wz

Unikátní šumavský vodní rozdělovač

Když jsem tak letos na dovolené na Lipně prohlížel popisky na zadní straně mapy, padla mi u obce Želnava do oka zmínka o unikátním vodním rozdělovači, který má být vystaven přímo na návsi. Shodou okolností jsem měl namířeno na výlet k nově upravené části Schwarzenberského plavebního kanálu do Zadní Zvonkové. A tam z Lipové, ležící v lesích nad hrází přehrady, musím jet přes Novou Pec, kam odbočím právě v Želnavě. Takže se na ten vodní rozdělovač - pod kterýmžto pojmem jsem si nedovedl nic konkrétního představit, podívám. A třeba to bude stát za povídání pro Říši snů ...

Na návsi v Želnavě jsem z auta uviděl veliký kamenný válec - to nemůže být nic jiného než ten hledaný rozdělovač. A díky informační tabuli jsem se dozvěděl, že jsem opravdu na správném místě. Napřed musím říci - klobouk dolů. Opravdu strašně moc obdivuji kameníky, co umí z kamene vytesat určitou věc či tvar - třeba i takovou kdysi úplně běžnou věc, jako bylo koryto do chléva pro napájení zvířat. Stačil by jeden chybná úder a práce mnoha dnů a hodin by padla vniveč. A co teprve ten náš vodní  rozdělovač, vytvořený z jediného kusu žuly. Sám válec je vysoký asi dva a půl metru (ten kryt nahoře je snímatelný), ale uvnitř je vytvořena struktura jedenácti válcových otvorů, kudy proudila voda.

 

 

 

Účelem celého zařízení nebylo vodu shromažďovat, jak bývá někdy mylně interpretováno, ale postarat se o její rozvod od centrálního přívodního potrubí do jednotlivých statků ve vsi. Princip je jasný z obrázku. Do středního otvoru byla zaústěna podzemní trubka přivádějící samotíží vodu od pramenů v Želnavských vrších. V horní části rozdělovače voda přepadá do deseti otvorů, kterými je rozvedena do stejného počtu statků ve vsi. Vše tedy běželo samospádem, bez jakéhokoliv čerpadla či nutnosti vynaložení dodatečné energie.

Přívodní potrubí i rozvody ve vsi si ovšem nemůžeme představovat jako nějaké "pozink" nebo plastové trubky. V roce 1818, kdy bylo zařízení postaveno, se stále ještě používaly trubky dřevěné. To se vzal syrový kmen borovice, po délce provrtal a potom se jednotlivé kusy spojily kovovými zdeřemi. Až do roku 1840 bývala pro tuto činnost dokonce provozována samostatná živnost, kterou se zabývali tak zvaní rourníci. Byla to profese vážená a ctěná, protože každý rourník zároveň ručil za provozuschopnost celé vodovodní sítě.

Taková dřevěná vodovodní trubka byla vystavena i vedle rozvaděče, ale zřejmě ji již rozhlodal zub času. Vidět ji můžete na starší fotografii zveřejněné např. na stránkách Kohoutí kříž.

 

 

Již od roku 1963 je zařízení památkově chráněno (!). Ovšem fungovalo a používalo se až do sedmdesátých let 20. století. Roku 2004 byl rozdělovač opraven, přičemž byl odhalen vytesaný německý nápis přímo z roku 1818. Jeho obsah v překladu zní:

Kdož stále jen chuť má pít, ať přijde, já mohu ho každý den napojit.

Obdobné zařízení fungovalo v nedalekých obcích Pěkná a Záhvozdí, avšak nedochovalo se v takto perfektně zachovalém stavu. Nikde jinde v Čechách se zřejmě podobné zařízení nevyskytuje.

 


Vlk Samotář

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?