wz

Mašinka pro radost ...

Na webových stránkách bylo možné číst tuto zprávu:

V sobotu 29. května 2010 vyjede z nádraží Praha – Braník na trať legendárního „Posázavského pacifiku“ parní vlak v čele s parní lokomotivou „Čtyřkolák“ z roku 1917. Vlak projede nejkrásnější trasu „Posázavského pacifiku“ do Čerčan. Železniční trať vede překrásným údolím řeky Sázavy s několika tunely a kamennými viadukty, kde mohou cestující z parního vlaku navštívit mnoho kulturních akcí a památek v Posázaví. Parní vlak odjíždí z Prahy-Braníka v 9.46 a příjezd do Postupic je plánován na 13.08 hod.

Ta zpráva mi nějak unikla, takže když jsem v sobotu na Hlavním nádraží v Praze viděl plakát na celou akci (a mířil shodou okolností tím směrem), nedočkavě jsem pak vyhlížel v Braníku, zda tam bude. Byla tam.

 

 

Dým z uhlí spolu s párou a olejem ... nezaměnitelná vůně lokomotiv. A když si člověk domyslí zvuky, které vydává kompresor, mazací lisy a nakonec sám parní stroj ... je to jako velká živá bytost s bušícím srdcem ... stroj s duší. To asi potvrdí všichni ti, kdo své životy spojily se snahou udržet tyhle krasavice při životě i v době, kdy se každý ptá tak maximálně - co za to máš? Ale ty davy lidí ve vagónech i jen tak okukující celý vlak dávají naději, že romantika spojená se železnicí ještě nevymřela ...

Náš vlak vyráží na trasu Posázavského Pacifiku ... a ten parní bude vyjíždět asi 20 minut po něm.

 

 

Posázavským Pacifikem se nazývá železniční trať z Prahy přes Vrané nad Vltavou a Čerčany do Světlé nad Sázavou. Celá měří docela dost - 157 km. Kolejovou úvratí v Čerčanech je rozdělena na dva úseky, kterým se říkává dolní a horní. V dobách svého vzniku byla tato trať důležitou dopravní tepnu v Posázaví. Území, kterým je trať vedena, bylo pro stavbu dráhy velmi nepříznivé. Bylo zde nutné vybudovat mnoho nákladných stavebních děl - vysoké náspy, hluboké skalní zářezy, opěrné zdi, tunely a nespočet vodních propustí.

V sobotu 1. května 2010 uplynulo již 110 let od zprovoznění nejkrásnějšího a zároveň stavebně nejnáročnějšího úseku Posázavského Pacifiku mezi stanicí Jílové u Prahy a odbočkou Skochovice, kde se trať dělí do větve mířící na Dobříš a na "tu naší" - na Čerčany.

Největší slávu Posázavský Pacifik pamatuje z dob První republiky, kdy nastoupila zlatá éra trampů a lidé zatoužili po přírodním životě. Pacifikem vyráželo za dobrodružstvím takové množství cestujících, že jejich požadavkům často nestačily ani vlakové soupravy o dvanácti vozech, jezdících v přepravní špičce jeden za druhým. Někteří z trampů dokonce odmítali cestovat v přeplněných vozech a seděli na střechách a náraznících železničních vozů. Ti, kteří chtěli vystoupit na zastávce v Libřici (u Davle) museli nastupovat do prostředních vozů, protože dlouhé vlakové soupravy stály na této zastávce přední a zadní částí v přilehlých tunelech. Právě v těchto dobách dostala železniční trať i své jméno „Posázavský Pacifik“.

Vlak jede poměrně pomalu ... rychlostníky mu povolují 50, někde 70, ale někde i jen 30 km/h ... ale rychlost by tu byla spíše na překážku, stále je na co se dívat. Dlouhé i krátké tunely se střídají s výhledu do údolí Sázavy a jízdou skalními zářezy. Pro milovníky staré železnice je pohlazením po duši pohled na stará mechanická návěstidla, kterých se již do dnešní doby zachovala opravdu jen hrstka.

 

 

Mezitím jsme vystoupili ve stanici Petrov u Prahy - nad ní se rýsuje vrchol Medníku, cíle našeho výletu. Z plakátu na zastávce vidím, že parní vlak má dorazit za 20 minut. Rozhoduji se počkat - to si můj fotoaparát přece nemůže nechat ujít.

A skutečně; zanedlouho sázavské údolí pžívá nezaměnitelným zvukem parní píšťaly. Pak se ozývá sílící supění parních strojů - a vlak v čele s lokomotivou 434.2186 vyráží ze zatáčky. Fíra uzavírá přívod páry do válců, stroje umlkají a mašinka ukázněně zastavuje u tabulky "konec nástupiště".

 

 

Lokomotivám řady 434 se říká odjakživa "čtyřkolák". A je zajímavé, že v dnešní době tahle označení parních lokomotiv zná snad více lidí než v dobách, kdy pára na železnici suverénně kralovala. Čtyři spřažené hnací nápravy měla a má spousta parních lokomotiv - to vyjadřuje ta čtyřka na začátku označení 434 - ale tyhle asi byly jedny z prvních, tak se jméno dostalo jim.

 

 

Ta "naše" lokomotiva pamatuje ještě stařičkého mocnáře. Do stovky let jí moc nechybí - narodila se roku 1917 ve Slaném. Dráhy mladé republiky zdědily po Rakousko-Uherských C&K státních dráhách řadu strojů. Řada 434.0 vznikla přejmenováním rakouské řady 170, celkem u nás tehdy jezdilo 368 takto přeznačených lokomotiv. Takové množství strojů mělo pro ČSD nemalý význam, ale lokomotivní řada byla již v této době dosti zastaralá a provoz lokomotiv byl již neekonomický. Proto bylo rozhodnuto lokomotivy rekonstruovat.

 

 

Rekonstrukce probíhaly ve Škodových závodech v Plzni od roku 1924. Do roku 1938 bylo modernizováno celkem 266 lokomotiv, které byly pak z řady 434.0 přeznačeny na 434.2. Cena rekonstrukce jedné lokomotivy se pohybovala kolem půl miliónu korun. Pro zajímavost - indikovaný výkon se přestavbou zvýšil z původních 810 kW až na 1010 kW. Pro srovnání - dieselová "Bardotka", která nás sem dovezla, má udávaný trvalý výkon 1103 kW - to není tak velký rozdíl, že?

Lokomotivy 434.2 jezdily až do roku 1980, kdy u nás parní trakce oficiálně skončila. Ale lokomotiva 434.2186 má jednu velkou zvláštnost. Nikdy nebyla oficiálně vyřazena z provozu. Poslední důkladnou opravu prodělala již v tomto století. Devatenáctého října 2004 byla přistavena  do ŽOS v Českých Velenicích. Devátého května následujícího roku byla po opravě poprvé zatopena a o deset dnů později dojela vlastní silou již do Prahy. Dnes bydlí ve Vršovickém depu a lze se s ní setkat poměrně často při nostalgických jízdách v okolí Prahy i jinde.

Na rovině lokomotivy řady 434.2 uvezly vlak o hmotnosti 1400 tun rychlostí 58 km/h, na stoupání 5 promile zvládaly zátěž 600 tun rychlostí 51 km/h a na stoupání 10 promile stejnou hmotnost rychlostí 30 km/h.

Ozývá se sykot páry a následuje první mohutné bafnutí výfuku z válce do komína. Fíra ovládá své řemeslo bezvadně - kola lokomotivy zabírají bez sebemenšího prokluzu. Parní krasavice s dlouhým hadem osobních vozů opouští Petrov u Prahy a míří proti proudu Sázavy. Popřejme jí ještě celou spoustu bezproblémových kilometrů a také to, aby kolem sebe měla pořád lidi, co jí budou nezištně a s láskou udržovat při životě.

 

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

JL