wz

Druhé nymburské zastavení - rande s Eliškou

Historie královského města Nymburka má své slavné postavy - rodáky, občany co zanechali městu svůj odkaz či návštěvníky, kteří město jen navštívili či zde pobyli delší čas. Zvláštní návštěvou v Nymburce byla princezna Eliška Přemyslovna, i když v tehdejší době to zase nic tak neobvyklého nebylo. Přestože Eliška ve městě pobyla jen krátkou dobu, je její jméno spjato s několika místy, která dodnes její pobyt připomínají.

 

 

S Eliškou Přemyslovnou jsem si dala rande na rohu domu mezi náměstím Přemyslovců a Kostelní ulicí. Tady, nedaleko kostela svatého Jiljí, stával středověký panský dům zvaný "U černého orla". Bytelný, nejspíš kamenný dům se stal v roce 1310 na jeden měsíc jejím domovem. Upozorněním ta tuto událost je malá destička na čelní stěně domu.
Dnes tu stojí výstavný třípodlažní "růžový" dům, jež nemůžete minout. V přízemí domu je prodejna drogerie Schlecker.

 

 

Pokud byste zde čekali přímo Elišku, ať například její reliéf či bystu nebo dokonce sochu, tak budete zklamáni jako já. Když zvednete své oči nahoru na stěnu domu v Kostelní ulici, uvidíte tan v životní velikosti ženu v rouchu - ale není to princezna Eliška, jak je uváděno pod podobnou fotografií na webových stránkách. Když se pozorně zadíváte - jistěže po přiblížení - na nápis u jejích nohou zjistíte, že to je svatá Theresa, třímající kříž, šíp a snad jablíčko....s nápisem: IN PERPETUAM UXORIS SUAE MEMORIAM ANNO DOMINI MDCCCLXXXVI.

Nechám tedy svatou Terezičku shlížet shůry do úzké středověké uličky počmárané novodobými rádoby umělci (sprejery) a polepené výtvory jiných tvořivých individuí a vydám se za princeznou Eliškou ulicemi Nymburka. Vezmu to tedy od začátku - od vody. Vracím se přes Kostelní náměstí na břeh Labe do míst, kam podle pověsti přijela osmnáctiletá Přemyslovna na svém útěku z Prahy.

Co k tomu říká Paní Historie?

Léta Páně 1306 byl v Olomouci zavražděn Eliščin bratr, mladý král Václav III., poslední mužský potomek rodu Přemyslovců. V Čechách nastal chaos bezvládí. O to, kdo bude vládnout českým zemím se hádali a bojovali čeští páni nejdříve s Rudolfem Habsburským, pak s Jindřichem Korutanským, až se pak domluvili s Jindřichem VII. Lucemburským, že si jeho syn Jan vezme za manželku přemyslovskou princeznu Elišku.

Eliška Přemyslovna byla nejmladší ze čtyř dcer krále Václava II. a jeho první manželky královny Guty (Jitky). Byla vychována v klášteře sv. Jiří, kde byla abatyší  její teta Kunhuta Přemyslovna. V roce 1306 byla Eliška jediná neprovdaná královská dcera a její strýc Jindřich Korutanský měl v úmyslu provdat ji za bezvýznamného (sobě oddaného) míšeňského šlechtice, jakéhosi Otu von Burgau -Lobdaburg. Kronikář o tomto zapsal, že hrdá a krásná Eliška měla svému strýci říci: Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem mi rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne bezpochyby jako svého zjevného nepřítele!
Kronika dále uvádí, že vzpurná Eliška byla na Pražském hradě držena svým strýcem, který bránil jejímu sňatku s Lucemburkem a byly i důvodné obavy o její život. Tak se zrodil plán na její útěk do bezpečí. Ten organizoval Jan z Vartemberka a kněz Berengarius, někdejší kaplan jejího otce krále Václava II. Na přelomu jara a léta roku 1310 Eliška přestrojena v nuzné plachetce za babku, spolu s komornými Anežkou a Cecílií, došly na Vyšehrad, kde už byla pod ochranou tamního probošta Jana Volka, svého nevlastního bratra. Ten když zařídil další potřebné věci na cestu, v doprovodu pána z Vartemberka a jeho družiny se vydala Eliška końmo ke královskému městu Nymburku, kterému vládl pan Jindřich z Lipé.
Město Nymburk nebylo vybráno náhodou. Především to bylo město v držení přítele a důkladně opevněné hradbami a vodními příkopy. Jeho obyvatelstvo bylo princezně také příznivě nakloněno, neboť bylo původem z německy mluvících zemí a to především z Nizozemí, Vlámska a i Lucemburska.

 

 

Zbraslavský opat Petr Žitavský ve své kronice píše, že průvod dorazil k brodu přes řeku Labe u hradeb Nymburka v noci 29. května. Znavená princezna Eliška, cítíc se již v bezpečí, přikázala zastavit a nechala se převést na rybářské loďce pod hradby, kde se uchýlila k odpočinku do malého rybářského domku, který tu před hradební fortnou stál. Následně pak až do 29. června pobývala Eliška ve městě pod ochranou všeho obyvatelstva.
Mezitím nespokojenost české šlechty v čele s Jindřichem z Lipé přerostla ve vzpouru proti Korutancům a král Jindřich i s celým dvorem musel z Prahy utéci.

 

 

Eliška v doprovodu šlechticů se s velkou slávou vrací 29. června z Nymburka do Prahy, neboť společný sněm zástupců duchovenstva, šlechty i měšťanstva v Praze v té době už rozhodl o jejích dědických právech na českou korunu. Opat zbraslavského kláštera Konrád spolu se sedleckým opatem Heidenreichem zatím dojednali poslední přípravy k jejímu sňatku. V červenci se jednání říšského sněmu zúčastnilo české poselstvo v čele s Janem z Vartemberka a Bohuslavem z Boru. Římsko-německý král vyslovil souhlas se sňatkem svého syna Jana s Eliškou Přemyslovnou a současně zbavil Jindřicha Korutanského českého trůnu.
V srpnu už jede Eliška do falckého města Špýru (Speyer), kde se 1. září koná svatba. V roce 1311 Eliška s Janem přijíždějí do Prahy a 7. února je slavná jejich korunovace.Král Jindřich Korutanský je nucen opustit Čechy a vlády se ujímá nový český král Jan Lucemburský.

 

 

Stojím před malým domkem s nápisem Stará rybárna a dívám se na klidný tok Labe, kde dnes plují labutě a kachny. Tak v těchto místech vstoupila Eliška do města. Dodnes je zde poblíž rybárny v hradbě zachována malá branka. Je od ní krásný výhled na labskou zátoku zvanou Přístav.
Pulkavova kronika cituje Eliščina slova, kterými připomněla nymburským občanům, jak se o město zasloužil její otec: Dokud žil jasný kdysi Václav, král český, můj otec, vystavěl zde z venkovského místa a městečka město a opevnil vás hradbami.
Sama mu asi byla v tu chvíli velice vděčna, že nechal město tak bytelně opevnit, že z něj učinil pevnost, která každému odolala.

 

 

A Nymburští jsou dodnes hrdi, že jejich město ochránilo svou budoucí královnu. V roce 1910 u příležitosti 600. výročí této události, vznikl na secesním domě čp. 252 na rohu Palackého a Komenského třídy monumentální reliéf  "Příjezd Elišky Přemyslovny do města Nymburka".

 

 

Reliéf představuje Elišku (jež přestrojena jest po prostu za neurozenou pannu), družinu rytířů pána z Vartemberka, vidíme i dvě služky jež ji doprovází, a u nohou jejích kořícího se pana purkmistra.
Cedule pod reliéfem nás informuje o tom, co vidíme: Eliška Přemyslovna utíká se do ochrany měšťanů královského města Nymburka 28. května 1310. Autorem tohoto výjimečného a krásného reliéfu je akademický sochař Karel Novák z Prahy - Vyšehradu.
Bohužel, dům je dosti zanedbaný a samotný reliéf je v žalostném stavu, kdy se po částech rozpadá...

Páni radní nymburští -  udělejte s tím něco! Až vám reliéf spadne na chodník, tak čím se bude město chlubit? Vaše radnice na náměstí se skví v celé kráse, ale nad tímto domem s tak významnou památkou by člověk zaplakal...

 

 

Další milé setkání s Eliškou mne překvapí o kousek dál u vchodu do Základní umělecké školy B. M. Černohorského. Ve vitríně tu na mne hledí hned dvě Elišky a dva Janové - v podobě, jak si je představují šikovné nymburské děti.

 

 

I na těchto výkresech se Eliška ani Jan neusmívají. Jako by i ty děti věděli, že nemají proč. Manželství Elišky Přemyslovny (1292 - 1330) s Janem Lucemburským - s výjimkou několika prvních společných let - bylo nešťastné.
Dne 16. května 1316 byla královská rodina obdařena synem a dáno mu jméno Václav. Zanedlouho Jan předal vládu Elišce a sám se vydal do Němec. Ale Jindřich z Lipé se svými přáteli se vzbouřil proti královně a ta musela s dětmi svými prchnout na hrad Loket. Čeští páni zklamali se v Janovi, když ten upřednostňoval pány německé, kteří rozbroje dmýchali mezi králem a královnou a ji všelijak špinili a hanili. Jan s nimi hýřil a rozhazoval statky a jmění královské a Eliška tomu vší mocí bránila, až byla Janem uvězněna na hradě Mělníku. Neustále mezi nimi docházelo k dalším vážným konfliktům, až jejich vztah skončil na bodu mrazu a jak se říká, šli si po krku.
Elišce bylo nejspíš dáno osudem stále někam prchat. Přestože domácí válka byla v roce 1319 ukončena smírem a i král s královnou se smířili, musela v létě roku 1322 Eliška z Prahy utéci před vlastním manželem, který nejprve nechal mučit jejího nevlastního bratra Jana Volka a pak se sháněl po ní. Nemajíc v Čechách již žádné zastání a oporu, neboť její ochránce statečný pán Vilém Zajíc z Valdeka zemřel, musela těhotná Eliška hledat ochranu u svého zetě a dcery Markéty v Bavorsku. Tady roce1323 porodí dvojčata Annu a Elišku. Ale Jan chce mít manželku v Praze, a tak jí zastavuje vyplácení apanáže a tím ji donutí k návratu. V dalších letech se odcizení obou prohlubuje a vedle svého muže jako královna se ukazovala jen výjimečně.
Eliška nakonec žije hlavně z podpory příbuzných, protože králi Janovi už nepatří v českém království nic, vše je zastaveno, korunovační klenoty i Pražský hrad - ten však shořel a zbyly z něj sutiny.
A tak matka Karla IV. dožila svůj tragický život v domě na Vyšehradě u svého bratra probošta Jana Volka. Tady v osmatřiceti letech zemřela na tuberkulózu jsouc od manžela svého úplně opuštěna. Pohřbena byla 1. října 1330 v
klášteře zbraslavském, vedle svého otce, českého krále Václava II.
Tři roky po její smrti přijíždí do českých zemí co by markrabě moravský její nejstarší syn Václav, jehož Francouzi zvali jménem Karel.

Pověst o Eliščině útěku do Bavor zpracoval Václav Beneš Třebízský ve své povídce Královka

Jako strom roste a mohutní a jeho košatá koruna se rozšiřuje, tak i slavný rod Přemysla Oráče, jehož potomci po staletí vládli české zemi, vzrostl a zmohutněl. Ale jako strom hyne bouřemi a vichřice z jeho koruny rve větev po větvi, tak i přemyslovský rod scházel v bouřích věků. Větev po větvi opadávala, až poslední padla zákeřnou rukou v Olomouci na Moravě, kde roku tisícího třístého šestého zavražděn byl poslední Přemyslovec, král Václav třetí. Zbyly pak na pni královského kmene jen útlounké halouzky, siroty - dcerky, z nichž Eliška pojala za manžela Jana Lucemburského. Tak byl uveden na osiřelý trůn český cizí rod.
Král Jan málo dbal na země české. Tak málo, že ji chtěl vyměnit za zemi porýnskou. O české království se nestaral, potuloval se světem s cizinci jako dobrodruh, nevyhýbaje se bojům ani půtkám. Z pokladů země bral bez přestání, až byla ubožejší než žebračka. Ba ani vlastní manželky Elišky neměl v lásce.
Když už nebylo odkud a z čeho bráti, poručil král Jan předním pánům českým, aby mu vydali sedmero zlatých klíčů od klenotní síně české, v níž chována i staroslavná koruna královská a jiné znamenité poklady. I sešli se páni, strážcové klíčů, k poradě a uradili se, že králi-cizozemci klíče nevydají. Jedině královně Elišce a tak také učinili. Když se to dozvěděl Jan klíče od ní mámil, soužil jí a trápil i o život usiloval. Eliška, nejsouc již ve vlasti bezpečna životem, prchla na radu svých oddaných přátel do Bavor. Několik málo českých pánů ji provázelo na této krušné cestě, vezouce s sebou i sedm zlatých klíčů.

Eliška prchala z Prahy směrem k městu Slanému. V hustých lesích cestou spočinula u studánky, z níž se chtěla napít. Když se nad ni naklonila, zjevil se pojednou nad ní bělovlasý kmet velebné tváře a takto ji pravil: "Nelekej se mne, šlechetná paní, čekám tu na tebe již mnoho let. Každým rokem čtyřikráte sem přicházím a táži se lidu ve vůkolí, zda-li tudy ještě neutíkala královna se sedmi zlatými klíči od korunovačních klenotů králů českých".
"Ty mne, stařečku, znáš a víš kam utíkám? I o sedmi zlatých klíčích že víš?"
"Znám tě, dobrá královno, a vím, kam prcháš a s čím. Ale jistě bys jim neunikla, neboť jsou ti v patách - klíče by ti vzali a tebe uvěznili. A proto tu čekám, abych uchránil zlatých klíčů a s nimi českou korunu. Nešťastná královno, nemeškej a prchej odtud, neboť věz, že se ve tvých stopách žene silné vojsko krále Jana. Mají rozkaz, aby tě zajali a přinesli svému pánu sedmero klíčů, nedáš-li jich po dobrém, snad tě i zabijí."
Eliška se polekala: "Ale což stihnou-li nás přece? Je nás hrstka a neubráníme se přesile, neubráníme ani sedmero zlatých klíčů. Poraď, dobrý starče, co mám učiniti!"
"Vnoř královno klíče do této studánky! Nikdo jich tu nikdy nenajde, neboť budu nad nimi bdíti. Do Bavor jich nenos, protože se nesluší, aby klíče od české koruny byly ukrývány před vlastním králem v cizí zemi. Vrátíš-li se kdy zase do své země, zastav se tu a já ti klíče opět vydám."
Eliška učinila, jak jí stařec poradil. Klíče zapadly do hlubin a kmet v té chvíli zmizel stejně záhadně, jako se objevil. Ale vtom už se z dálky pronásledovatelé se blížili. Eliška i její průvodci vsedli na koně a podařilo se jim šťastně uniknouti královým pochopům.

Tři roky přešly, nastával čtvrtý a Eliška dosud dlela v zemi Bavorské. Tu k ní došly zprávy, že král se umoudřil, že už neukládá o její život a že už nežádá zlatých klíčů královské pokladnice. Eliška se rozhodla, že se vrátí do vlasti. Cestou slánskými lesy zastavila se u studánky, v níž ukryla klíče. Sotva se sklonila nad čirou vodou, rozzářily se hlubiny slunečním jasem a sedm zlatých klíčů vyplulo na hladinu a z bělavých vln se vynořil bělovlasý stařeček: "Vítám tě, vznešená královno, do vlasti slavných tvých otců! Dobře jsi udělala, že jsi mne uposlechla. Radím ti opět. Do Prahy nejezdi, ale zamiř odtud na Mělník a zlatých klíčů nedávej nikomu, ale uschovej je svému synáčkovi, kterého ti odvezli do Francouz. Neshledáš-li se s ním, přijdu si na konec tvého života pro ně a zachovám mu je, co tvůj odkaz. Budeť tvůj synáček Čechům dobrým otcem, jako ty jsi byla všemu lidu věrnou matkou."
Královna Eliška poslechla rady tajemného zachránce a ubírala se s věrnou družinou na hrad Mělník.
A studánka? Té se od té doby říká Královka a v tichém březovém hájku se nad ní klene malebná bílá kaplička.

 

 

Studánku Královku najdete v okrese Kladno, severně od obce Líský. Dnes se u ní konají romantické svatební obřady. V době královny Elišky Přemyslovny tu opravdu musely být hluboké lesní hvozdy, protože první písemná zmínka o vesničce Líský pochází až z roku 1616.

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA