můžete setkat třeba na lince posázavského Pacifiku a jinde, jak dokládají spousty stránek s ještě větší spoustou fotografií; jejich počet by tomuto skromnému krasavci mohla závidět kdejaká namyšlená celebrita.

 

Z hovoru lidiček leštících vůz vyplývá, že jej připravují na jednu z dalších akcí. A v bývalé topírně ve Skalsku mezi vyjížďkami Hurvínek bydlí.

 

Stanoviště fíry v M131 připomíná spíše kancelář ... ovládací pult jako psací stůl, k sezení dřevěná židle - takhle se vůz řídil a dodnes řídí. Krásně to můžete vidět ve filmu Kalamita, kde Bolek Polívka při své první samostatné jízdě rozjíždí právě M131. Dojelo se do cílové stanice, fíra vzl řídící páku, přiklopil ovládací panel dřevěnou deskou, uzamkl, vzal židli a přešel na druhé řídící stanoviště. Tam dveře zamkl a z nástupního prostoru se stala řídící kabina. Tudy pak nastupovali noví cestující. Motor pravidelně brumlá na prázdno ... napřed se divíme, ale na druhé straně vozu vidíme důvod - dobíjejí se baterie. 

 

Padá pár dešťových kapek. Rychle do depa, aby naleštěný vůz nezmokl. Ozve se charakteristické zahoukání a Hurvínek se rozjíždí ... a za chvilku už je schován pod střechou.

Ono nic nebývá tak úplně náhoda. Když jsem se do oblasti Skalska poprvé podíval v únoru 2009, fotil jsem jako o život, ale netušil, k čemu mi to bude. Psát o zrušené železnici - to by byla pitomost, o tom už psali jiní a fundovanější a navíc ti, co bývalé drážní těleso třeba celé prošli - a já jsem vlastně viděl jen kousek. Ale tušil jsem, že se obrázky budou hodit - a ono uplynulo čtvrt roku a opravdu. V minulém díle Železných nostalgií jsme si řekli, že drezíny deponované v muzeu v Sudoměři se projíždějí na zbytku bývalé trati ze Skalska do Chotětova ... mozaika do sebe zapadla, a teď vám tu muzeální železnici mohu ukázat.

 

Budova nádraží ve Skalsku - ale kdo jsou ti pánové, živě diskutující před topírnou? Všechno do sebe zapadá ... v únoru 2009 jsem tu byl poprvé a nevěděl, že v topírně spí zimním spánkem Hurvínek a že ten zbytek trati na Chotětov není vůbec žádné k zániku odsouzené torzo minulosti, jak by na první pohled vypadalo.

 

Vyhybka k topírně - no a to "stavědlo", to jsem prostě nemohl nevyfotit.

 

Kolej vlevo jde do Mladé Boleslavi; kousek dál vláček projede tunelem a čeká ho velké stoupání do Katusic. Kolej vpravo je mnohem smutnější ... jezdily tu vlaky na Dolní Cetno a Chotětov ... pak tu Škodovka "parkovala" takové ty patrové vozy na převoz automobilů ... a pak zbývající kilometr kolejí zarůstal travou a ostružiním.

 

Z výhybky umožňující přechod z jedné trati na druhou v oblasti mladoboleslavského zhlaví zbylo torzo.  Jak je vidět, jako jediný vlak tu teď jede retrívr Benýsek.

 

Když jsem tyhle obrázky fotil, tak jsem se divil, kdo a proč tu ty pěkné pražce takhle vyskládal. Teď už ale víme, že tento kus trati se je provozován jako muzeální a až počasí dovolí, budou se tu prohánět různé drezíny - ale trať je nutné udržovat.

 

Po kolejích se sice chodit nemá ... ale přesto zde její dobří duchové dráhy položili přes přemostění fošny, aby pěší poutník mohl přejít. Mluvím-li o dobrých duchách, tak jsem je zřejmě i viděl a částečně vyfotil - neb při dozoru nad koupajícími se psy jsem zaslechl cosi o natírání nosníků a i jiné údržbě ...

 

Drátovody vedly ze stanice Skalsko k vjezdovému semaforu od Chotětova. Stovky metrů musely být přesně usazeny v kladkách, které bylo nutné pravidelně čistit a mazat ...

 

Dráty obsluhující návěstidlo musely být řádně napnuté, aby rameno semaforu řádně plnilo svou funkci.

 

Trať vedoucí z minulosti do přítomnosti ...

Na závěr nezbývá než popřát, aby tenhle krásný koníček přinášel spoustu radosti těm, kdo ho provozují i těm, kdo jej a jeho výsledky mohou obdivovat, sáhnout si na ně a třeba se i svézt. Jak jsem říkal minule, stále více lidí utrácí svůj život v bezduchých radovánkách, které ve svém důsledku škodí světu i jiným lidem. O to více smekám klobouk před těmi, kdo dělají opak.

A ještě něco ...mikroprocesory, displeje z tekutých krystalů, systémy řízené počítačem, ergonomické interiéry ... to je všechno hezké, ale v porovnání s něčím tak poctivým a fortelným, jako je stará parní lokomotiva nebo tenhle motorák? Já nevím jak vy ... sice si rád sednu do měkkého křesla moderního rychlíku ... ale tyhle motoráky s dřevěnými lavicemi pojedou nezávisle na počítačových sítích, slunečních bouřích, nespolehlivých jednotkách CD, chybách programů ... sázím na jistotu ... Protože vím, že taková mašinka 310 s křestním listem s číslicemi 18 v letopočtu vyjede spolehlivě i po těch sto dvaceti letech ... stačí chvilku topit pod kotlem. A hlavně - mít vztah ke strojům, co ještě mívaly duši.

 

Další stránky z cyklu Železné nostalgie ...


Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?

JL