wz

Údolím Šembery za pokladem

Naše letní putování začalo nedaleko Kostelce nad Černými lesy, za vesničkou Kozojedy (1 km), u kostela svatého Martina. Zde je možnost parkování auta. Nutno podotknout, že se jedná o výlet pěší, neboť stezka není pro cyklisty vhodná - po úzké pěšince, jež vede velice příkrou strání a místy se zcela ztrácí či prochází přes kamenná pole - se nedá jet. Nechte kola doma a vyjděte si po svých, aspoň budete mít čas a možnost dopodrobna vnímat krásy, které tu na vás čekají.

 

 

Kostelík svatého Martina stojí bokem cesty osamocen, jen s malým hřbitůvkem u nohou, ač dříve býval v samém centru původních Kozojed. Zastavte zde své kroky a prohlédněte si jej z venčí ze všech světových stran - pokaždé se naskytne jedinečný pohled! Jeho historie sahá do první poloviny 13. století. Nejspíše byl postaven ještě před rokem 1200 a jeho románský původ je stále patrný v apsidě - protaženém půlkruhu s gotickými opěráky. V době gotiky byl přestaven a p dnešní podobu se postaralo baroko. Za dobu své existence toho kostelík pamatuje více než dost - převálcovaly ho husitské bouře, poznamenaly četné požáry, měnil se z farního na filiální a zase naopak, dočkal se slušného vybavení včetně varhan a dvou zvonů a pak ho poškodil blesk. Nepočítaně byl vykraden a pokud nepřijdete zrovna když je mše, tak máte smůlu  - jako my - je uzamčen. Ale i tak je na kostelík uprostřed přírody malebný pohled. Jeho věž s dřevěným podsebitím a šindelovou střechou je dominantou širokého okolí.

 

 

Nejstarší zmínka o vsi, která kolem kostelíku stávala je z roku 1352, ale proč toto místo pozdější kozojedští občané opustili se přesně neví. Některé prameny mluví o velikém požáru, jiná pověst říká, že se tu nedostávalo vody a lidé se tedy odstěhovali ke vzdálenější studni, která slula silným pramenem, to je do míst, kde stojí domy dnešních Kozojed. Ale ještě na počátku 17. století prý u kostelíka stávaly dvě chalupy a ještě v roce 1672 byly vidět jejich základy.
Archeologové dokládají svými nálezy, že obec ležela částečně na území dnešního urnového háje a bývalého třešňového sadu - ten byl v roce 1970 vykácen.

Od kostelíka (rozcestí svatý Martin) sejdeme po zelené značce po silničce dolů do údolí k mostku a zde se poprvé setkáváme s tokem říčky Šembery (vlevo). Zde do ní vtéká Kozojedský potok. Odtud se vydáme dál silničkou po červené značce, protože v hloubi lesa na nás čekají ty nejkrásnější partie potoka i údolí. Už zde však vidíme, že vstupujeme do jiného světa a to do trampské osady.Celkový dojem nám nezkazí ani takové chaty, které jsou již přestavěny na betonová letoviska a obložená auty, bazény, slunečníky, živými ploty...
Osadě to neubírá na kráse, protože jsou zde k vidění i původní, dnes už stařičké sruby a chatky v krásné divoké přírodě.

 

 

Romantiku hlubokých hvozdů nedaleko Kozojed objevili v polovině dvacátých let XX. století táborníci z Prahy, kteří sem od vlaku z Říčan chodívali pěšky. Začínali pod širákem, ale už v roce 1929 postavili pod kostelíčkem sv. Martina první chatu zvanou "unalaska". Patřila všem, neboť to byly časy kamarádství. Tomuto místu se začalo říkat Colorádo a Kansas. Později přišli českobrodští trampové, kteří v té době obývali v doubravickém údolí jeskyni Sing-sing. Postavili v Colorádu chatu a nazvali ji Staré Ohio. V roce 1948 zde došlo k založení Spojených osad údolí kozojedského (zkráceně SOUK) jež existují dodnes.
Tato jedna z nejstarších trampských osad v Čechách je pravděpodobně zvěčněna v klasické literatuře. V roce 1933 vydali Vlastimil Rada a Jaroslav Žák svou slavnou epopej z válek trampsko-paďourských Dobrodružství šesti trampů, kde jako kulisa vystupuje městečko Kozodoje - ale může jít o podobnost čistě náhodnou...

 

 

Po chvíli míjíme poslední srub, silnička končí a dál pokračujeme už lesní pěšinou podél říčky Šembery, jejíž koryto je náhle plné obrovských kamenů a voda chvíli crčí mezi nimi a za dalším stéká vodopádkem do klidné tůňky, aby se zase dál prodrala skrze nával dalších velkých kamenů. Údolí se zúžilo, koruny stromů zde vytváření příšeří a chládek, ačkoliv někde nahoře pálí červnové slunce a vzduch se tetelí dusnem. Voda potoka je čistá a tak láká k osvěžení jak lidi, tak jejich čtyřnohých kamarádů...

Říčka Šembera má hlavní pramen mezi Jevany a Vyžlovkou; o kousek dál do jejího toku přispívají další malé prameny v okolí Kozojed, a takto posilněna více vodami protéká Českým Brodem, Poříčany a Sadskou, aby se u Zvěřínku spojila s Výrovkou (dříve Vavřinecký potok), s kterou pak společně u obce Písty vtéká do Labe.
Krajina při jejích březích byla osídlena již od pravěku. Svědčí o tom řada nalezišť, hradišť, hrádků, tvrzí i měst. Na horním toku pod Kozojedy si Šembera razí cestu zalesněnými srázy kamenité rokle a dotváří zde divoké romantické údolí, které - přesto (nebo právě proto?) že není turisty příliš vyhledáváno, patří k nejkrásnějším ve středních Čechách.
Je proto k neuvěření, že je ničeno adrenalinovým způsobem života naší skvělé "sportovní" mládeže, která zde na příkrých svazích údolí i přímo na kamenech v korytě Šembery trénuje a jezdí závody biketrialu. Toto území totiž není ani přírodní rezervace, nechrání ho žádný zákon a tak je dané napospas řádění a devastaci těžkým kolům bikerů, o čemž svědčí rozervaná zemina na úbočích rokle, kterou pak deště strhávají v celých kusech i se stromy, kameny a dalším porostem dolů ke korytu Šembery. Je to smutný pohled a zanadávání na adresu ničitelů je to jediné, co s tím může procházející turista udělat.

 

 

V místě, kde se do Šembery vlévá potok Lázný je rozcestí Na Zámkách. Z něho lze vystoupat po žluté (0,5 km) nahoru k hradišti a hrádku Šember. My ale půjdeme dál podél Šembery, abychom se neochudili o další krásné scenérie koryta i úbočí rokle, z kterých místy vystupují obrovské kameny a otvírají se skalnaté partie zvané například Poustevníkova sluj, Pustý zámek, atd. V pohodě dojdeme až na rozcestí u Lávky Dr. Vacka, kterou přejdeme a dáme se dál podél toku, jež se zde zklidnil a místy mizí v trávě a keřích.

 

 

Mineme palouk se zbytky nevzhledných dřevěných bud (nejspíš pozůstatky po závodní činnosti bikerů) a po chvíli dojdeme na rozcestí, kde z červené značky odbočíme vpravo na cestu značenou zeleně, a ta nás již dovede k hradišti.
Opravdu za chvilku přicházíme k odbočce a po žluté značce se dáme vpravo vyšlapanou cestičkou až k valům, jež nenechávají nikoho na pochybách, že zde kdysi velice dávno bylo opevnění. Dojdeme až k proluce, která mohla být přístupovou branou a vystoupáme nahoru na val. Tady si můžeme představit, jak sto deseti metrový val přecházející v příkop chránil spolu se strmým svahem vstup do hradiště...
Rozhlížíme se po zarostlém prostranství a jen představivost může na tomto prostoru vykouzlit pravěké hradiště. Zvlněný terén rýsující se pod travou a stromy prozrazuje, že tady kdysi něco bylo. Místo je to krásné, plné emocí a jakoby posvátné...

 

 

Podle archeologů zde první osídlení bylo v pozdní době bronzové (9. století př. n l.), další halštatsko - laténské hradiště zde stávalo ve starší době železné (5. století př.n.l.). Archeologové zde našli keramiku takzvaného pražského typu ze 6. století n.l. Až v 7. století n.l. sem přišli Slované. Jejich hradiště vzniklo na území kmene Zličanů jako opěrný bod při hranici s kmenem Čechů a dnes patří k nejstarším slovanským opevněním v Čechách. Kromě valů a příkopů je chránily i strmé nepřístupné stráně. Vlastní hradiště bylo vybudováno pravděpodobně v 8. století a údajně zaniklo v 10. století - v době, kdy mezi sebou bojovaly různé kmeny o nadvládu - t.j. před vznikem českého státu.
Asi před 25 lety zde archeologové v hloubce metru a půl vykopali zbytky dřevěných staveb a sýpky, ve kterých zůstalo trochu obilí. Vše probádali a opět zasypali. Dnes zde stojíme a tušíme, že cosi zde bývalo a už není. Síla místa však zůstala a proniká do vstřícného těla ...

 

 

Skalnatý ostroh má na nejzazším severozápadním konci val vysoký čtyři metry a dlouhý čtyřicet kroků. Hrádek Šember nebo také Šemberk, který zde kdysi stával, měl i předhradí na Kozím hřbetu, kde byl nejspíše hospodářský dvůr. Vlastní opevněný hrad odděloval od předhradí další příkop, za kterým jsou dnes nepatrné zbytky středověkého zdiva.
Jméno hrádku vzniklo snad z německého Schonberg nebo Sternberg, nevíme. Z roku 1357 pochází informace, že Ješek z Náchoda a Kostelce prodal území i s lesem Kozím hřbetem mindenskému biskupovi Jetřichovi (Dětřichovi) z Portic pro klášter ve Skalici (dnešní Klášterní Skalice). Pozůstatek hradiště se tehdy jmenoval "presidio Burkstadil". Tento název se více než jistě vztahuje ještě na předchozí slovanské hradiště, na jehož části území pak byl hrádek vystavěn. Nejspíš se zde nacházela nějaká dřevěná stavba, neboť tuto dal v roce 1358 skalický klášter přestavit na skromný zděný hrádek (nejspíš bez věží). Předpokládá se, že Šember nebyl hradem rezidenčním, ale plnil především správní funkce nad obchodní cestou. Klášter jej vlastnil až do roku 1421, kdy byl Husity pobořen jak klášter a tak i hrádek.
Roku 1542 byl hrádek připojen k panství tuchorazskému a zápis v Zemských deskách zní: Šemberk - zámek pustý.
Pod hrádkem býval rybník Šember a stejně tak se jmenoval i les u obce Dolánky.

Z hrádku se zachoval kus zdi z mohutných kamenných bloků nad příkopem (odborník jej vidí, ale laik tápe...) a nezřetelné zbytky dalších staveb. Zbylé díry jsou pozůstatkem nejspíše sklepení. Opevněný ostroh nad Šemberou se dnes nazývá Hradiště u Doubravčic, nebo také Na zámkách či Šember.

 

 

Samotný hrad Šember byl v minulosti místními lidmi přejmenován na Staré zámky. Pověst vypráví, že na severním výběžku hradu, na místě zvaném Čertova lenoška, sedává ďábel a hraje na dudy zlým duchům.
Dále se vypráví, že zde stával kámen mající tvar lidské postavy, zvaný Ženská. Stál na místě, kde lesní žínky utancovaly k smrti jednoho chasníčka.
Další pověst říká, že je tu občas možno spatřit přízrak černého kočáru taženého dvěma páry vraníků. Sedí v něm dvě zamlklé kněžny v černém sametu. Nikdo neví proč se tak děje.
Z další pověsti se dovídáme, že ze Starých zámků vede tajná chodba až do Kostelce nad Černými lesy - v ní je ukrytý velký poklad šperků a drahokamů. Ten tu prý v roce 1689 marně hledal jeden farář z kostela sv. Jindřicha v Praze.
Na Velký pátek se tu zjevuje přízrak mužíčka s pytlem plným dukátů, jímž ustavičně třepe.
Ale i když zde žádné zlaťáky ani drahokamy nenajdete, přeci jen poklad jste objevili - a to krásu tohoto údolí.

 

 

Po prohlídce bývalého hradiště se vrátíme zpět po žluté na cestu a pokračujeme po zelené stále do kopce, až dojdeme na rozcestí z kterého jsme vyšli - mineme nízký dřevěný srub, přejdeme můstek a stoupáme po silničce vlevo nahoru ke kostelíku sv. Martina. Odtud se ti, co přijeli autobusem, vrátí do Kozojed na zastávku. Okruh, který jsme právě prošli je dlouhý cca sedm kilometrů a uznejte, že to stálo za to!


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA