wz

O kostelu sv. Vavřince v Brandýse nad Labem

Město Brandýs nad Labem - myslím tedy brandýskou část dvojměstí na levém břehu Labe - má tři kostely. Děkanský kostel sv. Pavla u náměstí, kostel sv. Petra na Vyšším Hrádku a kostel sv. Vavřince na Nižším Hrádku. Do obou posledních kostelů není tak jednoduché se dostat, protože kromě ne tak častých bohoslužebných obřadů jsou stále uzamčené. Uvítal jsem proto možnost návštěvy kostela sv. Vavřince, velice zvědav za zdejší proslulé fresky pocházející z první poloviny 14. století. Kostel sice býval obklopen hřbitovem, ale po něm již není dnes ani památky. Přesto se sem dnes ukládají urny a pozůstalí mají možnost požádat paní, která má kostel na starosti, o zapůjčení klíče. Kostel je sám o sobě zajímavá stavba, která toho mnoho prodělala - pokud bychom jej personifikovali, pak by jistě měl o čem vyprávět ...

Kostel je jednoduchá jednolodní ranně gotická stavba z konce 13. století. První písemná zmínka o něm je z roku 1354, kdy již byl římsko katolickým farním chrámem brandýským. Kostel je postaven na pahorku na tzv. Nižším hrádku. Podle polohy celého pahorku i zasvěcení (svatý Vavřinec byl umučen ohněm) se má za to, že v tomto místě bývalo praslovanské žárové pohřebiště.

Kostel v dnešní podobě se skládá z obdélníkové lodi s plochým dřevěným stropem, ke které ve východní části přiléhá presbytář čtvercového půdorysu, zaklenutý gotickou křížovou klenbou. Presbytář se otvírá do lodi masivním hrotitým vítězným obloukem. Na opačné straně lodi je vstup situovaný do předsíňky novějšího data. Kostel míval kdysi i věž, ta se však nedochovala a bohužel není k dispozici ani vyobrazení, kde by bylo možné rozeznat, kde věž stála a jak vypadala.

Poznámka: presbytář (z latinského presbyterium) čili kněžiště, někdy též chór, je část prostoru křesťanského kostela či katedrály, která je vyhrazena kněžím. Od chrámové lodi bývá zpravidla tento prostor oddělen tzv. triumfálním neboli vítězným obloukem.

Na první pohled to snad ani nevypadá, jaká pestrá směs oken osvětluje vnitřní prostory kostela. V jihovýchodním rohu lodě a v uprostřed stěny presbytáře je dvojice oken ranně gotických. V jižní stěně kdysi bývalo okno renesančního typu; to bylo zazděno a nahrazeno trojicí velkých lunetových oken. V západním průčelí - nad vchodem - je okno renesanční, ve kterém je osazena nová vitráž znázorňující umučení sv. Vavřince. V severní stěně je několik zazděných otvorů po oknech z dob, kdy kostel po josefínských reformách sloužil jako sýpka. Původní vchod do kostela nebyl v předsíňce jako dnes, ale zřejmě býval v jižní zdi. Dnes je tam schodiště vedoucí ke dveřím umožňujícím přístup na kůr.

Vnitřní stěny jsou zdobeny freskami, které pocházejí z první poloviny 14. století. Fresky byly v dobách, kdy kostel nesloužil svému účelu, zamalovány a byly zapomenuty a znovu objeveny až koncem 19. století. V roce 2003 byly fresky restaurovány, takže v současnosti je lze obdivovat v celé jejich dochované kráse.

Na freskách je zobrazeno na straně evangelní zesnutí panny Marie . Na straně epištolní se dochovala freska se znázorněním Církve a nad ní obraz nejsvětější Trojice. Na severní stěně lze vidět fresku Madony s Ježíškem a na jižní stěně fresku s obrazem biskupa Onufria.

Poznámka: epištolní strana z lat. epistola či epistula (dopis) je označení pro pravou stranu chrámové lodi při pohledu od vchodu směrem k presbytáři. Jejím opakem je strana evangelní nebo evangelijní. Tento výraz se objevuje ve starších popisech kostelů a vychází z tridentské liturgiky, v níž se evangelium četlo nalevo a epištola vpravo.
Pojem epištola se v křesťanství užívá zvláště pro apoštolské listy Nového zákona a rovněž jako označení biblického úryvku čteného během bohoslužby, který nemusí být nutně apoštolským listem.

Jako římskokatolický farní chrám sloužil sv. Vavřinec až do dob husitských. Poté byl do roku 1510 obsazován kněžími církve podobojí. Dále byl kostel až do období vlády Josefa II nepoužíván a následně zrušen i se hřbitovem - dále byl využíván jen jako hospodářská budova, dokonce i sýpka. Roku 1887 měl být kostel adaptován na sokolovnu. Při té příležitosti byly odkryty nástěnné malby a díky tomu se od adaptace upustilo. Kostel byl ale opraven až roku 1926, kdy v něm byl také umístěn nový oltář s obrazem sv. Heleny. V současnosti je užíván k bohoslužebným účelům Církví československou husitskou.

 

Pohled na kostel sv. Vavřince na Nižším Hrádku od brandýské katovny

Historii lokality, ve které byl kostel postaven a popis některých klíčových události z dob jeho existence, lze najít v knize Okres Brandejsský nad Labem, Nástin historicko archaelogický, sepsané Ph.C. Justinem V. Práškem a vydané roku 1875 v Praze. Můžeme si v ní vychutnat krásnou podobu spisovné češtiny, staré skoro sto padesát let.

 

Pohled od kostela sv. Vavřince k děkanskému chrámu sv. Pavla v Brandýse a kostel sv. Petra na Vyšším hrádku

 

Tak tedy - jak to tu vypadalo na úsvitu dějin?

Labe, spěchajíc od Toušně, provázeno jest po levém břehu svém strání spočátku mírnou, dále strměji do vln zapadající, až v úzký skalnatý ostroh zabíhá. Ostroh tento na jižní straně z rozměru planiny nevystupující oddělen jest k severu mělkou prolukou od jiného, kterýž podobu trojúhelníka maje vrcholem do pláně vbíhá a skalnatou podponou svou z vln labských vystupuje. Úzkým ale hlubokým údolím potoka Chobota odděleno jest třetí přívrší, vlastně úpatí vysokého chlumu ze štěrku utvořeného, jenž od dávných dob nese jméno Černé Skály. Krabatina, z těchto tří přívrší složená, jest městištěm nynějšího král. kom. okr. města Brandejsa nad Labem.

To, co nyní pod jménem Brandejsa zahrnujeme, mělo dle zpráv historicky zjištěných dříve podobu jinou. Na ostří ostrohu prostředního stávala v dobách dávných ves Hrádek s farním chrámem sv. Petra, tvořící část nadání kláštera kanovníků v Sadské, později sv. Apolináře na Větrově v Praze. V údolí Chobota a při ústí jeho, po obou stranách rozkládala se trhová ves jména neznámého, uprostřed níž prastarý kostel sv. Vavřince druh castella jakéhosi tvořil. Oběma osadami těmi procházela cesta lužická z Prahy jdoucí, jež od Brázdíma přišedši trhovou vsí v údolí potok překročíc procházela a pak středem Hrádku k převozu labskému zaměřila, jenž se v místech nynější nemocnice vojenské nalézal.

Poznámka: názvem Chobot se označuje dnešní Vinořský potok, která pramení na okraji Kbel a protéká oborou ve Vinoři, kolem hradu Jenštejna přes Podolánku a Dřevčice k Brandýsu, kde je veden tunelem pod železniční tratí a poté se již ztrácí v potrubích, aby spojil své vody s vodami labskými kus pod brandýským mlýnem. Celé údolí potoka bývalo v minulých dobách hustě osídleno a později tu vznikla celá řada rybníků, které se však dochovaly jen zčásti.

 

Území dnešního Brandýsa nad Labem bývalo tedy poměrně členité ... na skalnatém ostrohu vypínajícím se nad řekou Labe stojí dnešní zámek, dnešní město Brandýs se rozrůstalo z prostředního pahorku zvaného dnes Vyšší Hrádek a ten byl údolím, vytvořeným potokem Chobot, oddělen od dalšího pahorku - dnešního Nižšího Hrádku, o kterém zde hovoříme. Ovšem prapůvodní osídlení kraje bývalo asi dva kilometry odsud po proudu řeky, kde bývala dnes již zaniklá obec Liva.

Prvou úlohou naší jest určiti meze prvého městečka a rozhraní jeho s Hrádkem. Hrádek osáhl celý chlumek kolem svatopetrského chrámu až k silnici v nynější ulici boleslavské; ulice, jedna ;,na Betháni' řečená a druhá bezejmenná pod domem piaristským vedly do samého Brandejsa, jenž krabatinou mezi nynějším děkanským kostelem a domem piaristským od Hrádku oddělen byl. Městečko samo mělo svůj střed v chrámu sv. Vavřince. Odtud běžely stejným směrem dvě ulice, každá proti jednomu břehu potoka, jež se na lužické cestě stýkaly. V běhu levé rozkládalo se i největší prostranství, nynější náměstí židovské.

Veškerá půda, kdež nynější náměstí, pak boleslavská, pražská, zámecká a kostelní ulice se rozkládají, byla ornou neb lesem pokrytou. Jí se probírala cesta s vrábské tvrze na Hrádek vedoucí, kamž Vrábí přifařena byla. Na tomto konci někdejšího Brandejsa vznikl chrám neznámého založení, tu kdež nyní chrám děkanský se věží. Pod děkanským chrámem musíme si domysliti cestu na hrad vedoucí.

Prvým známým majitelem jest Jan 7. čili Ješek z Michalovic, jenž r. 1337 přísedícím soudu zemského jmenován byl a v roku své smrti 1354 podacího práva při chrámu sv. Vavřince užil. Pozůstala po něm vdova Maruše Kuňka a nezletilý syn Petr, jemuž za poručníky zřízeni Petr z Božmherha a jiný Petr, kanovník vyšehradský.

 

Brandejs se stává městem a kostel sv. Vavřince přechází z římskokatolického farního chrámu v kostel kališnický. ...

Pány z Michalovic čítá Brandejs mezi prvé své dobroděje. Oni zajisté ves v městečko změnili a nejnutnější výsady mu udělili. Již tehdáž mělo městečko pivovar, na němž 72 usedlých se účastnilo. Obci rukou pospolitou náležel dvůr obecní blíže chrámu sv. Vavřince. Měšťané sami byli již tehdáž zámožní. Ješek, rychtář zdejší, koupil 1 1/2 kopy a pak 3 kopy příjmu na popluží v Brázdímě a Brázdímci od Jana z Brázdíma 1379, soused Vaněh řečený Haška spolu s Heršem z Krp obdarovali oltář sv. Martina v kostele boleslavském r. 1414 jistými příjmy z Byšic. Náboženské poměry během okkupace pana Smila zajisté se změnily ve prospěch strany husitské a sice nejvýstřednější, táborské, poněvadž později učení českých bratří zde horlivého přijetí docházelo. Starý farní chrám sv. Vavřince byl nepochybně již tehdy farářem podobojím osazen.

 

Josefínské reformy znamenaly zrušení sv. Vavřince jako kostela. Ty nešťastné reformy, ty nám dávaly, dávají a budou dávat zabrat ...

Roku 1770 byl založen špital pro staré měšťany zdejší. Novoty Josefínské zanechaly i zde po sobě památku. Právo soudní přeneseno na úřady císařské a správa politická konšelům vzata. Na jich místě zřízen cis. magistrát, složený z purkmistra, 1 . zkoušeného radního a 3 nezkoušených. Starobylý, někdy farní chrám sv. Vavřince zrušen, r. 1800 za 300 zl. prodán. Mezitím r. 1776 oheň veliký téměř celé město strávil.

 

 

V témže svazku je i popis kostela jako takového, spolu s výčtem jeho prvních farářů. Připomeňme si, že údaje jsou z roku 1875.

Někdejší chrám sv. Vavřince stojí na levém břehu Chobota na malém osamotnělém pahorku a býval kdysi ohrazen, čehož zbytky dosud znaly jsou. Byl to původní farní chrám městečka, při tom i děkanátní děkanátu brandejsského, a patron jeho sv. Vavřinec jest až dosud patronem města. R. 1384 platilo se z něho pololetního desátku králi 1 kopa a 15 gr. Prvý farář známý Zdislav poděkoval se a na jeho místě jmenován Ostrova r. 1354, 10 Jun.  R. 1360 jmenuje se děkan
Mauric, 1399 Jan Hurák, jenž se r. 1402 poděkoval. 28. Jul. 1402 jmenován Mikuláš, 16. Jul. 1407 Tomáš. V dobách husitských přisluhovali u něho kněží podobojí. V XVI stol. za nedostatku kališnického duchovenstva a následkem velikého rozšíření se jednoty bratrské v Brandejse nebyli více kněží sem usazováni.Ve válce třicítileté chrám vyhořel a zůstal nadále hřbitovním měšťanů brandejsských. Václav Kirbic z Pardubic, měšfan brandejsský, odkázal k nadání jeho 27. Nov. 1637 50 kop. Když nařízením císařským hřbitovy uvnitř měst zrušeny byly, uznán i starožitný chrám tento za „nepotřebný," zapřen a za 300 zl. obci prodán. Slouží nyní za skladiště vojenské.

Jest to gotická stavba, skládající se z lodi a užšího i nižšího presbyteria. Veškery rohy opírají se pilíři, jichž stavba poukazuje na století XIII. Vchod byl jeden z předu a byl, jako i 8 oken po válce třicítileté renaissančním slohem opraven. Jediné gotické okno za hl. oltářem bylo později zazděno. O nábytku někdejším jsou chudé zprávy. Nejznamenitější bylo antipendium na hl. oltáři, na němž sv. Vavřinec vyobrazen byl, an chudé almužnou podílí. Na svícnech byl letočet r. 1662. Vížka se sedla byla sundána a zvonky na lichtenštejnská panství prodány. Okna zazděna a místo nich vyražena ve dvou řadách malá skladištní okénka. Děkan Schauíf snažil se o jeho obnovení, však smrt překazila jeho zámysly. Jest na uvědomělé obci, aby. nejstarší památku města v slušný stav uvedla. Profanace, jakéž zde nalézáme, nemá sobě rovné.

Jak je vidno, zůstával nad některými věcmi zdravý selský rozum stát odjakživa a není to jen specifikum této doby.

 

 

Popis interiéru kostela je krásně podán ve více než sto deset let starém díle Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Karlínském, které bylo vydáno v Praze roku 1901. Samozřejmě i zde je ponechán jazyk popisu v původní podobě. Lze si povšimnout, že zatímco předchozí spis hovořil o "okrese Branejsském", zde se píše o okrese Karlínském. On to Brandýs nad Labem nikdy neměl jednoduché. Občas to býval okres, občas ne, podle toho, jak se "nahoře" točily korouhvičky.

KOSTEL SV. VAVŘINCE na osamělém pahorku stojící ; původně farní chrám Brandýsský, již r. 1384 připomínaný, nyní zrušený a k profánním účelům užívaný. Budova provedena v ranním gotickém slohu století XIII. ze zdiva lomového. Skládá se z obdélníkové (9,65 m šir., 12,95 m dlouhé) lodi a čtvercového presbytáře, jehož každá strana měří 6,7 m. Presbytář opřen jest dvěma opěrnými pilíři, šikmo do rohu postavenými, loď pak při rozích východních vždy jedním pilířem kolmo na boční zeď postaveným, kdežto při rozích západních vždy dvěma pilíři, z nichž jeden postaven kolmo ke zdi boční, druhý k průčelní. Pilíře ty mají podobu dvou šikmých stupňů. Kolem celé budovy obíhá kamenný trnož, ozdobený svrchu římskou (obloun čtvrtkruhový, vložený do pravoúhlého zářezu na hrané trnože).

Okna byla původně úzká, mírné hrotitá, kamenem obložená, s ostěním šikmým. V původní této formě zachovala se dvě zazděná okna: v průčelí a v zadní stěně presbytáře. Nad tímto druhým oknem vytesáno jest korunované R. Ostatní, okna proměněna byla později v renaissanční ; jsou však až na špýcharovitý otvor zazděna.

Loď je přikryta stropem rovným, kdežto presbytář má křížovou hrotitou klenbu bez žeber. Vítězný oblouk jest hrotitý, z kvádru (červeného pískovce) zbudovaný a na obou hranách ploše šikmo sříznutý.

 

Následuje popis fresek, které byly již v roce 1901 z větší části znovu odkryté ...

Vnitřní stěny bývaly zdobeny nástěnnými malbami, jichž pozoruhodné zbytky při soupisové práci byly objeveny :

1. V lodi na úzké zdi, přilehající k vítěznému oblouku, na straně evangelijní nad mensou oltáříku tu stávavšího »Smrt Panny Marie « Na loži P. Maria; kolem ní seskupeni sv. Apoštolově, z nichž jeden z knihy se modlí, někteří pak v rukou čtyři žerdi baldachýnu (jehož cípy po stranách obrazu až dolů splývají) drží. Nad skupinou touto Kristus (ve větším měřítku), odnášeje duši Panny Marie v podobě dítka.

2. na stěně severní (vedle prvého) Madonna s Ježíškem. P. Maria má korunu z trojlistů hrotitých; vlasy rusé. Ježíšek oděn jest v suknici a má rovněž rusé vlásky. Kolem hlav svatozáře. — Vedle (v měřítku zmenšeném) dvě postavy, z nichž postava po levici drží v ruce dlouhý křížový meč; nepochybně sv. Petr. a Pavel. 

3. na straně epištolní, opět na zdi k triumfálnímu oblouku přiléhající, nad bývalým oltářem :

a) znázornění církve na základě podobenství o síti : na lodi Kristus s apoštoly vytahuje z vody síť, v níž dvě rybky jakožto representanti dobrých a zlých údu církve slyšící: jedna s potvornou hlavou zvířecí druhá s ozářenou hlavou lidskou; mimo to jakožto zástupce církve učící viděti tu část postavy biskupské s aureolou kolem hlavy.

 

 

b) nad tím obraz Nejsv. Trojice. Na trůně po stranách stilisovanými listy ozdobeném sedí na podušce Bůh Otec, korunu maje na hlavě. V rozepjatých rukou drží sukovitý kříž, na němž pní Kristus znázorněný jako dítko oděné v řasnatý dlouhý šat. Nad hlavou Kristovou, před prsoma Boha Otce, Duch sv. v podobě holubice, z níž však pouze již jen křídla jsou znatelná.

4. Na Stěně jižní (vedle předešlého) : v malovaných výklencích nahoře kruhovým trojlistem zakončených na červené půdě postava světce-biskupa s knihou a berlou, a postava světce dlouhými vlasy a vousy zahaleného a na prsou velký kříž držícího. Nad touto druhou postavou nápis S. Onofrius eremi. V pravém dolejším rohu dvě drobné klečící postavičky muže a ženy s rukama sepjatýma a nad nimi nápis již nezřetelný (asi: orate pro nobis).

5. Pod kruchtou na severní stěně táhne se úzký pás figurální, obsahující velmi zajímavé pořadí výjevů, jež střídavě odehrávají se v širém prostoru a v drobném kostelíku, obsahu nedosti jasného. Tolik jen jest patrno, že obrazem tímto jakás rodina mlynářská vzdala dík svůj sv. Kateřině, kterážto světice jmína byla patronkou mlynářů, za vyslyšení v nějaké záležitosti. Osoby tu znázorněné jsou patrně tytéž, jež klečí před sv. Onufriem. Z původního koloritu málo již zbylo.

Všecky tyto obrazy vynikají rázovitostí svou a jistotou i bohatostí své kresby, jež provedena byla vesměs červenou hlinkou. Z původního tónového koloritu nic se téměř nezachovalo, kromě sytějšího červenavého pozadí na některých místech. Částky původně bílou barvou kreslené (holubice, šedý vlas i vous Onufriův), stářím úplně zčernaly. Velezajímavá a k nejrázovitějším malbám dosud u nás objeveným náležející práce z rozhraní XIII. a XIV. věku.

 

 

A jak je ne tom kostel dnes? Dalo by se napsat, že snad doby špatné minuly, kostel opět slouží účelu, pro který byl vystavěn a je mu prokazována péče a úcta, kterou si zaslouží. Kéž se to již nikdy nezmění ...


Vlk Samotář

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?