wz

Jak dlouho bude snaha o ukáznění českých řidičů marná?

Tento článek napsal pan Ivo Šebestík a převzal jsem ho s nevšední chutí a radostí z Britských listů, neboť se s jeho obsahem téměř beze zbytku ztotožňuji. Bohužel ...
Vlk Samotář


Agresivita a bezohlednost jsou zřejmě základní vlastnosti současné české společnosti, takže není divu, že se s nimi setkáváme nejviditelněji tam, kde působí nejnebezpečněji. Tedy na silnicích nebo v pracovním procesu.

Sleduji statistiky nehodovosti na českých dálnicích a silnicích, jejichž každoroční oběti odpovídají vedení menší, ale permanentní války. Vedle toho zaznamenávám neustálé, skoro zoufalé pokusy dopravních policistů a jejich rezortních šéfů tuto nehodovost omezit. Připomíná to ale zatím spíše marnost, tedy něco jako snahu zbavit mořskou vodu ropného znečištění, aniž by se dařilo ucpat porouchaný vrt. Tedy něco, co známe z nedávné minulosti, byť odjinud.

Tragická bilance českých silnic má své příčiny uloženy rovněž ve značné hloubce. Nikoliv mořské, ale společenské. Silnice jsou jen jevištěm, na kterém můžeme dennodenně sledovat představení s názvem „Jak se vám líbí?“ Tedy, jak se vám líbí česká společnost?

Před nějakou řádkou let jsem spolupracoval s jedním Němcem. Byl to sympatický starší pán původem z kosmopolitního Hamburku, který dočasně pracoval v Porýní a odtud podnikal pravidelné cesty na Moravu, do Brna. Bál se letadel, takže jezdil autem. Jeho pouť však nevedla z Porýní na Norimberk a odtud přes Rozvadov do Plzně, Prahy a Brna, ale hezky napříč Bavorskem do Mnichova, Salzburku a Vídně, kde odstavil svůj vůz a přesedl do auta poslaného z Brna s českým řidičem. Když jsem se ho zeptal, proč ten směšný kousíček cesty z Vídně do Brna už nedojede, usmál se a pravil, že ač již není mlád, přesto se ještě na věčnost nechystá.

Jezdím autem velmi často téměř po celé západní Evropě a rozdíl ve stylu jízdy v těchto zemích a v České republice je na první pohled patrný. Nejde o to idealizovat si řidiče na Západě a módně tak kritizovat to, co je doma. Ale když se člověk skutečně zaměří na srovnání, tak dojde k několika závěrům, se kterými bude patrně souhlasit každý, komu je podobné srovnání umožněno.

Problémem není rychlá jízda, ani to, co by se snad dalo nazvat „hravostí“ některých řidičů. Například Italové jsou svým způsobem za volantem hraví a skotačiví všichni. Jejich hrátky ale postrádají nebezpečné agresivní a bezohledné prvky. Jejich předjíždění a troubení se děje s přátelským úsměvem, se značnou mírou řidičské dovednosti, a tedy i s dost vysokou pravděpodobností, že třeba nebezpečně vyhlížející najíždění na rondely bude kdykoliv spolehlivě ubrzděno, přičemž vám evidentně šikovný řidič ještě stačí ukázat něco neslušného prsty pravé ruky.

Němci jezdí rychle, ale spořádaně, s vědomím, že auto stojí dost peněz a po případné bouračce nevypadá právě nejlépe. Dodržují dostatečné vzdálenosti, raději větší než menší, zejména pokud vidí, že před nimi jede auto se značkou CZ.

Naprosto nejukázněnější jsou divoce vyhlížející Holanďané. Auta, která se do Nizozemí přiženou nedovolenou rychlostí z Belgie či Německa, na hranici země tulipánů doslova během stovky metrů zvolní na předepsaných 120 kilometrů v hodině, a ani kilometr navíc. Celé Holandsko tak může řidič projet, aniž by sebeméně pohnul nohou na plynovém pedálu. Žádné předjíždění, žádné brzdění, auta se posunují po dálnici jako vagónky pomyslného vláčku. Je to sice nuda, ale docela příjemná. Člověk by si mohl i zdřímnout. Belgičané až tak extrémně ukáznění nejsou. Občas si rádi šlápnou na plyn, ale i na belgických dálnicích se jezdí se značnými rozestupy, velice plynule a ohleduplně. I tento šetrný národ ví, že auto něco stojí, ale respektuje se hlavně lidské zdraví a životy. Rychlost ano, ale ohleduplná, beze známky agresivity. Není divu, že v Belgii nebo v Nizozemí na dálnicích jen výjimečně potkáte policejní hlídku. Žádná zákeřně, za kamiony ukrytá policejní vozidla, na řidiče nečíhají, takže, když po delší době vjedete nějakým hraničním přechodem do České republiky, máte pocit, že bylo snad vyhlášeno stanné právo a začnete se chystat na zatčení.

Jediná země, na jejíchž dálnicích to někdy vypadá skoro (pozor, skoro!) jako v České republice, je v západní Evropě Francie. Také francouzští řidiči nějak zvlášť nehýří ohleduplností, takže například v ucpaných kolonách před velkými městy bývá také problém dočkat se nějaké přednosti při přejíždění z pruhu do pruhu. Ostatně, díky tomu také nad francouzskými dálnicemi krouží vrtulníky a policejních aut je na nich poměrně dost. Ovšem ani ve Francii nebývá většinou přítomno to, co dominuje provozu na českých dálnicích a silnicích. Zcela evidentní a úžasně bezohledná agresivita.

Agresivita a bezohlednost jsou zřejmě základní vlastnosti současné české společnosti, takže není divu, že se s nimi setkáváme nejviditelněji tam, kde působí nejnebezpečněji. Tedy na silnicích nebo v pracovním procesu. Agresivita a bezohlednost nejsou vlastnosti, jež by se ve společnosti usadily jaksi bezděčně a dočasně. Zdají se být dokonce horlivě pěstěny a jsou i oslavovány jako symptomy zdravé dravosti.

Díky tomu je provoz na českých dálnicích skutečným dobrodružstvím. Už při cestě z Německa do České republiky se někde u Norimberku začne zřetelně měnit rytmus jízdy. Nejoblíbenější specialitou dravých českých řidičů je najíždění na „překážející“ vozidlo zezadu. Řidič se v rychlosti 180 km v hodině nalepí na nepřítele, který mu brání svou neuvěřitelnou hlemýždí pomalostí pouhých 170 km v hodině v plynulé jízdě. Útočník rozsvítí dálková světla na znamení, že pomalý ubožák by mu měl okamžitě zmizet z cesty. Je úplně jedno kam. Agresor zásadně nečte provoz v celé komplexnosti. Vůbec ho nezajímá, že ten vpředu je třeba blokován vozidlem jedoucím zprava. Nebo že vozovka neumožňuje další zvýšení rychlosti, třeba proto, že je mokrá a okna auta bičuje hustý déšť. Nájezdníka, který už mezitím zkrátil vzdálenost mezi vozidly na pouhý metr, zuřivě bliká světlomety, a také troubí, nezajímá vůbec nic. Ať se ten vpředu zabije, jen ať je pryč! Kdyby mohl, řidič v rychlém voze by toho pomalého vyfackoval. Jak si vůbec někdo může dovolit mu překážet?!

V zemích s civilizovanějším způsobem řidičského projevu rychle jedoucí auto nějakou dobu trpělivě a v dostatečné vzdálenosti čeká, až se ten pomalu jedoucí někam uklidí. Jedná-li se o řidiče evidentně spícího za volantem, pak ten rychle jedoucí zabliká světlometem nebo lehce zatroubí. Stále však dodržuje bezpečnou vzdálenost. A když konečně hlemýžď vpředu uhne, pak ten spěchající klidně předjede, aniž by se pouštěl do divoké komunikace. To agresivní český řidič, když vyděsí svého nepřítele a ten mu rychle uhne, projíždí kolem poraženého (neboť se přirozeně jedná o souboj) s troubením a chudáka ještě vyučuje zvednutou pěstí.

Snaha vyučovat a ponaučovat je u českých řidičů vůbec velice rozšířená. Rozumí se, že výuky se ujímá řidič, který je naprosto bezchybný, a kterému se nikdy nestalo, že by sám brzdil provoz. Tomu pomalému, který byl brzdou plynulého povozu, je třeba dát co proto. Na tuto činnost český agresivní řidič nikdy nezapomíná. Na to nelituje času, ani energie.

Dalším pozoruhodným rysem dopravy na českých silnicích je vendeta. Řidič, který byl několik minut blokován „nějakým darebákem vpředu“, pojme vůči němu nenávist, jaká je zřejmě psychologickým přenosem z jiné osoby nebo ze života vůbec. Takový řidič se nespokojí jen tím, že konečně mohl toho pomalého předjet, ale počíhá si na něj o několik kilometrů dál, a tam ho schválně zablokuje podobným způsobem, o jakém soudí, že byl úmyslně nebo z hlouposti způsoben jemu. Pomsta musí být vykonána.

Politici, právníci a policisté, kteří vymýšlejí různé formy bodování dopravních prohřešků a akce na zlepšení situace na českých dálnicích a silnicích, mohou být stěží úspěšní, dokud se nezačne podnikat něco proti současnému úmyslnému a všestranně podporovanému rozvoji bezohlednosti. Na silnicích je tento povahový rys české společnosti jen více vidět, než v jiných sférách života. Prostě proto, že zabíjí naprosto transparentně. Táž bezohlednost zabíjí ještě v mnohem větším měřítku tiše a neokázale například v pracovním procesu. Může ale zabíjet i při bezohledné lékařské „péči“. Stejně zabíjí při bezohledném zacházení se starými lidmi. Zabíjí nezájmem o sociálně slabé. Zabíjí všude, jenže to není tak dobře vidět jako na silnicích.

Česká společnost by se měla zaměřit na tuto svoji smrtelnou chorobu a začít ji konečně léčit. Ne umožňovat její rozvoj. Všechno, co je skutečně propagováno, rozvíjeno a podporováno, spíše agresivitě a bezohlednosti napomáhá, než by ji omezovalo. Před nedávnem jsem byl autem několikrát v Polsku. Předpokládal jsem, že se tam bude jezdit podobně jako u nás. Byl jsem ale překvapen solidností a ohleduplností tamních řidičů. Agresivita a bezohlednost zřejmě nemusí být symptomy společnosti, která prodělává nějaký složitý vývoj. Je asi něco specificky shnilého ve státě českém. Co? Řekl bych, že se tady lidé naučili hledět na bližního jako na nepřítele, který překáží. Možná se mýlím, ale mívám ten pocit.

(Převzato z Britských listů)


Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?

JL