wz

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Letošní poslední prázdninový víkend (od 31. srpna do 2. září) byl v Chebu už tradičně věnován velké osobnosti českých dějin Albrechtu z Valdštejna, jehož životní pouť byla právě v Chebu násilně ukončena. Valdštejnské slavnosti probíhají na území starého města včetně starého hradu. V domě, kde byl Valdštejn zavražděn, je opět po rekonstrukci otevřena místnost, kde k vraždě došlo. Za zhlédnutí rozhodně stojí kromě známého Špalíčku i starý chebský hrad, kde bylo Valdštejnovo vojsko ubytováno a kde byli zavražděni i někteří jeho důstojníci. Prohlídku hradu vřele doporučuji!

Život pana vévody byl zcela mimořádný, což dokládá jeho proslulost v celé Evropě a památky, které po něm zbyly u nás - Frýdlant, Jičín, Valdice, pražský palác...  Tak si dáme trochu té historie, která nikoho nezabije...

 

 

Období let 1583 až 1625

Když se rozletěla Evropou zpráva, že 25. února 1634 zavraždil v Chebu císařský důstojník generalissima císařské armády Albrechta z Valdštejna, vévodu frýdlantského, způsobila nevšední senzaci. Zasvěcení politikové sice už dávno věděli, že se roztržka mezi císařem Ferdinandem II. (1578 - 1637) a jeho vojevůdcem nebezpečně vyhrocuje, málokdo však tušil, že císař už Valdštejna obětoval, a proto zpráva o vraždě všechny zaskočila. Soudy o ní se ještě dlouhé týdny rozcházely.

Pro stoupence Habsburků zůstával Valdštejn zavrženíhodným nepřítelem císaře a celého habsburského domu, jenž sklidil z rukou císařských důstojníků zasloužený trest za svou zradu. Mnozí se dokonce nahlas radovali, že se císař Valdštejna zbavil a trpce nyní litovali, že kdysi Valdštejna "jako žebráka ze smetiště pozvedl" (jak se vyjádřil strahovský opat Kašpar z Questenberka) - ke své vlastní škodě a ku škodě celé monarchie.
Pro habsburské protivníky však byl Valdštejn bez ohledu na svá skutečná provinění nevinnou obětí zvůle císaře a jeho dvora a jeho osobní katastrofa byla jen dalším důkazem o proradnosti Habsburků. V jednom se však přeci jen téměř všichni současníci shodovali: ve Valdštejnovi odešla z jeviště evropské politiky mimořádně významná osobnost.

Albrecht Václav Eusebius se narodil 14. září 1583 na tvrzi v Heřmanicích nad Labem (Hermanitz an der Elbe), jako potomek zchudlé odnože starobylého rodu. Jeho otcem byl svobodný pán Vilém z Valdštejna a na Heřmanicích a matkou Margareta Smiřická. Jeho mateřským jazykem byla čeština a první lekce křesťanské víry mu vštěpovali kněží Jednoty bratrské. Roku 1593 mu umírá matka a o dva roky později se stává ve svých 12 letech úplným sirotkem, neboť zemřel i jeho otec (1595). O jeho další výchovu se starali poručníci, z nichž Jindřich Slavata ho svěřil na svém hradě Košumberku bratrskému preceptorovi. Na podzim roku 1597 chlapce poslal na slavné luteránské gymnázium v Goldbergu, kde studoval dva roky. Když roku 1599 Jindřich Slavata zemřel, poručnictví se ujala Albrechtova teta Jitka z Valdštejna. Tehdy se začal o Albrechtovu výchovu zajímat také Adam mladší z Valdštejna, hlava zámožné odnože Valdštejnů na Komorním Hrádku a Lovosicích a toto setkání mladého Albrechta se světáckým strýcem, jenž se pohyboval sebejistě v intrikánském prostředí rudolfínského dvora, bylo pro oba osudové, protože bez ohledu na věkový rozdíl uzavřeli přátelství, které přetrvalo až do Albrechtovy poslední tragedie...
Téhož roku (1599) přešel na protestantské gymnasium v Altdorfu, kde studovali synkové z norimberských patricijských  rodin. Zde propuklo naplno Valdštejnovo pubertální chování, kdy byl původcem četných výtržností a při jedné z nich zmlátil svého služebníka holí tak, že z toho málem zemřel. Tato aféra měla za následek to, že byl v roce 1600 z gymnázia vyloučen a krátce uvězněn. Strýc Adam nejspíš Albrechtovi z těchto nesnází pomohl. Po propuštění zřejmě nad ním držel ochrannou ruku i při jeho "kavalírské jízdě" po Evropě, kdy s astrologem Paulem Virdungem procestoval říši, Francii a Itálii. Krátce pobyl v Německu a Francii. Je možné, že v letech 1600 až 1602 studoval na Univerzitě v Padově a v Bologni, jisté je to, že uměl italsky.
V druhé polovině roku 1602 se stal panošem markraběte Karla von Burgau a na jeho zámku Ambras u Innsbrucku pobýval necelé dva roky. O jeho pobytu na zámku se vypráví historka o tom, že zde ve spánku vypadl z okna ve třetím patře - a přežil!

Jako člen Jednoty bratrské neměl Albrecht z Valdštejna na dvorskou kariéru v Praze žádnou naději a proto se rozhodl, tak jako mnoho jiných nemajetných šlechticů, pro vojenskou službu. Na jaře roku 1604 přestoupit na katolickou víru a byl přijat do císařské armády Rudolfa II. Krátce na to odjel s hodností fendrycha a s nárokem na skromný plat k válčícímu vojsku do Uher. Bylo mu jednadvacet let a nikdo, ani on sám netušil, že začíná jedna z nejpozoruhodnějších vojenských karier první poloviny 17. století.

K vojenské kariéře neměl Albrecht žádné zvláštní předpoklady. Až do té doby se mu nenaskytla příležitost, aby projevil válečnické vlohy a dokonce se ani nemohl ověřit svou fyzickou odolnost pro službu v poli. Ve vojenském ležení na sebe upozornil především ctižádostivým vystupováním a jeho největším zážitkem se stalo zimní putování z Košic přes polské Tatry a Beskydy do Prahy, při němž těžce onemocněl.
Žádnou velkou slávu Valdštejn v armádě toho roku nezískal, ale onemocněním začala v jeho životě dlouhá a strastiplná historie jeho zdravotních potíží. Kromě zápalu plic si tenkrát z uherské kampaně přivezl i nevyléčitelnou epidemickou chorobu, označovanou jedněmi jako malárii, jinými za příjici, ke které se později připojila i dna. Jisto je, že od roku 1604 ho zdravotní stav neustále nabádal ke střídmosti a opatrnosti a ochromoval jeho osobní aktivitu.

Na uherské bojiště se už Valdštejn nevrátil, neboť boje v Uhrách skončily mírem uzavřeným roku 1606. Byl propuštěn s hodností plukovníka českých stavů, byla to však hodnost planá, protože neměl komu velet. V tomto okamžiku se zdálo, že Valdštejnův sen o skvělé dráze císařského důstojníka se rozplynul a tak se Valdštejn s podporou svého švagra Karla staršího ze Žerotína ucházel o službu u vídeňského dvora arciknížete Matyáše. I když se mu poštěstilo takové místo získat, valné vyhlídky na oslnivou kariéru neslibovalo. Navíc si sám s konečnou platností znemožnil návrat ke dvoru císaře Rudolfa II. v Praze.
Protože mu zatím v životě nic nevycházelo a on se nemohl dočkat velkého životního úspěchu, jenž by ho zázračně povznesl z šedivého průměru, požádal někdy před koncem roku 1608 císařského matematika Jana Keplera o svůj první horoskop. Kepler tehdy Valdštejnovi ochotně vyhověl. Předpovídal mu zářnou kariéru, ale také mu sytými barvami vylíčil, jak ho poženou dopředu vlastnosti, jejichž rub ho odcizí všem lidem, i těm nejbližším. Své proroctví uzavřel Kepler vizí osamělého muže, přes všechny životní úspěchy proklínaného a nenáviděného.

Valdštejn Keplerovu horoskopu uvěřil a byl přesvědčen, že předpovídá jeho budoucnost správně. V květnu 1609 se ve věku 26 let oženil s dědičkou nekšovských statků na Moravě, s mladou bezdětnou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka a usadil se na jejím sídle ve Vsetíně. Rázem se vyšvihl mezi nejzámožnější moravské latifundisty a zanedlouho potom získal od moravských stavů plukovnickou hodnost - konkrétnější než v Čechách - ale jinak jeho osobní vzestup pokračoval stejně pomalu a nevýrazně jako dříve. 10. listopadu 1610 prodaj svoji rodnou tvrz v Heřmanicích.

Roku 1617 se zúčastnil jako přívrženec Ferdinanda Štýrského tažení do Furlanska, na jehož realizaci obětoval pořádný kus vlastního majetku. Nebylo mu to však nic platné jeho kariéra byla stále u bodu mrazu. Hodnost moravského plukovníka i furlandské tažení oživily v předvečer evropského konfliktu staré Valdštejnovy sny o válečnické dráze. Když roku 1618 vypuklo české stavovské povstání, Valdštejn s plukem moravských stavů střežil neutralitu Moravy a netrpělivě vyčkával až bude moci vstoupit otevřeně do habsburských služeb. Na císařskou stranu pak opravdu přešel a to za skandálních a obzvláště pohoršlivých okolností. Čeští povstalci ho prokleli jako bezectného zrádce, moravští povstalci mu navíc zabavili majetek, ale na to se císařský plukovník ohlížel pramálo. Problémy povstalých stavů ho nezajímaly, na rodinné náboženské a politické tradice dávno zapomněl, zato však neklamně rozpoznal, že nadešla jeho velká příležitost a nemínil ji promeškat.

Když se po bělohorské bitvě povstání v Čechách i na Moravě zhroutilo a vítězové se chystali rozdělovat kořist, předložil Albrecht z Valdštejna císaři svůj účet jako jeden z prvních. Jeho zásluhy o habsburské vítězství byly tak nepochybné, že nemusel žadonit o císařovy projevy přízně, ale kladl si své požadavky přímo ve statisících a nakonec v milionech. Valdštejnovy zisky z konfiskací udivovaly všechny svojí výší a popuzovaly závistivce k projevům nesouhlasu, ale Valdštejn si z nich nic nedělal a cílevědomě a systematicky hromadil své zisky. Jeho úsilí vyústilo ve vybudování Frýdlantska jako malého státu ve státě, kterému se pak vyhýbali všechny válečné řeže a seče třicetileté války, který prosperoval jak ekonomicky tak kulturně.
Své zcela ojedinělé postavení dokázal Albrecht z Valdštejna vybudovat do pěti let po Bílé hoře a v jeho životopise představují léta 1621 až 1625 první epochu Valdštejnovy velké doby. K tomu velkou mírou přispěli jeho druhý sňatek. Roku 1623 byl jmenován generál-strážmistrem a povýšen do knížecího stavu. Téhož roku se 9. června 1623 ve Vídni oženil s Marií-Elisabeth-Therezií-Katharinou z Harachu (1601 - 1656), dcerou hraběte z Harachu, jež byl jedním z nejvyšších císařských radů a osobní přítel Ferdinanda II.. V červnu 1625 udělil císař Valdštejnovi vévodský titul - vévoda z Frýdlantu.
Z narozených dětí syn Albrecht-Karel žil pouze 52 dnů  - od 22.11.1627 do 12.1.1628. Dcera Marie-Elizabeth (1625 - 1662) se později provdala za hraběte Kounice.

Kromě budování vlastní domény a jejího centra v Jičíně ho zaměstnávaly i starosti o upevnění vlastního politického prestiže a o důstojnou reprezentaci -  v té době dává stavit svůj velkolepý palác v Praze. V návalu všech těchto starostí a nových povinností ale ani na okamžik nespouštěl ze zřetele své důstojnické povolání. Válka mu otevřela cestu k osobní moci a bohatství a ve válce viděl i jedinou možnost, aby postoupil ještě výše.
Dne 25. července 1625 je Valdštejn císařem jmenován vrchním velitelem vojska, vyslaného vést válku s dánským králem Kristiánem IV. v severním Německu. Všichni ostatní generálové byli několik dní předtím zbaveni hodností, takže Valdštejn zůstal jediným císařským generálem.

 

 

Pokračování životních osudů Valdštejnových v období let od 1625 do 1796 najdete v některém z příštích článků.

Rozsáhlá mezinárodní výstava s názvem "Albrecht z Valdštejna a jeho doba" se bude konat v Praze ve Valdštejnské jízdárně od 15. listopadu 2007 do 15. února 2008. Společně s ní proběhnou podobné akce v městech Chebu, Jičíně a Frýdlantu. Na pražské výstavě budou vystaveny i nově nalezené dokumenty, vážící se k této slavné osobnosti.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA