wz

Na svatého Martina, drž se synku komína !

Svátek svatého Martina byl a je jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Děti i hospodáři čekali na první sníh, hospodyně pekly posvícenskou martinskou husu a martinské rohlíky nebo podkovy, zvané martiny, roháče, zahýbáky – prostě posvícení jak se patří.

 Svatomartinský den měl v Čechách bohatou tradici:

Spisovatelka Zdena Hochová o svatomartinském dni píše:

“Na sv. Martina bývalo veselo v domácnostech staročeských, selských, měšťanských i panských. Selská pranostika z roku 1710 rýmuje o slavení sv. Martina u našich předků: “Na den sv. biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce; páni, žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánů se zjednávají.” Pranostiky starodávné zmiňují se o tom, že v době okolo sv. Martina začíná sněžit; avšak ještě více o tom, že na sv. Martina vábí pečená husička k rodinnému obědu: “Svatý Martin přijíždí na bílém koni. - Na svatého Martina kouřívá se z komína. - O svatém Martině husa nejpěkněji zpívá.- Radost Martina je hus a džbán vína.”

 


Legenda o husách

Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily.

Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči.

Kdo byl tento oblíbený světec a opravdu žil?

Přestože Martin Tourský žil ve 4.století ví se o jeho životě poměrně dost. Zásluhu na tom má především jeho žák Sulpicius Severus, který sepsal jeho obsáhlý životopis. Další cenné písemné svědectví zanechala svatá Paulina z Noly a další jeho současníci.

Martin se narodil na přelomu let 316 – 317 v římském posádkovém městě Sabaria v Panonii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Jeho otec byl vyšší římský důstojník a tak i jeho syn se měl stát vojákem, což v té době zaručovalo finanční zabezpečení a úctu až do konce života. Když byl hochem jeho otce přeložili do Pavie v severní Itálii.Zde Martin studoval a pomýšlel i na vysokoškolské studium. Avšak v jeho patnácti letech otec rozhodl a přinutil ho stát se vojákem.

V době Martinova narození bylo ji 3 roky povoleno křesťanské vyznání. Jeho rodiče však byli pohané a hlavně otec uctíval staré římské tradice. Jako vojáka jej přeložili do Amiens v severní Galii (Francii). Tam se mu stala příhoda, jež jej od té doby symbolizuje.

Za temné zimní noci projížděl Martin městem a kontroloval vojenské hlídky. Na ulici uviděl polonahého žebráka, který jej poprosil o almužnu. Ale Martin peníze neměl a tak chtěl alespoň ubožáka ochránit před zimou. Mečem tedy přeťal svůj vojenský plášť na polovici a jednu daroval žebrákovi. Následující noci se Martinovi zjevil ve snu Kristus s polovicí jeho pláště… A tak na Velkou noc roku 339 (to mu bylo asi 22 či 23 let) přijal křest a chtěl svůj život zasvětit službě Bohu. Ale jako člen císařské gardy nemohl jen tak opustit vojsko. Musel ještě odsloužit asi 15 let než dosáhl důstojnické hodnosti.

V roce 354 se zúčastnil vojenského tažení proti německým Alemanům. Bylo zvykem, že před útokem dostali vojáci zvláštní částku peněz. Martin tuto prémii nepřijal a oznámil svému veliteli, že chce vojsko navždy opustit, neboť jak sám řekl: jako vojáku Kristovu mu není dovoleno bojovat zbraní. Velitel jej prohlásil za zrádce a zbabělce. Martin se však nabídl, že půjde proti nepříteli před vojskem jen s křížem. Stalo se a k boji vůbec nedošlo, naopak přijeli němečtí poslové s nabídkou míru. Všichni v tom viděli zázrak a tak byl Martin už bez průtahů propuštěn z vojska.

Odešel tedy do Poitiers v západní Galii. V té době tam byl biskupem svatý Hilar, o kterém Martin už kdysi slyšel vyprávět. Biskup ho vřele přijal a chtěl vysvětit na diakona, což Martin odmítl. Hilar jej tedy ustanovil za exorcistu, což byl nižší stupeň duchovní služby, kde se mohl hlouběji vzdělávat v církevní službě a vědě.

Jedné noci měl Martin opět sen, který viděl jako Boží pokyn – měl získat pro křesťanství své již velmi staré rodiče. Odešel tedy do Panonie, ale podařilo se mu přesvědčit pouze matku. Zde se nepohodl s místními církevními bludaři a tak odešel do Milána, kde ho zastihla zpráva, že biskup Hilar z Poitiers je ve vyhnanství v daleké Frygii. Zůstal tedy v Miláně a na okraji města žil jako poustevník do té doby, než jej biskup Auxentius vyhnal. Martin odešel do Ligurie, kde žil s přítelem-knězem na ostrově Gallinaria jako poustevník.

Začátkem roku 360 se dozvěděl, že biskup Hilar se vrací z vyhnanství a tak se rychle vypravil do Říma. Zde ho již nezastihl a tak spěchal do Poitiers. Hilar jej vysvětil za diakona a později pravděpodobně i na kněze. Martin však nezůstal ve městě, ale žil v jeho okolí opět jako poustevník. Stal se velmi známým a tak se k němu zanedlouho připojilo více společníků a důsledkem toho bylo založení kláštera Liguge (což je dnes nejstarší známý klášter v západní Evropě).

V té době se začaly při Martinových modlitbách dít zázraky a pověsti o tom se rychle rozšířily. Když v roce 371 v městě Tours zemřel biskup Libor, místní duchovní se na Martina obrátili s žádostí, aby převzal post biskupa. Martin se jejich přání vzpouzel (dokonce se prý ukryl v husinci mezi husy…), ale byl udolán slovy i činy a nakonec (asi 4.července) slavnostně vysvěcen za biskupa v Tours.

Zvláštností Martinova biskupského působení bylo, že kromě svých obvyklých povinností chodil jako misionář za venkovským obyvatelstvem. Nedaleko Tours, v Marmoutier, založil středisko na výchovu duchovenstva, kde se klerici připravovali na misionářské působení mezi lidem.

Tato apoštolská činnost Martina zasáhla velkou část Galie. Zaváděl do života novinky, jež měly pro křesťanství a jeho rozvoj velký význam. Bylo to například zakládání venkovských farností a zvyk tyto diecéze navštěvovat. Martin každý rok navštívil všechny farnosti biskupstva. Cestoval na oslíkovi, lodí nebo pěšky. Ve farnostech přebýval a spával v sakristii v kostele. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků. Během svých cest po venkově, kde se dalo zakládal malé venkovské kláštery, které se staly středisky křesťanského života na venkově. Tento druh malých asketických komunit se pak rozšířil po francouzském venkově především ve 4. a 5. století.

Životopisci připisují Martinovi zázraky, kterými uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a dokonce i křísil mrtvé…Zastával se nespravedlivě vězněných a odsouzených lidí a ve jménu lidskosti a křesťanské spravedlnosti se odvážil jít intervenovat k císaři Valentianovi i Maximovi.

Skutečností je, že nebránil násilnému boření pohanských oltářů, ale spolu s papežem sv.Siriciem a sv.Ambrožem se postavil proti rozsudkům smrti za údajné čarodějnictví. Ve vyšším věku se setkal s mnoha protivenstvími, jedním z jeho kritiků byl sv. Brikcius.

Martin, biskup Tourský, se dožil požehnaných 80 let. Zemřel 8.listopadu roku 397 při pastorizační návštěvě na venkovské farnosti v Candes a tak jeho tělo převezli po řece Loire do Tours. Zde byl 11. listopadu, za velké slávy - v čele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen - a velkého množství lidu, na hřbitově za městem pochován do jednoduchého hrobu mezi ostatní věřící tak, jak si to sám přál. Později byla nad jeho hrobem postavena a jemu zasvěcena bazilika.

Svatý Martin Tourský patří mezi světce, jejichž památka se rozšířila po celém světě, neboť vykonal mnoho nejen jako doručitel osvícení, ale pro křesťanskou kulturu znamená jednu z největších postav středověké misie.

Patří mezi první vyznavače (ne mučedníky), které církev označila za svaté, jimž patří i liturgická úcta. Tato úcta se například ve Francii rozšířila tak, že vzniklo více jak 3600 kostelů a klášterů zasvěcených svatému Martinovi. Velké úcty se dočkal v Itálii, Německu, Rakousku, v Česku i Slovensku.

Kromě toho, že mu je zasvěceno několik tisíc kostelů a klášterů, jmenují se podle něj města, hrady, ostrovy (např. v karibské oblasti ) a další lokality (např. alpská vesnice u Salzburgu). Na Slovensku je to především dóm sv.Martina v Bratislavě a katedrála sv.Martina ve Spišské Kapitule.

V Praze máme chrám Svatého Martina ve zdi. Kostel byl založen v první polovině 12.století jako farní chrám vesnice Újezd sv. Martina a po zbudování hradeb Starého Města pražského se octl v jejich těsném sousedství, což mu dalo jméno. V roce 1787 byl chrám zrušen a jeho prostory sloužily postupně jako skladiště, dílna, krámy, obchody a obytný dům, aby se v letech 1905 – 1906 dočkal obnovy.

Na slavném Vyšehradě se nachází neméně slavná rotunda svatého Martina. Kostelík pochází ze druhé poloviny 11.století. Je to okrouhlá stavba s apsidou a lucernou, která byla po zřízení pevnosti v 17.století užívána jako prachárna a v 19.století jako skladiště. V roce 1878 ji nechala vyšehradská kapitula obnovit.

V křesťanské ikonografii je svatý Martin nejčastěji zobrazován jako voják, který se dělí se žebrákem o plášť, což má symbolizovat jeho dobrotu nebo jako biskup s knihou, berlou a případně s pohárem (císař mu nabídl při hostině pohár s vínem a Martin jej podal ostatním kněžím u stolu). Atributy sv. Martina jsou žebrák, plášť, pohár, malomocný, kterého podle legendy uzdravil polibkem, kůň, peníze. Jeho individuální atribut - husu - objasňuje výše uvedená legenda.

Letitými zkušenostmi lidé zjistili, že největší teplotní rozdíly nastávají právě na svátek sv. Martina a proto tento den spojili s pranostikami:

Poslední pranostika je zajímavá v tom, že upozorňuje na značnou nestabilitu trvání tohoto období s tím, od kdy je možné očekávat nástup trvalých mrazů. Je to čas výrazně chladný, pochmurný a mlhavý. Na většině míst České republiky se právě v tomto období objevuje první sněžení.

A nakonec ještě něco málo pranostik na listopadové - podzimní období:

Zdroje


 

VEZA

 Zpět k Mostu ?