wz

Nad zasněženou krajinou se nese hlas vánočních zvonů …

... ozářená okna rožmitálského kostela vítají místní i přespolní, muzikanti ladí nástroje a pan učitel Ryba usedá k varhanům ...

Krásná idylka, leč skutečnost byla jiná. Jak je psáno ve starých kronikách, Léta Páně 1796 byly Vánoce ve středních Čechách bez sněhu. Navíc zrovna 25. prosince pršelo, foukal silný vítr a to zabránilo v cestě do kostela lidem ze vzdálenějších stavení – proto první provedení nejznámějšího díla Jakuba Jana Ryby “České mše vánoční” tehdy asi mnoho posluchačů nemělo.

Na konci 18. století byly v Rakouské monarchii uváděny do praxe reformy Josefa II., které zasáhly celou společnost ve všech zemích císařství. Ve Francii skončila revoluce a k moci se dostal Napoleon Bonaparte, Beethoven začal komponovat.

V té době nebylo běžné, aby český venkovský učitel ovládal kromě němčiny a latiny též řečtinu, francouzštinu a italštinu. Jakub Jan Ryba patřil k nejvzdělanějším českým kantorům období klasicismu. Mnozí kantoři komponovali, ale Rybovo dílo velmi vybočuje svými kvalitami i šíří záběru.

Kdo a jaký vlastně byl autor naší nejznámější mše?

J.J.Ryba (???)Rod Rybův pochází z jihozápadních Čech - z Klatov a Nepomuku. Jakub Šimon Jan RYBA se narodil 26. října 1765 v Přešticích jako druhý ze šesti dětí. Jeho otec - učitel a hudebník - ho sám začal hudebně vzdělávat. Když bylo Jakubovi šest let, přestěhovali se Rybovi do Nepomuku, rodného města jeho otce. Zde zpíval ve sboru, hrál na housle i klavír, později na varhany a otec jej naučil základům harmonie. Jakub zde také začal skládat. Jeho strýc Jan Vaněček poznal, že chlapec má talent a navrhl rodičům, že jej vezme k sobě do Prahy. V Praze studoval v letech 1781 / 84 v bezplatném piaristickém gymnáziu a docházel též do bývalého jezuitského semináře Sv. Václava - významného hudebního učiliště.

Navštěvoval produkce vynikajících hudebních umělců té doby a se svým třídním profesorem provozoval hudbu i aktivně. V Praze složil 12 klavírních koncertů, 24 kvartety, kvintet, 4 koncerty, 8 serenád, množství menuetů a německých tanců, četné písně, zpěvohru, mši a jiné duchovní skladby. Některé jeho skladby byly prováděny v kostele sv. Jindřicha. To vše svědčilo o jeho ohromném hudebním nadání. Některé skladby psal bez partitury rovnou do hlasů, během dne složil i rozměrnější dílo, jež pak bylo ještě týž den prováděno. Tak si Jakub začal vydělávat účinkováním na kůrech, hraním na varhany v kostele sv. Salvatora a prodejem svých skladeb.

Když Rybův otec onemocněl, přál si, aby se Jakub vrátill domů a aby se začal už něčím živit. Ryba tedy přerušil studia na gymnáziu, absolvoval jednoroční učitelský kurz a roku 1785 se vrací do Nepomuka. Měl tam slíbené učitelské místo, které ale nedostal. Po této docela velké životní krizi odešel do Mníšku pod Brdy, kde působil jako učitelský pomocník.'

Můžeme se pouze dohadovat, do jaké míry to byla oběť a ústup z ideálů nadaného mladého člověka. Zda uvažoval o dráze skladatele v metropoli či o studiu teologie.

Ke svému učitelství však nepřistupoval jako k chabé náhradě či existenční nutnosti, nýbrž s plným nasazením, zejména ve svém hlavním a posledním působišti - na škole v Rožmitále.

V roce 1788 mu bylo nabídnuto místo v Rožmitále, které přijal. Poté, co se zde jako učitel osvědčil, byl jmenován definitivním učitelem rožmitálským.

V Rožmitále se však v konzervativním prostředí potýkal s nepochopením, neboť sám byl přívržencem osvícenské ideologie, školských reforem a vůbec pokroku ve vyučování.

V jednom dopise Ryba napsal: “Kdysi stačilo kandidátu učitelství trochu hudby, ke zpěvu snesitelný hlas, trochu číst, psát, počítat a odpovědět na několik otázek z katechismu. Vesnické děti ostatně nepotřebovaly mnoho vědět. Nyní se však žádá, aby učitel poctivě plnil povinnosti svého stavu, má být zbožný, rozšafný, pravý křesťan nejen slovy, ale i činy. Školní děti je povinen milovat a působit příkladem.”

Celý život neúnavně sepisoval různá ponaučení a učebnice – a nejen pro své rožmitálské žáky.

Svou všestrannou teoretickou činností položil základy české hudební terminologii.

Mimořádně rozsáhlá je jeho tvorba skladatelská zahrnující písně na české texty, árie, sonáty, kvartety, koncerty, symfonie a další. V chrámové tvorbě se věnoval především mším. Kompoziční vyspělost často obohacoval o lidové pastorální prvky.

Na základě jeho vlastních seznamů, deníků a dalších pramenů lze odhadnout, že to bylo asi 1300 skladeb, které za svou třicetiletou tvůrčí kariéru složil. Dodnes jsou na farách, půdách i v antikvariátech nalézány dosud neznámé Rybovy skladby.

Nejznámější jeho dílo - Českou mši vánoční - složil ve svých jedenatřiceti letech. Ryba sám jí ve svých soupisech děl velký význam nepřipisoval. Cenil si na ní zejména to, že je zpívána v českém jazyce. To v té době nebylo samozřejmé, v českých zemích se mluvilo převážně německy. Možná i proto se tato skladba nesetkala ihned s výrazným ohlasem. Na venkově se však její obliba šířila poměrně rychle a to díky buditelsky smýšlejícím kantorům, kteří ji opisovali a pak hráli o vánočních svátkách v kostelích.

Ryba si stále udržoval a rozšiřoval všeobecný přehled, pravidelně četl dobový tisk, dobře se vyznal ve školských normách monarchie, stále komponoval a začal pracovat na knize stručných dějin rožmitálského panství.

Proč je konec jeho života tak smutný se můžeme jen domnívat. Co jej k tragickému činu vedlo nevíme. Nevíme ani s jistotou, že to byla sebevražda. Rekonstrukce posledních dní a hodin Rybova života se přiklání k připravené vraždě.

Jeho osud však nelze zjednodušit na 'uštván neustálými konflikty s ředitelem panství, s farářem, nepochopen rodiči žáků….dohnán k sebevraždě.'

Maloměstské prostředí, ve kterém se po většinu života pohyboval, nemohlo sice Rybu plně chápat, avšak konflikty nebyly neustálé. Ryba byl dokonce vícekrát za svou pedagogickou praxi a vynikající výsledky oceněn z vyšších míst, četné jeho stížnosti byly uznány jako oprávněné.

Narodil se a žil v nelehké době, české země byly téměř neustále ve válečném ohrožení nebo se na jejich území bojovalo.

V roce 1790 se oženil s Annou, dcerou rožmitálského purkrabího Jana Laglera. Se svou poměrně početnou rodinou se často pohyboval na hranici nouze.

Ve svých padesáti letech se cítil nemocen, proto se stranil lidí, chodil na procházky po okolních lukách a lesích, většinou sám, jen s knížkou v ruce. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by chtěl dobrovolně ukončit svůj život.

Hrob J.J.RybyPoslední hodiny Rybova života musely být velmi dramatické. V sobotu 8. dubna 1815 vstal časně ráno, políbil ženu jako obvykle, vzal si s sebou knížku a odešel. Zúčastnil se jako obvykle jitřní mše v kostele Povýšení sv. Kříže a nikdo na něm nepozoroval nic neobvyklého. Domů se však již nevrátil. Po velkém hledání jej 10. dubna našli v lese nad Voltuší mezi hustým, téměř neproniknutelným houštím. Na krku a na obou zápěstích měl tepny podřezány břitvou. Na hrudi měl položenu rozevřenou knihu, údajně na Senekovu pojednání “De tanquillitate animi” a na poslední straně byl Rybou připsán text na rozloučenou se světem.

Pravou podobu Jakuba Jana Ryby neznáme. To, co se vydává za jeho podobiznu, je smyšlenka.

Ale víme, kde je místo jeho posledního odpočinku. Hrob byl Jakubu Janu Rybovi jako sebevrahu vykázán na 'starém krchově', někdejším morovém hřbitově, severozápadně od Starého Rožmitála.

V roce 1855 - z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby - se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení ostatků na nový starorožmitálský hřbitov.

Rybův tragický skon se dnes jeví jako spíše podmíněný progresí duševní poruchy, vzniklé na základě zhoršujícího se stavu tělesného (- trpěl nevyléčitelnou a bolestivou nemocí?), nežli jako pouhý následek nesnadných existenčních i lidských poměrů.

Bohu, vlasti, lidu sloužit,
po obecném dobru toužit,
s Múzami se celovati,
čísti, housti, rýmovati,
vzdělávat se bez ustání
jest mé denní zaměstnání.
Jakub Jan Ryba

 

“Hej Mistře, vstaň bystře…”

Před vánočními svátky zní doslova odevšad, už dávno by se nám měla oposlouchat…

S dojetím posloucháme, jak se pastýři svolávají k betlémským jesličkám a nejsou to pastýři z daleké země, ale z důvěrně známých brdských kopců, a nemíří do honosného města s palmami. Tihle pastuškové nesou Jezulátku své vánočky, husy a hnětýnky ovčího sýra do obyčejného venkovského chléva.

Přestože smutné události by neměly patřit k vánočním svátkům, v případě Jakuba Jana Ryby se jim nevyhneme. Vzpomínka na velkého člověka - umělce, bez jehož krásné melodie si sotva kdo z nás umí Vánoce představit bude vždy spojena s tímto krásným obdobím oslav Kristova narození..

Budiž mu zem lehká.

Doporučujeme:


První provedení České mše vánoční

Přímé zmínky o prvním provedení České mše vánoční, známé také pod názvem “Hej, Mistře” (Missa Solemnis festis Nativitatis Domini Jesu Christi accomodata in linguam Bohemicam) se ale nedochovaly. Pouze vročení na obálce (která se jediná dochovala z dnes nezvěstného autografu) poukazuje k roku 1796, ve kterém byla skladba zkomponována.

Pokud tedy 25. prosince 1796 k prvnímu provedení v rožmitálském kostele skutečně došlo, zřejmě bylo daleké vší slávy a mohutnosti, jak ji známe dnes. Tehdejší interpretační praxe byla mnohem komornější což obnášelo okolo čtyř lidí v každém hlase.

Ryba jako učitelský pomocník

V Mníšku pod Brdy byl Jakub Ryba jako učitelský pomocník velmi oblíben. Prožil zde půl druhého roku a sám napsal, že 'šťastně školoval'. Byl prý milován obcí, vyhledáván jako vychovatel i jako hudebník a zasypáván dary.

K tomu, abychom si představili, jaký byl život učitelského pomocníka na venkovské škole na konci 18. století, stačí zacitovat ze Školských deníků, které si Ryba po celou svoji učitelskou dráhu pečlivě vedl:

'Naše škola stojí na nevhodném místě. Z jedné strany je veřejná vozová cesta, takže vyučování je velmi často uršeno křikem, klením, nadávkami a zpěvem hrubých čeledínů. Obě třídy jsou pro 200 až 273 dětí příliš malé, dolní je vlhká a tmavá. Místo řádného sklepa je pod nimi temná díra. Obytné místnosti učitelovy jsou široké sotva pět kroků a pro školního pomocníka není žádné světničky, proto musí mít postel v dolní třídě.'

Rybova učebnice

Posmrtně je vydána jeho učebnice hudební nauky 'Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu, sebraní dle nejvznešenějších a nejrozmanitějších hudců našich let', z níž můžeme usuzovat na široký Rybův rozhled v dobové hudební teorii.

Tiskem mu vyšlo ještě za života několik sbírek českých písní, zhudebněných básní českých obrozeneckých básníků z Puchmayerova okruhu, latinská slavnostní Mše Es Dur aj.

Ryba též pojal záměr zkomponovat rozsáhlý cyklus skladeb, určených k liturgickému provozu během celého církevního roku, nazvaný “Cursus Sacro-harmonicus”, který však již nestihl dokončit, ale i torzo obsahuje několik desítek kompozic.

Strahovský premonstrát Jan Bohumír Dlabač zahrnul J.J. Rybu do svého německého slovníku významných hudebních a výtvarných osobností z Čech, Moravy a Slezska - jinými slovy už ve své době byl Ryba vysoce ceněn i odbornou hudební veřejností.

Udržoval kontakty s jinými obdobně zaměřenými snad lze říci obrozenci, vedle Dlabače jmenujme aspoň milčického rychtáře Jana Františka Vaváka, autora pamětí, jež nám podávají velmi zajímavý dobový obraz. Zabýval se díly antických klasiků, četl Spinozu, Voltaira, Condorceta, Rousseaua, Komenského, Veleslavína a řadu dalších. Z Rybových pokusů o českou hudební terminologii čerpal i Josef Jungmann.

Rekonstrukce posledních dnů

V rámci cyklu Záhady a mystéria, který vysílala TV PRIMA asi tak před 3 roky, byla podle dobových svědectví provedena rekonstrukce posledních dvou dnů života Jakuba Jana Ryby. V těchto dvou dnech si totiž sjednal se svým přítelem?? dvě schůzky. První se neuskutečnila a ta druhá měla být právě v místech na okraji lesa, kde byl později nalezen mrtev.

Další rozpor s teorií sebevraždy vyvstává s vedením řezných ran na těle, neboť z lékařského hlediska jsou na krku vedeny tak, že sám sobě je nemohl udělat.

Podařilo se shromáždit svědectví několika příbuzných Jakuba Jana Ryby v šesté či sedmé generaci, kteří v rodinné paměti dosud uchovávají i některé málo známé vzpomínky. Ing. Ivan Hoyer z Rožmitálu ve své sbírce shromažďuje snad všechno, co se mu o životě a díle jeho prapředka podaří získat.

Pořad to byl velmi zajímavý, pojatý čistě realisticky a prakticky, leč tajemství skonu J.J. Ryby neobjasnil, takže i nadále zůstává jeho tajemstvím.

Maloměstské prostředí

J.J. Ryba se stále více dostává do rozporu s místní duchovním správcem Kašparem Zacharem (+ 1803):

Farář není přítelem nového školního zřízení. Nemá zájem o úřední nařízení, nečte je a neřídí se jimi. Stačí mu, umějí-li děti ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku ... Neptá se, zda děti vše chápou... Zásady mé a farářovy se liší jako černá a bílá barva,… - píše ve svém deníku. Vleklé spory s farářem se však, zejména po intervenci farářových nadřízených, postupně ukončily, pokračovaly však spory s vrchností.

Svatba a rodina

Svatba se konala v Třebsku. Nevěstě bylo 18 let a ženichovi 24 let. Měli celkem třináct dětí. Šest dětí Rybovým brzy zemřelo - doba neznala očkování proti nákazám. Jedinou výjimkou, kterou Ryba, čtyři roky poté co byla objevena už u svých dětí využil, byla Jennerova metoda vakcinace proti pravým neštovicím.

Sedm Rybových dětí se dožilo dospělého věku, mezi nimi i Josef Jakub Jan Arnošt, pozdější profesor očního lékařství a děkan lékařské fakulty University Karlovy. Jakub Kühnel, jeden z Rybových potomků, zná posloupnost generací, které ho od Ryby dělí:

'Já bych měl být, jestli si to dobře pamatuju, sedmá generace. Dcera Jakuba Ryby si vzala lesníka Schwinga, jejich dcera si vzala purkrabího Karla Kolminzera v Rožmitále a v Týně nad Vltavou, ten měl syna Karla Kolminzera, který byl správcem arcibiskupských velkostatků na Arcibiskupství pražském. Ten měl dceru - moji babičku Annu Kolminzerovou, posléze Moravcovou, ta měla dceru Janu a já jsem její syn, takže vlastně sedmá generace.'

Jako venkovský učitel měl přitom Ryba jen velmi skromné příjmy. Při své pečlivosti si je opět zaznamenal:

na penězích ročně od vrchnosti dostal 28 zlatých 48 krejcarů, dále 6 měřic žita, 1 čtvrtec hrachu, pět a půl sudu piva a při každém lovu ryb jednoho kapra…

Zato jen za hraní při pohřbech si vydělal 40 zlatých. Ostatně hudba byla v 18. století prvořadou povinností každého kantora. Byl tedy nejen učitelem, ale také varhaníkem v obou rožmitálských kostelích.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA