wz

Náměstí Mikoláše Alše

Zcela náhodou jsem se o Velikonocích dostala v sobotním poklidném odpoledni na náměstí jihočeského městečka. Možná by bylo zcela neznámé, avšak má proslulého rodáka – mistra Mikoláše Alše. Ano, jedná se o Mirotice.

Ačkoliv máme první písemné zmínky o Miroticích až z roku 1254, v údolí při řece Lomnici žili lidé odpradávna, snad již ve 12. století tu byla ves. Její poloha ale byla 400 metrů západním směrem od současných Mirotic. Jmenovala se Stará Ves nebo také Ve Staré Vsi a existovala nejspíš ještě i v roce 1291 (za panování krále Václava II.) současně s nově založenou vsí Miroticemi.
(Při vykopávkách byly nalezeny kromě jiného úlomky amforových nádob, což by svědčilo o osídlení těchto míst už mnohem dříve Kelty.)

Díky své poloze při Královské zemské stezce Mirotice vzkvétaly. Byly městem královským, těšily se přízni panovníka a kostel svatého Jiljí byl rozsáhlým duchovním centrem oblasti. Snad právě proto vznikaly domy nejdříve okolo kostela, další stavby byly podél důležité komunikace která tudy vedla nejspíše brodem přes řeku. Také na břehu Lomnice přibývala další a další stavení.

Až husitské války - jak jinak - zcela ochromily život města, které se pak těžce vzpamatovávalo. Královská komora roku 1436 zastavila Mirotice panu Zdeňku Tluksovi z Buřenic a potom roku 1476 bratřím Lvu a Protivovi z Rožmitála. Na žádost pana Lva udělil král Vladislav Jagellonský roku 1499 městu královské privilegium konání dvou osmidenních výročních trhů.
Po rozpadu rožmitálského panství roku 1543 připadly Mirotice ke královskému panství zvíkovskému. Pány Zvíkova byl od roku 1473 rod Švamberků.
Přestože Švamberkové projevovali městu svoji přízeň usilovali Mirotičtí o bývalou samostatnost. Jejich úsilí a nezávislé samosprávní postavení řízení obecních záležitostí bylo korunováno roku 1562 výstavbou vlastní radnice.

Roku 1569 udělil Hendrych starší pán ze Švamberka městu privilegium práva užívat městský pivovar (vařit červená i bílá piva), hospodařit v obecním lese a řece Lomnici, svobodně obchodovat a nakládat se svým majetkem, založit si vlastní městskou kontraktní knihu vedenou písařem, užívat městský znak (přemyslovskou orlici), městské váhy, provozovat obecní cihelny a vybírat daně z masných krámů a pekáren. Přestože v roce 1575 při velkém požáru shořelo padesát domů, dokázalo se město znova postavit na nohy. Hospodářská situace i majetnost měšťanů byla začátkem 17. století tak dobrá, že si  Mirotičtí mohli dovolit vykoupit se za 10.000 kop grošů míšeňských ze zvíkovského poddanství. Avšak následkem ničivého drancování Čech pasovským vojskem roku 1611 bylo město tak poničeno, že nebylo schopno ze své kasy zvíkovskému pánu doplatit zbývající obnos. Proto se museli Mirotičtí zadlužit a znovu se zaprodat, tentokrát do poddanství rytíře Jana Jiřího nejstaršího Hořčice z Prostého na Bratronicích, Poli a Bezděkově. To byl vynikající hospodář a proto začal v Miroticích budovat panský dvůr - velkostatek. Vykoupil v Písecké ulici dva domy Kuchyňkovské, dům Bobečkovský a dům Zikmunda Soukupa, z nichž přestavbou a novou výstavbou vznikl uzavřený areál panského dvora s obytnými a hospodářskými budovami.

V dalších letech po celé zemi zuřila třicetiletá válka. Mirotice, ležící na hlavním tahu vojsk byly drancovány, vypalovány, převážná většina velkých domů včetně pivovaru byla v troskách. Ke konci války žilo v Miroticích jen dvacet usedlých rodin.
V roce 1672 byly Mirotice připojeny k cerhenickému statku. Ten spolu s Miroticemi kupují v roce 1688 premonstráti z kláštera ve Schläglu (Drkolné v Horním Rakousku). Za premonstrátů se mirotické hospodářství opět staví na nohy a začíná prosperovat.

Koncem 18. století se město rozrůstá o nové domy. Kostel sv. Jiljí, který byl koncem 17. století premonstráty barokně přestavěn, je ve druhé polovině 19. století novorománsky upraven. Slušné výnosy obecního pivovaru, cihelny a obecního lesa, prosperující řemeslné živnosti i únosné plnění malých poddanských povinností zajišťovaly obyvatelům dobrou životní úroveň a blahobyt. Z živého provozu na císařské silnici těžily vydatně řemeslné živnosti a četné formanské hostince, i čile se rozvíjející obchod, který byl v rukou početné skupiny židovského obyvatelstva.
Roku 1811 vypukl v mirotickém Prostředním mlýně zhoubný požár, který zničil celou severní stranu náměstí.

Majiteli mirotického velkostatku se v roce 1925 stávají Bohumil a Libuše Linhartovi, od nich ho v roce 1932 kupují  manželé Říhovi. V roce 1952 byl velkostatek vyvlastněn a hospodaří zde JZD a další zemědělský podnik. Toto hospodaření je dodnes na budovách vidět....

Za II. světové války došlo ve městě 29. dubna 1945 k bojům mezi německými ustupujícími vojáky a americkými stíhačkami. Při bombardování německého konvoje a vzájemném ostřelování bylo zničeno několik budov, po druhém náletu vyhořelo 27 domů a dalších 30 bylo tak vážně poškozeno, že musely být zbořeny. Poničeny byly i původní radnice a škola. Přímým zásahem bomby byla zcela zničena takzvaná Alšovna - statek, patřící do poloviny 19. století rodu Alšů.

Mikoláš Aleš
Tím se dostávám k nejslavnějšímu zdejšímu rodáku. Rod Alšů patřil mezi vážené příslušníky měšťanského stavu. Od roku 1742 se v městské správě začínají  objevovat předkové malíře Mikoláše Alše jako purkmistři, rychtáři a členové městské rady. Výše jmenovanou Alšovnu musel opustit až František Aleš, a to z finančních důvodů.

 

 

Mikoláš Aleš se narodil roku 1852 jako třetí syn v prosté chalupě v Rybářské ulici poblíž slepého ramene řeky Lomnice. Jeho otec František Aleš byl mirotickým písařem, matka Veronika rozená Famfulová byla prostá žena z lidu. Chtěje dětem dopřát dobrého vzdělání a nemaje v Miroticích jako písař potřebné výdělky, prodal František chalupu a v lednu 1856 se celá rodina stěhuje do Písku. Tady dlouho nezůstává a ještě koncem roku odjíždějí do Prahy. Ale ani zde se jim nedaří a tak se v únoru 1858 vracejí zpět do Mirotic. Mikolášovi bratři studují v Písku a on doprovází otce na jeho pracovních pochůzkách do okolí Mirotic. Často chodívají na samotu zvanou Buda. Tam se Mikoláš seznamuje s Marinou Kailovou, svou budoucí ženou. Marina byla sirotek, kterého se ujal dědeček Alois Baťka a babička Marie.
Od roku 1862 Mikoláš žije a studuje spolu s bratry v Písku. V roce 1865 umírá na souchotiny bratr František, za dva roky tragicky zemřel i bratr Jan. Mikuláš dál studuje na gymnáziu, mezitím se učí u mistra malířského. Po smrti maminky na podzim 1869 odjíždí do Prahy a studuje na akademii umění. Žije v bídě a přivydělává si vyučováním kreslení.
Roku 1874 přijíždí na prázdniny k otci do Miroticích a často navštěvuje svého přítele Viléma Kaila v budském dvoře. Tam přeskočí jiskra mezi ním a Marinou. Od té doby ji Mikoláš vyhledává ať je kdekoli a celá ta léta si dopisují.
Otec, jež se podruhé oženil, postonává a umírá. Mikoláš je ve svých 22 letech úplně sám. Odjíždí do Prahy a napodzim 1875 nastupuje vojenskou službu. V únoru 1879 žádá o ruku Mariny jejího strýce Jana Baťku a 29. dubna mají svatbu v mirotickém kostele sv. Jiljí. Novomanželé odjíždějí do Prahy a od té doby již Aleš Mirotice nenavštívil, jen je z paměti kreslí...
Naposledy do Mirotic zavítal v roce 1912, jako by se přijel rozloučit. Za rok na to, v noci z 9. na 10. července 1913 v Praze umírá.

A teď dokolečka do kopečka po náměstí Mikuláše Alše.

 

 

Připomínek na Mistra je na náměstí několik. Předně je to dominanta náměstí – socha v nadživotní velikosti od Antonína Lhotáka z roku 1955 stojící v horní části náměstí, několik kroků od malebné hospůdky nesoucí jméno slavného rodáka - U Alše.

 

 

Za pomníkem zve ukazatel k Rybárně, v níž bývala Alšova rodná chalupa. Ta byla zcela zničena při velkém požáru, takže na jejím místě byla postavena nejprve napodobenina a ta upravena do současné podoby. Novodobý Alšův dům čp.119 je Památníkem Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého.

 

 

Na náměstí nalezneme několik směrovek, turistických značení a popisů významných míst Mirotic a okolí. Z obce vychází vlastivědná naučná stezka Krajem Mikoláše Alše (cca 19 km), začínající v Miroticích a končící v Čimelicích. Z města vede také několik turistických tras do okolních lesů a na vrcholky okolních kopců. Západním směrem můžeme z města dojít po Alšově cestě až k rybníku Labuť (dříve zvaný Střížovický, založen roku 1492).

 

 

Podívejme se na další zajímavosti náměstí. Rozhlédneme-li se od Alšova pomníku, tak napravo za ním v řadové zástavbě je nepřehlédnutelná budova s věžičkou a zlatou korouhvičkou orlice - to je Stará radnice. Dnes v ní jsou obchody a bytové jednotky. Linie barevných řadových jednopatrových domů je za modrým domem přerušena úzkou uličkou pro pěší, která propojuje náměstí s prostorem před kostelem sv. Jiljí.
Nová radnice stojí čelem do parčíku a je k poznání velice snadno, neboť má také věžičku s hodinami a korouhvičkou.

 

 

Na náměstí si nelze nepovšimnout starobyle vypadajícího vjezdu do hostince U Baťků. Ikdyž o této budově nic z její historie nevím, docela dobře si v těchto místech umím představit zájezdní formanský hostinec. Dnes tu místo formanských vozů a řehtání koňských potahů odpočívá čtyřkolé žluté vozítko, rozvážející velice chutnou záležitost - Prácheňský knedlík!
Přeci jen mi vrtá hlavou, že hostinec u Baťků nějak souvisí s osobou pana Baťky - dědečkem Mariny Alšové? Nejspíše ano, protože Baťkové byli obchodníci v Březnici. Od roku 1835 byli bratři Jan a Alois nájemci budského dvora, kde provozovali vinopalnu, ovčín a cihelnu. Alois Batěk navíc prováděl stavby silnic a veřejných budov v kraji - v Miroticích vystavěl novou radnici a školu. V roce 1843 nechal v budském dvoře postavit malý pivovar a je tedy možné, že v tomto hostinci na mirotickém náměstí se čepovalo Baťkovo pivo. Samozřejmě, že toto je jen moje dedukce...
Každopádně je však jméno Josef Batěk spojeno s původními mirotickými pivovary. V letech 1569 až 1654 a pak 1689 až 1932 ve městě existoval Měšťanský pivovar. Pak zde byl druhý pivovar Baťkův, který samostatně fungoval od roku 1894 do 1933, kdy Josef Batěk oba pivovary sloučil v jeden a to pod názvem Baťkův. Dnes můžeme z bývalého pivovaru zahlédnout přes plot jen stavení s typickým komínem...

 

 

Pojďme ale dál. Pár metrů pod náměstím, při silnici směrem do Písku, stojí zelený dům, zvenčí nijak zajímavý. V přízemí je kadeřnický salon s moderními dveřmi a výlohami z bílého plastu. Ale vstoupíte-li dovnitř a pominete-li moderní zařízení salonu, ihned na vás dýchne genius loci místa. Klenutý strop sám napovídá, že zde mohla být kdysi hospoda. A co na to paní historie? Dům čp. 48 jmenovaný jako dům Božinovský - Panský koupil roku 1557 urozený pan Vrábský z Vrábí. K roku 1613 je majitelkou domu Kateřina Běšínová. V dalších letech připadl dům cerhenickému dvoru a byl upraven na vrchnostenskou hospodu s právem celovárečným.

 

 

Jen pár kroků od bývalé panské hospody mne upoutal štít další historické budovy. A nejen štít, ale i dnes již nefunkční sluneční hodiny. Je to vrchnostenský dům čp. 45, poprvé písemně doložen v roce 1576 a nazýván domem Straufovským. (Straufové byli známým rybnikářským rodem.) Od vrchnosti jej zakoupil Jan Matouš Pavlík a mezi následujícími majiteli byl také mirotický městský sládek Jakub Praun.
V roce 1962 byl dům znárodněn. V současné době je tento tzv. rytířský dům nemovitou kulturní památkou jejímž vlastníkem je město. Myslím, že by si dům zasloužil více pozornosti pánů radních, protože zbytečné "ozdoby" zastaralého rozvodu elektrického vedení jsou domu jen na škodu a svědčí o letité zanedbanosti.

 

 

Mezi bývalou vrchnostenskou hospodou a rytířským domem je další historický skvost. Tento žlutý dům čp. 46, zvaný Jankovský, Mastíkovský nebo také Bláhovský je písemně zmiňován již v roce 1610, kdy jej od svých bratrů odkoupil Martin Jankovic. V současné době je pěkně upravený a je radost na něj pohledět.

 

 

Na náměstí i v jeho okolí by se našlo daleko více dalších zajímavostí, neboť tady potkáváte paní Historii na každém kroku. Ale slunce pálí a tak je načase vyhledat stín a nechat odpočinout rozpálený foťáček. V každém případě tato miniprohlídka centra Mirotic stála za to.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA