wz

Sluho boží, dej dnes pozor, pamatuj, čert nikdy nespí !

V ohybu řeky Sázavy se prostírá oblíbené letovisko se slavnou sklářskou tradicí a s neméně slavným areálem kláštera benediktinů. Vznik Sázavského kláštera je spjat s postavou českého světce Prokopa. Prokopův mimořádný význam spočívá v tom, že v první polovině 11. století kolem sebe a svých nejbližších soustředil v rodném kraji nositele cyrilometodějského církevně–slovanského odkazu a vytvořil z nich třetí mužskou klášterní komunitu v Čechách. Před Prokopem slovanské kněžstvo žilo a působilo u nás v rozptýlení. Sázavská klášterní komunita vydala i plody samostatné církevně–slovanské tvorby slovesné, písňové i výtvarné. Na ně pak navazuje pozdější vyspělá česká biblická kultura. Sv. Prokop je příkladem velké křesťanské osobnosti.

Jméno Prokop je původem řecké a značí "pohotový, připravený k boji".

Český patron svatý Prokop - první opat slovanského kláštera na Sázavě

Prokop Sázavský se narodil kolem roku 990 v Chotouni na Kouřimsku. Pocházel nejspíše ze zemanského rodu, neboť mu bylo dopřáno poměrně značného vzdělání, především ve slovanském jazyce. Historické prameny uvádějí, že byl knězem na Vyšehradě a mnichem benediktinem v Břevnovském klášteře. Jiné zdroje uvádějí, že byl knězem v Kouřimi, a snad i někde na Kyjevské Rusi a v Uhrách…

Ve svých začátcích byl ženatým knězem, jak tomu bylo tehdy zvykem u světských slovanských kněží. Životopisy vzpomínají jeho syna Jimrama, který se později stal jeho společníkem v mnišském životě.

Podle legend po vyvraždění Slavníkovců a po krátkém pobytu v klášteře odešel roku 1009 do ústraní, zřekl se světských radostí a v téměř neosídlených sázavských lesích si v jedné jeskyni zřídil obydlí a žil jako poustevník. Jméno Prokop přijal po mučedníku sv.Prokopovi Jeruzalémském. V okolí jeskyně počal časem mýtit les a obdělávat půdu.

S plamenným zanícením svého srdce pohrdl totiž z lásky k Ježíši Kristu ničemnou marností tohoto světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel, ba zapřev se sám sobě odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž jest Kristus.

Připomenutá jeskyně je vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostala své pojmenování od řeky Sázavy, která tam pod ní teče.

A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého muže, po všech křižovatkách jsouc přetřásána mnohonásobným vypravováním do té míry, že na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli své dárky a oddaně se poroučeli jeho modlitbám. On, jsa pln plamenné lásky, vlídně nadán pohostinností, půvabně ozdoben svatou rozvážností, čistý bezúhonností a prozíravý pokornou skromností, jasný svou umírněností a zanícený hojnou náboženskou horlivostí, jako déšť jarní, v pravý čas vylitý svlažoval mluvou svatých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování velmi vítaně napravoval jejich mysli.

Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby tu zcela zřejmě byl sám Kristus. A tak jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a sirotci toho kraje. Spěchalo pak k němu množství věřících…

Vystavěl si pak chrámec ke cti nejsvětější boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Členy této komunity se stali také jeho syn a synovec, kteří přijali jména Jimram (Emeram) a Vít.Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta. Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími.

Prokop a kníže Oldřich

Ilustrace Věnceslava Černého z Obrázkových dějin národu českého (z roku 1902).

Podle nejstarších zpráv se kníže Oldřich setkal s Prokopem jako poustevníkem při lovu roku 1030. Získal si důvěru knížete, který když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti, zvolil si ho za rádce a zpovědníka. Protože Prokop viděl úpadek slovanské bohoslužby v Čechách, chtěl založit klášter se slovanskou bohoslužbou. Oldřich schválil jeho plány a slíbil mu podporu.

Vznik sázavského kláštera roku 1032 byl přímou zásluhou Prokopa, neboť šlo o soukromé založení, což naznačuje na jeho určitou zámožnost. Další majetek věnoval klášteru Břetislav I. Za jeho vlády Prokop dokončil stavbu kláštera (1039) a stal se jeho prvním opatem. Nový klášter měl být baštou slovanské bohoslužby. Byl vyňat z pravomoci pražského i řezenského biskupa. Zachovávala se v něm pravidla sv. Bazila s některými prvky řehole sv. Benedikta. Byla v něm také škola. Prokop dbal v klášteře na přísnou kázeň.

Prokop byl neobyčejný muž a vynikající vůdce na cestě ke křesťanské dokonalosti. Neušel pokušení zlého ducha, ale nástrahám odpíral srdnatě a utvrdil se v pokoře a sebezapření.
Vynikal také skrze Ducha svatého i tajemným darem prorockým, jsa schopen předvídati věci budoucí. Podle zjevení předpověděl také dva dny napřed konec svého pozemského života. Povolav k sobě muže řádného, synovce svého Víta a zbožného syna svého Jimrama, po pořádku jim vyložil budoucí události, jak je potom skutečný běh dění potvrdil.

Vskutku pak následujícího dne, když po kanonické službě nešporní usedl na loži, byl zachvácen prudkou nevolností. Ač byl v posledním tažení a dýchal ze zbytku sil, přece neustával s paží mužně napjatou odrážet starého nepřítele, ďábla, dýkou své modlitby.

25.3.1053 se k pohřbení jeho tělesných ostatků dostavil biskup kostela pražského Šebíř a s velikou poctou uložil jeho tělo v kostele svaté boží rodičky.

Po skonání otce Prokopa družina bratří z vlastní vůle si zvolila ze svého středu za opata jeho synovce Vítoše, ale po smrti Břetislavově (1055) museli mniši z kláštera odejít a uvolnit místo mnichům "latinským". Odešli tedy do Uher. Po smrti Spytihněvově (1061) nastoupil kníže Vratislav II. (pozdější král Vratislav I. ) povolil mnichům návrat zpět. V roce 1097 byli slovanští mniši knížetem Břetislavem II. znova vypuzeni, poslední slovanský opat Božetěch odešel neznámo kam. Nahradili je latinští mniši Břevnovského kláštera. Za této situace byly v Sázavském klášteře zničeny staroslověnské památky. Staroslověnská kultura na Sázavě tím rokem navždy skončila. Sláva Sázavského kláštera netrvala ani sto let.

Úcta k Prokopovi jako světci vznikla spontánně v prostředí jeho klášterní komunity a institucionálně vyvrcholila jeho papežskou kanonizací roku 1204.

Sv. Prokop je prvním českým světcem, který byl oficiálně svatořečen v Římě.

Karel IV. znovu oživil tradici slovanské Sázavy tím, že povolal do pražského kláštera Na Slovanech mnichy z Dalmácie, kde se udržela do té doby slovanská liturgie.

Svatý Prokop byl ctěn také v prostředí české reformace. Husité oceňovali to, že založil slovanský klášter na Sázavě, kde se sloužily bohoslužby ve slovanském jazyce a pěstovalo slovanské písemnictví a že podával svátost těla a krve Kristovy pod obojí způsobou.

Na pozdně gotickém oltáři v Chrudimi (závěr 15. století) je sv. Prokop uveden spolu s M. Janem Husem, sv. Václavem a sv. Ludmilou. Byl také hojně vyobrazován v husitských kancionálech (například příbramském a kutnohorském).
Čeští utrakvisté chovali Prokopa v největší úctě. V rudolfínské době roku 1588 byly jeho údajné tělesné pozůstatky slavnostně přeneseny do Prahy, kde jsou uloženy v chrámu Všech svatých na Pražském hradě.

Jako zemský patron českého království je v době barokního pojetí slovanství uctíván sv. Prokop spolu se sv. Ivanem a oba národním obrozením vstupují do naší doby.

Tradice představuje sv. Prokopa jako velmi silnou křesťanskou osobnost, která bojuje proti mocnostem zla.

Byl považován za patrona horníků (i německých v českých zemích) a také za ochránce lidí před ohněm (jako sv. Florian). V době první republiky byly kromě svatováclavských raženy i svatoprokopské dukáty.

Pověst o sv Prokopu

Snad každý národ má své svaté. Takový svatý může být oporou ve zlých časech, příkladem k následování, morální autoritou - ať už v jeho svatost věříte a nebo nevěříte.

Čestné místo mezi českými svatými má nepochybně i sv. Prokop. 25. března uplynulo rovných 950 let od jeho smrti na Sázavě a v příštím roce uplyne dokonce 800 let od jeho svatořečení.

Svatoprokopských legend je skutečně mnoho. Připomeňme například, jak Prokopovi rodiče marně hledali na svém statku místo, kde by vyhloubili studnu. Prokop (tehdy ještě dítě) navrtal do země důlek, z něhož pak záhy vytryskl pramen, který prý dává vodu dodnes.

Jindy se jim zase při cestě ulomilo kolo u vozu. Malý Prokop donutil ďábla, aby kolo nahradil.

Nejznámější legendou je díky Jaroslavu Vrchlickému ta, podle níž Prokop zapřáhl do pluhu samotného ďábla, aby mu vyoral brázdu od Chotouně až k Sázavě, což je dnes asi 6 km dlouhý úval jež se nazývá Čertova brázda.

Legenda o čertově brázdě je dílem 19. století. Je to špatně rozuměná středověká latina, která není tak jednoduchá, čímž je všechno posunuto do úplně jiné roviny. Prokop, který v klášteře žil, samozřejmě respektoval řády, kterými se benediktini řídili a které byly dost náročné - základním heslem benediktinů bylo Ora et labora - tedy Modli se a pracuj.

Prokop sám požádal, aby mohl odejít do úplné samoty, kde by se věnoval životu poustevnickému. Břevnov mu tento souhlas dal, takže si na středním toku Sázavy blízko Kouřimi našel jeskyni. Tam, v sázavské samotě měl příležitost věnovat se nejen modlitbě, rozjímání a kajícným skutkům, ale také tuhé tělesné práci. Šlo o mýcení lesa, vzdělávání půdy a podobně. V paměti lidí je proto Prokop spojen právě s orbou. Takže oráč ano - ale nikoliv oráč s ďáblem v onom klasickém podání, jak je líčí pověst.

Pod Prokopovým vedením, nedaleko jeho jeskyně, vznikla postupně mnišská osada a z ní pak v roce 1032 proslulý sázavský klášter. Prokop se nakonec stal jeho prvním opatem. Založení sázavského kláštera je v legendách spojováno s knížaty Břetislavem a Oldřichem; právě ten druhý jmenovaný prý jednou na lovu v sázavských lesích Prokopa potkal. Legenda neznamená pověst - legenda, v níž je obsaženo historické jádro je sepsána tak, aby byla zajímavá a podle toho je třeba s ní zacházet. Sázavský klášter převzal benediktinská pravidla a stal se typickým klášterem. Kdo do něj vstoupil, doživotně v něm pobyl.

A co doopravdy víme o životě Prokopa - opata sázavského kláštera?

Není toho mnoho. Víme o něm například, že se díky svému blízkému vztahu k českým knížatům zúčastnil průvodu, kterým byly z polského Hnězdna převezeny ostatky sv. Vojtěcha. S knížetem Břetislavem žil Prokop v trvalém přátelství a měl velice dobrý poměr i k už zmíněnému biskupu Šebířovi.

Spoustu českých malířů, sochařů a básníků sv.Prokopovi vzdávali hold. Zejména slavná Legenda o sv. Prokopu od Jaroslava Vrchlického. O Prokopovi však psali i Václav Štulc, Beneš Kulda, Růžena Jesenská, Xaver Dvořák, Vítězslav Nezval, Jan Zahradníček nebo Jan Pospíšil a Legendu o sv. Prokopu dokonce zhudebnil Bohuslav Foerster.

Báseň Jaroslava Vrchlického najdete na webové stránce: Legenda o sv. Prokopu .

Sázavský klášter

Zbytky původního kostelaPrvní osídlení Sázavy začalo cca před 8000 lety, kdy v neolitu se zde těžil krystalický vápenec, z něhož vyrobené korálky a náramky se našly až v současném prostoru Německa.

V letech 900 až 1000 tudy procházela stezka mezi slovanskými centry Kouřimí a Doudleby. U této stezky zde vniklo hradiště zvané Na šancích. Bylo založeno na skalnatém ostrohu nad pravým břehem řeky Sázavy. Strmé boky ostrohu spolu s příkopem a valem na severní straně tvořily jeho přírodní opevnění.

V 11. století - roku 1032 - zde byl mnichem-poustevníkem Prokopem a českým knížetem Oldřichem založen klášter s orientací na slovanskou liturgii. Koncem 11. století se stal klášter centrem slovanského písemnictví a vzdělanosti. Mimo jiné zde vznikl známý Remešský evangeliář, který byl knihou na níž přísahali francouzští králové a to až do francouzské revoluce.

V té době zde žil pokračovatel Kosmasovy kroniky české - anonymní Mnich sázavský, jež ve své kronice píše, že na tomto místě byl v roce 1070 vysvěcen kostel sv. Kříže.

Zpočátku byl klášter pravděpodobně dřevený, ale v průběhu 11. století zde byly vybudovány románské kamenné stavby. Západně, jižně a východně v sousedství kláštera vzniklo velké středověké pohřebiště, severně zde existovalo v 11. až 13. století na druhém břehu řeky laické osídlení – později městečko. Ve 14. století byl postaven farní kostel sv. Martina, který se dochoval až do dnešní doby a slouží dnes jako kulturní síň města.

Celý areál kláštera byl na začátku 14. století ohrazen pevnostní zdí. V roce 1315 byla zahájena gotická přestavba. Nový gotický klášterní chrám i s gotickým konventem byl situován do východní části, kde mu ustoupily sice některé románské stavby, ale původní románský kostel zůstal zachován. Konvent byl vybudován jako jednopatrová čtyřkřídlá stavba uzavírající téměř čtvercový rajský dvůr. Tato budova tvoří stavební jádro dnešního zámku. Součástí činnosti Sázavského kláštera bylo i osidlovaní majetku, které klášter, především v Posázaví, vlastnil. V souvislosti s tím vzniklo přímo v sousedství kláštera městečko, které je poprvé doloženo až v roce 1436.

Před úplným dokončením výstavby gotického klášterního areálu byl klášter v dubnu r. 1421 dobyt pražským husitským vojskem, mniši se rozprchli a klášter s celým panstvím přešel do světských rukou a byl používán pro hospodářské účely. Prvními světskými držiteli sázavského kláštera byli příslušníci moravské husitské šlechty Sezema a Boček Zajímačové z Kunštátu a na Jevišovicích (poprvé se na Sázavě připomínají v roce 1427).

Z gotické přestavby je zachováno torzo kostela s kaplí Panny Marie a část kapitulní síně s výzdobou dvorních malířů Karla IV.

V roce 1547 bylo Sázavské panství zkonfiskováno Divišovi Slavatovi z Chlumu pro jeho účast na stavovském odboji v letech 1546 až 1547. Král ze zkonfiskovaného panství postoupil budovu „ řečenou zámek v Klášteře sv. Prokopa" sázavským mnichům, statky si však ponechal.

Roku 1611 postoupil král Rudolf II. klášter sv. Prokopa s tvrzí, městečkem Sázavou a čtyřmi vesnicemi Adamovi mladšímu z Valdštejna jako odměnu za dvorské služby. Po Adamově smrti v roce 1638 zdědil panství jeho syn Jan Viktorin z Valdštejna.

Poslední - barokní - přestavba kláštera proběhla v 17. století avšak v roce 1785 byl reformou Josefa II. klášter zrušen a dražbou se dostal do soukromých rukou.

V roce 1785 byl klášterní chrám změněn v chrám farní pro městečko Sázavu a na faru byla upravena budova bývalé prelatury. Ostatní klášterní budovy i s celým panstvím byly roku 1804 prodány náboženským fondem ve veřejné dražbě.

Následná přestavba v 19. století se snažila dosáhnout civilnějšího vzhledu a klášter byl upraven na zámek. Budova byla upravena ve slohu novorenesančního klasicismu, dostala jednotnou vnější fasádu. V interiérech bylo odstraněno vše, co ještě upomínalo klášter, především byly zabíleny nástěnné malby v bývalých ambitech. Touto úpravou nabyl sázavský zámek dnešního vzhledu.

Od roku 1948 byl v majetku (byl znárodněn) Československého státu.

V roce 1837 na protějším břehu postavil František Kavalír skelnou huť, která zde ve formě a.s. Kavalier pracuje dodnes.

Od roku 1962 je celý areál Sázavského kláštera prohlášen národní kulturní památkou.

Vzhledem  ke kulturnímu významu, který měl  Sázavský klášter v našich dějinách, byl objekt zařazen mezi státní zámky. Unikátní jsou například vnitřní gotické nástěnné malby v kapitulní síni, kde lze spatřit výjev s těhotnou Pannou Marií nebo tuto světici vedoucí malého Ježíška za ruku.

Součástí současných úprav klášterního areálu je i archeologický průzkum. Při něm byla zatím zkoumána část parku a zahrady severně od klášterních budov, část prvního nádvoří i prostor samotného zámku.

Budovy jsou rozloženy kolem dvou nádvoří. První nádvoří je na jihu uzavřeno obnovenou zdí se vstupní bránou, na západ jednopatrovou budovou bývalé prelatury a přízemní budovou stájí, jejíž severní křidlo uzavírá nádvoří ze severu. Na východní straně stojí vlastní zámecká budova, bývalý konvent a torzo gotické baziliky s vestavěným barokním chrámem. Druhé nádvoří je uzavřeno čtyřmi křídly zámecké budovy a k jeho severní straně přiléhá i torzo gotického chrámu. Nejcennější jsou zbytky románských staveb a torza velkoryse pojatého gotického chrámu a některé prostory v interiéru zámku. Je to především bývalá gotická kapitulní síň v jeho východním křídle.

Klášter Klášter od řeky

Areál je dnes veřejnosti přístupný a nabízí stálou expozici "Staroslověnská Sázava" a výstavu technického skla. Dále je možno vykonat prohlídku kapitulní síně, klášterního kostela s původní románskou kryptou nebo si prohlédnout archeologické nálezy.

Více se dozvíte na webových stránkách


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA