wz

Jihočeský mrazík

Mrazík - ne ten pohádkový, ale pořádný bytelně český, mi připravil milé ranní probuzení v jihočeských Sochovicích. Už pohled z okna na bílý trávník a nejbližší stromy mne rychle oblékl do bundy a s fotoaparátem - doprovázena věrnou čtyřnohou kámoškou Ádou, jsem vyšla do mlžné šedé záplavy...

 

 

Jinovatka na listí i trávě chřupala pod každým krokem; smrčky a borovice byly ověšeny tisíci ledovými řetízky, že by vánoční stromek nemohl být ozdoben krásněji.

 

 

Šňůrky perliček visely z větvičky na větvičku, všemožně propletené byly omotané kolem pupenců, že připomínaly velkou stříbrnou šišku. Příroda je opravdu největší umělec a v každém ročním období umí překvapit svými nápady. Ať je podzimní čas jakkoli nevlídný a lidé jej nemají rádi, tak takovéto pohádkové okamžiky si zaslouží pochvalu.

 

 

Nejbližší stromy mohly dobře posloužit jako dějiště hrůzostrašného příběhu, dál už byla jen absolutní ticho a mlha a mlha a mlha...
Do té se náhle rozlehlo slabé vyzvánění zvonu neviditelného kostelíčka z nedaleké vesnice, nikde však ani živáčka, jen černá Áda se objevovala a zase náhle mizela v mlze u rybníčka nebo u výběhu koní. Chvilková poezie života na venkově je pro Pražačku jako já nezapomenutelným zážitkem a pohlazením po bolavé duši.

 

 

Moje zmrzlé prstíky už odmítaly tu křehkou krásu fotit, bylo to jako bych držela místo Olympusu kus ledu. Sluníčko se sice pomalu začalo drát skrze mlhu, ale nešlo to tak snadno. Mlha jej opět zakryla a udělalo se opět příšeří, jako když padá večer - jen ty třpytivé ozdůbky svítily na stromech i na usínajících květinkách jako by byly ze stříbra a křišťálu.

 

 

Pomíjivá krása zmizela s prvními ještě chladnými paprsky vycházejícího slunce a hodinu před polednem po ní nebylo ani potuchy. Byl krásný slunečný podzimní den - neděle 26. října 2008

 

 


Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?

VEZA