wz

Jak jsem se odlepila

Už to nelepí, hurá! Mám ruce volné a běžím do koupelny zbavit je voskové vrstvy…

Ale ne, takhle přece nemůžu začít – od konce. To by mi paní učitelka ze slohu dala nejmíň čtyřku. Takže posloupnost časová je následující:

Tady to vidíte. I jednoduchý úkon nátěru prkýnka může být nebezpečný. A krásný a vzrušující. Může mít překvapivé následky. Ponechme stranou nevalné slohové kvality mé voskové reportáže a položme si otázku. Co nás nutí a nabádá k takovým bláznivým kouskům, jako je zkoušení dávno minulých činností? Dospělý člověk, který by měl mít rozum, najednou začne plést košíky, sestavovat žebřiňák nebo tkát sukně. A pokud má tu možnost, vyběhne s motykou na zahradu a k pobavení sousedů s trávníkem modelu „zelený beton“ vyrobí záhon a počne sázet brambory. Zaseje i pšenici a střídavě křepčí kolem dokola za účelem přivolání deště nebo naopak sluníčka. Potom nažene rodinu s nůžkami ke sklizni poté, co se sekne srpem. Obilí semele mezi dvěma kameny a peče placky. Je spokojený.

Chybí nám snad manuální práce? Možná. Ale proč potom nejdeme dělat výkopy pro elektrické vedení v akci Z? Takhle bláznivě si totiž počínají i lidé dělnických profesí. Snad se nám stýská po klidnějších časech, po rodinné pospolitosti, po babiččiných pohádkách. Snad podvědomě cítíme, že je potřeba vyvažovat dnešní elektronický uspěchaný a nátlakový svět. Snad vzpomínáme na naše minulé. Proto bereme do rukou vosk, motyku, proutí. Odlepujeme se od všedních starostí, od obyčejnosti a nudného života s televizními reklamami, od malosti a prostřednosti a cítíme, že rosteme. Míříme vzhůru, až se jednoho dne odlepíme a letíme. Jsme svobodní ve svém tvořivém světě. A ani zákeřný vosk nás nadlouho nezadrží.

 

Psáno pro Zpravodaj Bratrstva Keltů


Falka

Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?