wz

Nejslavnější z rodu Valdštejnů

Valdštejnové náleží do rozrodu starobylého rodu Markvarticů, doloženého již od 12. století. Nejstarším přímým předkem Valdštejnů je Jaroslav z Hruštice (1234 -1269); jeho syn Zdeněk (1278 - 1304) postavil poblíž Turnova hrad Valdštejn. Valdštejnové, kteří se rozvětvili do mnoha rodových linií (podle pověsti měl Zdeněk 24 synů), drželi statky především v Podkrkonoší (Lomnice nad Popelkou, Veliš, Hrubá Skála, Rychmburk). Na Moravě vznikla významná větev Brtnických z Valdštejna (Brtnice, Moravské Budějovice). Z období husitských válek je znám Hašek z Valdštejna (+1452), který několikrát změnil stranu a zastával za Zikmunda Lucemburského úřad moravského a později kladského hejtmana.
Nejvýraznější osobností rodu je Albrecht Wenzel Eusebius von Waldstein (Albrecht z Valdštejna, 1583 až 1634), jeden z předních vojevůdců třicetileté války, jež sloužil od roku 1619 v císařské armádě. Albrecht ke zděděným statkům po rodu Smiřických dostával nebo přikupoval konfiskované majetky a vytvořil v severovýchodních Čechách vlastní doménu Frýdlantské vévodství (od roku 1632), které zahrnovalo Frýdlant, Liberec, Českou Lípu, Mnichovo Hradiště, Hostinné, s centrem v Jičíně. Tato doména tvořila hospodářskou základnu pro vybavení a zásobování Valdštejnovy armády.

Generalissimus Albrecht z Valdštejna
Šlechtic, voják, generalissimus císařského vojska, generál Severního moře, podnikatel a obchodník - všechna tato označení charakterizují výjimečnou osobnost 17. století Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna.

Rok 1625 pro Valdštejna znamenal mezník v jeho závratné kariéře. Strategický důvtip mu jeho současníci často upírali, jeho "spekulantské myšlení" však vzbuzovalo všeobecnou úctu. Proto se mohl roku 1625 pustit do největšího obchodu své kariéry a postavit pro císaře z vlastních prostředků celou armádu. Domluva prý byla taková, že Valdštejn sestaví armádu nejprve o dvaceti, později o šedesáti tisících mužích a císař mu ponechá volnou ruku v drancování dobytých území.
Někteří rádci císaře od tohoto kroku zrazovali, protože si uvědomovali neblahé důsledky takové závislosti státu na jednom válečném podnikateli, avšak Valdštejn byl v té době jediný, kdo měl schopnosti a prostředky, tento záměr uskutečnit. Do války mezi Katolickou ligou v čele s císařem a Protestantskou unií vstoupila výrazná osobnost, která měla udat jiný směr a vývoj této dlouhé a zcela zbytečné války.

Po převzetí vrchního velení nad svou císařskou armádou si Valdštejn zvolil jako shromaždiště nově tvořeného vojska české pohraniční město Cheb. Již 1. července se chebským radním ozval z Prahy osobním listem a žádal je o uschování pušek pro tři regimenty, které objednal a nařídil převést do jejich města. Dále 11. července oznámil radě, že do Chebu vyslal svého generálního ubytovatele pana Croopelli-Mediciho, aby připravil ubytování a 31. července již s malou družinou přijel sám. Ubytoval se v zámečku Lehenstein nedaleko Chebu (dnes Chlumeček) a odtud začal organizovat a řídit verbování. Během měsíce najal a uvedl do bojeschopného stavu kolem dvaceti tisíc mužů.
Valdštejn opravdu nebyl troškař! Tak jako uměl válčit, tak uměl i naplno žít. Záznam z chebské knihy výdajů uvádí, že na jediný oběd na Lehensteinu bylo pro Valdštejnovu tabuli dodáno toto: 2 telata, 4 skopci, půl krávy, 4 jehňata, 45 kapouni, 6 slepic, 20 kuřat, 1 šunka, 4 vlašské buřty, 4 uzené jazyky z divočáka, 4 zajíci, 4 kachny, 4 husy, množství ptáků, 4 špeky, 8 liber vepřového, množství zeleniny, raků, ovoce, půl měřice mouky, kopa vajec, čerstvé máslo, olivy, kapři, hroznové víno, cukr, koláče, holoubata, angrešt a rybíz.
Město si velice oddychlo, když 3. září téhož roku opustil vojevůdce se svými oddíly Lehenstein a zamířil na západ do Německa, aby zasáhl do velikého evropského konfliktu známého jak třicetiletá válka (1618 - 1648). Tím začalo jeho vítězné tažení po bojištích střední Evropy. Jako nájemce a vrchní velitel císařského vojska vstupoval Valdštejn do nového období své životní dráhy, nyní už tak závratné (jak ji předpovídal z postavení hvězd Jan Kepler), a spjaté s válkou ještě těsněji než v minulých letech. Ve jménu císaře vyhrával bitvy, obléhal města, pustošil cizí země, vymáhal kontribuce a výpalné a neustále verboval nové vojáky. Jeho sláva rostla a s ní i jeho bohatství. Od roku 1627 se již psal vévodou frýdlantským a zaháňským, od roku 1628 vévodou meklenburským a od roku 1632 vévodou hlohovským. Není se co divit, že úměrně s poctami a nabýváním majetku rostla i závist a nenávist.

 

 

V novém malostranském paláci (1629) je Valdštejn zobrazen v nástropní malbě hlavního sálu jako římský bůh války Mars. V té době už celou střední Evropou pochodovala a válčila pod jeho velením císařská armáda, která s sebou přinášela nevýslovnou bídu a utrpení, ať přicházela v dobrém nebo ve zlém. Valdštejn obsadil severní Německo a přivedl vojsko až ke břehům Baltu. Když přinutil ke kapitulaci dánského krále Kristiána IV. udělil mu císař titul generalissima Oceánu a Baltského moře (1625). A Valdštejn tyto pocty a odměny přijímal jako samozřejmost, protože císaře považoval za svého největšího dlužníka. Pýcha českého šlechtice byla jistě na místě, ale projevoval ji dosti okatě a to natolik, aby si ve Vídni u dvora uvědomovali Valdštejnův neobyčejný prudký vzestup a vliv. Už před rokem 1630 si nadělal Valdštejn mnoho nepřátel mezi vysokými dvorskými kruhy, když si kromě suverénního rozhodování ve vojenských záležitostech činil i nároky na spolurozhodování o osudech monarchie a o její evropské politice. Závistivci a osobní nepřátelé frýdlantského vévody pociťovali jeho sebevědomé projevy (například ražení vlastních peněz - viz obrázek výše) jako osobní příkoří a osočovali ho stále zákeřněji. Dokud jeho vojska vítězila a přinášela císaři politický užitek, nemohlo nic dobrou shodu mezi ním a jeho vrchním velitelem narušit. Císař dával Valdštejnovi okázale najevo, jak si váží jeho služeb a přehlížel jeho výstřelky, což ještě více provokovalo jeho závistivce a dvorské politiky, kteří tím více proti němu u dvora intrikovali. Valdštejna současně očerňovali jezuité a jeho odstranění žádali všichni němečtí spojenci Habsburků v čele s Maxmiliánem Bavorským. Nejpádnější byly přitom stížnosti na mnohatisícovou císařskou armádu, která Valdštejnovou zásluhou se stala svými nároky na peníze a na zásobování větším postrachem vlastních zemí a spojenců než nepřítele. Za těchto okolností se císař začal znepokojovat rostoucími Valdštejnovými ambicemi.

Roku 1630 se císař Ferdinand II. podrobil nátlaku německých knížat (kurfiřtů) a zbavil Valdštejna vrchního velení armády. Ten se bez protestů císařovu rozhodnutí podrobil, ale přijal je jako hlubokou osobní urážku. Začal se chovat jako císařův protivník a nezůstal jen u pohrůžek a pohoršlivých výroků - obratem se pouštěl do intrik proti Habsburkům na úrovni vysoké evropské politiky. V jeho plánech na sesazení Ferdinanda II. z trůnu a na vypuzení celé habsburské dynastie ze střední Evropy bylo sice více fantazie a nenávisti než politické reality, ale habsburským nepřátelům mohly přinést prospěch, i kdyby se uskutečnily jen z malé části a proto byli ochotni Valdštejnova hněvu proti císaři využít. Ze strany české opozice dokonce padl návrh na korunování Albrechta z Valdštejna na českého krále. Představa, že by pronikl mezi evropské potentáty Valdštejnovi jistě lichotila, uvědomoval si však velmi dobře absurdnost celého plánu. Když roku 1631 nastal čas k činům, Valdštejn se akce zalekl a od všech svých zrádných záměrů ustoupil.
Vypuknutí švédské války, bitvy u Breitenfeldu a na Lechu, vpád Sasů (a emigrantů) do Čech donutily císaře v prosinci 1631 obnovit Valdštejnovy vojenské pravomoci a opět mu předat vrchní velení. Valdštejn jeho nabídku přijal, ale toto smíření bylo spíše jen tak na oko. Na první pohled se sice zdálo, že je všechno v pořádku, ale nebylo.

 

 

Na jaře roku 1632 vytlačil Valdštejn bez boje z Čech saskou armádu a krátce na to zahájil ofenzivu proti Švédům v jižním Německu. Armáda bojovala stejně spolehlivě jako dříve, ale jejímu vojevůdci bylo 49 let a den po dni mu ubývalo sil a energie. Valdštejnův zdravotní stav volal po důkladném odpočinku, ale on se neodvažoval odejít z pole, protože protivníci číhali na každý příznak nemohoucnosti, aby ho zničili. Takto vyčerpán a usoužen se nechal Švédy přinutit k bitvě u Lützenu. V krvavé řeži byl sám zraněn a jeho armáda byla blízko porážky, avšak v bitvě padnul švédský král Gustav II. Adolf, takže nakonec nebylo ani vítěze ani poražených. Valdštejn se za to dočkal z Vídně jen střídmých díků a na krátký čas utichly všechny spory okolo jeho osoby.

Následujícího roku byla roztržka mezi ním a vídeňským dvorem opět hlavním tématem, když Valdštejn překvapil nepochopitelným vedením války a novými pokusy o zasahování do politických zájmů monarchie. Valdštejnovy vojenské a politické akce nerespektovaly zájmy Vídně a neměly patřičnou váhu.

V lednu 1633 vedl Valdštejn tajná jednání s nástupcem švédského krále, vůdcem říšské rady, kancléřem Oxenstiernou a současně vyjednával s Francouzi, jejichž zahraniční politiku vedl kardinál Richelieu. V květnu dochází v Jičíně k tajné schůzce Valdštejna s českými emigranty - Janem Warlichem z Bubna a Jaroslavem Rašínem. Jako prostředníci Švédska a současně mluvčí českého exilu nabídli Valdštejnovi korunu Českého království, když zem zbaví Habsburků. Do spiknutí se zapojily i Sasko a Francie, rozhodující role ale byla přisouzena Valdštejnovi. Ten zatím jako velitel vedl císařské vojsko do dalších bojů. V květnu těsně před očekávanou bitvou u Dlouhé Olešnice bylo uzavřeno příměří mezi Valdštejnem a saským velitelem Arnimem. Ve vojenském táboře tajně navštívil Valdštejna český emigrant Jindřich Matyáš Thurn (toho času švédský generál). Valdštejn se nedokázal odhodlat k rozhodné akci, vyčkával až přijde vhodný čas. Jeho vojsko zatím zůstávalo v nečinnosti v polním táboře u Svídnice. Do Valdštejnova vojenského tábora dorazil polní maršálek Jindřich Šlik, kterého vyslal císařský dvůr na inspekci; ve Vídni totiž vládla nespokojenost s Valdštejnovým slezským tažením. V další bitvě u Stínavy ve Slezsku bylo zhruba pětitisícové švédské vojsko vedené Thurnem a plukovníkem Duvalem poraženo Valdštejnovou císařskou armádou. Valdštejn dal propustit zajaté důstojníky (včetně Thurna) za cenu vydání všech švédských pevností ve Slezsku císařským. V listopadu po dobytí Regensburgu (Řezna) Švédy, táhl Valdštejn přes Čechy do Bavor, aby odtud vyhnal vojsko Bernarda Výmarského. Ve Vídni však zatím narůstala nespokojenost. Když část Valdštejnova vojska (nedokonale zásobovaná a vyzbrojená) pod velením Ottavia Piccolominiho překročila česko-bavorskou hranici s cílem provést rychlou operaci proti Švédům, zastavila se ve Fürthu. Následně nastal ústup tohoto jízdního sboru zpět do Čech. Ve Vídni nastalo zděšení.

Rozpory ve Valdštejnových tvrzeních z této doby ho usvědčovaly z narůstající nemohoucnosti a když se na konci roku 1633 podařilo jeho protivníkům ve Vídni otřást důvěrou vysokých důstojníků, dostal spor o Valdštejna rychlý spád a vyvíjel se pro něho krajně nepříznivě.

V posledních týdnech roku 1633 sdílel i císař přesvědčení Valdštejnových nepřátel, že musí ve vlastním zájmu generalissima opustit, neodvažoval se však takové rozhodnutí učinit, protože měl strach z armády. Valdštejn se na věrnost vojska, které mu až doposud vděčilo za všechny úspěchy a za vynikající existenční podmínky, neochvějně spoléhal, a dosud byli císařští generálové, plukovníci a všichni vyšší důstojníci ochotni Valdštejna hájit, zůstával císař proti svému generalissimu bezmocný. Za této situace přiklonil vážky na stranu Vídně generál kavalerie Ottavio Piccolomini udavačským dopisem, popisujícím konkrétně a s patřičnou nadsázkou vlastizrádné jednání vrchního velitele. Dosavadní Valdštejnův oblíbenec získal pro akci proti Valdštejnovi i další generály a mnoho plukovních velitelů, kteří se dali strhnout ke zradě Valdštejna jednak neutěšenou situací armádního velení v posledních měsících a jednak příslibem odměn.

Valdštejnova zpravodajská služba pracovala v osudných týdnech na přelomu let 1633 a 1634 velmi špatně a Valdštejn se o hrozícím nebezpečí dozvídal se značným zpožděním. Když si uvědomil, že by ho armáda mohla zradit, pokusil se přimět její velitele k novým přísahám věrnosti, ale výsledky jeho nátlaku zůstaly problematické, protože Valdštejn už nedokázal nikoho přesvědčit, že má dosti sil, aby se mohl vzepřít císaři. Když císař 24. ledna 1634 vynesl nad Valdštejnem svůj tajný ortel, v němž mu neponechal žádnou možnost, aby se bránil proti vzneseným obviněním, zbývala frýdlantskému vévodovi jen hrstka věrných s níž se pokusil v posledním okamžiku uniknout z dosahu císařské moci. A zatím co se Valdštejn přesunoval do Chebu, spiknutí proti němu se rozrůstalo o plukovníky, ochotné udělat za příslib povýšení cokoliv.

Poslední dějství tragedie se odehrálo v Chebu, kde Valdštejn před necelými deseti lety postavil do pole poprvé císařskou armádu. Nyní se z téhož města chystal k útěku k nepříteli, ale jeho poslední plány na záchranu byly až nedůstojně fantastické a postrádaly jakýkoliv reálný smysl. Svůj politický úvěr u Švédů, Sasů a ostatních mocností protihabsburského seskupení Valdštejn už dávno promarnil a na nové vyjednávání mu nezbýval čas. Ke všemu zlému odjížděl do Chebu v takovém spěchu, že neměl v pokladně ani dost peněz na odměny a na podplácení. Hlavní konspirátoři akce proti němu - Gallas a Piccolomini, ho sice dočasně ztratili z dohledu a nemohli proti němu nic podniknout, ale v tomto okamžiku vzali na vlastní pěst do rukou likvidaci sesazeného vrchního velitele a jeho posledních spojenců plukovní velitelé Gordon, Leslie a Buttler a ti se svými podřízenými Deverouxem, Mac Danielem, Geraldinem, von der Burgem, Pestalozzim a dalšími císařský ortel navečer 25. února 1634 vykonali.

Zpráva městské rady o zavraždění Albrechta z Valdštejna a jeho důstojníků

V pondělí 27. února.
Poté, co byli včera večer kolem čtvrté hodiny čtyři purkmistři a rada pozváni na hrad, oznámili páni plukovníci Buttler a Gordon ústy pána ze Steinheimu. na vědomost se dává, co se stalo s vysokými důstojníky (jmenovitě vévodou frýdlantským, generalissimem, panem polním maršálkem Illovem, panem hrabětem Trčkou, generálem jezdectva, panem Kinským, bývalým lovčím království českého a rytmistrem Neumannem), a sice, že byli všichni včera v noci, mezi osmou a devátou hodinou v době večeře na hradě, vévoda však ve svém pokoji u staré lékárny v domě Alexandra Pachelbela, pobiti a k smrti ubiti. Aby nyní nevznikly zbytečné domněnky, jakoby k tomu nebylo žádného důvodu, přečetl pán ze Steinheimu list, v němž jsou tito prohlášeni za rebely, a upozornil na povinnou poslušnost jeho Císařskému veličenstvu, kteréžto se má přidržet i měšťanstvo a taktéž setrvat v povinné poslušnosti, a najde-li se někdo, kdo by se tomu protivil, bude ihned potrestán. Dále bylo oznámeno, že kdyby včerejší události nedošlo, měli by všichni a museli přísahat vévodovi z Frýdlantu, neboť jinak by byl jeden purkmistr zastřelen, druhý sťat a ostatní mučeni k tomu objednaným katem tak dlouho, dokud by se všichni ostatní poddali a nepřísahali! Nato purkmistři a rada jednomyslně prohlásili, že budou až do smrti poslušni Jeho Císařskému Veličenstvu jako svému nejmilostivějšímu pánu. Dnes ráno o osmé hodině byly znovu celá rada i obec pozvány na radnici a ještě jednou jednomyslně prohlásily, že za Jeho Císařské Veličenstvo poslušně nasadí tělo, statky i krev a v poslušnosti zemřou.

Městská kniha z roku 1634 (Stadtbuch 1634), Okresní archiv Cheb, originál německy.

Valdštejnův životní příběh není jen příběhem mimořádně nadaného a dravého jedince, který se díky bezmeznému přizpůsobování a využívání daných situací a bezohledností prodral výše než kdokoliv z jeho současníků, ale především historií konfliktů neduživé Evropy, jejíž potíže vyústily v třicetileté válce. Valdštejnovy osobní ambice, na první pohled přemrštěné, vyrůstaly v krizovém prostředí habsburské monarchie a přerostly tento rámec tak rychle, jak rychle přerostl vnitřní konflikt monarchie ve velký evropský hospodářský, společenský a politický zápas. Valdštejnovi i ostatním protagonistům těchto zápasů doba dopřála určitou možnost osobního rozmachu, ale každému z nich také určila jeho konečné hranice. Když se Valdštejn ve svém velikášství pokusil tyto hranice předkročit, musel nevyhnutelně ztroskotat.

 

 

Zanedlouho po chebské vraždě došlo 2. března 1634 v Opavě u pěšího pluku ke složení přísahy věrnosti Valdštejnovi. Ve městě i okolí vypuklo povstání proti německému císaři. Avšak již 18. března se před Opavou objevily pluky císařského generála Götze a za dva dny byla rebelie potlačena a město kapitulovalo.
V květnu v bitvě u Lihnice zvítězila švédská vojska nad habsbursko-katolickou armádou a v létě následoval sasko-švédský vpád do severních Čech. Přes Litoměřice se spojená vojska dostala až před Prahu a do středního Polabí, kde například zcela vyplenila Nymburk. V polovině září se stáhla, avšak švédské oddíly podnikaly loupežné výpravy až na Jihlavsko.

Místa spojená s osobou Albrechta a rodem Valdštejnů

Cheb
V době třicetileté války si město udržovalo svůj středověký ráz s množstvím věží a věžiček Správním uspořádáním zůstávalo Chebsko autonomním útvarem, který se svým charakterem stále podobal městskému státu vrcholného středověku. Šlechta v něm hrála zcela podřadnou roli. Poloha Chebu v nejdůležitějším místě českého západního pomezí zapříčinila, že oblast od prvních měsíců stavovského povstání po celých třicet let válečného běsnění nenalezla klid. Kolem Chebu se shromaždovaly armády obou stran, nepřetržitě tudy táhly jednotlivé oddíly i celá vojska, město i jeho okolí trpělo nájezdy žoldnéřů, nepřestávalo platit kontribuce a výpalné, živilo posádky a několikrát bylo obsazeno a pleněno. V roce 1631 byl Cheb dobyt Sasi, v roce 1632 jej obsadilo vojsko Albrechta z Valdštejna, 1647 sem vpadli Švédové.

Valdštejn a Cheb jsou dnes pojmy, které přinejmenším celá Evropa vyslovuje jedním dechem. Ikdyž je to především dílo pozdějších a zkreslených tradic a literárních fikcí (hlavně Schillerova dramatu Wallenstein a kostýmních Valdštejnských her z první třetiny 20. století), není toto spojení tak zcela nelogické a nehistorické. Rozvětvené styky obou stran dokládá řada originálních dokumentů vojenského, hospodářského i soukromého charakteru. Chebští museli brát Valdštejna na vědomí jako jednoho z nejvlivnějších mužů monarchie a on Cheb respektoval jako strategickou pevnost a bránu jeho armád do Německa.

Vůbec první zmínku o Chebu napsal sám Valdštejn: V květnu 1609 jsem uzavřel sňatek s jednou vdovou, ... - poznamenal si do svého horoskopu, který mu vypracoval astronom Kepler. Touto vdovou a jeho první manželkou byla Lukrécie Nekšovna z Landeka, z původně chebského patricijského rodu Nekšů, jehož jedna větev přesídlila na Moravu a tam zbohatla.

První doklad o přímém kontaktu Valdštejna s Chebem pochází z 18. dubna 1622. Valdštejn, tehdy pouze jeden z podřízených císařských velitelů, oznamuje podle záznamu v radním protokolu chebské městské radě, že má tato 3000 zlatých, které u ní skrze Gottfrieda Hertela deponoval císař, použít na nákup zbraní.

V roce 1628 se Valdštejn Chebským ohlásil znova; tentokrát pouze písemně nařídil převoz 12 vozů zbraní z Chebu do Prahy a hned je řádně zaplatil.

Do roku 1630 spadají další dva pobytu Valdštejna v Chebu. 28. května 1630 tu nocoval na cestě z léčení v Karlových Varech k armádě v Memmingenu. Doprovázel ho velkolepý průvod šesti knížat, sto padesáti šlechticů se sedmi sty koní a množstvím kočárů a povozů. Ubytoval se v domě Wolfa Adama Pachelbela. V Memmingenu zastihla Valdštejna zpráva o jeho sesazení na řezenském sněmu a tak jej po krátké době mohli Chebští spatřit znovu, již jako uraženého a zhrzeného bývalého vojevůdce. 30. října se vrátil trápen svou chorobou v nosítkách a dalšího dne pokračoval přes Planou a Prahu do Jičína. Po tomto průjezdu se kontakty Chebska s Valdštejnem téměř na dva roku přerušily.

13. prosince 1631 se saské vojsko zmocnilo Chebu a v létě 1632 opět vstoupil od osudu města Valdštejn. Povolán zpět do čela armády naverboval s obdivuhodnou rychlostí velké vojsko a v červnu se jeho generál Holk objevil před Chebem s deseti tisíci pěšáky a tisíci dragouny. Po krátkém bombardování se saská posádka vzdala, emigranti museli zpět emigrovat, vyhnaní jezuité se vrátili a Chebsko se opět stalo katolickým. 25. června 1632 vjel do Chebu sám Valdštejn a s ním jádro jeho armády. Uvítali jej všichni. Za pět dní vyrazil Valdštejn s celou armádou k Norimberku vstříc švédskému králi Gustavu Adolfovi.

 

 

V sychravém dni 24. února 1634 vjel vévoda frýdlantský popáté a naposled do bran Chebu, aby jej již živý neopustil. V nosítkách, těžce nemocný a zlomený, provázený několika oddíly jízdy. Nevítal jej žádný představitel města. Když se sesazený generalissimus podruhé ubytoval v měšťanském domě emigranta Alexandra Pachelbela (dnešní Muzeum) na náměstí, byl již jeho osud zpečetěn. Plukovník Buttler, který se se svým vojskem k Valdštejnovi připojil u Stříbra, se domluvil s velitelem chebské pevnosti Gordonem a dalšími důstojníky, že prchajícího vévodu zavraždí.
Gordon Valdštejna a jeho důstojníky Kristiana Illova, Adama Erdmanna Trčku, Viléma Kinského a rytmistra Neumanna pozval 25. února na chebský hrad k večeři. Valdštejn se vymluvil na nemoc, ostatní se však dostavili a s nimi plukovníci Buttler a Leslie, zasvěcení do spiknutí.
Většina zpráv se shoduje, že uprostřed večeře dal plukovník Leslie zvednout padací most a do hodovní síně vpadly dva oddíly spiklenců. Po krátkém zápase byli Illov, Trčka, Kinský a Neumann zabiti. Došlo k tomu kolem osmé hodiny večerní. Spiklenci se ubezpečili, že vraždění nevzbudilo ve městě pozornost a Buttler s oddílem dragounů, vedených rytmistrem Deverouxem, se vydal k příbytku nic netušícího vévody. Vraždy na hradě se odehrály v tzv. Gordonově domě vedle paláce. Tento dům při pozdějších přestavbách zmizel, ale archeologické výzkumy na počátku 20. století a v 70 letech jeho základy odkryly a zpřístupnily. Poslední dějství chebské exekuce se odehrálo v Pachelbelově domě, v němž bydlel toho času obchodník s vínem Kryštof Jindřich Hergesell. Vévoda nechal kolem domu rozestavit stráže, aby bránili hluku v okolí, štěkotu psů a kokrhání kohoutů. Jeho přecitlivělé nervy a nemocné tělo potřebovaly úplný klid. Ve vedlejším domě se ubytoval vévodův astrolog Seni, naproti osobní lékař Sache. Ráno 25. února 1634 napsal Valdštejn roztřesenou rukou svůj poslední dopis plukovníku chorvatské jízdy, aby se okamžitě dostavil k vévodovi. Mezi osmou a devátou hodinou večerní téhož dne vtrhli do vévodova obydlí Buttlerovi dragouni a irský rytmistr Walter Deveroux probodl generalissima partyzánou. Valdštejn přijal smrt podle jedněch zpráv mlčky, podle jiných prosil o milost. V každém případě však zemřel okamžitě a jeho mrtvola byla v bouřlivé mrazivé noci převezena na hrad a položena na nádvoří vedle těl jeho důstojníků.
Chebští měšťané neměli s událostmi oné noci nic společného a o tom, co se v jejich městě vlastně stalo, se dozvěděli až 36. února večer na hradě, kde mluvčí spiklenců pán ze Steinheimu oznámil purkmistrům a radě výsledek a smysl exekuce.

 

 

U příležitosti uplynutí 300 let od Valdštejnovy smrti v Chebu se zde od roku 1934 pořádají lidové Valdštejnské slavnosti na památku slavného vojevůdce.
Letos navíc v Chebu probíhá i celoroční projekt "Rok Albrechta z Valdštejna". V jeho rámci připravilo Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Cheb pro své návštěvníky vlastní výstavní projekt s názvem Vzestup a pád "proradné šelmy", Albrecht z Valdštejna a Cheb. Jeho součástí je ve výstavním sále velký cyklus A. V. E. Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václav Eusebia - obrazy ruského malíře, žijícího v Jičíně, Michaila Ščigola. V prostorách valdštejnské části muzejní expozice se představí výstava, věnovaná jednak historickým událostem kolem Valdštejnovy smrti, jednak reflexi jeho osobnosti tak, jak se v 19. a ve 20. století promítla v životě a kulturním koloritu města Chebu. Představeny zde jsou sbírkové předměty, které dosud ukrývaly depozitáře muzea. Vyvrcholení celého projektu čeká na návštěvníky (od 20. listopadu) ve Valdštejnské obrazárně.

Mnichovo Hradiště
V roce 1622 získal zdejší zkonfiskované panství Albrecht z Valdštejna, jehož potomci se tu udrželi až do roku 1945. Valdštejnové také zámek v letech 1697 až 1703 barokně přestavěli. V sousedství stojí kapucínský klášter ze 17. století s kostelem svatých Tří králů a s kaplí svaté Anny, v níž je Valdštejnská hrobka. Každý z turistů, vydávající se po stopách Albrechta z Valdštejna, tedy ukončí své putování na zámku v Mnichově Hradišti na Mladoboleslavsku. Přestože na tomto zámku slavný vojevůdce nikdy nepobýval, skončili zde jeho ostatky, uložené v kapli svaté Anny do hrobky (v levé zdi). Náhrobek z červeného mramoru s bronzovým reliéfem vévody (od sochaře Kolaczska), byl zde umístěn v roce 1934 jako připomínka třísetletého výročí Valdštejnovy smrti.

Neklidný život Albrechta z Valdštejna měl nepřímo pokračování i poté, co jej ukončila císařem objednaná vražda v Chebu. Tělo mrtvého generalissima a jeho dvou generálů bylo zprvu v tichosti pohřbeno v kostele kláštera minoritů ve Stříbře. Po dvou letech však byly pozůstatky převezeny do kostela v kartuziánském klášteře ve Valdicích u Jičína. Tady, vedle svého syna Albrechta-Karla, odpočíval Valdštejn v klidu až do roku 1785. Po zrušení kláštera, který se později stal známou trestnicí, se Valdštejnovy ostatky přesouvaly potřetí - tentokrát do hrobky v Mnichově Hradišti.

Jičín
Takřka celou jednu stranu Valdštejnova náměstí zabírá reprezentativní zámek, jehož základem bylo sídlo Mikuláše Trčky z Lípy z počátku 16. století. V roce 1609 Zikmund Smiřický zahájil přestavbu pozdně gotického panského domu na renesanční zámek. V roce 1620 tady došlo k výbuchu a požáru.
Valdštejn si poprvé prohlédl Jičín asi začátkem března 1621, kdy byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. 22. března 1621 mu dal císař do zástavy kumburské panství s Jičínem a část dalších statků Smiřických. V dubnu téhož roku byl jmenován poručníkem slabomyslného Jindřicha Jiřího Smiřického (Albrecht byl synem Markéty Smiřické). Když potom 5. června 1622 dostal v léno frýdlantské panství a další statky, začal cílevědomě budovat svůj stát s hlavním městem Jičínem. Zástavní držení se mu podařilo různými machinacemi legalizovat a 24. dubna 1623 tyto statky koupil. V roce 1623 začal těžce poškozený objekt zámku opravovat,  neboť měl k městu osobní vztah. Valdštejnovu území se za třicetileté války říkalo Terra felix tj. Šťastná země - neplatili se zde daně a Valdštejn osobně dostatečně chránil toto území před drancováním během války.
Velkoryse přistoupil k celkové přestavbě venkovského města, aby zde vytvořil skutečně reprezentativní město, v němž chtěl mít správní a hospodářské úřady, sídlo své družiny, dokonce i biskupství a vyšší školy. Měl se tu scházet sněm frýdlantského vévodství, dostatečný prostor měl zůstat i pro řemeslnické dílny a další hospodářskou činnost. Proměnu města spojil s proměnou širokého okolí. K provedení svých záměrů se obklopil dobrými architekty a dalšími umělci (Marini, Spezza, Sebregondi, Pieroni). Poblíž Valdic byl vystavěn letohrádek Lodžie, čestný dvůr s hospodářskými stavbami, oborou a parkem Libosadem. Avšak Valdštejnova smrt v roce 1634 všechno ukončila.

Valdice
Za počátek obce Valdice lze považovat 10. srpen 1627. V tento den byl Albrechtem z Valdštejna založen pod vrchem Zebínem kartouzský klášter sv. Brůny, zakladatele řádu Kartuziánů. Nechal jej vybudovat nejen na přání své prvé ženy Lukrécie, ale i ve snaze ovlivnit obyvatele Jičína a okolí, v němž bylo mnoho přívrženců Českobratrské církve. Bylo zde vystavěno asi 20 domků, ve kterých se usadili různí řemeslníci, kteří pracovali pro mnichy v kartuziánském klášteře. Klášteru daroval i zámek v Radimi se dvěma dvory, 12 vesnic, 3 mlýny, 4 rybníky a 4 lesy. Aby se mohli mniši věnovat své službě daleko bedlivěji, věnoval jim dále hrad Pecku s městem, dalších 11 vesnic, 4 dvory s rybníky a potoky, 5 mlýnů a 6 lesů.
Stavba kláštera (pro 12 mnichů, 1 převora a 1 prokurátora) byla dokončena v roce 1632. Téhož roku – 30. července 1632 byl položen základní kámen ke stavbě chrámu. Ten byl dostavěn v roce 1668. Jméno získala obec od blízko ležící obory podle německého „Wald“. Od kláštera získala obec původně i druhé jméno – Kartouzy. Kartuziáni žili v klášteře do roku 1782. V tomto roce byl klášter zrušen dekretem císaře Josefa II.,  mniši byli vypuzeni a klášterní majetek byl v dražbách rozprodán, vnitřní zařízení nešetrně rozebráno. Až do roku 1855 klášter pustl, neboť objekty byly využívány jako sýpky obilí, sklady bavlny a starých věcí, v některých lepších prostorách bydleli knížecí úředníci. V roce 1856 bylo rozhodnuto, že z bývalé kartuzie bude zřízena centrální věznice, ta nejtěžší pro tresty od 10 let do doživotí. Roku 1857 koupil erár budovu bývalého kláštera od hraběte Ferdinanda z Trautmannsdorfu a zřídil zde mužskou trestnici pro těžké provinilce. Mezi prvními trestanci převedenými do Kartouz byl i známý lotr Babinský.

Štípa u Lukova
Výstavba nového štípského kostela byla umožněna mecenášstvím paní Lukrécie Nekšové, majitelky lukovského panství, první manželky Albrechta z Valdštejna. Ten po smrti své ženy a v souladu s jejím přáním povolal mnichy kartuziány z Dolan a Olomouce a v roce 1620 zahájil stavbu kostela a kláštera. Vlivem třicetileté války byly stavby po čtyřech letech přerušeny a mniši odvlečeni do vězení v Olomouci.

Veliš
Nápadný čedičový vrch  (429 m) nedaleko Jičína byl osídlen již v pravěkých dobách, pozdější staré sídliště nahradil na přelomu 13. a 14. století hrad, který později patřil Vartemberkům, Jiřímu z Poděbrad a Trčkům z Lípy. Po Jindřichu Matyáši z Thurnu získal hrad Albrecht z Valdštejna. Ten daroval areál františkánům, ale záměr vybudovat zde konvent se již neuskutečnil. Za třicetileté války obléhali Veliš marně Švédové. Pevné sídlo nakonec poslední majitelé Šlikové zbořili na císařský rozkaz v roce 1678.

Hrubá skála
Malebný zámek na okraji skalní plošiny stojí na místě původního gotického hradu Skála, založeného kolem roku 1350 Hynkem z Valdštejna. Hrad byl v 16. století renesančně přestavěn. Po Bílo hoře byl objekt zkonfiskován pánům Smiřickým ze Smiřic a prodán Albrechtovi z Valdštejna.

Valdštejn
Zříceninu gotického skalního hradu ze 13. století získal Albrecht z Valdštejna jako konfiskát po Smiřických. Valdštejnové drželi objekt až do roku 1821.

Kost
Tento hrad získal Valdštejn v roce 1632 od Lobkoviců. Stačil zde však vybudovat pouze Sala terrenu. Po jeho smrti sem dorazila císařská armáda a objekt, neopatrností služebnictva hraběte Colloreda, vyhořel.

Frýdlant
Hrad na vysokém čedičovém ostrohu založili Ronovci někdy v polovině 13. století. V roce 1278 koupili hrad Bibrštejnové a v roce 1558 Redernové - ti objekt renesančně upravili a rozšířili o zámeckou část. Po Bílé hoře získal tuto pevnost Albrecht z Valdštejna, který si zvolil hrad za své titulární sídlo a také se po něm psal. Frýdlant sám se v krátkém období Valdštejnovy slávy výrazně neprojevil. Velmož se zde ukázal během své vlády jen čtyřikrát a to pouze na krátkou dobu. Ani svou budovatelskou a podnikatelskou vášeň tu neuplatnil; nic nového nepostavil a zámek nedal zpevnit žádnou další tak potřebnou fortifikací. Jen v Liberci založil dřevěnou soukenickou kolonii Nové město, dnešní Sokolovské náměstí, a v Raspenavě dal zvelebit železné hamry. Obojí mělo sloužit plynulému zásobování jeho dobře vybavených pluků. Na frýdlantském zámku ponechal dokonce redernského hejtmana Heinricha Griessela, který pak sloužil věrně i Matyáši z Gallasu až do chvíle, kdy se na zámku usadila švédská posádka (1639).

Po zavraždění Valdštejna v roce 1634 získal Frýdlant bývalý valdštejnský generál hrabě Gallas, který byl takto dobře odměněn za Valdštejnovu smrt. Matyáš Gallas (1584 -1647) byl především voják. Narodil se v Tridentu, jeho rodovým sídlem byl hrad Campo. Nejprve bojoval v lotrinských službách proti Savojsku, pak v barvách Katolické Ligy a v roce 1628 se dal do služeb císaři. Postupoval až k hodnosti generállajtnanta a v roce 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. Když Valdštejn - vévoda frýdlantský, začal u císaře Ferdinanda ztrácet důvěru, byl Matyáš Gallas pověřen choulostivým úkolem - zakročit proti Albrechtovi, což se mu úspěšně v Chebu podařilo, že za své věrné služby dostal od císaře z Valdštejnovy pozůstalosti dům Kinských v Praze, panství Liberec a Frýdlant. Navíc byl jmenován vrchním velitelem císařské armády ve vysoké hodnosti maršálka a presidentem císařovy válečné rady. Matyášovo štěstí v bitvách bylo vrtkavé, neúspěch stíhal neúspěch a pro nemoc se prestižní funkce vzdal. Nakonec zemřel - ještě před koncem války (1647) - na kameny a podagru, a pohřben byl v rodném Tridentu. Za třicetileté války se ve Frýdlantu střídaly císařské i švédské posádky, které tu hospodařily po svém a hrad - jak se zdá - oloupily nakonec o vše, co mělo sebemenší cenu. Snad už tehdy přišel o převážnou část svého původního renesančního a snad ještě i gotického inventáře.
Gallasové se na Frýdlantu udrželi až do roku 1945. V současné době se na hradě nachází muzeum zaměřené na třicetiletou válku a osobnost Albrechta z Valdštejna. Můžeme zde vidět především vzácný portrét Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského, který vznikl v roce 1626 a namaloval ho pravděpodobně Kristián Kaulfersch.
V květnu se ve Frýdlantu každoročně pořádají Valdštejnské slavnosti.

Vrchlabí
Zámek a panství v roce 1624 koupil Albrecht z Valdštejna. Po něm sem na dlouhé roky přišli páni Morzinové.

Lázně Bělohrad
V roce 1626 koupil panství Albrecht z Valdštejna a jiný z Valdštejnů - Berthold Vilém začal v roce 1720 s přestavbou na barokní zámek podle plánů stavitele Santiniho.

Pecka
Gotický hrad ze začátku 14. století je dominantou městské památkové zóny i celého Podkrkonoší. Nejvýznamnějším majitelem byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621), který vlastnil Pecku v letech 1604 - 21.  Po Bílé hoře měl možnost uprchnout ze země, ale zůstal na Pecce - tady byl zatčen Valdštejnovým oddílem, eskortován do Prahy a zde na Staroměstském náměstí s ostatními českými pány popraven. V roce 1624 panství Pecka získal Albrecht z Valdštejna a hrad věnoval valdickému klášteru. Po jeho zrušení připadla Pecka náboženskému fondu.

Kumburk
Zřícenina gotického hradu ze 14. století trůní na osamělém vrchu (642 m) poblíž Nové Paky. Pevnost založili Markvarticové a nazvali ji Goldenberg (Zlatá hora). K nejvýznamnějším majitelům patřili Trčkové z Lípy, po nich Smiřičtí - a po Bílé hoře Albrecht z Valdštejna. Za třicetileté války Kumburk zničili Švédové a v roce 1658 byl hrad na císařský rozkaz zbořen.

Náchod
Na významné cestě z Čech do Kladska založil Hron z Náchoda kolem poloviny 13. století hrad, který se stal dominantou celého kraje. V roce 1544 koupil statek Zikmund Smiřický a právě Smiřičtí přestavěli hrad na renesanční zámek. Pak zámek získali Trčkové z Lípy a po zavraždění Adama Erdmana Trčky - spolu s jeho švagrem Valdštejnem - v Chebu byl zámek znova konfiskován a císař jej daroval generálu Ottaviu I. Piccolominimu, za jeho dobré služby. Piccolomini areál opevnil a od roku 1632 barokně přestavoval. Boží mlýny melou pomalu, ale přece...a tak měl i Piccolomini nezávidění hodný osud. Když jeho syn padl při obléhání Mírova, odešel do služeb španělského krále. V Brabantsku se oženil s princeznou Marií de Brabacon, ale ta záhy zemřela. Nešťastný Piccolomini pak nádherné gobelíny, určené do svého nového sídla v Bruselu, poslal do Náchoda. Poté adoptoval svého synovce Giuseppe Silvia - ale dvacetiletý chlapec zahynul v bitvě u Jankova. Piccolomini se oženil ještě jednou a s Marií Benignou Sasko-Lauenburskou se odstěhoval z Náchoda do Vídně, kde v roce 1656 tragicky zahynul při pádu z koně.

Opočno
Při staré bystřické obchodní cestě z Čech do Kladska stávalo na opukovém ostrohu staré slavníkovské hradiště. V první polovině 14. století tu páni z Dobrušky vybudovali nový gotický hrad původně zvaný Opočen. V roce 1495 zboží koupili Trčkové, kteří hrad postupně přebudovali na zámek. V únoru 1634 byl společně s Valdštejnem zavražděn v Chebu i Adam Erdman Trčka z Lípy. Ještě téhož roku zemřel jeho otec Jan Rudolf Trčka a bratr Vilém urychleně odešel do ciziny. Majetek Trčků byl pro velezradu konfiskován a panství získali za zásluhy v císařských službách polní maršálek Rudolf Colloredo z Wallsee a jeho bratr Jeroným.

Zvířetice
Na ostrohu nad Jizerou stojí dosud mohutné zříceniny hradu, jehož zakladatelem byl počátkem 14. století Zdislav rodem z Markvarticů. Dalšími majiteli byli Vartemberkové, kteří hrad přestavili na renesanční zámek. Ten po roce 1623 upravili Valdštejnové barokně a připojili k svému panství mnichovohradištskému.

Valečov
Skalní hrad byl od počátku 14. století rodovým sídle Valečovských z Valečova. Po Bílé hoře získali Valečov Valdštejnové a připojili jej k svému  mnichovohradištskému panství.

Klášter Hradiště nad Jizerou
Na ostrohu nad soutokem Jizery a Zábrdky, na místě bývalého slovanského hradiště, založili Markvarticové kolem roku 1145 klášter cisterciáků. Za husitských válek byl klášter v roce 1420 dobyt a poničen orebity. Mniši se zachránili útěkem na nedaleký Bezděz, a klášter už nebyl nikdy obnoven. Jeho trosky byly po roce 1556 přebudovány na renesanční zámek, který se stal později hospodářským sídlem valdštejnského panství. Po požáru Valdštejnové objekt v roce 1852 přestavěli na pivovar, neboť pivo se zde vařilo již od roku 1570 - a vaří se dodnes.

Malá Skála
V tomto půvabném letovisku stávala v 16. století tvrz rodu Valdštejnů. Na jejímž místě byl později postaven nejprve barokní, později klasicistně upravený zámek.

Sychrov
Ve 14. století zde stávala ves Svojkov s poplužním dvorem Sychrovem. Po Bílé hoře získal majetek Albrecht z Valdštejna a v roce 1669 koupil panství Vincenc Lamotte z Frintroppu, který zde postavil patrový barokní zámek.

Bezděz
Ranně gotický královský hrad získal roku 1622 Albrecht z Valdštejna a nechal přistavět trojboké bastiony i čtyřhranné bašty. V roce 1627 sem dal přemístit augustiniánský klášter z Bělé pod Bezdězem a o pět let později sem přivedl montserratské benediktiny a slíbil na úpatí vrchu postavit klášter. Jeho smrt v roce 1634 všechny plány zmařila. Až v roce 1662 byl hrad přeměněn na klášter a stal se významným poutním místem.

Lemberk
Tento strážný hrad patřil k nejstarším v zemi. Založili jej Markvartici před první polovinou 13. století při cestě do Žitavy. Hrad získali Berkové z Dubé a Jindřich Berka nechal hrad přestavět na renesanční zámek. K další přestavbě došlo na počátku 17. století za pánů z Donína. Po bitvě na Bílé hoře se stal dalším majitelem Albrecht z Valdštejna, který plánoval raně barokní přestavbu a dílem pověřil stavitele Sebregondiho. Po Valdštejnově vraždě v Chebu  získává Lemberk v roce 1634 za své věrné služby císaři Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda z Nizozemí.

Česká Lípa
Ve 13. století zde v podhradí vodního hradu Lipý z původní slovanské osady vyrostlo město. V roce 1388 jsou zde pány Ronovci. V 15. století je hrad přestavěn na pohodlný zámek, nejprve na ranně gotický a později renesanční. V jeho sousedství byl v roce 1583 postaven renesanční letohrádek zvaný Červený dům. To už se však Berkové dělili o vládu nad městem i o zámek s Vartemberky. Po porážce českých stavů získal zdejší zkonfiskované panství Albrecht z Valdštejna. Jeho nedlouhá vláda přinesla městu v roce 1627 založení augustiniánského kláštera s latinskou školou, pozdějším gymnáziem. Po Valdštejnově zavraždění získali sňatkem s Valdštejnovou dcerou Marií-Elizabeth (1625 - 1662) město i s panstvím Kounicové, jimž Česká Lípa patřila až do zrušení poddanství v roce 1848.

Praha
Jeho pražská rezidence měla zastínit ostatní pražské paláce a dokonce měla přímo soutěžit s Pražským hradem, což se do jisté míry povedlo. Na svou dobu neobvyklý a velice rozsáhlý palác se stavěl sedm let. Hotov byl v roce 1629 a Albrecht z Valdštejna v něm pobýval od roku1630, kdy končila výzdoba paláce, do své smrti v roce 1634 pouze necelých 12 měsíců. Jeho druhá žena Izabela Kateřina z Harrachu, která svého muže přežila, získala část majetku do kterého patřil i Valdštejnský palác v Praze. V držení Valdštejnů byl až do konfiskace v roce 1945 a až do padesátých let tam pak žila hraběnka Marie, která zemřela ve věku 103 let. Právě ona má velkou zásluhu na tom, že zůstaly zachovány některé památky, jako například slavný Valdštejnův kůň, který zahynul v bitvě u Lützenu roku 1632. Ten je dnes hlavním exponátem chebského muzea.
Pak objekt několik desítek let chátral a většina pokusů o jeho opravy končila nešťastně. Poslední rekonstrukce Valdštejnského paláce trvala skoro 6 let (1996 - 2002). Ve třech etapách byl palác zrekonstruován tak, aby sloužil nejen potřebám Senátu, ale i veřejnosti. V srpnu 1999 se Senát stěhoval do prvních dokončovaných částí. Následovala rekonstrukce a obnova Jízdárny a hlavního paláce, z hlediska historie nejcennějšího. Celou rekonstrukci završila obnova Valdštejnské zahrady a jedinečné Sala terreny. Obnova Valdštejnského areálu získala jedno z nejprestižnějších evropských ocenění v oblasti péče o kulturní dědictví. Evropská organizace Europa Nostra ocenila rekonstrukci sídla Senátu v kategorii architektonické dědictví za komplexní přístup k restaurování a rekonstrukci paláce, respektující originální a autentické kvality jeho architektury a obdivuhodný akcent na urbanistické kvality souboru.

Současná výstava "Albrecht z Valdštejna a jeho doba" představuje mimořádnou osobnost světové pověsti  nejen jako slavného vojevůdce, ale můžeme ho také poznat coby diplomata, stavitele či "manažera". Organizátorům výstavy se podařilo o jedné z nejvlivnějších osobností Evropy 17. století nashromáždit přes 1200 exponátů. Mnohé se spolu potkávají od svého vzniku vůbec poprvé a většina z nich byla z Čech vyvezena za třicetileté války jako kořist.
Výstavu tvoří čtyři cykly: první se jmenuje Invita Invidia (Závisti navzdory) - to bylo Valdštejnovo heslo, jež vystihuje jeho život a dílo. Druhá Terra Felix (Šťastná země) představí Valdštejna jako ekonoma a podnikatele. Oddíl Xerxes, veliký Artaxerxes (Postrach světa) vidí Valdštejna jako vojáka a vojevůdce. Bestia Vixit (Nesmrtelná bestie) ukazuje Albrechta jako evropský mýtus, legendu, která začala vznikat okamžitě po jeho smrti.
Výstava, na jejíž přípravě se spojil Senát s Vojenským historickým ústavem a Národním muzeem je přístupná až do 17. února 2008.
Valdštejnská jízdárna - denně od 10 do 19 hodin, vstupné 90 -140 Kč.
Více informací najdete na stránkách www.valdstejn.org

Zaháň
Knížectví Zaháňské (město Zaháň - německý název Sagan) získal v polovině února roku 1628 Valdštejn jako léno. Začal tak upevňovat své postavení v Pobaltí a přikročil zde k budování císařského loďstva.

Regensburg
V německé Valhalle (u Regensburgu) je u čísla 120 umístěna (od roku 1847) v síni slávy busta Albrechta z Valdštejna, vévody a generála z doby třicetileté války. Proč? Jako chlapec byl v Německu na studiích. Později bojoval na straně německého císaře a v průběhu bojů se pohyboval se svou armádou po německém území kde kromě jiného osvobozoval města obsazená Švédy. Proto Němci zařadili Valdštejna ke svým národním hrdinům a v několika městech se na jeho počest pořádají tzv. Wallenstein-Festspiele (Valdštejnské slavnosti). Zásluhu na zkomolení jeho jména z Valdstein na Wallenstein má spisovatel Friedrich Schiller, který napsal (na valdštejnské téma) dodnes hrané klasické drama Wallenstein.

Poprvé přijíždí Valdštejn do Regensburgu v roce 1627 a na jeho pozvání sem přichází astrolog a matematik Kepler, který zde působí až do roku 1630, kdy je na říšském sněmu Valdštejn zbaven velení armády. Ovšem po řadě neúspěchů císařské armády je 15. dubna 1632 Valdštejn opět pověřen císařským patentem rozsáhlými pravomocemi a stává se opět generalissimem. V té době měl připravené vojsko o 27 pěších a 27 jízdních regimentech, tedy okolo 40 tisíc mužů. Valdštejn ihned odjel ze Znojma do Čech s cílem vyhnat Sasy ze země, což se mu povedlo. V červnu už hlavní voj císařské armády pod Valdštejnovým velením postoupil do Bavor, obsazených z velké části Švédy a v polovině června Valdštejn obsazuje Norimberk.

Altdorf u Norimberka
Od roku 1894 se v tomto malebném německém městečku  pořádají "Wallenstein-Festspiele". Na historickém dvoře bývalé Altdorfské univerzity, kde Valdštejn studoval, hrají studenti a ochotníci lidovou hru "Valdštejn v Altdorfu" (Wallenstein in Altdorf), na náměstí je rozložen vojenský tábor mušketýrů a landsknechtů, slavnostní jízda projede starým městem.

 

 

Valdštejnovou smrtí se rozpadlo jeho obrovské dominium, z něhož zbylo příbuzným jen několik statků a jeho jediné dceři Marii-Elizabeth téměř nic. Valdštejnův majetek, jehož hodnota byla odhadnuta na 15 milionů zlatých, byl zkonfiskován a přešel do rukou těch, kteří se podíleli na jeho odstranění - generálům Gallasovi, Aldringenovi, Piccolominimu, Tiefenbachovi, Šlikovi a dalším.

Valdštejnská starší Zdeňkova linie, z níž pocházel Albrecht, vymřela jménem Waldstein-Arnau po meči v druhé polovině 19. století. Potomci Vilémovy linie Waldstein-Wartenberg žijí dodnes.
V majetku rozvětveného rodu byl také moravský statek Svatoslav a zámeček Zátiší u Třebíče, který se původně jmenoval Valdštejnovo zátiší (Waldstein ruh). Od roku 1925 byli jeho majiteli členové rodu Waldstein-Wartenberg. Po vyvlastnění roku 1945 v něm bylo zřízeno dětské letovisko. Díky tomu je dnes původní architektura zámečku zcela zničena socialistickými stavebními úpravami. Zámeček byl po roce 1989 restituován jednomu z potomků hrabat z Waldsteina.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA