wz

První nymburské zastavení - kostel svatého Jiljí

V historické části královského města Nymburk, na Kostelním náměstí, stojí děkanský kostel svatého Jiljí. Není to kostel ledajaký, vždyť je jedním z mála dochovaných cihlových kostelů z doby gotiky v  Čechách. Chrám byl původně zasvěcen svatému Mikuláši, patronu obchodníků a kolonistů. Uvnitř můžeme spatřit kamennou plastiku tohoto původního patrona svatého Mikuláše, která vznikla ve 14. století nejspíše v huti mistra Petra Parléře. Až po odeznění husitského hnutí a po urovnání různých církevních i měšťanských rozepří byl kostel roku 1622 znovu vysvěcen a zasvěcen patronu všech chudáků a mrzáků svatému Jiljí. Jeho svátek se slaví 1. září a to je i datum konání Nymburského posvícení.

 

 

Chrám tento založen za krále Václava II. ke cti sv. Mikuláše

Stavba bazilikálního trojlodního kostela byla zahájena krátce po založení města a to roku 1282. Nejstarší části kostela jsou presbytář s raně gotickým jižním portálovým obloukem (zde býval původní vchod), starou sakristií a kaplí. Tyto stavby pocházejí z konce 13. století. Stropní výzdobu presbytáře tvoří freska nazvaná České nebe. K presbytáři byla kolem roku 1350 přistavěna trojlodní bazilika s cihlovou věží, později zvanou stará či červená. Roku 1370 byla přistavěna kaple svaté Doroty, dnešní sakristie. Kolem roku 1380 staví Parléřova dílna z pískovcových kvádrů vysokou jižní věž, zvanou bílá.

Kostel měl původně dvě veliké věže. Na severním rohu byla čtyřhranná věž z cihel - věž červená, na níž zavěšeny byly zvony a jež zbořena byla zbytečně roku 1846. Druhá, bílá věž, zbudována z kvádrů v polovici 14. věku nejspíš za krále Karla IV. jest vysoká asi 66 metrů. Délka chrámu je 51 metrů a světlost 45 metrů.

Nepříznivý osud pronásledoval červenou věž po celou její existenci a Nymburští se s ní jen neradi a proto "pozvolna" loučili. Věž, jakoby přitahovala blesky, byla jimi několikrát zapálena. Následkem častých požárů její stěny popraskaly a tak ji Nymburští nechali podepřít mohutným pilířem, v němž byla klenutá brána pro průchod. Tak to fungovalo až do roku 1846, kdy musela být věž pro silné statické narušení snížena na úroveň římsy kostela. Její základní pilíř však zůstal na původním místě a byl odstraněn až v roce 1915 při stavebních úpravách architekta Kamila Hilberta. Z původní cihlové věže nezbylo dočista nic.

 

 

Na stavbu tohoto velkolepého chrámu přispěli vydatně kromě krále Václava urozený pán Očko z Vlašimi, tehdá biskup olomoucký, pak druhý arcibiskup pražský. Mnozí dobrodinci věnovali dary na vydržování faráře, zvlášť byli to rychtář Jakub a vdova Anežka. Od roku 1421, kdy měšťané nymburští připojili se k Pražanům, pak k Táborům, koncem 16. století k novoultrakvistům, byl tento chrám jedním z hlavních chrámů husitských.
Roku 1432 dne 25. července konán zde sjezd stavů podobojích za přítomnosti biskupa Augustina Luciana Sankturienského, při čemž jednáno o jeho potvrzení a opatření. Pobyl v Nymburce několik neděl, udílel biřmování a světil husitské kněze.
Od roku 1622 jest chrám tento zase katolickým a přesvěcen ke cti sv. Jiljí.

 

 

Krutá doba - kruté dějiny. Kromě požárů si chrám užil i válečného drancování, ať už to byli husité nebo žoldáci třicetileté války. A právě události této dlouhé a kruté evropské války poznamenaly kostel i město, které přišlo o všechna svá privilegia, několikrát bylo napadeno a vypleněno.

Chrám stihly mnohé pohromy, zvláště ve válečných dobách ješto Nymburk svou polohou a jako město hrazené býval pravidelným průchodištem vojsk a příčinou k mnohým bojům. Také utrpěl častými požáry roku 1343, 1410, aj.

 

 

Sasové v Čechách a v Nymburce

Počátkem listopadu roku 1631 saská armáda pronikla do severních Čech a již 15. listopadu obsadily vojenské oddíly bez boje Prahu. Se saskými žoldnéři se vracejí i emigranti a ujímají se svých panství, vrátil se i kurfiřt Jan Jiří. K Sasku je připojena oblast východních Čech až po Hradec Králové. Toto roku vyrabovali a vypálili i královské město Nymburk.
Ze Znojma 23. dubna 1632 vyjíždí proti Sasům Albrecht z Valdštejna se svou armádou. Váhá s útokem a nabízí Sasům separátní mír. Ti však odmítají a tak Valdštejnovy oddíly zlikvidují saské posádky na území Čech jednu po druhé. Saské pluky 25. května urychleně opouštějí Prahu a jsou během června Valdštejnovým vojskem vytlačeny až za hranice Čech.

Uklidnění v zemi však nemá dlouhého trvání. V únoru 1634 je v Chebu velitel císařských vojsk generalissimus Albrecht z Valdštejna úkladně zavražděn vlastními důstojníky. Ti se ujímají vedení vojska, když švédské vojsko znova vtrhne do Čech. V bitvě u Lehnice Švédové vítězí a v létě již opět Sasové spolu se Švédy okupují severní Čechy a přes Litoměřice dobývají Prahu a táhnou dál do středního Polabí, kde Sasové drancují a vypalují královské město Nymburk.

 

 

Datum 16. srpna 1634 bude navždy krvavě vepsáno do nymburských dějin. Obyvatelé města se před Sasy uchýlili do chrámu sv. Jiljí a věřili, že jeho pevné zdi je ochrání. Sasové však pronikli severním portálem do chrámu a všech zde na dvě stě ukrytých obyvatel pobili. Na připomínku této tragedie a uctění památky mučedníků je od té doby severní portál uzamčen.
Z města zbyly jen ohořelé trosky, obyvatelstvo čítalo asi jen 30 osob a tak oprava budov v dalších letech trvala velmi dlouho. Město se z této pohromy nemohlo vzpamatovat, zvláště když následovaly další a další požáry...

Největší zhouby doznal v 30 leté válce, kdy roku 1631 Sasové, tehdá spojenci Švédů, pod generálem Arnimem Nymburk obléhali a bombardovali, v srpnu 1634, kdy města dobyvše obyvatelstvo napořád vraždili. Když mnozí v chrámu útočiště hledali, saská soldateska vrazila dovnitř dveřmi na severní straně, kde nyní je barokní přístavek a všechny povraždila.Při tom uloupila vše, co se odnésti dalo, zvony, 42 centy mědi jímž pokryta byla střecha věže, drahocenné pergamenové kancionály a jiné. Na památku té události ony dveře zůstávají stále zamčeny a 14. srpna slouží se smuteční bohoslužby.

 

 

V té době kolem chrámu neexistovalo Kostelní náměstí, ale byl zde původní městský hřbitov.
Kolem kostela býval hřbitov s kostnicí, kam pochovávalo se až do roku 1787. Zrušen byl roku 1821. Kamenný kříž vedle hlavního portálu jest památkou po hřbitově zbylou.

 

 

Kostel prošel několika přestavbami jak v barokním, tak v regotizačním slohu, z nich některé nebyly zrovna nejvhodnější, což dokazuje jehlancová střecha jižní věže navržená architektem Mockerem. Do současné podoby jak vidíme kostel i dnes jej upravil v letech 1913 až 1918 architekt Kamil Hilbert.

Sotva byl chrám zhruba opraven, zhubil jej velký požár roku 1886 tak, že teprve po 71 letech byl střechou opatřen a nuzně opraven. Teprve v letech 1862 - 66 podniknuta větší oprava pod vedení prof. arch. Gruebra a a Mockera. Důkladně pak restaurován v letech 1914 - 18 řízením architekta Kamila Hilberta, přičiněním Spolku pro slohovou opravu, jež k tomu účelu po mnoho let příspěvky sbíral a podpory ze strany země a státu se domohl.

 

 

Při pohledu na kostel mne zaujala jeho okna. Nejsou totiž stejná - mají odlišné tvary i ružice i vitráže. Fascinující je pohled nahoru, na vysokánská okna zadní části lodě. Z čelní strany chrámu si nelze zase nepovšimnout maličkých okének, která jsou podobná střílnám na hradech.

K pozoruhodným věcem uvnitř chrámu patří především nádherná křtitelnice z roku 1488 - dílo proslulého mistra Ondřeje Ptáčka z Kutné Hory, přenesená sem z bývalého kostela v Rohově. Dva vysoké svícny, z nichž jeden je dar Anny Huňaté z roku 1604, velké dobroditelky města. Dalším je pomník z červeného mramoru, postavený touš Annou Huňatou M. Hlavnicovi a dítkám, pomník Matky Hanyky z Nysdorfu z roku 1616 a Václava Hlavy z Kiršfeldu 1594.
Kazatelna z roku 1770 je dílem řezbářského mistra Františka Adámka, zrovna tak jako sochařské výzdoba chrámu. Postranní oltáře moderní jsou od Helicha. Obrazy ostatní většinou pocházejí z někdejšího kláštera dominikánského; spatříme zde díla Jana Montana, nymburských rodáků bratří Josefa a Václava Prokopa Kramolínových, J. J. Hintsche, I. Müllera a J. Hellicha. Polychromní ozdoba chrámu je od Artura Scheinera.

 

 

Hlavní oltář z roku 1704 pochází z dílny mistra řezbáře Františka Martina Katterbauer z Kutné hory a v něm vsazený oltářní obraz neznámého mistra znázorňuje patrona kostela poustevníka svatého Jiljí.

Poustevník svatý Jiljí

Řecký mnich a poustevní Aegidius (Jiljí) žil pravděpodobně v letech 640 až 710 a je jedním ze Čtrnácti svatých pomocníků. Ve světě je znám také pod jmény Gilles, Idzi, Gilg, Ilg, Egidio, Gilgian, český doslovný překlad je Držitel erbu.
Podle legend z 10. století se narodil v Athénách v bohaté rodině. Jedna z nich uvádí, že byl synem athénského krále Theodora a královny Palegie. Již jako chlapec projevoval velkou dobročinnost a proto nepřekvapí, že po smrti rodičů všechno jmění rozdal a vstoupil do kláštera. Po letech strávených v různých klášterech a mezi dalšími poustevníky v roce 683 odešel z Řecka do dnešní francouzské Provence. Po dvou letech působení v biskupství Arles a po osudovém setkání s poustevníkem svatým Vérédomem odešel do nynějšího regionu Languedoc-Roussillon, kde začal v hlubokých lesích u řeky Rhony žít asketickým poustevnickým životem.
Mezi lidi přicházel jako misionář šířící křesťanství. Lidé mu říkali Gilles Ermite - Gilles poustevník, později Saint Gilles a vyprávělo se o něm, že se živí mlékem ochočené laně. Té jednoho dne zachránil život, když na ni vystřelil při lovu svůj šíp vizigotský král Wemba. Šíp zasáhl Jiljího v jeho jeskyni. Král jej nalezl s krvavou ránou na těle a s laní u nohou. Polekal se, že zranil svatého muže a aby odčinil svou vinu, chtěl jej nechat přenést do hradu a ošetřit. Gilles to však odmítl a požádal krále, aby postavil na mýtině před jeho jeskyní klášter. Tak vznikl na jihu Francie dominikánský klášter Saint-Gilles-du-Gard, jehož  existence je doložena k roku 680. Jeho prvním opatem se stal svatý Gilles a vedl klášter až do dne své smrti 1. září 720. Pohřben byl v klášterním kostele a ve středověku se krypta s jeho ostatky stala slavným poutním místem a zastávkou poutníků na Svatojakubské cestě do Santiaga di Campostela. Jak bylo tehdejším zvykem, z ostatků svatého Jiljí byly odebírány části a ty s poutníky putovaly do jiných evropských kostelů, kde byly uloženy jako svaté relikvie.
V 16. století klášter i s kryptou vyrabovali Hugenoti. V současné době jsou ostatky svatého Jiljí uloženy v románské bazilice Saint Gilles v Toulouse.

 

 

Podle francouzská verze legendy byl Gilles synem knížete z Nimes nebo z Narbonne. Na svých cestách došel do Říma, kde byl přijat papežem. Tam se setkal se svatým mužem poustevníkem Veredemusem, kterýž jej dál vzdělával ve zbožnosti a křesťanských ctnostech. Oba spolu pak odešli na jih Francie, jde ponejprve žili společně, ale o jejich přítomnosti se brzy dozvěděl celý kraj a přicházelo za nimi mnoho poutníků. Jiljí toužil po větší samotě a tak se odebral do osamělejší části hlubokého lesa při řece Rhoně. Tady žil sám v jeskyni jen s ochočenou laní, jejímž mlékem se živil. Někdy po roce 673 dostal od krále Vizigótu Wamby pozemek, kde založil klášter, okolo kterého později vzniklo městečko Saint Gilles.

Německá legenda přidává i epizody z Jiljího života. Když byl Agidius v Římě, prosil papeže o svolení k založení kláštera. Papež mu požehnal a daroval vyřezávané dveře z cypřišového dřeva. Agidius dveře hodil do řeky Tibery a když se pak po čase navracel do Francie našel je v přístavu. Dveře byly první věcí pro nový klášter.

Když byl ještě mladý a nezkušený mnich, zapochyboval o neposkvrněném početí Panny Marie. Napsal své tři otázky pro Boha do písku a čekal. V kratičkém čase jako odpověď vykvetly ze suché země tři bílé lilie.

Agidius svou smrt řeholním bratrům předem oznámil a při pohřbívání všichni viděli, jak Andělé nesou jeho duši do nebe.

Jediný historický doklad o existenci svatého Jiljí se nachází pouze v listu papeže Jana VIII. datovaného rokem 878. Životopisy svatého Jiljího však pocházejí až z 10. století a jejich základem byly různé písemnosti s náměty životních osudů a činů světců

Legendy se staly podkladem pro jeho atributy (laň, šíp) a jeho patronát - je církevním patronem kojení, kojících matek, tělesně postižených, žebráků, lesů.
Velké úcty požíval svatý Gilles ve středověku nejen ve Francii, ale i v celé německé oblasti. V těchto zemích byl vnímán jako patron rolníků a pastevců.
Během svého života se stal iniciátorem několika zázraků a pojí se s jeho osobou i lidové pranostiky. Na nymburském
Náměstí Přemyslovců jej můžeme spatřit s laní po boku jako jednoho ze čtyř světců stojících při patě Mariánského sloupu.

 

 

Vraťme se však ještě na Kostelní náměstí. Kostel sv. Mikuláše (sv. Jiljí) však ve městě Nymburce nebyl první církevní stavbou. V době, kdy vznikalo město již na části ostrohu při řece Labi stál dominikánský klášter s kostelem Panny Marie Růžencové a patrně i špitál s kostelem sv. Jana Křtitele v tehdejším Rohově, což byla osada ležící přibližně v místech dnešního Vesláku.
Mniši - dominikáni zde založili někdy kolem roku 1257 konvent a když dostali od krále Přemysla Otakara II. okolní pozemek, začali zde budovat kamenný klášter, který se později stal součástí jižního hradebního opevnění města, jak je zapsáno v listině z roku 1335.
V 15. století klášter zcela zpustošili Husitéi a do dnešních časů se z celého areálu zachovala pouze kaple svatého Jana Nepomuckého.

 

 

V Nymburce až do husitských válek převažovalo německé nebo spíše holandské obyvatelstvo. Ti také první farní kostel zasvětili svatému Mikuláši, patronu dětí a mnoha profesí. Až za doby Lucemburků se začalo se stavbou a ještě v šedesátých letech 14. století tvořila podlahu kostela udusaná hlína. Ke stavbě kostela se použilo, tak jako v celém městě, převážně cihel. V okolí se totiž netěžil kámen, a tak by se musel nákladně přivážet do jinud.
Kostel nezdobily žádné chrliče a jiné ozdoby jako např. fiály. Gotické chrliče jsou pouze ve všech rozích ochozu jižní bílé věže. V kostelní věži jsou zachyceny také dva zvony, na které zvoníval zvoník.
V letech 1984 až 85 nahradil prejzovou krytinu střech měděný plech. V 90 letech XX. století byla staticky zajištěna věž i ochoz, byly opraveny věžní hodiny a převedeny na elektrický pohon, který zajišťuje i zvonění. Pomocí veřejné sbírky a dotací města byly opraveny varhany.
Na sklonku 17. století zde učil hrát na kostelní varhany svého synka Bohuslava Matěje zdejší varhaník Samuel Černohorský. Pozdější minorita P. Bohuslav Matěj Černohorský se proslavil jako věhlasný varhaník a skladatel po celé Evropě. Na skladatelovu počest se v Nymburce od roku 1991 každoročně koná Mezinárodní hudební festival - Nymburské dny B.M. Černohorského.

Upozornění: Chrám sv. Jiljí se uzamyká a jeho vnitřní prostory je možno si prohlédnout jen po bohoslužbě.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA