wz

Lesk a bída Ruska

Maminka mne posílala pro mléko do mlékárny o tři ulice pod námi. Byla tam stará paní mlíkařka, co měla hliníkové konve a z nich mi litrovou nálevkou nalila vždycky dva litry do mé bandasky. Do mlékárny jsem chodil podél kasáren a zpátky domů pak přes malé náměstíčko. Jednoho dne stáli před kasárny divní vojáci a jak jsem procházel kolem nich, tak na mě mířili samopaly jeden za druhým, tak jak jsem kolem nich procházel. Od té doby jsem chodil přes náměstíčko tam i zpět. Psal se srpen 1968.

Tato příhoda z dětství měla za následek to, že jsem na „rusáky“ měl vždycky vyhraněný názor. Prostě jsem je neměl rád ani s jejich velkou zemí. Nějak jsem se protloukl normalizací, kdy se nikam a nic nesmělo až k sametové revoluci. Najednou se otevřely hranice a moje první cesta vedla do Rakouska s razítkem a pár šilinkama v kapse. Připadal jsem si jak chudý příbuzný u bohatého strýčka. Jedl jsem chleba s paštikou na obrubníku za autobusem značky Karosa.

To byly začátky mých cest za poznáním. Nic moc, ale říkal jsem si vždycky díky Bohu i za toto. Postupně se dalo jezdit víc a dál, až jsem se jednoho dne odhodlal až za velkou louži. Vzhledem k mým zkušenostem už z dětství mě to vždycky táhlo nějak víc na západ a tak jsme naplánovali rodinnou dovolenou napříč Amerikou. Koupili jsme si tam auto a projeli jí od středozápadu až k Pacifiku. Poznal jsem kromě krásné přírody i obyčejné lidi, kteří se mi vždycky snažili pomoct, když bylo třeba. Byla to nádherná škola pokory před majestátem přírody a hlavně škola mezilidských vztahů, vzájemného uznávání a tolerance jeden druhého.

Jak jsem tak vstřebával zážitky z Ameriky, mlíkařka z dětství někam zapadla a já pojal myšlenku cesty na opačný konec, tedy do Ruska. Pokud možno dřív, než zapadnou vzpomínky na Ameriku, aby bylo možné srovnávání mezi Západem a Východem. No a když do Ruska, tak až za polární kruh. Nevím jak se dá v Rusku koupit auto, tak jsem si koupil lístek na vlak. Vyjeli jsme přes Polsko, Litvu a Lotyšsko do Petrohradu, tedy pardon Sankt-Petěrburgu (oni jsou na to hákliví). Když už jsme u toho, tak na hranicích nám dali průvodčí vyplnit nějaké bumážky a to buď v ruštině, nebo angličtině. Jen tak mimochodem, už jsem se necestoval hodně různými vlaky po všech koutech Evropy a Afriky, ale jízda ruským vlakem je fakt zážitek. Nejsou nejnovější, ale to pohodlí… Kupé jsou většinou po čtyřech dvě lůžka dole a dvě nahoře. Ta dolní jsou přes den jako pohodlné sedačky. Když chce někdo vorazit, tak si jednoduše vyleze o patro výš. Lůžka jsou měkounká a velice pohodlná. V každém vagóně je samovar s horkou vodou ve dne v noci. Takže kafe, čaj i instantní polévky není problém. Petrohrad slavil letos 300 let, tak byl pěkně vymalovaný, někde však stylem potěmkinova vesnice. Hlavní bulváry jsou jak ze škatulky, vlastně ze zlata, ale v postranních uličkách je to trochu jinak. Toho zlata je tam opravdu hodně a skoro na všem. Stojí to opravdu za to. Jediný problém je s frontami. Ty jsou většinou dlouhé, všude a na všechno. Rozhodli jsme se navštívit znova otevřenou jantarovou komnatu. Ta se nachází v Jekatěrinském paláci v Puškinu. Našli jsme si tedy vlak do Puškina a vyrazili. Puškino je asi půl hodiny jízdy příměstským vlakem. Když jsme tam dojeli a zaplatili vstup do zahrad odkud je i vstup do paláce, zjistili jsme, že se dovnitř stejně nedostaneme, protože je tam zrovna nějaká delegace. No nic, tak jsme si prošli park a zahrady a jeli zpátky. Příště jsme vyrazili co nejdřív to šlo. V hotelu byla snídaně v sedm a v osm už jsme vyrazili na vlak. Do Puškina jsme dorazili kolem deváté a do tří odpoledne jsme stáli frontu na lístky na prohlídku paláce. To však ještě nebyl konec. Lístek jsme dostali až na 17:00. Pak nás teprve pustili dovnitř. Jantarovou komnatou jsem procházel v 18:10. Bylo to utrpení, ale komnata je překrásná. I palác stojí za to. Je celý opravený, převládá bílá a zlato. U východu je pak možné zakoupit nějaké suvenýry, pokud před vámi nestahují roletu jako před námi se slovy „zakryto“.

Další cesta vedla dál na sever za polární kruh až do Murmanska. Z Petrohradu do Murmanska je to vlakem 1498 km a jízda trvá 31,5 hodiny. Je to skvělá příležitost jak poznat ruské spolucestující. Měli jsme v kupé dvě děvčata, asi z bohatších kruhů, protože pokud byl signál neustále mobilovaly. Zanedlouho se jim vybily baterky, tak jsem zahájil družbu. Oni neměly pobíječku a já ano. Ptal jsem se jich jestli nám rozumí, když mezi sebou mluvíme česky. My jim trochu rozumíme, nebo aspoň víme o čem je řeč. Oni nám vůbec. Tak jsme zvolili angličtinu. Tak jsme tak povídali o všem možném, ale hlavně jsme pozorovali ubíhající krásnou přírodu venku. Když jedete tak dlouho ve vlaku, přemýšlíte o všem možném a jak pozorujete ubíhající tajgu, tak pomalu začínáte chápat co je to vlastně to Rusko a jeho lidé. To si ale musíte prožít na vlastní kůži. Můžete přečíst spoustu cestopisů, prohlédnout si fotky, podívat se na video lidí kteří tam už byli, ale teprve až tam to všechno pochopíte. Času na to je dost. Bílé noci jsou přímo stvořené k přemýšlení. Co asi dělají v zimě?

Do Murmanska jsme dojeli brzy ráno. Všechno bylo zavřené, tak jsme sedli na autobus a jeli se podívat na nedaleký kopec se sochou Aljoši. Tak jak Amerika vítá sochou svobody, tak Murmansk vítá od moře sochou vojáka s helmou a samopalem. I dnes tam ještě jsou čerstvé květiny a po dobu asi půl hodiny naší prohlídky tam přijelo několik mladých lidí. Další naše kroky směřovaly do muzea kde vystavují vše od Lenina po vycpané veverky. Měli jsme štěstí na počasí. Na sluníčku bylo vedro, ale ve stínu občas zafoukal velmi čerstvý arktický vzduch. Kolem poledního jsme se začali sháněk po něčem k jídlu. Nakupovat se dá v malých krámcích a kioscích s většinou velmi neochotnou obsluhou. Ceny i kvalita jsou mírné. Nesmí se pít tvrdý alkohol, tak pijí všichni pivo a to je většinou levné a dobré. Někdy se dá koupit i vychlazené.

Myslím si, že kdo ještě nebyl v Rusku, měl by tam alespoň jednou zajet. Stojí to za to. Mám tedy to srovnání mezi Západem a Východem. Je to těžké srovnávání a ještě těžší hodnocení. Ideální stav je asi někde mezi, ne uprostřed, ale mezi. Jestli víc vpravo nebo vlevo, záleží na každém z nás. Každý to vidí trochu jinak a to je asi dobře.

Jedeme na Východ ... Aurora Jantarová komnata
Tajga za polárním kruhem Vodní hrad Trakai v Litvě Litevská vesnička

Petr Šeda