wz

Příspěvek ke komunálním volbám 2010

Podobně jako před letními volbami, ani před volbami komunálními si neodpustím jeden příspěvek ... ale jen tento jediný, ani o slůvko více. Nemějte strach, nebudu hodnotit a lákat, abyste volili stranu A neb strana B jsou ... a strana C je ještě horší. Místo toho vám nabídnu úryvek z půvabné dětské knížky od Nikolaje Nosova - Neználek na Měsíci - a to pár úryvků z kapitoly Neználek na ostrově hlupáků. Připadá mi to jako krásné zrcadlo nastavené současnosti. Snad vám to bude připadat také tak - a pokud ne, tak se třeba alespoň trochu pobavíte a zasmějete. A i o to přece jde ... vážného a bezútěšného je kolem tolik, až je z toho jednomu úzko ...

Mějte se krásně ... a dávejte na sebe pozor ... než stačíte říci ááá nebo beé-eeeeee-béééé, už z vás začnou stříhat vlnu!

Vlk Samotář


Neználek na ostrově hlupáků

... Mnozí plakali při loučení s rodnou zemí, a když se tak na ně Neználek díval, rozplakal se taky. Ale nějaký břichatý malíček bez košile, bos, zato však ve slamáku a se strakatou vlněnou šálou kolem krku, vylezl na prázdný sud a začal je chlácholit:

“Kamarádi, poslouchejte! Proč pláčete? Čeho litovat? Tady nemáme nic, a tam se aspoň najíme. Však uvidíte: s plným břichem houby zle. Proč si zoufat, však i na Hlupáckém ostrově žijou človíčkové. A že se tam změníme v berany? To ještě není tak jisté. Ono se toho napovídá! Nějak bylo, nějak bude.“

“Bude, bude - ale z tebe beran!“ zabručel Kozlík.

“Ty mlč!“ obořili se na Kozlíka človíčkové. „Tady ho jeden utěšuje, a on začne s beranem!“

“Já se nikoho neprosím, aby mě utěšoval.“

“Když ne ty, nekaž to těm, co to potřebujou. A zmiz, než dostaneš na hřbet!“

Kozlík se urazil a poodešel stranou. Břicháč zatím řečnil dál a skoro za každé slovo vkládal své oblíbené věty: Nějak bylo, nějak bude! a: S plným břichem houby zle! Jeho řeč zapůsobila a ubozí Měsíčané se uklidnili. Přestali naříkat, nálada se jim zvedla a ze všech stran se ozývalo:

“Nějak bylo, nějak bude! S plným břichem houby zle!“

Jen Kozlík byl pořád zachmuřený.

“Jen se utěšujte!“ bručel. „Až z nás budou berani, to nám taky s plným břichem bude houby zle? Utéct musíme!“

“Utéct! Ale jak?“ zeptal se Neználek.

“Tady odtud samo sebou ne, ale až přijedem na ostrov, nesmíme sedět s rukama v klíně. Uděláme si loďku - a pryč!“

Zanedlouho odrazila loď od břehu a vydala se na cestu. Plavba to byla dlouhá a těžká. Dva dny a dvě noci se zmítal koráb na vlnách. Človíčkové, kteří do té doby neviděli moře zblízka, měli strach, že loď ztroskotá a klesne ke dnu. Po celou plavbu oka nezamhouřili a ke konci cesty se sotva drželi na nohou. Třetího dne vplula konečně loď do klidné zátoky a utrápené človíčky pustili z vlhkého podpalubí. Ubožáci výskali radostí, když spatřili zelený břeh s bujnými palmami, broskvoněmi, banánovníky, ořešáky a pomerančovníky. Už i to se jim zdálo dobré, že mohli vystoupit na pevnou půdu. S divokým křikem se rozběhli na břeh a jako o závod se hnali ke stromům. Začali pod nimi skákat a tancovat, rvali banány a fíky, broskve a pomeranče, klátili ořechy. Dosyta se najedli a hned hurá na houpačky, kterých tu stálo mezi stromy spousta, a na kolotoče a čertova kola a na horskou dráhu a na tobogany! Vtom se ozval zvonec. Človíčkové dlouho neuvažovali a běželi za hlasem zvonu. Spatřili jídelnu, ve dveřích stál kuchař v bílé čepici a zval je k obědu. Jenže nikdo neměl hlad, všichni se už najedli ovoce. V rozpacích se zastavili a tu se ozval zvonec z druhé strany. Jako na povel se vrhli tam a uviděli kino odshora až dolů polepené barevnými plakáty.  ...

... Když se človíčkové dověděli, že představení začne co nevidět, nahrnuli se dovnitř. Ještě ani všichni nedosedli, světlo zhaslo a po plátně začaly pobíhat prapodivné podezřelé osoby v maskách i bez masek, s noži, dýkami i pistolemi v rukou. A to už se taky objevili po zuby ozbrojení policajti, pronásledovali lupiče a lupiči honili zas je a používali kdejakého dopravního prostředku: aut, autobusů, vrtulníků a letadel, vlaků, motorových člunů, parníků a ponorek a všichni co chvíli padali, někam se řítili, plácali sebou do vody, tonuli nebo topili druhé, mlátili se, čím se dalo, a pálili po sobě z pistolí a samopalů. Ubozí diváci pištěli strachy při pohledu na všechny ty hrůzy.

Hluk v sále však přece jen slábl, až ztichl docela. Človíčkové, unaveni dlouhou cestou, usínali a ani nečekali, jak to všecko dopadne. Místo sedadel tu byla totiž měkoučká křesla se sklopnými opěradly jako v autokarech nebo v letadlech. Opěradlo se sklopilo pěkně dozadu a přímo v kině bylo možno tuze pohodlně ležet a spát, úplně jako doma v posteli. Všichni byli tak utrmácení, že se probudili až příštího dne ráno.

Uslyšeli zvonec zvoucí k snídani, vyskočili a hnali se do jídelny. Pak vyběhli ven a začali si hrát na schovávanou, na babu, škatule, škatule, hejbejte se! a všelijaké hry. Někteří běželi na houpačky a na kolotoče, jiní zaslechli zvonek a hnali se zpátky do kina, kde se hrálo od samého rána. Mezi pomerančovníky objevili človíčkové palouk s velkým hřištěm. Našli i dřevěné pálky s dlouhými rukojeťmi a dvě dřevěné koule, prostě všecko, co je třeba k napínavé hře, které se říká pálkovačka.

Hráči se rozdělí po dvanácti na dvě družstva: první dvanáctka, ozbrojená dřevěnými pálkami, hraje bílou koulí a snaží se ji zahnat do jamky uprostřed hřiště. Přitom brání druhému družstvu, aby zahnalo do jamky svou černou. Vyhrávají pochopitelně ti, kdo se dostanou první k jamce. Jako každá hra, má i měsíční pálkovačka svá přesná pravidla. Spočívají v tom, že hráči nesmějí mlátit jeden druhého pálkami po nohou a po hlavách; všechno ostatní je dovoleno: na kouli se smí stoupnout a tak ji držet, smí se odpálkovat ven z hřiště, protihráč se může odstrkovat tělem nebo rukama.

Človíčkové okamžitě utvořili čtyři mužstva. Protože však čtyři mužstva najednou hrát nemohla, hrála vždycky jenom dvě a ostatní čekali, až na ně dojde řada. Pravda, toho dne se už nedočkali, zato nazítří si přivstali a zabrali si hřiště na celý den zase pro sebe. Od té doby hráli pálkovačku vždycky ti, kdo se nejdřív probudili a přiběhli první. Skončilo to tím, že ti nejnenasytnější spali přímo na hřišti - a proč by ne, když podnebí je na Ostrově hlupáků velice teplé, prší zřídkakdy a spát se dá i pod širým nebem. A tak nakonec zůstaly jen dvě dvanáctky pálkovačů, zato však lítaly po hřišti od rána do večera, až se z nich kouřilo. To už se i ostatní človíčkové dávno rozdělili podle svých zájmů: kolotočníci se celé dny vozili na kolotočích; kolaři dávali přednost čertovým kolům; škatulisti neuznávali nic jiného než škatule, škatule, hejbejte se!; domináři zas od rána do večera vysedávali za stolky a třískali kameny domina; karbaníci od slunka do slunka seděli v trávě a mazali mariáš; a konečně kinaři obsadili hned ráno všechna místa v kině a koukali na jedno představení za druhým. Toť se ví, že takováhle jednostranná činnost nenápadně otupovala človíčkům zdravý rozum a přispívala k jejich přeměně v ovce a berany.

Chodit do kina by možná leckdo považoval za mnohem rozumnější zábavu než třeba pálkovačku nebo domino. To by se však zatraceně spletl! Obsah filmů byl tak nesmyslný, že o nějaké užitečné duševní činnosti nemohlo být řeči. Celé dny koukat, jak na plátně někdo běhá, skáče, padá, dělá kotrmelce nebo střílí z pistolí, z toho se dalo leda zhloupnout, ale zmoudřet ne. Nutno říci, že i Neználek a Kozlík tomuhle nerozumu propadli. Den co den trčeli v biografu, bez hnutí seděli v křeslech a od rána do večera poulili oči na plátno. Jednou večer zčistajasna ucítili, že jim jakoby zdřevěněl hřbet: ani jeden, ani druhý nemohli vstát z místa. Hrozně se vylekali, vší silou se přinutili seskočit z křesel na podlahu a se zády dočista ztuhlými vylezli z biografu. Chvíli lezli v trávě po čtyřech, až si trochu rozhýbali hřbety a mohli se zase narovnat. Nejdřív na sebe nechápavě koukali, nakonec se Neználkovi objevil v obličeji aspoň trochu rozumný výraz a stísněně řekl:

“Ty, Kozlíku, kdy začneme dělat loďku?“

“Jakou loďku?“ nechápal Kozlík.

“Jakou, jakou! Co plave na vodě, ne?“

“A nač by nám byla na vodě?“

“Copak jsme se nechystali utéct?“

“Jo tááák!“ vzpomněl si konečně Kozlík. „No co, tak zítra začneme.“

Nazítří ovšem na loďku už zase zapomněli a běželi se houpat na houpačky, vozit na kolotoč a klouzat na tobogan. Starali se jenom o zábavu, myšlenky na útěk se jim dávno vykouřily z hlavy a dny ubíhaly jako dřív. Neználek se sice sem tam někdy večer trošku vzpamatoval a říkával:

“Ach jo, Kozlíku, nějak se mi zdá, že se už pomaloučku měníme v ty ovce.“

Ale Kozlík vždycky jen mávl rukou: „Jdi ty! Když jsme se nezměnili doposavad, proč bychom se měli změnit zrovna teď? Nějak bylo, nějak bude.“

“Bude, bude, ale pozdě.“

“Tak dobrá, zítra začnem stavět loďku.“

Jenže zase přišlo zítra a zase bylo všecko při starém. Kozlík měl plnou hlavu kolotočů, houpaček, čertových kol a ostatních atrakcí a o útěku nechtěl ani slyšet. Sotva Neználek otevřel ústa, aby mu připomněl loďku, Kozlík jen netrpělivě mával rukou a křičel:

“Zítra! Zítra!“

Dopadlo to tak, že se Neználek o loďce už radši nezmiňoval. Jednoho dne se vydali na kolotoč a jezdili tak dlouho, dokud se Neználkovi nezatočila hlava a nesvalil se na zem. S velkým úsilím se zvedl a jako opilý se odpotácel do pomerančovníkového háje. V dálce spatřil modře natřený plot. Ani nevěděl jak, najednou stál u ohrady - a vtom odtamtud zaslechl zvláštní smutné zvuky: „Bé-e-ééé! Bé-e-ééé!“ Zajímalo ho, co to je, chtěl tam nakouknout, jenže prkna byla přitlučená těsně u sebe. Dlouho se nerozmýšlel, chytil se nahoře za plot a vylezl na ohradu. Spatřil zelenou louku, nedaleko tekl potok a za ním se černal les. Na louce se páslo v houfu stádo bílých beránků. Hlídali je dva zrzaví psi. Jakmile některý beránek odběhl z houfu, psi se za ním se štěkotem vrhli a zahnali ho zpátky. U plotu se tyčila hromada ovčí vlny. Několik človíčků sedělo na bobku vedle té hromady a velkými nůžkami stříhali beranům srst. Ubohá zvířata ležela poslušně na zemi se svázanýma nohama a ani nehlesla. A tu jeden človíček dokončil stříž, rozvázal beránkovi nohy, chytil ho pod břichem a postavil na kopýtka. Beránek nemotorně ťapal na zdřevěnělých nožkách k stádu. Bez svého bohatého kožíšku vypadal hrozně hubeňoučký a tak legrační, že se Neználek div nerozesmál.

Beránek se zastavil, pootočil hlavu a žalostivě zabečel „Bé-e-ééé!“

Tak vida, kdo to tady bečí! uvědomil si Neználek a bylo mu z toho pomyšlení nějak divně po těle. Vtom se ozval hukot motoru. K hromadě vlny zajel nákladní automobil, človíčkové přerušili práci a nakládali vlnu na vůz. Řidič se vyklonil z kabiny, uviděl na plotě Neználka a vesele mu zamával:

“Hej, to se už nemůžeš dočkat? Jen počkej, co nevidět tě tu už taky ostříhají! Cha-cha-cha!“

Mráz přeběhl Neználkovi z toho smíchu po zádech. V mžiku si vzpomněl, co že se to děje s ubohými človíčky na Ostrově hlupáků, roztřásl se strachy, seskočil s ohrady a běžel zpátky, co mu nohy stačily.

“Zastavte to, kamarádi!“ křičel, když doběhl k človíčkům na kolotoči. „Slyšíte! Musíme rychle pryč!“

Viděl, že si ho nikdo nevšímá, popadl Kozlíka za límec a stáhl ho dolů. Ubohému Kozlíkovi se z toho věčného točení taky zamotala hlava, přičapl na bobek a opřel se rukama o zem. A ať ho Neználek tahal sebevíc, dřepěl tu na čtyřech a vydával jakési mekavé zvuky.

“Kozlíku, kamaráde, musíme utéct, slyšíš?“ vykřikl zoufalý Neználek.

Kozlík se na něj pomateně podíval a zablábolil: „Ty, Ne-e-e-ználku, já se tak za-a-amotal, že ne-e-eřeknu ani a-a-á, ani be-e-ééé.“

Připitoměle se rozesmál, rozběhl se po všech čtyřech a hlasitě zabečel: „Bé-e-ééé ! Bé-e-ééé !“

(Zdroje jsou volně dostupné na webu v podobě PDF i DOC - viz například tato kapitola)


Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?

Vlk Samotář (JL)