wz

Plavební tunel v nitru hory aneb jeden splněný sen

Na Šumavu jezdím už řadu let a postupně se snažím objevovat veškerou její krásu. Těžko psát, že někde je tam něco hezčího než jinde - to bych Gabretě opravdu křivdil. Takže raději napíšu stručně, že mezi moje oblíbená místa patří oblast Jeleních vrchů nad Novou Pecí, kde začíná Lipno. Probíhá tudy Schwarzenberský plavební kanál, nedaleko je překrásné Jelení jezírko a přímo v místě je naprostý technický unikát - plavební tunel, kudy prochází novější část Schwarzenberského kanálu pod horou Plešivec.

Léta letoucí jsem smutně postával u horního nebo dolního portálu a díval se silnými mřížemi na vzdálené světélko protějšího konce tunelu. Ale mříže byly vždy zamčené, takže se dala jen pořídit fotografie tunelu, kam blesk dosáhl, a odejít s myšlenkami - jak to asi vypadá "tam uvnitř". Letos se na mě usmálo štěstí. Dolní mříž byla otevřená - snad dílo neznámého vandala nebo bůh ví proč - ale já měl s sebou silnou baterku a odhodlání tunelem konečně projít a podělit se s vámi o zážitky.

 

 

O Schwarzenberském plavebním kanálu se chystám napsat podrobnější povídání již asi tři roky. Snad se k tomu konečně odhodlám - ale zde bych se rád věnoval pouze plavebnímu tunelu, jehož popis sám o sobě zabere spoustu místa. Nejprve si uveďme, co vybudování tunelu předcházelo.

Od šedesátých let devatenáctého století trpělo hlavní město rakouské monarchie - Vídeň - v důsledku rozvoje řemesel, průmyslu i stoupajícího zalidnění, nedostatkem palivového dříví. Je třeba si uvědomit,, že v té době bylo využití kamenného uhlí jako paliva věcí dosud neznámou a chyběla také síť železnic, po které by se palivo jakéhokoliv druhu dalo levně a spolehlivě dopravit. Jedinou opravdovou dopravní tepnou byl v té době Dunaj. Lesy v okolí Vídně byly vyčerpány - a tak se pozornost obchodníků s dřívím začala obracet k dosud nedotčeným lesům jižní Šumavy. Problém byl, jak z hor dostat dřevo k Dunaji, odkud se již dalo bez problému dopravit do Vídně pomocí lodí.

Nebudu se zde podrobně zabývat prací geniálního českého inženýra Josefa Rosenauera, jehož přičiněním vznikl Schwarzenberský plavební kanál - to si nechám na samostatné povídání. Faktem je, že v květnu roku 1789 bylo započato se stavbou první části kanálu v délce 26,8 km. Díky hektickému úsilí tisícovky dělníků byl úsek hotov již v listopadu téhož roku (!!!). Po roční přestávce byl kanál prodloužen - za další dva roky dosáhl osady Jelení a celkové délky 31,645 km. První dříví se úspěšně splavilo 12. dubna 1791 a dříví úspěšně dosáhlo Dunaje, kde mohlo být ihned nakládáno na lodě.

Uplynulo skoro třicet let - v té době Rosenauer vyprojektoval a realizoval Vchynicko-Tetovský kanál, který zásoboval dřevem Prahu (o něm jsme si již povídali). Protože Schwarzenberský kanál plnil dobře svou funkci, začalo se uvažovat o jeho prodloužení směrem proti proudu ke hranicím. Původní projekt protáhnout kanál k Černému kříži byl opuštěn z obav, že zde nebude dost vody k napájení. Díky snaze co nejdříve začít těžit dřevo v dosud nedotčené části pralesa bylo přistoupeno k realizaci náročného projektu plavebního tunelu pod horou Plešivec, přezdívané pak označením Plavební vrch.

Protože původní duchovní otec kanálu, inženýr Rosenauer, zamřel v roce 1804, ujali se realizace ředitel panství Arnošt Mayer spolu s inženýry Josefem Faltou a Janem Krausem. Výstavbou tunelu se původně zamýšlená trasa kanálu zkrátila o celých 17 km. Při tom byl na zvolené trase zaručen dostatek vody zajišťující plynulost plavby a tím i dodávek dřeva.

Stavba nové části kanálu byla zahájena v červnu 1821 a dokončena na jaře následujícího roku. Tunel byl vybudován v zimních měsících. Člověk tiše žasne nad rychlostí realizace tohoto díla v době, kdy nebyly k dispozici prakticky žádné stroje - jen ruční nářadí a střelný prach. Zde by se měli poučit mnozí dnešní "developeři" a stavitelé dálnic ...

Plavební kanál je dlouhý 429 metrů; jeho výška je 2,53 m a šířka 2,7 m. V tunelu je jednak samotné plavební koryto hluboké 0,79 m a široké 1,43 m a jednak chodník široký 1,27 m určený pro sledování plavby v tunelu a odstraňování případných uvízlých polen. Spád tunelu je 0,32 promile. Při ražbě v žulové skále se spotřebovalo zhruba 40 metrických centů střelného prachu. Vybudování celého díla přišlo na 41 000 zlatých.

V osadě Jelení

V osadě Jelení se stýká stará část kanálu s částí novější. Původní Rosenauerův kanál začínal tzv. Jelením smykem pod Jelením jezírkem. Nová část byla na staré koryto napojena strmým úsekem - smykem - od dolního portálu plavebního tunelu.

 

 

Místo, kde se stýkají obě části kanálu. Precizně opracované kameny tvoří hladkou křivku, za kterou by se nemusela stydět ani moderní železniční výhybka. Část s tmavou klidnější vodou (obrázek vpravo) vede k Jelenímu smyku a část s "živější" vodou je koncem smyku od dolního portálu plavebního tunelu.

 

 

Dále pokračuje kanál svým původním korytem postaveným Rosenauerem. A ještě se podívejme na přenádherné Jelení jezírko. Řekli byste, že je vlastně umělé?

 

 

Poblíž styku obou částí kanálu - přesněji řečeno přes cestu - je ve staré stodole umístěna expozice s informacemi o kanálu a jeho stavbě. Je zde i velký plastický model této části Šumavy, kde je průběh kanálu a jeho součástí znázorněn barevnými světélky.

Vydejme se do tunelu - začneme od horního portálu

Exkurzi do nitra plavebního kanálu začneme u horního portálu a budeme pokračovat ve směru plavení.

 

 

Člověk by si myslel, že je to brána do středověkého hradu - ale není tomu tak. Je to horní portál plavebního tunelu, kterému jeho tvůrci dali do vínku funkčnost spolu s kamennou krásou v novogotickém stylu. Kanál se tu plynulým obloukem stáčí do nitra hory. Na obrázku vpravo již vidíte plavební koryto i chodník pro kontrolní pochůzky.

Horní úsek tunelu

A teď vzhůru do tunelu ... Denní světlo pomalu slábne a kolem se rozhostilo ticho charakteristické pro podzemní prostory. Nestydím se napsat, že cítím opravdu velké rozechvění - není divu, když vstupuji na místa, kudy doslova "kráčela historie".

 

 

Začátek tunelu je hladce obezděn kamennými kvádry. Jak postupuji do nitra hory, začíná být tunel neobezděný a vyzdívka je jen místy - zřejmě tam, kde bylo potřeba stěny vyztužit nebo zajistit jejich hladký profil, aby se plovoucí dřevo nezachytávalo.

 

 

Dále je již celý profil tvořen čistou, krásnou žulou. Člověk by čekal, že tu budou nánosy bahna a nečistot všeho druhu, ale není tomu tak. Snad i na obrázcích pořízených v naprosté tmě je vidět, že je tu naprosto čisto, koryto volné a chodník hladký - mohlo by se začít znovu plavit třeba hned zítra. Na obrázku vpravo je vidět prkenná stěna s průchodem. Ta odděluje horní část tunelu od první větrací šachty.

Horní větrací šachta

Blíží se jezírko světla padající do tunelu otvorem shora. A už je tu horní větrací šachta. Kolik byste odhadli její hloubku? Asi tak deset metrů, tipl bych si. Hladké železné stěny jsou mokré a ústí šachty kryje silná železná mříž.

 

 

Šachta je na povrchu zemském zabezpečena opravdu důkladně. Střeží ji opravdu bytelný kamenný objekt postavený s cimbuřím, zřejmě ve stylu horního portálu. Silné železné dveře jsou nekompromisní - nikdo nepovolaný se k otvoru - i když ho kryje opravdu solidní mříž - nedostane. Však také spadnout dolů by mělo dozajista fatální následky.

Střední úsek tunelu

Horní větrací šachta zůstává za mnou a já postupuji do střední části tunelu. Zde se již dají vychutnat pocity opravdu "podzemní". když se zastavím, ticho ruší jen žbluňkavý zvuk kapek vody dopadajících všude kolem na kamenný chodník i do kamenného koryta. Můžete si vrchovatě vychutnávat představy permoníků a jiných obyvatel podzemních prostor. Skoro mám výčitky svědomí, že ruším jejich klid neustálými záblesky fotoaparátu. Člověk může i meditovat nad tím, zda chodník není někde podemletý a najednou se pod ním nepropadne ... Světlo baterky stačí sice pro orientaci, ale to je asi tak všechno. Nicméně je vidět, že tunel je opravdu ve vynikajícím stavu a je pečlivě udržován.

 

 

Ohlédnu-li se, světélko horního portálu je sice stále vidět, je ale již hodně vzdálené. Profil tunelu je za větrací šachtou ještě vyztužen kamennými kvádry ...

 

 

... ale dále si již člověk může vychutnat žulovou skálu v celé její drsné, ale krásné nahotě. A tohle dokázali tehdy vytvořit za jednu, jedinou zimu ...

Dolní větrací šachta

Je tu další předěl z hrubých smrkových prken a za ním druhá - dolní - větrací šachta. Také její ústí je zabezpečeno uzavřeným kamenným objektem a bytelnou mříží.

 

 

Ještě se zblízka podívejme na tu prkennou dělící stěnu. Proč tu je, to vám nepovím. Ale zahrazuje plavební koryto i chodník - dveřmi uzavíratelnými na petlici.

 

 

Na levém obrázku je vstup ze střední části pod větrací šachtu a na pravém vidíte, že přece jen tou větrací šachtou sem tu a tam něco ze stromů napadá. Ale je to jen tady - zbytek tunelu je opravdu naprosto čistý.

Dolní úsek tunelu

Poslední úsek tunelu je asi nejdelší. Jiskřička světla dolního portálu se zdá opravdu hodně vzdálená.

 

 

Tato část tunelu je skoro celá obezděna hladkými kamennými kvádříky - podobně jako u začátku tunelu. Světélko v dálce se pomalu zvětšuje a rýsují se v něm postavy zvídavých turistů. Když spatří, jak se z tunelu blíží světlo, znejistí a zmizí ...

 

 

První dříví se tunelem plavilo - po jeho komisionálním převzetí - 5. května roku 1824. A co ten letopočet 1838 na kvádru vyzdívky poblíž dolního portálu? Vytesaný monogram A.J. napovídá, že je to památka na návštěvu Adolfa Josefa Schwarzenberka, tehdy teprve šestiletého. Ale již je tu konec tunelu, otevřená železná mříž a za ní pár metrů obvykle přístupných veřejnosti - celé dno je zde zakryto fošnami. A teď si představte, že tímhle tunelem se za padesát let - od roku 1824 do roku 1875 - splavilo 7 milionů plnometrů dřeva ... Zdá se to až neuvěřitelné.

Dolní portál

Dolní portál je opět umělecky ztvárněný ze žuly - tentokrát ve slohu novorenesančním. Nahoře je vytesán letopočet 1823, který je letopočtem dokončení celého díla. Plavební dráha se tu prudce lomí ve 305 metrů dlouhý smyk a spád 32 promile se zvyšuje na 185,8 promile.

 

 

Aby se stěny a dno smyku při takovém spádu doslova letícím dřevem nepoškozovaly, byly vyložen dřevěnými trámy. Konec smyku a jeho zaústění do původní "staré" části kanálu již znáte - ukázali jsme si ho na začátku našeho povídání.

 

 

Plavbu pod dolním portálem zachycuje dobový obrázek. Dnešní stav smyku je technicky sice snad dobrý, ale pod bujným příkrovem vegetace si ho mnozí ani nepovšimnou.

No a nakonec - opravdu klobouk dolů před pracovitostí a fortelem našich předků. Troufám si napsat, že dneska by to zdaleka v tak svižném tempu prostě nedokázali. Jen administrativní průtahy by trvaly celá léta ... a realizace - i při vší té moderní technice ... darmo mluvit. A také díky těm, kdo se starají o to, aby tato jedinečná technická památka nezanikla.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

JL