wz

Zápisky z počítačové doby kamenné 1.

Počítač má dneska kde kdo doma a vůbec ho snad ani nenapadne, že tomu mohlo kdy být jinak. A přesto to není tak dávno, co se mě známí vyptávali, k čemu že takový počítač je a proč by se snad, nedej Bože, o něj měli zajímat i oni. Počítač ... to je přece něco s počítáním ... a to teda smrdí matikou, no fuj, dejte mi s tím pokoj...

A když ještě couvnu kousek v čase, překročím pomyslný bod NULA, tedy letopočet, od kterého by se dějiny daly datovat na období před PC a po PC, podobně jako před Kristem a po Kristu. Člověk s věkem zpočátku roste, ale tady tomu bylo přesně naopak. V době, kdy jsem se s počítači seznámil poprvé, to byly složité a veliké mašiny sídlící v klimatizovaných sálech, kam prostý smrtelník nesměl ani náhodou.

Když tak o tom přemýšlím, jsem už vlastně pamětník ... Teď jde o to, jestli je to dobře nebo špatně. No ... dobře v tom, že se s vámi nejmladšími mohu podělit o to, co už nezažijete - a s vámi starš... pardon - mladými - zavzpomínat.

Neeee, nebojte se, nebudu vás unavovat přehledem vývoje generací počítačů, výčtem jejich technických vlastností a učenými frázemi. Toho najdete na Internetu habakuk. Tohle bude taková neukázněná zpověď člověka, co s počítači žije nějakých ... no řekněme třicet let - ale ne snad jako expert, co pošťuchuje v procesoru pinzetou molekuly křemíku ... :-)) ... ale prostě člověk, co s tím trochu dělá a trochu o tom píše. Jojo, znáte to - kdo něco umí, tak to dělá, kdo to neumí, tak o tom píše ...

Z šera dávných věků

Poprvé jsem viděl počítač na gymnáziu. Už ani nevím, kdy to bylo. Jeli jsem z Dejvic autobusem do Suchdola, na Vysokou zemědělskou, a tam nám ukázali jejich chloubu, počítač Minsk 22. Jak z jeho názvu vyplývá, nesl na svých četných kysnách, skříních a bedničkách štítky "Sďélano v CCCP". A byl to počítač druhé generace, osazený ne ještě integrovanými obvody, ale jednotlivými tranzistory. To jeho předchůdce první generace, Minsk 1, byl elektronkový.

Z celé exkurze si pamatuji jen impozantní ovládací panel se spoustou světýlek - a nebyly to žádné LED diody, ale doutnavky. A jako "majstrštyk" nám předvedli, jak počítač hraje. A skutečně, po spuštění čehosi nám počítač elektronickým hlasem zahrál jakousi melodii.

 

Ovládací panel počítače Minsk 22 a náčrtek výpočetního střediska

Počítač jen za sklem

Když jsem se hlásil na pražskou VŠCHT, dostal jsem brožurku, kde byl obrázek, jak student sedí u stolku před nějakým psacím strojem či co ... a u toho popisek, že jde o záběr z výpočetního střediska. Tak jsem si, "vzdělán" všemi možnými scifi knížkami, počítač nepředstavoval. Čekal jsem nějaký složitý ovládací pult plný čudlíků, světýlek a obrazovek... a ona nějaká klávesnice.

A jakou byste řekli, že měli adepti chemických věd technologických výpočetní výbavu ... v roce 1975? No ... nesmějte se. Logaritmická pravítka. Ještě v prvním ročníku jsme při některých písemkách nesměli používat kalkulačky. Aby nebyli znevýhodněni ti, kdo je nemají. A těch byla zpočátku většina.

Ale semestry ubíhaly .... a až o dost později jsme začali mít předmět nazvaný Výpočetní technika. Jeho náplní bylo pochopit, jak algoritmizovat nějaký problém, nakreslit k němu vývojový diagram, zapsat to vše do příkazů jazyka FORTRAN a pak příkazy vzorně vypsat do formuláře pro vyděrování štítků. S počítačem jako takovým jsme se neseznámili vůbec. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze vlastnila v té době sálový počítač Tesla 200.  Byl to československý počítač vyráběný od roku 1969 na základě francouzského počítače Bull Gamma 140 v licenci společnosti Bull-Ge. Píše se, že svým vzhledem a vlastnostmi byl podobný počítači IBM 360.

Noooo, tak tohle potvrdit nemohu. Ne že bych nechtěl, ale opravdu nás k tomu nepustili; ale není se ani co divit. Viděl jsem ho vlastně jen přes prosklenou stěnu, když jsem nesl vyděrované štítky k "sjetí". Vy jste zvyklí na parametry dnešních nadupaných pécéček ... ale tahle Tesla tehdy pracovala s operační pamětí 32 kB ... jooo, dvaatřicet kilobajtů. Vstupovalo se přes děrné štítky nebo pásku. K výstupu sloužily řádkové rychlotiskárny nebo se dal výstup děrovat do štítků. Operátor se strojem komunikoval prostřednictvím referenčního psacího stroje. Jako externí paměťové médium sloužily magnetopáskové jednotky a později byly k dispozici už i disky - ale jejich kapacita byla snad jen 5 MB - a ty nebyly určeny pro nás.

 

Ovládací pult počítače Tesla 200 a snímač děrných štítků

Magnetopásková jednotka a jednotka s pevným diskem

Jaké úlohy jsme tehdy řešili? No asi byste tomu smáli - třeba vypočítat a vytisknout součin dvou matic čísel nebo něco takového.

Vy, moderní programátoři, dovedli byste si představit tehdejší způsob práce? Prográmek ve Fortranu se vyděroval do štítků. Štítky pak pohltil snímač - možná je nerozsypal a možná ani nezmuchlal. Zdrojový tvar se prohnal překladačem neboli kompilátorem a strojový kód vyděroval do dalších štítků. Pak přišel ke slovu sestavovací program, tak zvaný linkage loader. Ten znovu sejmul štítky a strojový kód vašeho programu zkombinoval s obsahem potřebných knihoven. Vznikl kód ve spustitelném tvaru, který se ve třetím kroku spustil - a výsledek s rachotem vytiskl na papír. Vy jste se s napětím podívali, co se vám vytisklo. Pak jste šli předěrovat štítek, ve kterém jste třeba zapomněli napsat jednu závorku ... a vše se opakovalo .... a zase opakovalo.  Fakt je, že za nás se mezivýstupy neděrovaly do štítků, ale na magnetické pásky a pak už i na disky.

Ze záškoláka programátorem

Ještě později, ve čtvrtém ročníku, jsme měli další předmět související s výpočetní technikou - šlo tam o algoritmy pro výpočty z oblasti chemické technologie. Přednášky zajímavé, ale dvakrát týdně také semináře, a to od 15 do 17 hodin. No uznejte, kdo má chodit v takovou blbou dobu do školy, když je zrovna krásný teplý podzim a vy máte namířeno do Šárky na rande se svou slečnou?

Tak jsem na "cvíka" nějaký čas nechodil. To ale rozezlilo mladého a ctižádostivého pana asistenta, který to vzal jako osobní urážku. A dal mi na vybranou - buď mě pošle na kobereček k děkanovi fakulty nebo mu osobně odladím  zadanou úlohu - včetně děrování do štítků. A to se mi stalo osudným. Začalo mě bavit se potýkat s chudičkým repertoárem příkazů jazyka FORTRAN, začalo mě bavit děrovat štítky. Kdybyste viděli, jaký býval děrovač impozantní stroj ... a co radosti dovedl způsobit, když zmuchlal už potřetí pracně naťukaný  štítek ... a to se dělo veeelice často.

Uplynula stanovená doba. Předložil jsem panu asistentovi požadovaný trest ... a k tomu ještě tři další odladěné programy - jen tak, pro radost, mě to fakt děsně bavilo. Asistent upustil dolní čelist ... A mě čekal ještě jeden trapný okamžik. Původně jsem se chtěl věnovat "čisté" anorganické chemii. I přihlásil jsem se na příslušnou katedru s tím, že bych měl zájem o tuto specializaci. Dostalo se mi té cti, že jsem byl přijat mezi těch pět, co tam toho roku brali. Ale když jsem tak viděl, jak mí spolužáci v rozleptaných pláštích tráví život v ... no ... nepříliš voňavém ovzduší laboratoří a jásají na barevnými a čoudícími tekutinami v baňkách ..... prostě jsem cítil, že tudy pro mě cesta nevede. Nejvíce mě nahlodal skvělý pan docent Michálek a jeho předmět Zařizování závodů - když přednášel, jak se pomocí počítačů projektují a intenzifikují chemické provozy, tak jsem se rozhodl. Učarovalo mi, že se vhodným (na počítači simulovaným) nastavením parametrů stávajících linek dá zvýšit výkon třeba na 250 %.  A tehdy chemický průmysl rozhodně nebyl popelkou ...

Asi vás nepřekvapí, že.profesor katedry anorganické chemie se cítil být ještě více ukřivděn než předtím asistent. Vysvětlil jsem mu, proč se chci věnovat výpočetní technice, ale pochopení jsem nedošel. Se vzteklým zamručením jsem byl škrtem pera převeden na anorganickou technologii ... a ještě na schodech za mnou pan profesor vyběhl a křičel, že TAM se diplomové práce nevydávají tiskem. Nojo, no ...

Léta studií končí ...

Abych byl také jednou konkrétní - psal se rok 1980. Byl to velmi vzrušující rok. Oženil jsem se, narodila se mi dcera, v prosinci jsem šel na vojnu a také jsem promoval. Ale před tím bylo nutné zplodit diplomovou práci - i když byla předem odsouzena k tomu, že nevyjde tiskem ... :-))) Toho roku bylo poprvé požadováno, aby studenti technologických směrů alespoň částečně využili pro své diplomové práce počítač. S největší radostí. Metodou nejmenších čtverců lze přece snadno korelovat výsledky měření, vypočítávat různé odchylky a tak všelijak zkoumat, zda se teorie shoduje s přírodou. A také tabulky hned vytisknout a ne je namáhavě vyťukávat na psacím stroji. Prostě paráda ...  To jsem ani netušil, že jsem o krůček unikl horroru - od následujícího roku museli adepti inženýrského titulu skládat navíc státnici z Marxismu-Leninismu. Brrrrr ....

Ale nechci tu psát životopis. Vše se podařilo a já nastoupil ještě před vojnou jako programátor do pražského Chemoprojektu, tehdy velmi prestižního podniku s velice kladným vztahem k výpočetní technice.

Ale o tom v dalším pokračování ... nyní jsme ve druhé polovině roku 1980. Tedy stále ještě v době "před PC" - pokud budeme za okamžik NULA počítat uvedení počítače IBM PC (IBM 5150) na trh v srpnu 1981.


JL

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?