wz

Chrám Svatého Mikuláše na Malé Straně

V paměti ještě máme prosincový svátek oblíbeného světce a jen se Nový rok překulil do letopočtu 2003, je tu výročí jednoho z nejznámějších pražských chrámů zasvěcených svatému Mikuláši.

Sv. MikulášPřed 720 lety byl tento, tehdy ještě gotický farní kostel na Malé Straně v Praze, vysvěcen. Stalo se tak 12. ledna 1283 v den, na který připadá v katolickém kalendáři svátek Křest Páně a kterým končí vánoční doba v rámci církevního roku.

Gotický farní kostel z druhé poloviny 13. století později Jezuiti přestavěli a v 18. století i tento nahradila monumentální novostavba ve stylu iluzivního baroka římského typu.

Stavbu započal roku 1702 Kryštof Dientzenhofer a následně v ní pokračoval jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Zvonice byla dokončena A. M. Luraghem roku 1755. Chrám je mistrovským dílem barokního umění dynamického směru. Dnešní stav je z roku 1792.

Ne každé město nastřádalo ve výtvarném dědictví to, co Praha. Málokterému městu dopřál osud, aby jeho nejvyšší, tisíciletým procesem dosažené hodnoty přežily.

Každé výtvarné období se vyznačuje mnoha činiteli, jimiž bylo ovlivňováno. Mezi nimi není potřeba zdůrazňovat úlohu terénu – příkladem takové neopakovatelné syntézy přírodní skalní terasy a díla lidských rukou je panoráma Pražského hradu.

Renesance dotvořila obrysovou kulisu a cestou harmonie velkolepou kompozici hradčanského panorámatu. A konečně v 18. století výstavbou chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí dostává se takzvanému podhradí – Malé Straně - po staletí postrádané rozhodující architektonické tečky a Praha je tak povýšena na jedno z nejkrásnějších měst světa.

Vzdušný a vznosný tvar kopule chrámu si zaslouženě vydobyl přívlastku “ nejkrásnější báň” na sever od Alp. Je to jeden z vrcholů evropské barokní panoramatické kopule z poloviny 18.století, postavené více než tři století po slavné Brunelleschiho kopuli S.Maria del Fiore ve Florencii.

Dá se říci, že Parléřova část sv. Víta a kopule sv. Mikuláše jsou v optické a panoramatické vazbě. Jestliže se Petru Parléři podařilo obrysem vysokého choru a věže sv.Víta panoráma založit, stál Kilián Ignác Dientzenhofer před úkolem dotvořit jej s konečnou platností novou představenou kulisou. Byl patrně první i poslední, kdo byl sto vyrovnat se s problematikou úkolu, prosadit smělejší urbanistickou ideu a kompozici hluboce domyšlených optických vztahů a pak to vše mistrovsky naplnit. Musel zvážit mnoho okolností, nejen pohledovou projekci nové složky svatomikulášské kopule k Hradčanům, ale i emocionální účinnost obou protikladných staveb.

Sv. Mikuláš na Malé StraněOba hroty, báně i zvoniční věže sv. Mikuláše dosahují stejné výšky 74 metrů nad terénem Malostranského náměstí. Ne náhodou určil Kilián Ignác Dientzenhofer oběma vrcholům sv. Mikuláše nadmořskou výšku 271 metrů, takže se v levobřežním prostoru ocitají právě v polovině výšky mezi břehem Vltavy a mezi vrcholkem Svatovítské katedrály.

Vršek kopule, zelená báň není o mnoho vyšší jak 7 metrů. Hlavní plášť báně sklenul Kilián až v létě 1751, krátce před svou smrtí. Poté dostala báň prozatímní kryt. V konstrukci pláště báně opakuje Michalangelův princip srpkovité formy, což znamená, že oba pláště se scházejí nikoli u lucerny nahoře, ale v patce báně. Tato kopule byla něčím úplně novým a neměla s původně projektovanou nic společného. Původní projekt z doby Kryštofa Dientzenhofer, měl báň drobného konvenčního typu, která pro celkové hradčanské panoráma byla zcela nevýznamná.

Budova chrámu je spojena s vedle stojícím bývalým profesním domem a gymnáziem Tovaryšstva Ježíšova (Jezuiti).

Loď s průčelím postavil v letech 1704 až 1711 Kryštof Dientzenhofer, kněžiště s kopulí podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera pochází let 1737 až 1752. Věž se zvonicí pak byla upravena v letech 1751 až 1756.

Západní průčelí s plastikami církevních otců je ukázkovým příkladem iluzivního římského baroka v Praze (1710). Na průčelí se nachází znak Františka Liebštejnského hraběte z Kolowrat, člena řádu, na zvonici znak Malé Strany - jako doklad vlastnických práv k tomuto objektu.

Vnitřek hlavní lodi vystavěné Kryštofem Dientzenhoferem je na klenbě zdoben obrovitou freskou Oslavení sv. Mikuláše z roku 1760 od malíře J.L. Krackera. Restaurována byla v letech 1950 až 1962. Jedná se o největší barokní fresku v Praze.

Závěr chrámu navrhl Kilian Ignác Dientzenhofer a byl vystavěn v letech 1737 až 1752.

Nástropní freska Oslavení svaté Cecílie nad kruchtou kostela je od F.X. Balka (kolem roku 1760).

Kazatelna zdobená řezbami od Richarda a Petra Prachnerů je z roku 1765. Na pilířích pokrytých umělým mramorem jsou obrovité sochy Čtyř církevních otců od Ignáce Platera st. z roku 1769. Chrám dále zdobí vzácná socha sv. Mikuláše na hlavním oltáři, fresky, obraz sv. Kříže a cyklus obrazů Kristovy pašije.

Varhany z roku 1745/46 byly v roce 1834 upraveny a v roce 1964 rekonstruovány.

Interiérová výzdoba je dokladem vrcholně barokní monumentality, rafinovanosti a iluzívnosti s cílem zapůsobit a ohromit návštěvníka církevních událostí, vyvolat v něm pohnutí a probudit náboženský cit.

Historický pohledJiž po dvě století poutá chrám sv. Mikuláše zaslouženou pozornost nejen nás, ale i zahraničních návštěvníků Prahy a stále všechny ohromuje svou dokonalostí a nádherou.

Ani August Perret, jeden ze zakladatelů moderní architektury neskrblil slovy obdivu: ”J´ai vu á Prague l´église baroque Saint-Nicolas qui m´a ébloui...”.

Pohled na Malou Stranu z protějšího břehu Vltavy si bez dominanty chrámu již nelze představit, zrovna tak při pohledu od Hradu vévodí jeho kopule prejzovým střechám malostranských domů i paláců. A pohled na chrám z petřínské stráně skrze rozkvetlé větve stromů - ten už je skoro notoricky známý z kalendářů i z obrazů malířů.

Chrám sv. Mikuláše je stálou inspirací pro všechny umělce. Dokladem toho jsou i obrázky, které doprovázejí tento text. Dovolila jsem si použít dobových obrazů - jež jsou zveřejněny na serveru PRAGENSIA - z jednoho prostého důvodu. Totiž takové, které by lépe vystihly krásu a poetiku chrámu včetně Malé Strany jsem nikde jinde nenašla.

P.S.
Děkuji serveru Pragensia, že zveřejňuje v Historickém průvodci fotografie a obrazy Prahy tak, jak je neznáme a ani nemáme možnost poznat nikde jinde v tak uceleném souboru.

Kryštof Dientzenhofer (*1655 †1722)

První zmínka o Kryštofu Dientzenhoferovi je z roku 1681 - z doby jeho příchodu z Bavor (z Rosenheimu) do Prahy. Zde byl zaměstnán jako zednický polír u Abrahama Leutnera, od něhož po odborné stránce patrně hodně získal. Zdědil po něm zednickou ohradu a nářadí.

V době zahájení stavby kostela byl Kryštof Dientzenhofer ceněn svými vrstevníky pouze jako schopný zednický mistr – v záznamu z roku 1701 je uvedeno, že byl při velkém sporu s ostatními zednickými mistry jimi nazván “fušerem”. Spor skončil pravděpodobně pro Kryštofa Dientzenhofera kladně, neboť nařčení bylo odvoláno a on uznán za rozvážného a počestného mistra zednického.

Titul architekta a významného stavitele si vysloužil až časem díky svým stavbám a přestavbám.

Když Kryštof Dientzenhofer začíná stavbu lodi a průčelí kostela sv. Mikuláše, přestavuje v roce 1702 zároveň i svůj dům u Čertovky - zhruba do dnešní podoby.

Tento český architekt a stavitel, který pracoval na řadě profánních i církevních staveb na území celých Čech, je představitelem vrcholného baroka v české architektuře v jeho dynamické podobě. Postavil chrám Nejsvětější Trojice v Teplé včetně přestavby konventu a prelatury premonstrátského kláštera, chrám Narození sv. Jana Křtitele v Úterý, chrám sv. Kláry v Chebu, kapli sv. Máří Magdaleny na Skalce u Mníšku pod Brdy a působil také jako pevnostní stavitel v Chebu a Praze.

K jeho nejvýznačnějším stavbám v Praze patří: dostavba Lorety, Šternberský palác (Národní galerie), dům U bílé kuželky, Břevnovský klášter, bývalý klášter Voršilek u chrámu sv. Jana Nepomuckého, dům Weisbírovský, Rožmberský dům, Kaisersteinský palác, Vrtbovský palác, chrám sv. Jana Nepomuckého, chrám Nejsvětější Trojice, bazilika sv. Markéty, chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Patřily mezi ně i jeho nový, takzvaný Petržilkovský dům v Karmelitské ulici a rodinná hrobka Dientzenhoferů – oboje již neexistuje.

Rodinná hrobka Dientzenhoferů

Rodinná hrobka Dientzenhoferů byla zbudována v chrámu sv. Maří Magdaleny v Karmelitské ulici. V ní byli pochováni slavný otec i jeho slavný syn. Chrám však byl v polovině 19. století přestaven na četnická kasárna. Ještě před zrušením byl kostel odsvěcen a ostatky z hrobky měly být údajně převezeny - snad v roce 1784 - na malostranský hřbitov do Košíř.

Kilián Ignác Dientzenhofer (*1689 † 1751)

Na podzim roku 1686 se v domě čp. 2/465 v Nosticově ulici narodil Kilián Ignác Dientzenhofer, nejproslulejší architekt českého vrcholného baroka a s Petrem Parléřem největší postava stavební minulosti Prahy. Zde, v zapomenutém koutě Malé Strany u Čertovky, prožil Kilián dětství - prvních 15 let života.

Dospívající Kilián doprovázel svého otce na jeho stavby. S otcem spolupracoval a po jeho smrti převzal stavitelskou živnost pokračoval v rozvoji jeho přístupu ke stylu českého dynamického baroka.

Nedávná desetiletí zničila celou řadu jeho staveb: zmizela prelatura u chrámu sv. Mikuláše, Dientzenhoferův pavilon padl za obět při stavbě Jiráskova mostu, přední brána břevnovského kláštera byla zbourána kvůli stavbě silnice na Bílou horu, jedno křídlo jeho vily na Smíchově bylo zbouráno k uvolnění prostoru okolo kostela sv. Václava, rozšířením Karmelitské ulice ztratila Malá Strana i Petržilkovský dům, který vystavěl a kde i bydlel. A tak zbyla pouze Dientzenhoferova vila zvaná Portheimka na Smíchově a na Kampě zadní trakt severního křídla domu U Hrbků, kde bydlel jeho mladší bratr Jindřich.

Kilián byl zčásti ovlivněn vídeňskou architektonickou školou, v pozdější době pak spolupracoval se svým zetěm Anselmem Martino Luragem (významný český architekt a stavitel italského původu). K jeho zákazníkům patřila šlechta a církevní instituce. Postavil a přestavil celou řadu chrámů (mimo Prahu například sv. Václava v Broumově, sv. Apolináře v Sadské, sv. Petra a Pavla v Kostelci nad Ohří, Nanebevzetí Panny Marie v Hořicích v Podkrkonoší, …), klášterních budov (klášter Benediktinů v Broumově, klášter Voršilek v Kutné Hoře, klášter Cisterciáků v Plasích,…), domů, vil a letohrádků.

K významným stavbám v Praze patří: Loreta, klášter Voršilek u chrámu sv. Voršily, Břevnovský klášter, bývalý klášter Voršilek u chrámu sv. Jana Nepomuckého, klášter Křížovníků s červenou hvězdou u chrámu sv. Františka Serafínského, Klementinum, Dům "U zlatého jelena", palác Pachtů z Rájova, chrám sv. Vavřince, chrám sv. Tomáše Apoštola, chrám sv. Cyrila a Metoděje (bývalý chrám sv. Karla Boromejského na Zderaze), chrám sv. Jana Nepomuckého na Skalce, chrám sv. Bartoloměje, chrám sv. Jana Nepomuckého, chrám sv. Kateřiny, chrám sv. Jana Křtitele "Na prádle", chrám Panny Marie Sedmibolestné, Invalidovna, vila Amerika, vila Portheimka, palác Silva – Taroucca. V letech 1732 - 1735 provedl vrcholně barokní přestavbu chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.

Bratr Jindřich

Kiliána s bratrem Jindřichem pojilo pevné přátelství. Ten byl zdatný obchodník, pivovarník a sběratel. Oba bratři vystudovali univerzitu. Jindřich na filosofické fakultě dosáhl titulu bakaláře. Vydal několik knih s právní tématikou.

Zvoniční věž

Vrchol zvonice s velkým hodinovým ciferníkem je ve výšce asi 54 metrů nad Malostranským náměstím. Průměr ciferníku je plných 3, 2 metru. V roce 1927 postihl zvoniční věž požár. Měděné pláty po opravě nemají zdaleka tak dokonalé zfalcování a měděnka se musela vyrobit chemickou cestou...

Bývalý profesní dům

Původně na místě současného objektu stála celá řada měšťanských domů, škola a kostelík sv. Václava. Celý tento prostor, spolu s chrámem sv. Mikuláše, obdržel ve 20. letech 17. století do vlastnictví řád Tovaryšstva Ježíšova, když se o to výrazně zasloužili Albrecht z Valdštejna a tehdejší místodržitel Českého království Karel z Liechtensteina. Řád pak až do 70. let 17. století vykoupil další domy v sousedství za účelem získání velké plochy pro stavbu zcela nového sídla pro členy řádu - profesního domu. Po dlouhých a poměrně komplikovaných vyjednávání s malostranskou obcí, započala v roce 1674 stavba nového domu ve slohu raného baroka.

V letech 1737/1752 došlo k vrcholně barokní úpravě západního křídla. Jezuité vlastnili dům do roku 1773, kdy byl řád zrušen a následně v letech 1784/1789 došlo k adaptaci objektu pro administrativní účely ve slohu pozdního baroka. Tyto úpravy se týkaly především interiéru. Další, tentokrát klasicistní, úpravy (opět především v interiéru) se uskutečnily v období po roce 1823 a téměř po 100 letech byla ve dvoře (1922/1927) postavena dvorana pro Ústřední státní pokladnu.

Rozlehlý trojkřídlý dům tvoří svými křídly s chrámem sv. Mikuláše velký čtvercový dvůr. Směrem do dolní části Malostranského náměstí dosahuje výšky čtyř pater, směrem do horní části tří pater. Fasáda všech průčelí vyniká svou jednoduchostí, typická jsou pro ni jednoduchá obdélná okna, v přízemí s barokními zvlněnými mřížemi, pouze u západního průčelí - v levé části - vynikají pilastry vysokého řádu s iónskými hlavicemi a u severního průčelí se nacházejí sdružená okna. V přízemí východního průčelí je umístěn raně barokní portál z roku 1691, doplněný v osmdesátých letech 18. století sloupy a plastikami.

Místnosti v přízemí si zachovaly raně barokní klenby, rovněž tak v 1. patře, kde vyniká především bývalý refektář, zdobený ve stropních partiích štukováním a malbami (z období kolem roku 1770). Místnosti 2. patra jsou rovněž zaklenuté, ve 3. patře se však nacházejí klenby pouze v části prostor a vyniká zde především místnost bývalé knihovny s nástropní štukovou výzdobou. V celém interiéru se dochovalo velké množství barokních a rokokových dveří a vstupních portálů. Dvouramenné pilířové schodiště je barokní.

Kolowratové

Český šlechtický bohatý rod (s mnoha odnožemi), první zmínky o něm pocházejí ze 14. století. V průběhu dějin vlastnili Kolowratové mimo jiné Dobříš, Točník, Plasy, Žebrák, Krakovec, Březnici, Hradiště, Újezd, Radenín, Rychnov nad Kněžnou, Černíkovice a statky na Táborsku. V 17. století byl rod povýšen do říšského hraběcího stavu. Kolowratové se věnovali politice, byli vojáky, duchovními, podporovali umění a vědu. Mezi nejvýznamnější Kolowraty patří i František Antonín (*1778 † 1861), který byl prezidentem Královské české společnosti nauk, výrazný podporovatel založení Národního muzea, jemuž věnoval své mineralogické sbírky a knihovnu.

Věra Zahálková