wz

Svatý Vintíř a jeho kraj I. - Osobnost svatého Vintíře

Pokud se budete pohybovat po Šumavě, zejména v oblasti mezi Sušicí, Železnou Rudou a městečkem Prášily, budete se se jménem Vintíř setkávat velice často. Patří osobnosti uctívané jak na bavorské straně hranic, tak v poslední době opět i na straně české.

Benediktinský mnich Guntherus, jehož jméno se česky překládá jako Vintíř, byl původem šlechtic z oblasti Durynska. Z tohoto titulu býval dokonce členem družiny německých císařů. Jedná se o skutečnou, historicky doloženou osobnost. O jeho životě se dochovaly konkrétní údaje, ale také spousta legend. Je potřeba si přece jen uvědomit, že od doby, o které si tu budeme povídat, uplynulo rovných tisíc let. Nepatrná chvilka pro Šumavu ...  ale kolik generací se tu vystřídalo. Žily tu tisíce lidí ... po většině z nich zůstaly jen vzpomínky, které bledly a ztrácely se, až se vytratily docela. Vintíř musel být bezesporu velkou osobností, když pověsti o něm přežily tisíc let a jsou stále živé; mají nám co povědět i dnes. Protože písemných záznamů z té doby není moc.

Mládí, původ a světský život

Vintíř zřejmě pocházel ze vznešeného durynského říšského hraběcího rodu Kaefernburg - Schwarzburg; narodil údajně kolem roku 955 (reálnější je ovšem letopočet 985 - zde panuje nejistota) v a jako datum jeho smrti bývá uváděn devátý říjen roku 1045. Po smrti svého bratra Sizza se stal hlavou celého rodu. Byl příbuzným vévody a pozdějšího německého císaře Jindřicha II.(972 až 1024), který byl posledním římským králem (od roku 1002) a císařem Svaté říše římské (od roku 1014) ze saské dynastie Liudolfovců, a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále Štěpána (997–1038) z dynastie Arpádovců; zakladatel uherského státu a později svatořečeného. Díky tomuto sňatku byl tedy spřízněn i s uherským vládnoucím rodem.

Jeho výchova v mládí byla válečnická, jak bývalo ve šlechtických rodinách v té době zvykem. Protože žil v oblasti osídlené Slovany, mluvil i jejich jazykem. Zajímavé je, že podle některých pramenů neuměl číst a psát (?). Pro nás může být důležité, že se pravděpodobně poznal a spřátelil s Oldřichem a Jaromírem, bratry z rodu Přemyslovců, kteří v té době (roku 1001)  z Čech do Bavor utekli před svým vlastním bratrem - krutým knížetem Boleslavem III. Ryšavým (Jaromír byl dokonce na příkaz knížete vykastrován).

Neví se přesně, co je na tom pravdy, ale je zde i takové a ne zcela nepravděpodobné tvrzení, podle něhož se Vintíř stal kmotrem budoucího knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Vintíř maje hojně vezdejších statkův a jsa mysli nestálé žil po tehdejším způsobu mnohých urozených mužů nepokojně a nezřídka pohoršlivě; nedbalť ani toho, aby naučil se aspoň čísti a psáti; za to všímal sobě více světských radovánek. Císař Jindřich II. jsa ještě vévodou bavorským vídal ho rád na dvoře svém, a právě častější styk s tímto nábožným panovníkem způsobil časem jeho obrácení na cestu kajícnosti. Umínilť si Vintíř ve věku již pokročilém, že svlékne se sebe starého Adama a obleče se v roucho člověka nového; že dá světu nadobro výhost a vstoupí do řehole sv. Bendeikta, aby kál se z hříchů mladosti své.

(Citát z knihy Církev vítězná, Životy Svatých a Světic Božích. Sepsal František Ekert. Svazek čtvrtý, str. 106 - 112. Vydáno v Praze roku 1899 tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny (Rohlíček a Sievers) ... na Internetu možno číst na stránkách Dům sv. Vintíře)

V klášterním řádu

Někdy po roce 1000 se Vintíř seznámil s učením benediktinů. To ho postupně oslovilo natolik, že se sám  rozhodl stát se řeholníkem. Svůj majetek roku 1005 daroval klášteru v Hersfeldu a rok na to vykonal pouť do Říma. Hned na to, ještě v roce 1006, vstoupil do noviciátu do benediktinského kláštera v bavorském Niederalteichu  Stal se řádovým mnichem; na další utváření jeho názorů na život i víru měl velký vliv opat Gothard.

Toho času slynul opat benediktinského kláštera v Dolením Altaichu na Dunaji v Bavořích sv. Gothard, jenž tento řeholní ústav znamenitě zvelebil a spolu v klášteřích Hersfeldském v Duryňsku a Tegernseeském v Horních Bavořích přísnou řeholní kázeň zavedl. K tomuto svatému opatu vzal Vintíř útočiště prose, aby ho s Bohem smířil a do řehole přijal. I naklonil se Gothard s radostí ku prosbě jeho. Dříve však, než Vintíř oblečen byl v roucho sv. Benedikta, vydal se na pouť do Říma, aby na hrobech knížat apoštolských vyprosil si přímluvy jejich a požehnání Božího ku stavu, do něhož vstoupiti chtěl. A vrátiv se r. 1006. do Altaichu pověsil svůj meč u oltáře Panny Marie a sv. Mořice v klášterním chrámu, a přijav mnišské roucho složil po roce řeholní sliby v ruce opata Gotharda. Tehdáž bylo mu již asi padesát let.

(Zdroj viz výše uvedená citace)

Klášter v Niederalteichu, který leží poblíž města Deggendorfu na levém břehu Dunaje, měl v té době za sebou již přes 250 let existence. Založil ho roku 731 bavorský vévoda Odilo (též Odilio či Odilo von Bayern), pozdější bavorský svatý.(zemřel roku 748)..Vévoda založil i další benediktinský klášter na břehu rakouského jezera Mondsee. Niederalteišský klášter byl dokonce již i roku 907 poničen při vpádu Maďarů, ale poté obnoven péčí opata Gottharda, který se stal později (1131) rovněž světcem. V majetku kláštera byly rozsáhlé pozemky zasahující až na naši dnešní střední Šumavu.

 

Klášter v Niederaltaichu na vyobrazení z roku 1687

 

Roku 1007 složil Vintíř řeholní sliby, ale nepřijal kněžské svěcení. Opat Goothard jej poté pověřil řízením kláštera v Göllingenu. Odsud se Vintíř na nějakou dobu vrátil do Niederalteichu, ale zde nevydržel příliš dlouho. Roku 1008 odešel do oblasti tzv. Nortwaldu, kde poblíž městečka Lalling vzdáleného asi tři až čtyři hodiny chůze od kláštera, měl v úmyslu o samotě sloužit Bohu. Toto místo jej však neuspokojilo, takže se roku 1011 přemístil do oblasti zvané Rinchnach (v té době snad Riminichi), kde si zřídil poustevnu. Následující zima (1011-1012) však byla natolik krutá, že téměř stála Vintíře život. Na jaře (1012) se dostalo Vintířovi posily v podobě dvou skupin dalších řeholníků, kteří přišli z Vintířova mateřského kláštera. Tak zde začal vznikat nový benediktinský klášter. Dne 28.srpna roku 1019 zde pasovský biskup Berangar vysvětil kostel (kapli?) sv Jana Křtitele, který byl Vintířovým oblíbeným svatým - či spíše jeho vzorem. Klášter v Rinchnachu získal od svých příznivců postupně rozsáhlé pozemky. V roce 1029 daroval císař Konrád II. klášteru pozemky v oblasti hraničního  hvozdu a povýšil jej mezi říšské kláštery.

 

Klášter Rinchnach na mědirytině Michaela Weninga z 18. století
Repro K. Schröpfer, Am Pandurensteig (1990), s. 83

 

Z archivních materiálů vyplývá, že hraniční prales pokrýval v nejstarších dobách bavorskou stranu hor od zřídel Mohanu k pramenům Mühlu, stejně jako českou stranu. Vně českých hranic byl nazýván Nortwald, zatímco české straně se přikládalo označení "silva bohemica", a asi od 14. století pak krátký název Hvozd, jak najdeme v Dalimilově veršované Kronice. Zelená hradba lesů zasahovala přes dnešní Modravu a Stachy přibližně k místům Nýrska a na severu končila u Sušice.

Misijní cesty

Poustevník Vintíř ovšem nepřebýval stále v odlehlých šumavských končinách při modlitbách a rozjímání. Věnoval se také činnosti misionářské a dokonce figuroval i v politickém životě té doby - jako prostředník a diplomat, dalo by se říci dnešními slovy.

Roku 1015 se vydal Vintíř na první misijní cestu vedoucí do Uher. Na uherském dvoře tak navštívil svého příbuzného, krále Štěpána. Z této návštěvy se traduje historka o pávu. Vintiřovi byl na hostině předložen pečený páv, ale ten, drže se předpisů řeholních prohlásil, že takové pokrmy nemůže přijmout. Načež prosil Boha o pomoc, aby nemohl být poskvrněn nedovolenými pokrmu. Jeho prosby byly vyslyšeny - páv obživl a odletěl.

Někdy kolem roku 1017 byl sněmem v Magdeburku Vintíř pověřen misijní cestou mezi slovanské Lutice k ústí řek Havoly a Odry. Byla to oblast pro misionáře velmi nebezpečná a větší část misionářů zde nalézala mučednickou smrt (viz příklad našeho sv. Vojtěcha, který v této oblasti nalezl smrt roku 997). Ale Vintíř zde své bezesporu životu nebezpečné poslání splnil, nicméně  zprávy o průběhu cesty chybí.

Roku 1018 podnikl Vintíř druhou misijní cestu do Uher, kde založil klášter Bakonybel u Veszprem.  Tento klášter byl v posledních letech obnoven - roku 1998 zde začali působit první tři benediktýni, kteří sem přešli z kláštera Panonhalma.

Diplomatické poslání plnil stárnoucí Vintíř ve službách knížete Břetislava. Císař Jindřich III. viděl v rozvíjejícím se českého státu (navíc po úspěšném tažením do Polska) ohrožení zájmů německé říše. Břetislav se začátku roku 1040 snažil předejít hrozícímu konfliktu vysláním velkého poselstva k císaři, v jehož čele stál právě  Vintíř. Přesto pak došlo ke dvěma střetům, které jsou popsány dále.

Ve šlépějích Vintíře - misionáře kráčeli četní jeho žáci. Písemně je doložen případ dvou mnichů ze Šumavy, kteří kázali na území Luticů a zahynuli proto mučednickou smrtí - téměř jistě se jednalo o žáky sv. Vintíře.

Znovu poustevníkem

Roku 1040 byl Rinchnašský klášter podřízen císařem Jindřichem III klášteru v Niederalteichu a Vintiř odešel opět do pustiny. Není zcela jasné, zda se hned usadil pod Březníkem nebo zda pobýval nejprve v okolí hory Mouřenec nad Anínem, patřícím Niederaltaišskému klášteru.

Poslední Vintířova poustevna byla pod vrchem, který je dnes znám pod jménem Březník (1006 m). Nejedná se o ovšem o horu Březník poblíž Modravy, ale o stejnojmenný vrch nad dnešní obcí Dobrá Voda při silnici ze Sušice a Hartmanic směrem na Prášily a Železnou Rudu..Toto místo leží poblíž bývalé zemské stezky směřující z Pasova podél řeky Velké Řezné přes Zwiesel na Dobrou Vodu do Hartmanic a přes Krušce do Sušice. Podle listiny z roku 1256 byla stezka zvána Via Boemorum.  Právě poblíž dnešních Hartmanic bývala celnice, kde na trase obchodní stezky vybírali (až do 14. století) clo břevnovští benediktini. Je možné, že se k nim za dlouhých a tuhých šumavských zim Vintíř uchyloval. Otázkou je, zda byla celnice vůbec přes zimu obývaná - provoz na vysoko zasněžených šumavských stezkách velice pravděpodobně na řadu měsíců zcela ustával.

Vintíř sestárnuv na poušti připravoval se na křesťanskou smrť. Stará pověsť dí, že kníže Břetislav I. trvaje s biskupem Šebířem na župním hradě Práchni v podhoří šumavském vyjel si jednoho dne na lov, a v lese, kde nyní stojí ves Dobrá Voda u Hartmanic, spatřil krásného jelena. A když v průvodu služebníka pustil se za ním, octl se pojednou před chýši poustevníka - Vintíře. Stařec uvítav knížete a pohovořiv s nim laskavě jal se ho prositi, aby prokázal klášteru Břevnovskému nějakých milostí, aby ti, kdož tam přebývají, jeho i veškerého knížecího rodu na modlitbách svých vzpomínali. Břetislav slíbiv to přimlouval kmetu, aby samoty této opustil. Ale Vintíř předpověděl, že příštího dne zemře, a poprosil, aby tělo jeho pohřbeno bylo v Břevnově. I odešel kníže s úmyslem, že nazítří se vrátí, a provázen biskupem Šebířem i několika dvořany vešel dne 9. října 1045. do poustevny i uzřel starce, an se modlí a žalmy pěje.

Na žádost jeho odsloužil biskup před ním mši svatou a udělil mu svátosti umírajících. A v hodinu třetí odevzdal poustevník duši svou Pánu maje let života téměř devadesát. Tělo jeho bylo od knížete převezeno do Břevnova a pohřbeno v klášterním chrámu před oltářem sv. Štěpána prvomučedníka.

(Zdroj - Životy Svatých a Světic Božích.; viz výše)

Vojenské výpravy proti Břetislavovi

Je doloženo, že Vintíř se občas zdržoval na dvoře krále Štěpána. K Čechám byl Vintíř poután přátelstvím s knížetem Oldřichem, jemuž prý v době jeho sporů s Jaromírem vyprosil od císaře Konráda II. titul českého knížete. Později se spřátelil i s Oldřichovým synem Břetislavem, jemuž se stal, jak jsme si již řekli, zřejmě kmotrem. Břetislav I., přezdívaný český Achilles (narozen kolem 1002 až 1005, zemřel 10. ledna 1055 v Chrudimi) vládl v Čechách v letech 1034–1055.

Břetislav I. poznal Vintířovo misionářské nadání a dokázal ho ocenit i využít -  pověřoval Vintíře úkoly jako svého diplomata. Tak je například doloženo Vintířovo působení při jednání mezi císařem Jindřichem III a českým knížetem.

Za Vintířova života totiž došlo ke dvěma válečným výpravám císaře Jindřicha III.  proti Břetislavovi I. K první z nich došlo v roce 1040, ke druhé o rok později. Bylo to brzy poté, co dobyl Břetislav Moravu a Polsko, což německý panovník nesl velmi nelibě.

První výprava skončila velkou porážkou německého vojska v památné bitvě 22. srpna u Brůdku ve všerubském průsmyku, kde na paměť Břetislavova vítězství byla vystavěna kaple zasvěcená sv. Václavu. Německé vojsko bylo rozprášeno a část se zachránila útěkem.

Druhá Jindřichova výprava následovala za rok a zde se štěstí od českého knížete odvrátilo. Obě dvě německé výpravy byly vedeny dvěma proudy vojsk. Jeden vnikl na naše území přes Šumavu, druhý přes Krušné hory. A právě tento druhý útočný proud dorazil až do Prahy, kde porazil Břetislavův odpor.

Český kníže se pak díky tomu musel podrobit německému vítězi. Tehdy byl již pětaosmdesátiletý Vintíř pověřen diplomatickou misí, která měla zajistit vzájemný smír. Po úspěšném splnění svého poslání se Vintíř odebral do poustevny pod vrchem  Březníku u Dobré Vody, kde posléze v říjnu roku 1045 zemřel. Jeho přáním bylo být pochován  v benediktinském kostele v Břevnově. To se mu splnilo a sám kníže Břetislav mu vystrojil slavný pohřeb. Podle uváděných dat  by se měl Vintíř dožít devadesáti let. Ovšem datum jeho narození není jisté; proto je možné, že se narodil poněkud později, než se uvádívá.

V Břevnově spočinulo Vintířovo tělo do husitských válek. Tehdy byl klášter vypleněn, ale ostatky Vintířovi byly však včas převezeny do Police.

Byl Vintíř zrádcem?

Obrázek na lípě před kostelem v Dobré VoděVintíř se již za svého života těšil značné úctě. Měl pro to dobré předpoklady - pohyboval se na panovnických dvorech na území dnešního Německa, v Čechách i Uhrách, navštívil dokonce i Řím  a na svých cestách poznal velký kus Evropy.

Vintířovi ovšem historie později u nás neprávem přiznala úlohu vyzvědače a zrádce. Averzi proti Vintířovi podnítil František Palacký ve svých Dějinách národa českého, tehdy pilně čtených v dobách rakouské říše, kdy národní uvědomění bylo hnací silou proti Vídni. Teprve historici dvacátého  století dokázali Vintíře cejchu zrádce zbavit.

O co šlo? Vintíř podle Palackého pomohl Jindřichovým vojskům přejít český hvozd a vpadnout knížeti do zad. Tato teorie není historicky doložena a je nepravděpodobná i vzhledem k Vintířovu věku. Roku 1040 měl pomoci oddílům poražených bavorských útočníků a ukázat jim cestu k útěku lesními  průseky do Bavor. Hned potom měl v severních Čechách  podat zprávu o porážce druhému šiku, který útočil ze Saska a zadržet ho v dalším postupu.  Rok nato měl převést císařské oddíly na nejméně hájeném úseku přes hranice a otevřít tak Jindřichovi cestu ku Praze, kde mohl oblehnout knížete Břetislava I. a porazit ho. Pomineme-li všechny argumenty hovořící proti těmto obviněním, je zde však jeden dosti neotřesitelný - kdyby byl Vintíř zrádcem, byl by po své smrti s úctou pochován v Břevnovském klášteře, o jehož rozmach se postaral sám kníže Břetislav I.?

Za panování Václava IV. mělo uctívání Vintíře otevřené nepřátele ve formujícím se husitském  hnuti. V roce 1420 byl Břevnovský klášter husity zničen. Mniši však Vintířovy ostatky ukryli a přenesli do kláštera v Polici. Tam setrvaly do roku 1726, kdy byly  navráceny do obnoveného Břevnova. Vintiřova tradice však v Břevnovském klášteře v 18.století pozvolna zaniká.  Objevuje se však nové centrum - v Dobré Vodě na Šumavě; tomu se však budeme věnovat v následujícím díle.

Ještě v Řivnáčově průvodci po Šumavě z roku 1883 se můžeme dočíst v části pojednávající o Dobré Vodě a okolí:

Zde bydlil v první polovici XI. století jako poustevník Vintíř (Guntherus), mnich benediktinský, rodem prý z panujícího v Duryňkách rodu Hessenského, spřízněný s Jitkou, manželkou knížete Břetislava. Poustevna jeho nebyla však semeništěm křesťanské lásky, nýbrž spíše německou stráží při samé bráně Čech. Když roku 1040 Břetislav I. porazil u Domažlic Jindřicha III., vyvedl Vintíř císaře a zbytky vojska jeho tajnými stezkami bez úrazu do Bavor a zpravil druhý voj Němců na severu o porážce císařově.  Ano následujícího roku vyvedl pomstou zuřícího Jindřicha mezi záseky Břetislavovými do Čech, čímž kníže přinucen k uzavření míru. Vintíř nejen nepotrestán, jako jiným zrádcům učiněno,  - Břetislav prý  byl i svědkem jeho smrti dne 9. října 1045 a vystrojil mu slavný pohřeb v klášteře Břevnovském. teprve doba husitská dala na jevo ošklivost svou nad zradou ; klášter Břevnovský dobyt a ostatky Vintířovy rozmetány. Později prý zase sebrány a podnes chovají se tam na oltáři. R. 1618 postavena zde na místě staré dřevěné kamenná kaplička, od níž vedou do skály vytesané schůdky na vrchol železným křížem zdobený.

 

Postava Vintíře byla potlačována později ještě ještě sekundárně - to když se u nás chopili moci komunisté. Místa jeho působení byla skryta v hloubce vojenského prostoru a zmínky o něm prakticky vymizely. A pokud ne, pak byl v roli "proradného poustevníka" spojován se zradou na českém národu a jeho zaprodání Němcům.

 

Blahoslavený nebo svatý?

Když v roce 1045 Vintíř zemřel, byl na základě svého přání pochován v Břevnovském klášteře. O osudu Vintířových ostatků panují nejasnosti. Při opravách kostela v Polici byla objevena pod oltářem sv. Máří Magdaleny dřevěná skříňka s kostmi a lebkou. Přes nedostatek důkazů se zpočátku věřilo, že jde o ostatky Vintířovi, které sem byly převezeny z Břevnova. Počátkem 18. století se relikvie vrací znovu do břevnovského chrámu, kde jsou dnes uloženy v cínové schránce a vsazeny do oltáře sv. Štěpána v klášterním kostele sv. Markéty v Břevnově.

Vintířovo uctívání jako světce bylo povoleno teprve v roce 1634, třebaže se o jeho kanonizaci snažil již Přemysl Otakar II. roku 1254. Ten hodlal k chrámovým patronům v Břevnově kromě Benedikta a Vojtěcha připojit také Vintíře. Jeho snahy však utkvěly na mrtvém bodě.

Proč se tedy běžně píše svatý Vintíř, když světec nebyl  kanonizován? Písemné podklady - literatura, průvodci i popisy kostelů a  jeho soch z minulosti i v dnešní doby hovoří jen o světci. Vede je k tomu tisíciletá tradice. To se týká zejména území německého; u nás Vintířova pověst byla pošramocena v době obrození a také ve druhé polovině 20. století. Komunistům se nehodil přece žádný světec - a natož ne světec uctívaný v Německu.

Co to vlastně znamená, že je někdo prohlášen blahoslaveným? Jedná se o druhý stupeň kanonizačního procesu, tedy předstupeň prohlášení za svatého. Předpokladem toho, aby byl někdo prohlášen blahoslaveným, je  ukončené tzv. beatifikační řízení a jeden doložený zázrak. Zázrakem se v tomto kontextu rozumí mimořádný jev či události, která není v souladu s přírodními zákony a považuje se za projev zásahu nadpřirozených sil (tedy nejen Boha, ale i svatých či proroků). Prohlášením někoho za blahoslaveného znamená, že se církev zaručuje za to, že daná osoba je v nebi. Lze tedy dotyčného či dotyčnou osobu prosit o přímluvu, je jí možné prokazovat úctu. Není to však výslovně předepsáno jako u svatých. Úcta blahoslaveným osobám bývá prokazována lokálně - v určité oblasti - není tedy globální pro celou církev. Blahoslavené osobě již může být zasvěcen kostel či oltář.

Pravidla poměrně jasná ... Problém je v tom, že neplatí odjakživa. Zhruba do 10. století stačilo například ostatky mučedníka dopravit (tzv. translace) světskou či církevní mocí do kostela (ovšem napřed je bylo zapotřebí někde získat - což nemuselo být v případě mučednické smrti misionáře až tak jednoduché). A tak to zřejmě bylo i s vVntířem, jen s tím rozdílem, že ten nezemřel jako mučedník, takže převoz jeho ostatků do Břevnova nebyl tak problematický. Z té doby se také datuje zvyk rozdělovat ostatky svatých na řadu dílů a v relikviářích je pak deponovat v různých kostelích na různých místech světa - což přispívalo k šíření informací o svatých po světě.

 

Litánie k českým zemským patronům

Jde o liturgický text schválený pro veřejné pobožnosti v českém i německém jazyce zvláštním "výnosem posvátné kongregace obřadů v Římě 9. března 1921 pod č. 35/1920". Jenže ve zpěvníku Ehre sei Gott, sestaveném a doplněném Josefem Schwarzmeierem a vyšlém u českokrumlovské firmy Eduard Bayands Nachfolger roku 1933 už ve druhém vydání, je v něm několik změn, zvýrazněných v našem uvedení v německém textu kurzívou. Česky je nepřekládáme už proto, že česky při pobožnosti nezazněly. Jde o tři věty a zněly by takto:

Svatý poustevníku Vintíři, oroduj za nás!
Abychom na přímluvu svatého Vintíře do vlasti nebeské uvedeni byli, Tě prosíme, uslyš nás! Ó Bože, buď nám služebníkům svým milostiv pro slavné zásluhy našich patronů Josefa, Vojtěcha, Jana, Víta, Václava, Zikmunda, Kosmy a Damiána, Benedikta s bratřími, Cyrila a Metoda, Norberta, Prokopa, Lidmily, Vintíře a Anežky, abychom zbožným a stálým orodováním jejich ode všeho zlého ochráněni byli.

Pozoruhodnost těch změn je hned několikerá. Zatímco Čechy, nehledě na spíše záporné hodnocení historické postavy Vintířovy, bývá tento označován jako "blahoslavený poustevník" a nefiguruje mezi českými světci, v německém textu, i když v řadě světců na místě posledním, je tu oslovován jako "svatý". Dále je jeho zařazení na konci výčtu zemských světců, navíc v závorce, využito k tomu, že je mu adresována prosba, v českém textu určená všem patronům dohromady, totiž o uvedení "do vlasti nebeské". Tak se tu šumavský poustevník, jehož životopis ostatně právě P. Josef Schwarzmeier mj. také sepsal, stává z posledního vlastně prvým! Domníváme se, že ke srovnání obou verzí textů tak významných a působivých dochází u nás až nyní poprvé.

(Zdrojem této kapitoly jsou stránky Kohoutí kříž, partie Litanei von den heiligen Landespatronen Böhmens (Josef Schwarzmeier) - v českém překladu Litanie o svatých patronech českých)


Tento článek je první v řadě několika, které bych chtěl Vintířovi a jeho kraji  věnovat. Předpokládám, že se bude doplňovat i jeho obsah tak, jak budou k dispozici další informace a podněty. Prosím také, kdybyste vy, milí čtenáři, měli k této tématice nějaké další informace, abyste se s námi o ně podělili.

Další díly seriálu:


Vlk Samotář (JL)

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?