wz

O mečeřížském zvonu

Obec Mečeříž leží v kopcovatém terénu pár kilometrů od Benátek nad Jizerou, vlevo od rychlostní silnice R 10 z Prahy na Mladou Boleslav. První písemná zmínka o Mečeříži pochází z roku 1046. Dnes tu žije něco přes 420 obyvatel, ale kdysi to bývalo dokonce město (neví se přesně od kdy, ale záznam o zdejším právu trhovém pochází z roku 1378). A jako správné město samozřejmě měla Mečeříž i kostel. Původní kostel Povýšení sv. Kříze je připomínán od roku 1363. Ještě v díle Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Mladoboleslavském z roku 1905 lze vidět, jak původní kostel vypadal. Měl samostatně stojící zvonici, dřevěnou s vyzděným základem., krytou šindelem. Ve zvonici bývaly dva velké zvony. Sama kostelní budova měla malou věžičku s jedním zvonkem.

 

 

Starý kostel se nedochoval. Byl sice obnoven po třicetileté válce, ale začátkem dvacátého století dosloužil a dne 20. března 1911 se začal bourat. Na jeho místě byl pak postaven kostel nový, podle plánu c.k. stavebního rady Ludvíka Lablera. Stavba nového kostela trvala dva roky a byl slavnostně vysvěcen 20. června 1913. V současné době je kostel chráněnou památkou, společně s prostorem bývalého hřbitova, hřbitovní zdi a rozvalinami původní zvonice. 

Ze dnů dostavby kostela se zachovala fotografie, na které se tehdy nechali na památku zvěčnit zedníci, kteří na stavbě pracovali.

 

 

Nový kostel byl tedy vysvěcen před sto lety a jeho podobu ukazují následující obrázky. Na první pohled je vidět, že nynější stavba je klasického uspořádání - zahrnuje i věž se zvonicí.

 

 

Kostel v Mečeříži není v dnešní době bohužel využíván pro pravidelně pořádané bohoslužby. Věřícím i zvědavým návštěvníkům se otvírá jen při slavnostních příležitostech, jako jsou církevní velké svátky nebo teď, u příležitosti výročí jeho vysvěcení. Pak lze navštívit nejen vlastní kostel, ale někdy se vyšplhat i na zvonici.

První část cesty absolvuje návštěvník po kamenném točitém schodišti, jako v nějaké hradní věži. Dále vede strmé dřevěné schodiště, naštěstí fortelné a bytelné, takže se po něm lze bez obav pustit vzhůru.

 

 

V původní dřevěné zvonici bývaly podle záznamů dva velké zvony. I ve věži nového kostela jsou vytvořena stolice pro zvony dva. Dubové stolice byly přeneseny z původní dřevěné zvonice. Bohužel, najdeme zde již jen jeden z těch původních zvonů - druhé místo pro zavěšení je prázdné.

O osudu druhého zvonu se mi nepodařilo bohužel nic zjistit. Existuje nepěkná možnost, že se stal obětí rekvisice pro válečné účely. Zvonovina byla vítaným materiálem pro rychlé rozmnožení výzbroje u dělostřelecké zbraně. Docházelo tak k paradoxnímu jevu. Zvon zvoníval a svolával lidi ke mši a ke kázáním, kde byl lidem vštěpován určitý etický kodex života. Jedním ze základů věrouky je Desatero (přikázání Božích), jehož pátým bodem je - Nezabiješ! (přesněji by prý mělo toto přikázání mít tvar Nebudeš vraždit!). Tato pravidla podle tradičního výkladu přijal Mojžíš na Sinaji přímo od Boha. A náhle je tentýž zvon, co vyzýval lidi k míru a pokojnému životu rozbit, rozlit a jeho části se staly součástí děl - tedy nástrojů pro zabíjení ve velkém. Přitom se obě strany po sobě z těch děl střílejících oháněly požehnáním zabíjet ty druhé - prý od téhož Boha ... A kněží žehnali ve jménu ... opět Božím ... jejich zbraně. A dělají to dodnes. Pak hřímají od oltáře ... Nezabiješ! Dokáže někdo tohle pochopit?

 

 

Cestou do horního podlaží věže, odkud je působivý panoramatický rozhled do kraje, si zvídavý návštěvník může prohlédnout způsob zavěšení zvonů a podívat se i na to, jak se pomocí lana zvon rozhoupe. Vše je to jednoduché, ale staletími prověřené.

 

 

Zvon nese různé nápisy a ozdobné ornamenty, jak bývá zvykem. Je to umělecké dílo, hudební nástroj, jemuž vdechl život mistr zvonař, který své práci zasvětil celý život a obvykle také přenášel své umění z generace na generaci.

Časopis litoměřické diecéze - Zdislava  - uvádí v čísle 2 z roku 2013 krásný popis zvonu:

Zvony k nám promlouvají nejen svými hlasy, které vnímáme sluchem, ale i nápisy, jimiž jsou opatřeny, a i symbolikou ve výzdobě. A často to jsou svědectví velmi podrobná a zajímavá. Dnes bych chtěl upozornit na nádherný a po této stránce velmi zajímavý zvon zavěšený ve věži farního kostela v Mečeříži nedaleko Benátek nad Jizerou v mladoboleslavském vikariátu.

Je to zvon mohutný. Spodní průměr jeho úhozového věnce činí 131,5 cm a vzhledem k profilu, v němž je odlit, by jeho hmotnost bylo možno odhadnout do rozmezí 1,5 až 2 tuny. V roce 1621 tento krásný zvon odlil mistr Václav z Mladé Boleslavi. Původně byl zavěšen v dnes již neexistující samostatné zvonici vedle kostela, po jehož přestavbě na počátku 20. století a po přístavbě věže, která je organickou součástí stavby, byl přemístěn do jejího zvonového patra. Po zvukové stránce je tento zvon velmi vydařený a co jej řadí mezi skutečné cennosti, je nebývale obsáhlý nápis na jeho korpusu. Tento nápis je vlastně příběhem, v němž je vylíčen průběh dramatických událostí roku 1620 tak, jak se projevily a odrazily v boleslavském regionu. Nápisová deska na tomto zvonu je vlastně něčím jako listem z kroniky. Proto patří zvon ve věži farního kostela v Mečeříži k mimořádně cenným zvonařským památkám litoměřické diecéze.

Naštěstí jsou nápisy na zvonu podchyceny ve výše uvedeném Soupisu památek ...  - takže si je můžeme přesně reprodukovat.

 

 

Výzdobu zvonu doplňuje reliéf sv. Jiří na koni, potírajícího draka. Dále je tu reliéf císařského orla - na počest císaře Rudolfa II. a dole po obvodu pětice medailonů.

Stačí lehce přejet bříškem prstu po okraji zvonu a ten se hned slabě rozezní. Co teprve, když se rozhoupe železné srdce zvonu. Podívejme se na jeho závěs - je upevněno na koženém řemínku v závěsu, aby se mohlo volně houpat, podle toho, jak mu velí zvoník.

 

 

Zvoník ... mám neuvěřitelné štěstí. Blíží se totiž hodina, kdy má začít slavnostní mše a do věže přichází trojice mladých lidí v černých tričkách s nápisem ZVONÍK na zádech ... To si nemohu nechat ujít. Tak čekám, až velká ručička zakryje na hodinkách dvanáctku - a již se ruce profesionálního zvoníka chápou provazu a po několika bezzvučných zhoupnutích zvon opět promlouvá k celému kraji, jak to dělá již bezmála 400 let.

 

 

Je to úžasný pocit, stát pár desítek centimetrů od bezmála dvoutunového kolosu a vnímat jeho zvuk nejen sluchem, ale i celým povrchem těla, rozechvívaným jeho duněním ... Není divu, že zvoníci používají chrániče sluchu. Člověk by řekl, že na tom nic není - prostě přijde a tahá za provaz. Ale ono to není zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá. Práce se zvonem má svůj řád a přesně stanovený rytmus, jinak by se zpěv zvonu stal obyčejným mlácením kovu o kov. A že musí zvoníci také vše ve zvonici zkontrolovat, to je bez debat. Vždyť se tu, vysoko nad zemí, rozhoupává těleso o váze větší než je váha průměrného osobního automobilu ... Výška zvonu je 0,97 m a průměr v dolní části 1,30 m.

 

 

Zvuk zvonu umlká, podívejme se tedy ještě do nitra kostela, slavícího dnes své sté narozeniny. Interiér působí příjemným dojmem, umocněným ozdobou z živých květin pro dnešní slavnostní příležitost. Ozdobné motivy na zdech jsou sice trochu poškozeny zatékající vodou, ale jejich oprava prý nebude jednoduchá, neb to, co vypadá jako zlatý vzorek, také skutečně ze zlata je a obnova by stála řádově stovky tisíc Kč.

 

 

Varhany pro čerstvě postavený kostel postavil jako nový nástroj v roce 1914 Bohumil Paštika (1870 - 1942), varhanářský mistr působící v Praze-Žižkově a Staré Boleslavi. Za zhotovení varhan si tehdy účtoval 1 900 K. Nástroj je nyní po celkové opravě ve velmi dobrém stavu a pochvalují si ho všichni, kdo měli možnost si na něm zahrát.

 

 

Mše každou chvíli začne, tak se rychle podívejme na to, co zůstalo ze staré (původní) zvonice. Moc toho není - a vzhledem k tomu, že jde o chráněnou památku, chybí mi tu nějaký náznak zajištění či jiné péče.

 

 

A na rozloučenou s Mečeříží se ještě rozhlédněme do kraje z nejvyššího patra zvonice, nad prostorem pro zavěšení zvonů. Na obrázku vpravo, zhruba uprostřed na čáře obzoru, si všimněte osaměle stojícího stromu. Je to nejvyšší bod území, vrch Horka, a onen strom je památná, 300 let stará borovice.

 

 

Naše země je krásná a plná památek, kudy doslova kráčely dějiny.Jen kdyby nebyla v tak ostrém protikladu krása země s tím, co nám v poslední době předvádějí lidé, domnívající se, že jsou předurčeni jí vládnout.


Vlk Samotář

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?