wz

Žili v rytmu Země

Těmito slovy charakterizovala svůj život a práci legendární dvojice vulkanologů - manželé Maurice a Katia Krafftovi, pro něž se staly vulkány životní vášní i osudem.

Maurice Krafft se narodil 25. března 1946 v Mulhausen. Jeho zájem o sopky se probudil v roce 1953, když s rodiči navštívil Stromboli a uviděl za tmy fascinující ohnivé fontány, vyrážející z vrcholu strmého kužele vulkánu. Ve svých čtrnácti letech se Maurice stal členem Societé géologique de France. Po ukončení středoškolského studia vstoupil na universitu ve Štrasburku, kde studoval obor geologie. Zde se seznámil v roce 1966 se svoji budoucí manželkou Katiou.

Katia Conrad se narodila 17. dubna 1942 v Soultz-Haut-Rhin v Alsasku . Sopky ji zaujaly v dětství z literatury. Později navštívila s rodiči Vesuv a Etnu. Na universitě ve Štrasburku vystudovala obory fyzika a geochemie.

 

 

Maurcie Krafft a Katia Konrad se vzali v roce 1970. Spojovala je láska k vulkánům a obrovské nadšení pro jejich výzkum, fotografování a filmování erupcí. Již jejich první fotografie pořízené na Stromboli se těšily velkému zájmu, což bylo i dalším povzbuzením a zároveň finanční pomocí pro další cesty.

Maurice a Katia zasvětili vulkánům celý svůj život - snažili se být všude tam, kde Země otevírala "okénka laboratoří" svého žhavého nitra a chtěli pořídit nejkrásnější záběry tohoto fascinujícího přírodního jevu. Proto se pohybovali na nejnebezpečnějších místech v blízkosti kráterů chrlících popel a lávu. Říkali o sobě, že "žijí v rytmu Země". Pracovali vždy spolu a žili představou, že jednou i spolu zemřou. Bylo to snad jejich přáním, jež se vyplnilo 3. června 1991. Zahynuli ještě s dalšími vědci a novináři v pyroklastickém mraku, který vyvhl japonský vulkán Unzen.

Během dvaceti let se Maurice a Katie Krafftovým podařilo zachytit kamerou a fotoaparátem více než 150 erupcí vulkánů z různých koutů světa (Itálie, Afrika, Indonézie, Japonsko, Aljaška, Střední a Jižní Amerika, Island). Byli autory mnoha článků a publikací. Kromě toho vystupovali v televizi, pořádali populární a naučné přednášky, doprovázené svými filmy. Zdůrazňovali, aby nebylo podceňováno varování před blížící se erupcí, a přesvědčovali obyvatele, žijící na úpatí probouzející se sopky, o nutnosti evakuace jako jediné možnosti záchrany.

V roce 1973 se expedice vulkanologů, vedená Mauricem Krafftem, zasloužila o včasnou evakuaci obyvatel islandského městečka Haimaei před erupcí Helgafel (Eldfel), takže nepřišel o život ani jeden člověk.

Přednáškami o nebezpečnosti erupcí a promítáním filmů zachránili Maurice a Katia desetitisíce lidí i na Filipínách, když se po šesti stech letech chystal v dubnu 1991 k obrovské erupci vulkán Pinatubo. Lidé, žijící na jeho úpatí, neměli s předchozími erupcemi žádné zkušenosti a proto varování vulkanologů nebrali vážně. Až teprve Krafftovi dokázali svými strhujícími projevy a filmy, zachycujícími ničivé erupce a jejich následky, přesvědčit filipínské úřady o hrozícím nebezpečí a nutnosti evakuace.

 

 

Katia a Maurice měli i svoji "domovskou sopku" Piton de la Fournaise na ostrově Réunion v Indickém oceánu, kam se často vraceli a pořídili zde mnoho nádherných fotografií, které doplňují několik jejich publikací. Poslední kniha s fotografiemi Krafftových vyšla až za několik let po jejich smrti.

Velkým snem Maurice i Katii bylo vybudování vulkanologického muzea, které v osmdesátých letech minulého století ještě nikde na světě nebylo. Muzeum bylo vybudováno na ostrově Réunion. ale jeho otevření v roce 1992 se Maurice a Katia už nedočkali.

Vulkán Piton de la Fournaise je velmi aktivní, ale není tak nebezpečný. Je to tzv. štítová sopka s pozvolnými svahy. V období aktivity chrlí žhavé kousky lávy, vytvářející za tmy ohnivé fontány, a po úbočí stékají klidné proudy poměrně řídké čedičové lávy. Při erupci v roce 1998 se vytvořily na svazích nové tři krátery, z nichž jeden dostal jméno "Katia et Maurice Krafft".


Jana Vesuvanka (obrázky autorky, fotografie z archívu autorky)

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?