wz

O šumavském plavebním kanálu Vchynicko-Tetovském

Asi půl hodiny jižně od Mádru, pod tetovem, počíná průplav, který z řeky Vydry veden jest k potoku Sekerskému, jenž ústí do Křemelné. Průplav tento, zvaný Tetovský (také Kaltenbrunnský), vystavěn byl k plavbě dříví v letech 1799 a 1800 od knížete Josefa Jana ze Švarcenberka.

Průplav Tetovský jest 14.413 m (7.600°) dlouhý, počíná z řeky Vydry mezi horami Adamovou (1075 m.) a Antigel (1253 m.) ve výši 937 m. nad mořem a ústí u Grünberského dvora pod Rehberkem do potoka Sekerského ve výši asi 840 m. nad mořem.

Toto se lze dočísti v krásném Řivnáčově průvodci po Šumavě z roku 1883.

Proč a kdy byl kanál vybudován

Jak člověk pomalu pronikal do oblasti šumavských Plání, tak samozřejmě uvažoval o hospodářském využití jejich území. Rozsáhlé lesní porosty nabízely množství kvalitního dřeva, to však bylo v podstatě bezcenné, neboť nebylo způsobu, jak jej odvézt. Silnice ba ani dobře sjízdné cesty ještě příliš neexistovaly a v té době k transportu dříví využívaná vodní síla zde selhávala. První zprávy o plavení dříví po Křemelné, Vydře a dále pak po Otavě jsou dochované již ze 16. století. Když ale tak procházíte tamní divokou přírodou i dnes, ve století jednadvacátém, jistě si dovedete představit, jak to musela být práce svízelná a namáhavá.

Existovala však velká hnací síla - na Šumavě byl dřeva přebytek a v Praze i v celém středu Čech o něj byla nouze. Před koncem 18. století se již stavěl na druhém konci Šumavy Schvarzenberský plavební kanál, který ovšem měl sloužit k zásobování Vídně. Je tedy přirozené, že myšlenka vybudování vodní cesty pronikla i do tohoto kraje. První s ní přišel komisař prácheňského kraje Baierweck, ale pro nedostatek peněžních prostředků se jeho plány, na kterých pracoval dva roky, neuskutečnily. Úspěšnější byl až stavitel Schwarzenberského kanálu Josef Rosenauer. Na jeho popud koupil Prášilské panství roku 1799 kníže Josef Schwarzenberg. Rosenauer se původně domníval, že bude možné k plavení dříví využít a upravit tok Vydry. Naštěstí se zde, podobně jako u Čertových proudů pod Lipnem na Vltavě, ukázala příroda jako mocnější a tok Vydry zůstal nedotčen. Rosenauer navrhl vybudovat plavební kanál, který by Vydru prostě obešel a byl do řeky zaústěn až poblíž jejího soutoku s Křemelnou, kde již bylo přírodní koryto pro plavbu možné využít. Trasa kanálu nabízela i další výhodu, a to zpřístupnění těch částí lesů, které by jinak zůstaly nevyužitelné.

 

Po obci Vchynice-Tetov nezbylo téměř nic - jen náznaky cest a osamělé křížky u nich

Rosenauerův návrh byl akceptován a v červnu 1799 již pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Počet pracovníků se postupně zvětšil až na půl druhého tisíce; tak se podařilo to, co si člověk neumí představit ani s dnešní mechanizací - na jaře roku 1801 byl kanál dokončen a mohlo se tak začít s plavením dříví. Během stavby kanálu se zároveň pracovalo i na korytu Otavy - to bylo vyčištěno od kamenů a pro zlepšení splavnosti bylo vybudováno 13 jezů. Upravit bylo nutno i tok Otavy a dále pak Vltavy, aby vory se šumavským dřevem mohly plout až do Prahy. Vory se vázaly v místech, kde stojí dnešní Čeňkova pila. Cesta do Prahy pak vorařům trvala někdy tři, někdy čtyři dny - podle stavu vody.

Dřevo se neplavilo od začátku kanálu, ale i z vyšších poloh. Jeho správnému nasměrování pak sloužil hradlový most, který jednak při plavení převáděl vodu z Vydry do kanálu a jednak zabraňoval dříví v proniknutí do přírodního říčního koryta.

Kníže Schwarzenberg získal v roce 1801 plavební privilegium, které ho na třicet let  opravňovalo k dopravě šumavského dřeva do Prahy. Po jeho uplynutí bylo prodlouženo o dalších třicet let. Ve druhé polovině 19. století se však v Praze již začalo topit uhlím, které bylo lacinější a jeho doprava po začínajících železných drahách vyšla i levněji. Voroplavba ku Praze tak pomalu ustala, ale přesto se kanál využíval dál pro přibližování dřeva blíže lidským obydlím. Poslední plavba se uskutečnila roku 1958. Odhaduje se, že kanálem prošlo za dobu jeho existence kolem čtyř miliónů kubických metrů dřeva.

Projděme si teď kanál, který je dnes jako celek kulturní technickou památkou, od začátku až po nádrž v Srní, která pro jeho vodu přinesla nové využití.

 

 

Hradlový most neboli rechle

Hradlový most byl donedávna v troskách. Po roce 2000 byl ale plně obnoven a tak ho lze obdivovat v celé kráse. Při silnici od Antýglu k Modravě bylo zřízeno parkoviště, kde lze zaparkovat a začátek kanálu si prohlédnout. V létě tu spousta lidí tráví celý den a odpočívají na slunném prostranství kolem Vydry. Vždy tu vzniknou desítky pozoruhodných kamenných mohylek, které ovšem jarní vody zničí - takže je tu příští léto opět prostor k hrám. Zde také začíná nauční stezka vedoucí podél kanálu. Kolem kanálu vede silnička, na kterou je ovšem motorovým vozidlům ve většině délky vjezd zapovězen. Dokud nebyla postavena dnešní silnice, vedla tudy jediná vozová cesta spojující Srní s Modravou. Dnes tudy lze krásně jet na kole.

 

Kanál začíná stavidlem, které ho chání před povodněmi a poškozením ledem (vpravo dole)

Na následujících obrázcích vidíte Vydru nad mostem a pod ním. Skoro všechna její voda odchází kanálem, aby později svou energii předala turbínám elektrárny na Čeňkově pile. Přesto však Vydra postupně nabere ze svých přítoků vodu novou a v její nejromantičtější části mezi Antýglem a Turnerovou chatou můžete divokou řeku obdivovat v plné kráse

 

Vydra nad rechlemi a pod nimi - chybějící vodu byste našli v plavebním kanálu

Kanál začíná limnigrafem hned za objektem se stavidlem ovládajícím vtok vody z Vydry.

Stavidlem kousek od začátku kanálu na jeho pravém břehu se ovládal boční přepad, kterým se regulovala výška plavební vlny ke králováckému dvorci Antýglu. Exponované oblouky jsou obloženy kameny - vyzdívka je obnovena a dále se na jejích úpravách pracuje.

 

Pohled od kanálu k Antýglu; v dolní části obrázku je vidět koryto Vydry, která je již o poznání níže. O několik desítek metrů dále je první z krásných klenutých kamenných můstků

Na úrovni Antýglu se kanál prudce lomí vlevo a odklání se od koryta Vydry. V tomto místě je v jeho oblouku další stavidlo, které umožňuje kanál otevřít  do bočního betonového koryta a čistit ho od usazenin a nahromaděných  ledových ker.

Skluzy

Při celkové délce 14,4 km  využívané k plavení kanál překonává značný výškový rozdíl. Běžné úseky kanálu však mají spád 3 promile. To je přesně tolik, aby voda v kanále tekla zhruba rychlostí chůze člověka, tedy průměrně 4 km/h. Při této rychlosti je plavené dřevo pod kontrolou lidí z obsluhy kanálu, kteří se háky na bidlech starali o to, aby se plavené dřevo někde nevzpříčilo a nezatarasilo tak plavební cestu.

Aby se kanál vyrovnal s poměrně velkou ztrátou nadmořské výšky, jsou na jeho trase tři tak zvané skluzy. To jsou úseky, kde je kanál veden skoro kolmo na vrstevnice a na krátkém úseku prudce ztrácí výšku. Pod skluzem pak pokračuje opět kanál mírným spádem několik kilometrů až k dalšímu skluzu. Je zajímavé, že podobně byly projektovány v terénu první železnice. Pokud to šlo, trasovala se trať co nejrovnější. V místě, kde bylo potřeba nabrat (nebo ztratit) výšku byla zřízena tak zvaná svážnice, kde se vozy vytahovaly nahoru pomocí lana - s využitím vody, parního stroje a nezřídka i váhy vlastních vozů, kdy vozy klesající pomáhaly vytáhnout vozy stoupající.

První skluz je na Rokytě, kus za Antýglem. Je poměrně dlouhý, ale vy z něj neuvidíte nic, neb je zakryt betonovými panely. Důvodem je bezpečnost návštěvníků - já ale pamatuji ještě kanál nezakrytý a slyšel jsem od známého, který trávil dětství v Kašperských Horách, že po skluzu jezdili na nafukovacích matracích. No - muselo to být o život, když se člověk podívá na prudkost, se kterou se voda dole řítí do běžného koryta.

Když se kanálem plavilo dříví, tak skluz zakrytý samozřejmě být nemohl. Tehdejší dřevaři asi měli jinou starost, než se vozit korytem po zadku, ale číhalo tu na ně jiné nebezpečí. Prudce tekoucí voda vystřikovala kolem a pokud mrzlo, vytvářely se kolem koryta ledové vrstvy. Tím se stával pohyb kolem velmi nebezpečný. Skluzy měly, kromě rychlého vyrovnání nadmořské výšky ještě jednu užitečnou funkci, .jak uvidíte dále.

Pod skluzem vede kanál poměrně dlouho v přímém směru. V prudkém pravém ohybu od něj příkře stoupá tak zvaná Hakešická cesta, vedoucí na Javoří pilu a Oblík. Zde je  další regulační stavidlo, umožňující odpouštět vodu z kanálu do Hrádeckého potoka. Tím bylo umožněno vodu vedenou kanálem kanál využívat i po dobu mimo plavení dříví. Sloužila k zavlažování pozemků  a poháněla tu několik mlýnů.

 

Voda se pod skluzem zakrytým betonovými panely doslova vaří ... skluz sám není vidět, je panely zcela zakryt a na panelech se pomalu hromadí listí a jehličí

Co se kanálem plavilo

Co se kanálem plavilo? Dříví, samozřejmě. Možná, že máte představu, stejně jako jsem ji měl kdysi já, že se kanálem plavily celé kmeny - které dole stačilo jen pochytat, srovnat, svázat do vorů a hurá na řeku. Tak tomu ale nebylo. Kanál sloužil pro přepravu palivového dříví. A jeho potřeba byla opravdu obrovská; stačí si představit, že většina domů v tehdejší Praze, Vídni i jiných městech byla vytápěna dřívím - uhlím se topit teprve začínalo.

Dříví pro topné účely se muselo připravit před plavením - nařezáním kmenů na polena o délce 2,5 až 3 stop, tedy zhruba do jednoho metru. Dovedete si představit té práce - řezat to všechno ruční pilou? Na přípravu polen byl ovšem skoro celý rok. Kanál se totiž používal - respektive dal používat - jen když bylo po jarním tání přebytek vody, což bývalo v dubnu a květnu.

Jak plavba probíhala

Přehrazením Vydry u rechlí, tedy hradlového mostu, se odvedla voda z Vydry do kanálu. To by samo o sobě nemuselo stačit, z toho důvodu bylo vybudováno na horních tocích potoků ještě osm pomocných nádrží, kterým se říkalo švele nebo klausy. Ty akumulovaly celkem 90 000 m3 vody. Voda z nádrží se podle potřeby vypouštěla pomocí stavidel a posilovala tak průtok v kanálu.

Z nádrží se nezachovala žádná v původní podobě, jako je tomu třeba v případě Jeleního jezírka u Schwarenberského kanálu. O zbytky nádrží se zde postarala okolní příroda a dnes je lze spíše jen tušit nebo dohledávat podle místních názvů - příkladem mohou být třeba Ptačí nádrž a Černohorská nádrž, které jsou při turistických cestách mezi Modravou a Černou horou. Když se tak probíráte mapou, najdete ještě Novohuťskou nádrž, Roklanskou nádrž, Rokytskou nádrž ... víc jsem jich zatím nenašel ...

 

Přestože jde o památku technického charakteru, kanál dnes do šumavské krajiny zapadá, jako by do ní patřil odjakživa

Pro vlastní plavení dřeva se využívala tak zvaná plavební vlna. Na začátku kanálu a před skluzy se kanál pomocí stavidel uzavřel a plavené dříví se nechalo nahromadit. Zároveň se naakumulovalo větší množství vody. Pak se stavidlo otevřelo. Na na vzniklé plavební vlně se polena pohybovala rychleji a dokonce s menším poškozením.

Kamenné můstky

Přes kanál vede osm nádherných kamenných můstků (tedy nikoliv několik desítek, jak se kdesi na Internetu píše). Můstky jsou typu, jaký se v té době běžně stavěl - obloukové kamenné. Materiálem pro stavbu je kámen, jaký byl v místě stavby k dispozici - především žula. Všimněte si kamene, který je v nejvyšším a nejtenčím bodě mostu. Ten je vklíněn mezi obě části obloukové klenby - říká se mu také klenák - a vlastně drží celou stavbu pohromadě. Bez něj by oblouk povolil a most by se zřítil na dno kanálu.

Podobně jako hradlový most, tak i tyto mostky byly již ve špatném stavu. Proto byly v roce 1997 kompletně rekonstruovány. O rekonstrukci se zasloužila Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti; můstky tak jsou opět plně funkční a zachovány na důkaz řemeslného mistrovství našich předků.

 

 

Kanál slouží dodnes

Pokud pojedete kolem kanálu, pak uvidíte, že je dodnes plně provozuschopný. Koryto je čisté a v průzračné vodě lze tu a tam vidět ryby. To Schwarzenberský kanál takové štěstí (dosud?) nemá. Některé části jsou sice restaurované a slouží k ukázkovým plavbám, jiné úseky jsou bohužel zasypané a zničené. Vchynicko -Tetovský kanál se již nepoužívá pro plavení dřeva, ale má dnes jiný úkol. Když půjdete nebo pojedete na kole od rechlí po proudu, tak po necelých deseti kilometrech narazíte na tmavou budovu stojící nad kanálem.

 

 

Záhada - před budovou je kanál plný vody a za ní je prázdné koryto, které zde přechází ve druhý skluz, zvaný Mechovský. Skluz je pečlivě vyzděn velikými kameny a dole končí pod posledním kamenným mostkem částí koryta vyloženou dřevem, když předtím pod mostem přetnul silnici Srní - Prášily. Ale kam se ztratila všechna ta voda?

 

Druhý skluz slouží jako jalový přepad. Dole je koryto za posledním můstkem vyloženo dřevem pro utlumení nárazů dřeva na stěny kanálu.

 

Smutná část kanálu (doplněno 2009)

Mechovský skluz končí před silnicí na Srní. Kanál pak překříží silnici; hned za ní je malé parkoviště, a u něj další z krásných klenutých můstků. Následuje již zmíněné vydřevené místo a za ním je otevřená boční výpust - snad pro čištění kanálu od štěrku. Poslední zbytky vody tudy odtékají do blízkého potoka.

 

 

Další část kanálu je již téměř pustá. Někde je díky nedávným dešťům trocha vody, jinde je koryto suché. Ale voda téměř neteče, takže skoro člověk neví, kterým směrem by se dříví plavilo ... :-)). Je tu také poslední klenutý můstek. Kolem kanálu vede pohodlná cesta, která je značena jako cyklotrasa vedoucí do Srní.

 

 

Asi tak půl druhého kilometru od Mechova se kanál rozšiřuje a vytváří jakousi malou nádrž. Z ní je voda vyvedena do betonové trubky pod cestou vlevo a hned vedle cesty pak pokračuje poměrně zarostlým, ale zachovalým  kamenným skluzem kamsi dolů. Jsme na místě skluzu do Sekerského potoka. Zbytek kanálu byl totiž využíván jen krátce - od roku 1801 do roku 1807. Tehdy se dřevo plavilo kanálem ještě dalšího půl druhého kilometru a poté jeho cesta vedla závěrečným skluzem do Křemelné. Po roce 1807 se však plavilo již tímto skluzem do Sekerského potoka , který ústí do Křemelné několik set metrů nad původním koncem kanálu. Naposledy tudy polena plula v roce 1958.

 

 

Dále již je kanál opravdu téměř suchý.  Zbývá asi tak půl druhého kilometru cesty - nelekněte se, že náhle kanál opustí a prudce klesne; za chvilku - jak bývá na horách zvykem - opět ke korytu kanálu vystoupá.

 

 

Objevuje se turistický kudykamník informující vás, že jste v místě zvaném U Sedla. Po třinácti a půl kilometrech kde kanál jako takový končí. Je tu můstek s česlemi a následuje kus fortelně vybetonovaného koryta. Zde býval svého času otevřený skluz do Křemelné. V roce 1935 - tedy poměrně nedávno - zde bylo osazeno betonové potrubí a konec kanálu tak zmizel pod zemí.  Pokud by vás lákalo potrubím prolézt, máte smůlu - jeho ústí je chráněno uzamčenou  mříží.

 

 

 

Nádrž Sedlo a elektrárna Vydra

Podle projektu z roku 1937 byla v letech 1938 až 1939 v Čeňkově pile vybudována vodní elektrárna Vydra. Její vysokotlaké turbíny mohou dávat výkon přes 6 MW - což je nejvyšší instalovaný výkon hydroelektrárny v západočeském regionu. Voda je podzemním potrubím o délce 3 218 metrů vedena do akumulační nádrže o objemu 67 000 krychlových metrů pod Sedelským vrchem poblíž Srní. Nádrž byla dokončena již za války, roku 1942. Z ní je voda vedena do vyrovnávací komory v tzv. vodním zámku a následně je vedena 900 m dlouhým tlakovým potrubím s převýšením 235 m ke dvěma Francisovým turbínám elektrárny, z nichž každá je schopna dávat výkon 3,2 MW. Elektrárna pracuje ve špičkách a ročně do sítě dodává kolem 25 000 MWh elektrické energie.

Takže zbytek kanálu za vtokovým objektem je obvykle bez vody a slouží jako jalový přepad v případě, že potrubí k nádrži nestačí všechnu vodu pojmout nebo když je zapotřebí přívod k nádrži uzavřít.

 

Zde se voda z akumulační nádrže v osadě Sedlo odebírá ... a její cíl - hydroelektrárna Vydra v Čeňkově pile

 

Perlička na závěr

Na začátku kanálu, hned za "rechlemi", byla v roce 2009 osazena tabulka zakazující jakékoliv splouvání kanálu. Hned za ní ovšem bylo připravenou soulodí čtyř vorů, evidentně připravené k plavbě po kanálu. A vory to byly udělané podle všech pravide -- spojované jen houžvemi, provazy a dřevěnými kolíky.

 

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

JL