wz

Zápisky z počítačové doby kamenné 2.

Dnes začneme na přelomu let 1981 a 1982. Mladý absolvent VŠCHT, který "zběhl" od čisté chemie k programování chemických technologií, se vrací z vojny. Když tak shrnu všechna negativa a pozitiva - byl to ztracený rok života. Chvála Bohu jsem to ani nedotáhl na důstojníka, neb jak jsem se později dozvěděl, posudky na vojenské katedře nám psal jistý spolužák a mně tam napsal, že nejsem velitelský typ, dělám si z vojny srandu a vůbec - nemám kladný vztah. Upřímně řečeno, měl pravdu - ale na vojně mi tím dost znesnadnil první chvíle. Ale na druhou stranu - jako "pouhý" četař jsem na cvičení chodil na 21 dní, zatímco podporučíci a jiné šajby třeba i na dva měsíce ...

Na vojně jsem se z výpočetní techniky setkal jen s kalkulačkou jménem Nisa, která pracovala čistě mechanicky a při některých početních úkonech doslova poskakovala, jsa poháněna motorem, po stole. Jezdil jsem také s jízdními rozkazy na divizi do Sušice, kde měli elektromechanické výpočetní zařízení Ascota, které dokázalo údaje naťukané krásnou civilní pracovnicí z jízdních rozkazů nějak sumarizovat a přehledně vše vytisknout.

Poprvé s minipočítačem

Oddělení automatizace, kde jsem v Chemoprojektu pak deset let pracoval, mělo k dispozici minipočítač WANG 2200. Ten svým vzhledem připomínal dnešní PC, jen většina součástí byla podstatně větší. Už v úvodu jsem psal, že nechci podávat vyčerpávající přehled výpočetní techniky. Prostě tam, kam jsem nastoupil, měli určitý minipočítač, o tom teď budu psát - a že jinde byly starší či novější tipy ... dobrá, ale to nebylo u nás. Tak se podívejte, jak by se vám na tomto stroji líbilo pracovat.

 

WANG 2200 - monitor s klávesnicí, centrální jednotka a disketová jednotka

Označení minipočítač není od toho, že je to proti sálové mašině tintítko, ale podle toho, že je takový počítač  vybaven miniprocesorem. Dnešní pécéčka jsou mikropočítače, neb používají mikroprocesory. Tenhle WANG uměl pracovat s programovacím jazykem BASIC (a jenom s ním). A to tak, že používal místo kompilátoru interpretor. Kompilátor přeloží celý program do strojového kódu najednou, zatímco interpretor překládá vždy právě jen ten příkaz, který je třeba provést. Má-li se třeba provést nějaký cyklus, pak se překládají všechny jeho příkazy znovu a znovu, dokud se cyklus opakuje. To jen na okraj. Je to jednodušší, ale pomalé.

Obrazovka byla monochromatická, zelená a vešlo se na ní 16 řádků po 64 znacích. Pamětí měl tento stroj 32 kB -  stejně jako ta sálová Tesla 200 na VŠCHT. To mi připadalo jako úžasné věc ... S čím se už určitě v praxi nesetkáte, to byla externí paměťová média. Stroj měl dvě disketové jednotky ... podržte se ... na diskety o průměru 8" - osm palců, kdyby se vám nechtělo věřit. A protože jeden palec je 2,54 cm, tak taková disketa byla velká málem jako gramofonová deska - průměr přes 20 cm. Ale kapacita takové obří diskety byla jen 512 kB. Dneska by to ani nestačilo na jednu fotku z digitálního fotoaparátu, ale tehdy se tam vešla celá spousta programů a případně i dat. Nebylo tam žádné grafické rozhraní, všechno jen textové, takže se dalo vystačit s málem. Celek doplňovala veliká stojanová jehličková tiskárna pracující s klasickým skládaným papírem.

K WANGovi jsme se psali do týdenního rozvrhu, po hodinách. V zásadě nebyl nárok na víc než hodinu denně. Nejhorší bylo chodit po některém z šéfů. Ačkoliv jinak byla v podniku atmosféra naprosto přátelská, tak tady neznal bratr bratra ... :-))) Dalším řešením bylo chodit delší věci počítat přes noc- i to se dělalo. Přece jen většina z nás byla na výpočetní techniku tak trochu fandové.

Z té doby si vzpomínám na jednu raritu. Aby se drahá "západní" výpočetní technika využívala naplno, byl vyvinut pořizovač dat na 8" diskety. Předpokládalo se, že u něj bude kancelářská síla sedět a na disketu zapisovat na papíře zadaná data - ta se pak teprve zpracují na počítači. Copak o to,  pro pořizování dat (třeba mezd a účetních agend) existovaly již celé systémy - například poměrně často využívaný systém Redifon. Ovšem disketový pořizovač šel v úsporách ad absurdum. Byl koncipován jako pracoviště pro dvě osoby - a aby se  ušetřilo, byla zde jen jedna obrazovka a každý z ní viděl jen svou polovinu pomocí dvou zrcadel. Obdivuhodné, co soudruzi v NDR vymysleli... :-)))

Vulgární panák

Kolega Mirek odjel na dovolenou a zůstaly nám po něm v kanceláři montérky. Bůhví, proč je tam měl. Tak nás napadlo .... a myslím, že to byl můj nápad ....  montérky vycpat papírovými koulemi a vytvořit tak maketu našeho spolupracovníka, aby se nám po něm nestýskalo. Dílo se zdařilo. Páteř zastoupily svázané lyžařské hole a hlava se udělala z vycpané síťovky, na kterou se nalepily příšerné oči, nos a rozšklebená tlama. Na nohy dostal Ferda Chumaj, jak jsme panáka pojmenovali, lakované lodičky na podpatku - těmi přispěla naše rozverná kolegyně Jana. I postavili jsme Ferdinanda do místnosti s WANGem ... přímo proti dveřím.  A ještě ho vylepšili - do poklopce montérek jsme připevnili z lednice zcizenou čísi uzenku a pod ní přidělali dvě koule z věšáku. Bolaví od smíchu jsme se rozešli k domovům.

Druhý den ale bylo ouvej ... "Máte průser...", ozývalo se škodolibě kolem nás. Co se té noci doopravdy stalo, to se asi už nedozvíme. Některé fámy tvrdily, že noční vrátný se lekl tak, že po panákovi střílel a jiné zvěsti tvrdily, že těhotná uklízečka dostala leknutím psotník a potratila.

I nakráčeli jsme na kobereček k šéfovi, jinak opravdu velmi mírnému a hodnému člověku. Doznali jsme svou vinu a dostali poměrně ostré kázání. Když ale šéf prohlásil cosi o "vulgárním panákovi se vším všudy", kolegyně zalehla na podlahu a kopala nohama do vzduchu a nám tekly smíchy slzy snad i ušima. Načež jsme byli pro výstrahu rozsazeni ...  Já to snad tehdy všechno i fotil ... ale obávám se, že fotky už nejsou. No kdyby náhodou, tak je sem dám.

Asi vás napadne totéž, co teď, po letech mě - pak jste měli ten socialismus vybudovat. No, nevybudovali jsme ho, ale alespoň byla nějaká sranda.

Nemějte mi za zlé, že nikoho nejmenuji. Maximálně křestními jmény. Nerad bych těm vesměs prima lidem případně udělal ostudu.

Klasika mezi počítači - IBM/360

Na WANGovi se dalo dělat ledacos, ale na některé úlohy přece jen nestačil. Pak byl k dispozici velký sálový počítač IBM 360. Ten nebyl přímo náš, vlastnil ho VÚTECHP - Výzkumný ústav technicko-ekonomický chemického průmyslu. Ale počítač jsme využívali, neb Chemoprojekt na něj nějak přispíval či co ... Výpočetní středisko zaujímalo skoro celé první patro ve Štěpánské 15.

K počítači samému jsme ale, stejně jako ve škole, přímo chodit nemohli. My, ač profesionální programátoři, jsme do počítače vstupovali stále "přes okénko" - pomocí štítků - a to ještě i v roce 1990, kdy jsem z Chemoprojektu odcházel. Terminály nám byly slibovány dlouhá léta, ale skutek utek.

Protože se programovaly věci pro RVHP (ale třeba i "potrubáky" pro irácké rafinérie), musel mít každý bezpečnostní prověrku od StB - taková byla tebdy doba.

Vedle kanceláře, kde sídlil počítač WANG byla nejfrekventovanější místností našeho oddělení tak zvaná děrovna. Tam stály původně dva děrovače IBM, které měly ale dny své slávy už definitivně za sebou, takže to spíše než děrovače byly muchlače děrných štítků. Někdy kolem roku 1983 jsme místo nich obdrželi stroj české výroby - pořizovač štítků Aritma. Ten celkem fungoval a uměl spoustu věcí - proto se označoval jako pořizovač a ne děrovač - ale stále nás neosvobodil od nutnosti manipulovat se stovkami a tisíci děrných štítků.

Štítky se dávaly ke sjetí do okénka, kde bývaly vesměs velmi příjemné a pohledné dámy, ale to bylo jediné na tomto systému práce hezké. Podle toho, jak byl počítač vytížen, dalo se sjetí urgentně laděné úlohy otočit až třikrát za den - ale často i  jen jednou. A že chyb bývalo jako máku ... Programovalo se v jazyku PL/1, což byl nádherný jazyk, který uměl skoro vše, na co člověk jen pomyslel. ... uměl toho až moc, takže pořádně a úplně se snad ani nedal naučit. Každý příkaz se tam, podobně jako v jazyku C, ukončoval středníkem - a to byl zdroj neustálých chyb. Zatímco u PC se taková banalita opraví obratem, tak tady to znamenalo vzít štos štítků, opravit potenciální chyby (a udělat při tom další, jak zcela správně praví jeden z Murphyho zákonů) a zase to odnést do okénka. Přitom se štítky hlavně nesměly rozsypat. Teoreticky se sice měly ve sloupcích 72 až 80 číslovat - ale kdo by se s tím děla. No a tak když praskla gumička držící balíček štítků pohromadě, byl to průšvih ... no jako když praskne guma ... :-)))

 

Pohled na výpočetní střediska vybavená IBM/360 - typická ale byla ta modro-šedá barva

Počítač IBM/360 u nás pracoval pod operačním systémem OS/360. A zase pár čísel, po kterých i majitelům slabších PC značně stoupne sebevědomí. Paměti bylo 512 kB. Ta ale byla rozdělena do několika částí, zvaných partitions. Partition s označením B byla systémová. My obvykle používali partition C o velikosti 96 kB; ta byla určená pro ladění programů a jiné méně náročné úlohy. Pokud se mělo jet něco většího, vyžádala se partition A s velikostí 180 kB. Počítač již pracoval s pevnými disky, ale jejich kapacita byla v dnešním měřítku směšná - 29 MB. Později byly dokoupeny "stovky" a ještě později pak "třístovky". Stále byly samozřejmě k dispozici magnetopáskové jednotky. Ale ty se neměly, pokud možno, používat. Manipulace s páskami přece jen operátory zdržovala a bylo v našem zájmu, aby počítač byl co nejprůchodnější.

Není nad to, být ideově na výši

Práce na chemicko-technologických projektech RVHP vyžadovala stálý vývoj dalších a dalších programových celků - já například pracoval na algoritmizaci výpočtů fyzikálně-chemických vlastností směsí a dělení takových směsí destilací. Není divu, že papírem se marnotratně hýřilo - lesy sem nebo tam, na to se nemohlo koukat. Nemajíce obrazovek terminálů, museli jsme vše nechat tisknout na papír. Obvyklým jevem bylo, že jsme za týden "vyprodukovali" v kanceláři, kde jsme byli čtyři, i půl metráku sběru. Čas od času jsme tedy štosy sjetin svázali do balíků, titulní strany kvůli konspiraci cudně zakryli Rudým právem a odnesli přes ulici do Sběrných surovin. Za stržený peníz jsme zakoupili láhev rumu, pak jsme pozvali spřátelené kolegy, debatovali o životě a vedli protistátní řeč.

A tak tomu bylo i jednoho letního dne. Kdosi přinesl zlevněnou pětilitrovku okurek z nějaké bratrské země - snad Bulharska. Stála asi tři koruny, ale okurky byly nepoživatelné, neb nemít slupku, neudržely by tvar. Co s nimi. No tak nás nenapadlo nic lepšího než zkusit, zda přehodíme Štěpánskou ulici do zahrady protější fary. A aby palba měla smysl, zvolili jsme si za cíl farářův naleštěný automobil značky Trabant. Nutno konstatovat, že muška zpevněná tuzemským rumem byla vražedně přesná. Po chvíli se však začal ozývat vzteklý křik, takže jsme raději zavřeli okno, a čekali, co bude. A bylo - k podniku přijela povolaná hlídka VB a sháněla se, kdože to vrhal. Nablízku byl ale naštěstí náš technický náměstek, a ten to s příslušníky nějak urovnal. A co se za to stalo nám? Dostali jsme pochvalu za správné smýšlení, neb zhanobení klerikálova Trabanta bylo vyhodnoceno jako ideově správný čin zasluhující pochvalu. Samozřejmě jsme to nikdo nemysleli ani nebrali vážně - ani ten náměstek - ale jak říkám, taková byla doba.

Vertikální paměť

Když jsem do Chemoprojektu nastoupil, byli ve vedení podniku lidé, kteří sice museli být partajníci, ale zároveň rozuměli práci v podniku i po odborné stránce. Zaměstnancům po ideové linii neškodili, ale dokázali, že podnik byl celosvětově uznávaným - prostě měl dobré jméno. Alespoň tak mi to vysvětlovali mí noví kolegové. Ovšem politická linie strany přitvrzovala a lidé se měnili. Jak jsem už psal, jen o fous jsem na VŠCHT unikl státnici z marxáku. A teď začali podniku velet lidé, co věděli o marxismu-leninismu víc než o projektování a nesrovnatelně víc než o počítačích. Tak se na světlo boží dostávaly veselé přebrepty, které se mezi námi šířily rychlostí blesku.

V polovině osmdesátých let byl náš počítač IBM/360 modernizován a stal se z něj IBM 4331. Ten pak pracoval pod operačním systémem OS/VS1. To VS znamenalo Virtual Storage, tedy virtuální paměť. Šlo zhruba o to, že při velkých požadavcích na paměť se obsah jejích právě neužívaných bloků dynamicky ukládal na disk a uvolněný prostor byl k dispozici. A jeden Vysoký Činitel podniku při jakési oficiální příležitosti sdělil národu, jakou to špičkovou techniku používáme - považte, ona má dokonce vertikální paměť !!! Ono to možná teď ani tak směšně nevypadá, ale my se málem váleli po zemi.

Nevysvětlitelné úkazy a mechanický virus

Balík štítků se nemohl do počítače jen tak nasypat - musela se vytvořit úloha neboli job. To znamenalo "obložit" data speciálními řídícími štítky v tak zvaném JCL jazyku (JCL = Job Control Language, jazyk pro řízení úloh). Používala se zvláštní struktura příkazů, které byly velmi důležité pro operátora, protože podle nich montoval disky a pásky a rozhodoval, co se s médiem má stát po ukončení úlohy. Často se třeba užíval parametr UNIT=SYSDA, což znamenalo, že jako externí paměťová jednotka má být použito (následně upřesněné) médium s přímým přístupem, tedy disk. Pak tam byl parametr DISP s mnoha možnými hodnotami, jedna z nich se zapisovala slovem  RETAIN. Operátor podle ní poznal,  že disk má zůstat namontován, neboť bude vyžadován  i pro následující úlohu. Měl bych poznamenat, že disky nebyly pevné jako u PC, ale nasazovaly se do stojanů podle požadavků zadavatelů úloh.

Brávali jsme štítky k okénku i ostatním ... a tak jsme si občas ztropili žertík. Jednomu kolegovi jsme několikrát vyměnili štítek s parametrem SYSDA za identický štítek, kde ovšem bylo vyděrováno PIZDA a místo REATIN jsme mu vyděrovali KRETAIN. Důležité bylo, aby i sjetou úlohu vyzvedl některý ze spiklenců a nešťastníkovy původní štítky zase do balíku vrátil. I zdařilo se. Nebohý kolega pak po třetím takovém úkazu běžel dolů k operátorům, kvílel a lamentoval, že má štítky v pořádku (jen se podívejte!) a počítač si z něj pořád zlomyslně utahuje ...

Byla legrace - a o počítačových virech jsme tehdy neměli ani potuchy ... sami jsme v podstatě tímto vytvořili jakýsi pra-virus s lidskou tváří ... :-))) Jára Cimrman by z nás určitě měl radost. Ve světě se začínaly objevovat první pécéčka, ale o tom jsme snad ještě ani nevěděli. Přikupovali jsme další a další skříňky se šuplíčky pro archivaci děrných štítků.


JL

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?