wz

Pražský staroměstský orloj

Výročí 140 let od spuštění orloje v novodobých dějinách Prahy roku 1866

„Ani sněm zemanů a měst nebyl položen do staroměstské radnice, ani valná obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán a přece valem hrnuli se lidé k radnici a ne chvíli, ale od božího rána, po celý den. A kdo sem přišel, tomu nechtělo se odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů.
Tlačiloť se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech Pražských městech, ve dvoře králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je nad všecky orloje na světě.“

Dlouho orloj Dlouho Pražané věřili, že jejich orloj vznikl na konci 15 století. Udržovali o tom i příznačně tajemnou legendu: orloj zhotovil zámečník Jan z Růže, známý jako Mistr Hanuš. Poté co složitý stroj dokončil, dali jej radní města pražského oslepit, aby již nikdy nemohl sestavit dílo stejné krásy...
Ještě v roce 1912 dala pražská obec umístit na radnici bronzovou tabulku s tímto údajem. Nikdo nedbal drobné poznámky Tadeáše Hájka z Hájku z roku 1557, kterou doplnil svou Řeč o chvále geometrie:
Na čelném místě přichází mistr Jan Šindel....který zhotovil a vystavěl orloj pražského Starého města.“
Teprve koncem 20.století Zdeněk Horský v pravém slova smyslu dešifroval celou pohnutou historii vzniku nejkrásnějších venkovních hodin na světě.

Vznik orloje

Ve 14. století se k obchodnímu významu Staroměstského náměstí připojil význam politický a to proto, že v roce 1338 povolil král Jan Lucemburský (za mimořádnou úplatu) staroměstským měšťanům, aby si v patricijském domě Wolflina od Kamene zřídili radnici.
Na východní straně domu se v polovině 14. století začala stavět na základech starší klenuté stavby věž, k níž byla přistavěna kaple a ta vysvěcena v roce 1381. (Vrchol věže s ochozem byl dostavěn až v letech 1805 -1807.) V roce 1402 byly na věž umístěny hodiny a v roce 1409 zvon a původní orloj. Podmínky pro jeho vytvoření vznikly nejspíše už za dob Karla IV. Ten získal pro Prahu hodináře - horologistu Martina. Do roku 1410 najdeme v záznamech jen tři hodináře: Jana, Alberta a Mikuláše. Poslední tedy mohl vytvořit tento orloj.
První písemná zmínka o orloji pochází ze 14. října 1410 a z ní je patrno, že orloj je dílem hodináře Mikuláše z Kadaně, který byl 9.října 1410 purkmistrem Starého Města vyrozuměn, že
za dokončenou práci na astrolábu dostává v Praze dům u Havelské brány a na domě jest mu zapsáno 150 kop hotových peněz“.
Ten astrolabium sestrojil na základě výpočtů jednoho z nejlepších pražských středověkých matematiků, astronoma Jana (Johanna) Šindela, kolegy Jana Husa, od roku 1410 rektora pražské univerzity a osobního lékaře krále Václava IV.

Další písemná zmínka o orloji se nachází v knihovně Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Je to horoskop pro den 17. března 1459, na kterém je výslovně napsanou, že údaje byly odečteny právě z orloje v Praze.

Původní podobu orloje smazaly husitské války, stejně jako obecnou povědomost o jeho skutečných tvůrcích. Teprve v polovině 15.století vstoupili do historie orloje Jan Hanuš a po něm Jan Táborský, kteří jej zdokonalili a dali mu podobu, kterou zhruba má podnes.
Kolem roku 1490 Jan Hanuš řečený Růže (původem z Hradce Králové) orloj opravoval a pravděpodobně jej zdokonalil a vylepšil do té míry, že byl pokládám za jeho tvůrce. (K tomuto Hanušovi se pravděpodobně váže známá pověst „O slepém mládenci“.)
Po smrti Hanušově orloj spravoval jeho žák a přítel Jakub a to až do roku 1530. Po smrti tohoto jediného znalce díla svěřila městská rada opatrování hodin jakémusi Jiřímu Zvůnkovi, druhému hospodáři staroměstské radnice. Ten však stroji vůbec nerozuměl a tak museli radí povolat hodináře z Norimberka, ale ani ten si se strojem nevěděl rady. Ani Zvůnkův syn Václav, další z opatrovníků stroje mu neporozuměl a tak konšelé požádali o pomoc jakéhosi hodináře Hanuše z Platnéřské ulice. Ten však hned druhý den klíče od orloje městské radě vrátil a prosil ji, aby jej této povinnosti zbavili, jinak že se z těch orlojových hodin zblázní…

Opravu orloje provedl až v roce 1552 písař, malíř, horologista Jan Táborský z Klokotské hory (1500 až 1572). O orloj pečoval a zdokonaloval jej v letech 1552 až 1560. Byl také autorem vůbec prvního technického popisu hodinového stroj:
Toto vypsání Orloje Pražského, vysvětlování nesnadnosti jeho, tehdáž stalo, šťastně vykonalo, když se jest ptalo.“
Těmito slovy dnes málo srozumitelné starověké češtiny začíná první strana Táborského českého popisu (1570). Rukopis s jeho podobiznou je uložen v městském archivu. Podle Táborského popsal orloj Bohuslav Balbín po latinsku (Balbín uvádí také příhodu s vrabcem), podle obou pak v 18.století Riegger po německu.

V roce 1613 byl orloj opraven hodinářem Kryštofem Švarcpachem. Od té doby šel ale hůř a hůř, až se zastavil docela.

Pak se až do roku 1620 o stroj staral Táborského žák Jakub Špaček. Dalších devět let dílo chátralo. Roku 1629 byl sice stroj opraven, ale zřejmě jen nakrátko, protože dalších 150 let o jeho provozu nejsou žádné zprávy.

Někdy za vlády císaře Ferdinanda I. Habsburského (1526 až1564) byl k orloji přidán ciferník o 12 hodinách – půlorloj.

Drobné opravy po skončení třicetileté války (po roce 1648) jej dokázaly uvést do chodu vždy jen na několik týdnů. Další významná úprava orloje byla uskutečněna roku 1659, kdy byl orloj dozdoben pohyblivými figurami (dvanácti apoštoly, Smrtí s přesýpacími hodinami, Marnivcem prohlížejícím se v zrcadle) a symboly chamtivosti Lakomcem a Turkem. Na generální opravu však nebyly peníze a ani se nenašel schopný hodinář.

V roce 1760 byl stroj ve velmi špatném stavu. Tehdejší městská radnice však neučinila nic k jeho záchraně. Odmítla pomoc hvězdáře pátera Jana Kleina z hvězdárny v Klementinu, který se nabídl, že stroj uvede opět do chodu.
V roce 1787 v souvislosti s úpravami radnice měl být celý nepotřebný stroj dokonce prodán do starého železa. Naštěstí jednomu z radních, V. Fischerovi se podařilo tento návrh zvrátit. Za pomoci znamenitého hvězdáře profesora Antonína Strnada se podařilo hodináři Janu Landesbergerovi uvést stroj do chodu – ale dokázal opravit pouze mechanickou část hodin, která pak fungovala až do roku 1824. Astronomický kalendář a vlastní orloj dál čekal na své zmrtvýchvstání téměř celé další století.
Pak byl orloj znovu opravován po roce 1836. Podruhé měl být orloj prodán v roce 1861, kdy se opět zastavily i jeho hodiny. Město nemělo potřebných 4 000 zlatých na záchranu a opravu vzácné památky.

Při požáru věže v roce 1864 byly zničeny sošky apoštolů. Obnova orloje byla započata z iniciativy Jana Prokeše, který pochopil složitost mechanismu a zkonstruoval funkční model, který byl na radnici vystavován. Jeho nabídka na opravu stroje však zůstala oslyšena a po několika tahanicích byl stroj opraven továrnou Čeňka Daňka. Ale stroj se znova porouchal a teprve za purkmistra Václava Bělského roku 1865 byl hodinářem Janem Holoubem z Karlína za dozoru hodináře Ludvíka Hainze z Prahy a za rady ředitele hvězdárny F.Böhma důkladně obnoven, opatřen zcela novým časoměrem, kterým se starý stroj pohybuje, a o půlnoci na 1. ledna 1866 slavnostně spuštěn.
V roce 1866 dostal Staroměstský orloj nový spodní ciferník z dílny Josefa Mánesa. V obrazech symbolizujících jednotlivé měsíce jsou zachyceny motivy ze života českého venkova a originální Mánesův zvěrokruh. (Měsíčník byl roku 1882 nahrazen kopií E.Lišky; dnes je zde kopie z roku 1946 od Bohumila Číli; originál je umístěn v Městském muzeu hl.m. Prahy Na Poříčí.)
Byl také odstraněn lihýř (vahadlo) a nahrazen chronometrem postaveným skvělým hodinářem Romualdem Božkem (druhým synem Josefa Božka).
Financování opravy šlo z veřejné sbírky, kterou inicioval starosta Bělský. K nové podobě orloje se také vyjadřoval archivář města Prahy Karel Jaromír Erben, z jehož podnětu se dostal na obvod kalendářní desky staročeský cisioján z 16.století. (Cisioján je středověký způsob datování používaný v Čechách od 13. až do 17. století. K datování se používaly slabiky z dvanácti dvouverší, tato dvouverší bývala nejčastěji složena z hlavních svátků křesťanského roku.)
Od té doby byl orloj ve správě hodináře (a prvního radního) Ludvíka Hainze; po jeho smrti roku 1874 převzal správu jeho syn hodinář Ludvík Hainz a od roku 1901 spravuje orloj jeho vnuk hodinář Ludvík Hainz.

Orloj byl pak zastaven až při opravě věže v letech 1880 až 1883.

V posledních dnech II.světové války (květen 1945), kdy Němci z Letné ostřelovali město, Staroměstská radnice vyhořela a při jejím požáru byl orloj těžce poškozen. Po válce se radní obrátili na renomovanou hodinářskou firmu Hainz o stanovisko, co s orlojem. Ta navrhla těžce poškozený mechanizmus vyhodit a vybavit orloj moderním strojem. Jeden pracovník této firmy bez ohledu na stanovisko jejího vedení o své vůli orloj demontoval, opravil a restauroval. Tím tuto unikátní památku zachránil pro budoucí generace. Při metalografických analýzách bylo mj. zjištěno, že orloj pochází z roku 1410 a že jedna jeho část je ještě starší.
Při opravě byl orloj, který se natahoval klikou, připojen na elektromotor. (Na stejném principu pracuje v Londýně známý Big Ben.)
1. července 1948 byl již orloj obnoven a mohlo se dát celé soustrojí s novými soškami apoštolů od sochaře Vojtěcha Suchardy a kopií Mánesova obrazového kalendáře znovu do pohybu.

Předposlední větší oprava orloje byla na jaře a létě roku 1979. Naposledy byl stroj úmyslně zastaven při opravách v roce 1994: „Hlavně ložiska měla velké vůle…aby se ten stroj dál neničil..už byl opravdu akorát na spadnutí.“ Sám se orloj zastavil v roce 2002 při povodni, kdy stejně jako centrum města nebyl napájen elektřinou.
Poslední oprava proběhla v listopadu 2005. Staletí staré součásti orloje se přestěhovaly do dílen mechaniků a restaurátorů z důvodů nutných oprav a údržby. Hodinový stroj, astronomický číselník a výzdoba orloje se rekonstruovaly další část významné památky se opravovala na místě. Ručičky měsíce, slunce a zvířetník skončily v dílně v Holešovicích.
"Restaurování astrolábu jsme využili k tomu, abychom se dostali dále do hodinového stroje," řekl jediný pražský orlojář Otakar Zámečník. "První část se opravovala před jedenácti lety. Teď se dostáváme za hodinový stroj k rozvodům na měsíc, slunce a zvířetník a k rozvodům pro čtvero druhů času. Ty nebyly opravovány od konce druhé světové války.“
Firma Hainz, která se o nejznámější věžní hodiny v Česku stará už od roku 1865, celý hodinový stroj rozebrala a opravila.
Stroj se skládá ze zhruba tří set padesáti částí:
"Orloj je z roku 1410 a asi tři čtvrtiny dílů jsou ještě originální. Byly tu požáry, byly tu velké opravy, takže některé díly se musely vyměnit. Ale konstrukce a hlavní kola, to je všechno ještě originál."
Původní stroj pražského orloje byl jedinečným dílem koncepce i techniky; ukazoval oběh slunce, měsíce i denní čas. Byl to stroj bez jediného šroubu, jen nýtovaný.

Orloj neboli horologium je stroj je hnaný závažím, s ciferníkem astráriem ukazujícím pohyby slunce ve zvěrokruhu, měsíční fáze, pohyb oblohy, data dne a měsíce, svátky, s pohyblivými figurami a odbíjejícími hodinami. U našich předků ukazoval 24 hodin. První hodina počítala se po západu slunce. Koncem 15.století počalo se u nás užívat půlorloje, jenž měl na ciferníku 12 hodin. Půlorloj nazýván také německým. Obou užívalo se až do roku 1623, kdy byl úředně nařízen půlorloj - ciferník s římskými číslicemi. Pražský orloj ukazuje čtyři druhy času: čas středoevropský, staročeský, babylonský a hvězdný.

Světoznámý pražský orloj a jeho genius loci - včetně starých legend a pověstí - zůstává neodmyslitelně spojen s věží staroměstské radnice, nejvýznamnější světskou stavbou Starého Města na pravém břehu Vltavy. O orloji kolují strašidelné pověsti. Pokud se zastaví, je amen s celými Čechami, jestliže se porouchá, přijde špatný rok, když se k němu chová někdo neuctivě či nepřátelsky bude potrestán.

Ďáblovo oko

Pověst říká, že pražský orloj vznikl z jiných důvodů než jen aby ukazoval čas. Původně prý šlo o promyšlený plán tajného bratrstva, které najalo výtečné odborníky – hodináře Mikuláše Kadaňského z Kadaně, univerzitního rektora matematika Johanna Šindela, astrologa Nicolase a tajemného kazatele známého pod jménem Rasach. Ve znamení měli archanděla Uriela, který byl (židovským) andělem znajícím tajemství pohybu nebeských těles a zjevení, byl i patronem proroctví a alchymie. Orloj také původně vypadal zcela jinak – byl bez soch, bez svatých v okénkách, bez Mánesova měsíčníku…Toto „tajné dílo“ bylo podle této pověsti koncipováno jako časomíra zla, nebo se v ní zvrhlo během realizace. Démon hlavního plánovače (ne tedy konstruktéra Mikuláše) připravil o zrak záměrně, za jeho troufalost soupeřit s ním. Mohl jím být někdo vystupující pod přezdívkou Mistr Hanuš?
Pražský orloj není jen obří časomírou, byl konstruován jako pomocník astrologů, mágů a zasvěcenců. Visí na něm nějaká neznámá kletba? Možná že funguje jako apokalyptické ďáblovo oko, jehož úkolem je ovládat duše lidí i celou zemi. Měření času je pouhou zástěrkou, šalbou. Je jedním ze způsobů, jak přilákat oběti – ty touží znát správný čas a jsou lapeny! Orloj, obrazně řečeno, žil a žije z energie svých obdivovatelů. Někteří křesťanští učenci toto vytušili a proto se kontaktu (byť i vteřinovému) s ním obezřetně vyhýbali. Tolik tato dosti ponurá pověst…

Pověst o kostlivci na staroměstském orloji

Ze všech postav na radničním orloji se vždycky nejvíce vyprávělo o kostlivci; nejspíš to bylo tím, že vzbuzoval největší hrůzu a proto mu lidé přikládali podivnou moc i schopnost věšteckou.
Vyprávělo se o něm, že když se na dlouhou dobu pokazí, přicházejí na český národ těžké časy a kostlivec jim dává znamení prvním kývnutím hlavy. Jeho moc může zmařit jen chlapec narozený v novoroční noci; jakmile se orloj uvede po dlouhé přestávce znova do pohybu a v půlnočním čase kostlivec poprvé kývne, vyrazí chlapec od Týnského chrámu a poběží přes celé náměstí k radnici tak rychle, aby doběhl k orloji ještě před posledním úderem hodin. Když se mu to podaří, zničí kostlivcovu moc a odvrátí neštěstí od celé země. Kostlivec na orloji však nevěštil vždycky jen zlé časy; byly i případy, kdy se stal znamením naděje. Nad orlojem jsou dvě malá okénka; vedla kdysi do žalářní kobky, kde byly vězněny osoby ze stavu urozenců. (Později - v roce 1659 – byly do okének umístěny chodící sošky 12 apoštolů!) Jednou se ocitl v kobce rytíř, který byl dlouho s Prahou na štíru a nejednou přitom sáhl ke zbrani; Pražané ho zajali, odsoudili ke ztrátě hrdla a uvrhli do vězeňské kobky, kde čekal na kata. Už ztratil poslední špetku naděje a sklesle se díval okénkem na náměstí. Právě začaly bít hodiny, smrt pohybovala kosou a otvírala dásně, lakomec houpal měšcem a kohout kokrhal. A stalo se náhodou, že do otevřených dásní kostlivce vletěl vrabec; dásně sklaply a vrabec musel zůstat ve vězení celou hodinu, dokud nezačal orloj znova odbíjet. Sotva kostlivec otevřel po šedesáti minutách poprvé dásně, vrabec vyletěl a zmizel jako šipka za komíny protějších střech. Uvězněný rytíř to všechno z okénka sledoval, a když viděl, že je vrabec zase na svobodě, zhluboka si oddechl; v té chvíli se mu znova vrátila naděje, jež člověka provází i v nejtěžších chvílích, a možná i v té poslední.
Čím víc na to myslil, tím víc v něm rostla víra, že se všechno obrátí k dobrému. A jeho naděje se skutečně splnila; ještě téhož dne se starý spor urovnal a Pražané udělili svému vězni milost.

Pověst o sedmadvaceti popravených

Nikdo neví, kde odpočívá všech dvacet sedm českých pánů, kteří položili život 21.června 1621 na Staroměstském náměstí. Jejich hlavy byly pro výstrahu vyvěšeny v železných koších na Staroměstské mostecké věži, a teprve po dlouhé době je směli příbuzní vložit do krabic označených jmény a pohřbít kdesi v Týně; avšak vypráví se, že tajným rozhodnutím byly z toho místa odneseny a pochovány v kostele svatého Salvátora, anebo možná někde docela jinde. A tak se dodnes neví, kde odpočívá prach pana Jáchyma Ondřeje Šlika, který byl vyvolán na popraviště jako první, nikdo neví, kde jsou pozůstatky Václava Budovce z Budova, který ho následoval, ani těch dalších: Kryštofa Haranta z Polžic, šestaosmdesátiletého Kašpara Kaplíře ze Sulevic, ani Prokopa Dvořeckého z Olbramovic, který se ještě v posledním okamžiku obrátil k soudcům a zvolal:“Řekněte císaři, že já nyní stojím na jeho nepravém soudu, ale on musí stát na soudu mnohem hroznějším a spravedlivém!“ A stejně nikdo nemá zdání, kde leží Friedrich z Bílé, Jindřich Ota z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí na Spyticích, Bohuslav z Michalovic na Rvenicích a Novém Sedlci, i ti ze stavu městského: Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, slavný doktor lékařství a někdejší učitel svého kata Jan Jessenius, Kryštof Kober z Koberštejna, Jan Šultys a všichni ostatní, kteří umírali za víření vojenských bubnů, aby nikdo neslyšel jejich poslední slova.
Každým rokem ve výroční den té smutné události však přichází všech sedmadvacet popravených znovu na Staroměstské náměstí, chvíli postojí na místě, kde stálo lešení, a potom se ubírají všichni pomalým a tichým krokem před jižní průčelí radnice. Tam mlčky stojí a pozorně sledují chod orloje.
Jde-li stroj správně a přesně, je to znamení, že se českému národu daří dobře, a všichni se rozejdou pokojně a v míru. Avšak je-li stroj pokažen anebo objeví-li se v jeho chodu sebemenší a sotva postřehnutelná odchylka, soudí těch sedmadvacet, že v české zemi není něco v pořádku a že přicházejí zlé časy na jejich potomky. A v takové chvíli se vracejí do zšeřelých ulic Starého města smutně a truchlivě, jako by znovu prožívali ty dávné těžké chvíle na dřevěném lešení; jdou tiše a beze slova, s hlavami sklopenými, a pak opět čekají, čekají, až uplyne další rok.
Václav Cibula: Pražské pověsti (1972)

Móda prvních orlojů přišla z Itálie

Pražský orloj (1410) a jeho moravského bratříčka - olomoucký orloj (1420) už staletí obdivují zástupy nedočkavců z domova i ciziny.
Pro domněnku, že orloj byl zhotoven na počátku 15. století – okolo roku 1422 - nemáme žádné důkazy. Samotný orloj pravděpodobně ale vznikl už někdy na přelomu 15. a 16. století. Dříve zřejmě ne, protože jinak by se o tak významném technickém a astronomickém díle jistě dochovala aspoň jediná písemná zmínka. A když ne v Olomouci, tak v jiném okolním městě. První písemná zpráva, která se bezpečně týká orloje a ne radničních hodin na věži je až z roku 1519 a najdeme ji v popisu orloje básníka Štěpána Taurina. Popis orloje se zvonkohrou z pověsti o oslepeném tvůrci (shodná s pražskou pověstí) odpovídá jeho barokní podobě.
Hodinář Hans Pohl, původem ze Slezska orloj pouze v letech 1570 až 1575 opravoval. Památka prošla během staletí několika významnými renovacemi, které postupně měnily tvář orloje. Jako u staroměstského orloje, tak i u olomouckého orloje byla jeho vnější podoba zničena hlavně ustupujícími německými okupanty v květnu 1945, kdy byl na orloj hozen granát.
Původní vzhled olomouckého orloje, na rozdíl od Prahy, ale již nebyl obnoven. Pohromou pro něj údajně ale nebyla druhá světová válka, nýbrž přípis Státní památkové ochrany ze 16. září 1946 z Brna. Ten v expertize o obnově nedoporučoval orloj restaurovat, nýbrž pořídit nové umělecky hodnotné dílo. Práce se na požádání ujal národní umělec Karel Svolinský, rodák z nedalekého Svatého Kopečku, který dal orloji v roce 1955 jeho současnou podobu. Zatímco hodinový stroj (z roku 1898) zůstal nedotčen, Svolinský vše na objednávku budovatelsky přemaloval a předělal. Pohyblivé figurky budovatelů lepší budoucnosti dodnes pomáhají odměřovat čas na olomouckém náměstí a několik set let starý hrací stroj jim hraje do pochodu hanácké písničky a málem se naučil i Píseň práce…Ale nebylo tomu tak vždycky. Uměl zahrát též rakouskou hymnu. Tvůrcem zvonkohry na olomouckém orloji je A. Schindler, varhaník a ředitel kůru sv.Mořice. Dochoval se jediný záznam jejího původního znění - nejspíš z roku 1942.

Součásti původního orloje si mohou zájemci prohlédnout už jen v prostorách olomouckého Vlastivědného muzea. Vzhled původního a budovatelského olomouckého orloje můžete porovnat na obrázkách.

              

Olomoucký orloj je společně s orlojem na Staroměstském náměstí v Praze jedinou památkou svého druhu v celé České republice.

Pražský orloj v Bruselu

Přesná replika pražské památky je totiž už v metropoli Evropské unie, kde od jara zkrášlí nejnavštěvovanější bruselskou atrakci, park Minievropa. Radnice i se slavným pražským orlojem je stejně jako pařížská Eiffelova věž, londýnský Big Ben a další exponáty v měřítku 1:25. Dílo vyšlo podle diplomatických zdrojů na 750.000 korun, nepočítaje stavební parcelu, základy a údržbu, o něž se postará bruselský podnik.

Proč má pražská chlouba vábit návštěvníky (ročně do Minievropy zavítá na 300 tisíc turistů) až od jara? "Model orloje je třeba nejprve sestavit a oživit. A taky je nutné připravit terén - bude potřeba alespoň kamion zeminy, vybudovat podkladovou desku a upravit zeleň. Zatím jen prázdná parcela s informačním panelem, hrajícím po stisknutí tlačítka národní hymnu čeká…

Dva kameníci odpočívající po práci – podle legendy patří tváře těchto figur tvůrcům pražského orloje…


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA