wz

Zlatá růže

Zlatá růže od Minucchia ze Sieny (1330), která byla darována papežem Janem XXII Rudolfovi III. z Nidau, hraběti z Neuchatelu.

Zlatá růže je artefat uchovávaný v Římě. Jednou ročně, o Velikonocích, je posvěcován papežem a poté udělen osobě, instituci či městu za zásluhy. Artefakt je vyrobený z čistého zlata, na jeho výrobu jsou najímání řemeslníci přímo papežskými úředníky. V minulosti byli zlatými růžemi nejčastěji obdarováváni katoličtí králové a královny, princové a princezny, věhlasní vojevůdci a jiné významné osobnosti a občané měst, příkladné chrámy a svatyně, známí svým křesťanským duchem a věrností církvi.

Růže je každoročně svěcena čtvrtou neděli postní, zvanou Laetare, česky družebná (také  růžová neděle), kdy růžově zbarvené ornáty a závěsy vystřídají kajícnickou fialovou. Symbolizují naději a radost uprostřed postní vážnosti. Během největšího půstu se katolíci modlí, postí se, konají pokání a rozjímají nad špatností hříchu a strašnými tresty. Růžová neděle je příležitost připomenout si Kristovu smrt na Kalvárii, vidět Krista Vykupitele povstávajícího v prvních paprscích velikonočního slunce a příležitost k radosti. Zářící zlatý květ ukazuje Kristův majestát, jaký mu náleží. Prorokové jej nazývali květem plání a lilií údolí. Růžová vůně podle papeže Lva XIII symbolizuje sladkou vůni Krista, která se široce rozprostírá na jeho věrné následovníky. Trny růže a její červená barva odkazují na jeho utrpení, viz Izajáš (63.2): Proč je tvůj úbor krvavě zbarven a tvé roucho jak toho, jenž v lisu šlape? Innocent III řekl: růžová neděle, umístěná veprostřed postního období pro svou odlišnost, symbolizuje vítězství lásky nad nenávistí, radosti nad zármutkem, nasycení nad hladem. To vše nám růže ukazuje svojí barvou, svojí vůní a svojí chutí – lásku, radost a vzájemné nasycení. Přirovnává růži k rostlině citované v Izajášovi (11.1): I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.

Od dob pontifikátu Sixta IV. (1471-1484) se zlatá růže skládá z množství malých květů, vyrobených z čistého zlata a lehce zabarvených dočervena. Později byla vyzdobena ornamenty s mystickou symbolikou, zlato bylo odbarveno a střed růže a její okvětní lístky byly ozdobeny rubíny a jinými drahokamy. Papež Sixtus IV. zaměnil jednotlivou růži za trnitou větvičku s množstvím růžových květů (deset i více). Největší květ je na vrcholu větvičky a ostatní menší jsou umístěny okolo něj. Uprostřed hlavního květu je maličká nádobka s dírkovaným víčkem, do které papež lije pižmo a balzám k posvěcení růže. Takzvaný sixtinský design byl ustanoven jako základ, nicméně se dále měnila výzdoba jednotlivých částí a počet a umístění květů, a tím i hodnota celého artefaktu. Původně měla růže něco přes šest palců na šířku, aby ji papež mohl dobře držet v levé ruce a pravou rukou ji během procesí posvětit. Později, zejména po přidání vázy a podstavce, byl vyčleněn fyzicky zdatný kněz, který ji nesl v procesí před papežem. Růže poslaná Amélii z Brunswicku, manželce Josefa I., následujícím papežem, Innocentem XI., vážila dvacet liber a byla přes osmnáct palců široká. Měla tvar kytice se třemi zatočenými větvemi, mnohokrát spolu propletenými a podpírajícími velký květ růže a shluk listů.

Váza i podpůrný podstavec jsou zpracovány z rozličných materiálů, mají různou váhu i provedení. Původní provedení bylo zlaté, ovšem v pozdějších verzích jde často o pozlacené stříbro. Podstavec bývá nejčastěji trojboký, čtyřboký nebo osmiboký. Bývá bohatě zdoben různými ornamenty a reliéfy. Jako doplněk ke standardní výzdobě bývá na podstavec vyryt erb papeže, který nechal daný podstavec nebo celý artefakt vyrobit a který jej posvětil.

Cena artefaktu je různá dle štědrosti příslušného papeže a také závisí na ekonomické situaci v dané době. Otec Baldassari (De Rosa mediana, str. 190) tvrdí, že růže udělované kolem roku 1650 měly hodnotu pět set dolarů. Dvě růže darované papežem Alexandrem VII byly zpětně oceněny na 800 a 1200 dolarů. Papež Clement IX poslal královně Francie růži za 1200 dolarů, vyrobenou z osmi liber zlata. Zpracování této růže je výjimečně pěkné, umělec za něj obrdžel 300 dolarů. V 19. století bylo nemálo růží dražších než 2000 dolarů.

Obřad předávání růže nahradil údajný starý zvyk předávání zlatých klíčů. Šlo o zlaté klíče od města Říma uchovávané ve stolci Sv. Petra, ale podle všeho to byly klíče spíše symbolické – apoštolové měli křtem a kázáním otevírat lidem cestu do nebe a Petrův stolec je název instituce, ne konkrétní předmět. Počátky zvyku předávání růži nejsou přesně datovány. Někteří je kladou do doby Karla Velikého (742-814), někteří až do 12. století. Druhý názor ale zdá se vyvrací zmínka papeže Lva IX. z roku 1051, kdy už mluví o svěcení růže jako o starodávném obyčeji. V době, kdy papež sídlil v Avignonu (14. století), byla prokazatelně předána jedna ze zlatých růží nějakému princi z papežova dvora a ve zvyku se pokračovalo i po návratu papeže do Říma. Princ obdržel růži od papeže při slavnostní ceremonii a byl doprovázen shromážděnými kardinály až do svého paláce. Od počátku 17. století byla růže udělována výhradně královnám, princeznám a aristokratkám. Princové a jiní šlechtici zase dostávali meč, který byl považován za přiměřenější jejich statutu. Pořád se však dodržoval zvyk, že zasloužilý křesťanský vladař byl na květnou neděli v Římě odměněn růží. Úřad nošení a udělování růže měl zpočátku na starosti přímo papež. Později toto právo uděloval různým papežským úředníkům a později mohli tento úřad, nazývaný Strážce zlaté růže nebo Nosič zlaté růže, zastávat i členové královských rodů, ne ovšem dědičně. K úřadu náležel též meč a plášť a jeho držitel se tak stal členem papežovy domácnosti, dnes bychom řekli úřadu.

V dávných časech ještě předávané růže nebyly svěceny. Svěcení (správně žehnání) růží bylo později zavedeno jako více či méně pompézní obřad jak pro zvýšení prestiže zlaté růže jakožto symbolu, tak pro zviditelnění obdarovaného. Jako první světil růži zřejmě papež Innocent IV. (1245-1254), ale podle jiných názorů to mohli být i papežové Innocent III (1198-1216), Alexandr III (1159-1181) nebo papež Lev IX (1049-1055). Podle některých papežů i jejich úředníků byly první růže naplněny pižmem, ale posvěceny byly modlitbami při průvodu. Zvyk žehnání růže svěcenou vodou prý pochází až ze 16. století. V současnosti je růže papežem svěcena každým rokem, ale není to vždy jiná růže. Pouze pokud je růže někomu za zásluhy předána, vyrábí se nová. Pro zajímavost zde uvádím, že zlatou růži obdrželo v roce 1985 od papeže Jana Pavla II. poutní místo Velehrad.

V nejrannějších dobách tohoto zvyku byla růže svěcena uvnitř papežova paláce, ale pozdější obřady za přítomnosti davů byly konány venku. Motlitbu nad růží zpíval papež nebo kněz, který byl vybrán, aby vedl obřad. Růže se zpočátku nesla na růžovém zlatě vyšívaném hedvábí, v některých částech obřadu ji pak papež držel v ruce. Poté se průvod vrátil do paláce. Papež jel samozřejmě na koni, jehož vedl za uzdu prefekt města Říma. V Avignonu se obřad vykonával pouze v papežském paláci, ale po návratu do Říma byly obnoveny i průvody městem. Nyní se obřad odehrává v paláci, při mši v kapli. Růže je položena na stole mezi svícemi a papež v bílé albě a růžové štole zahajuje obřad obvyklými proslovy a touto motlitbou: “Ó Bože, Tvou mocí a slovem byl stvořen svět a všechny věci, pokorně prosíme Tebe, který nám dáváš radost a potěšení z víry, abys ráčil ve své otcovské lásce požehnat a posvětit tuto růži, nejskvělejší ve vůni i vzhledu, kterou dnes nosíme jako symbol duchovní radosti, jako důkaz, že lidé jsou Tobě zasvěceni a věří ve vysvobození z babylonského otroctví skrze Tvého jednorozeného syna. V tento den, náš Pane, kdy všichni zpívají Tvé jméno a svou radost projevují růží, uděl nám skrze ni radost, přijmi skrze ni naši oddanost, odpusť nám hříchy, posil naši víru, upevni zbožnost, chraň nás ve svém milosrdenství, zažeň vše nepříznivé skrze květinu, lilii údolí, proutek z pařezu Ježíšova, abychom všichni mohli přebývat v radosti a věčné slávě.“ Poté je vloženo pižmo do středového pohárku a růže se provoní kadidlem a požehná svěcenou vodou. Po mši je růže nesena před papežem v průvodu do sakristie, kde je uložena do doby předání nebo do příští květné neděle.

Tento článek je inspirován a čerpá ze stejně nazvaného povídání z anglické wikipedie, ale v žádném případě se nejedná o doslovný překlad. Tak dobře anglicky neumím a navíc se mi pojetí článku moc nezamlouvalo. Takže se jedná o pokus o umělecký překlad. Mé velké díky patří panu Ivanu Štampachovi a P. Františku Masaříkovi ze jejich pomoc v oboru dávné i nedávné církevní historie.

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

Falka