 |
Jako každé město na řece, i Praha záhy potřebovala most.
(V Mikulčicích
existoval dřevěný most již v 9. století a kamenný, raně gotický
most v Písku byl postaven o sto let dříve než most Karlův.)
První zmínka o dřevěném mostu přes Vltavu je z roku 935 a ten musel
Praze stačit do roku 1159. Románská doba ve 12. století jí dala most kamenný
- jeden z prvních, ne-li vůbec první kamenný most Evropy severně od Itálie.
Pražský kamenný most, zvaný Juditin, byl dokončen v roce 1159 a pojmenován po duryňské
manželce krále Vladislava II.. Jeho trasa předznamenávala už budoucí směr Karlova mostu, ale šla o něco
severněji. Juditin most sloužil románské a raně gotické Praze přibližně 170 let,
dokud jej v noci 3. února 1342 nepobořil příval rozvodněné Vltavy. Až v roce
1357 jej nahradil druhý kamenný most.
Starověk nenacházel jistotu v pomíjivém světě; hledal ji v Božím řádu, ve věčných principech, v tom, co přetrvává. Jedno z vyjádření věčnosti je podle starého pythagorejského způsobu proveditelné čísly, která existují věčně v Boží mysli. Číselný princip, tradovaný zasvěcenci po staletí uplatnil při založení nového pražského kamenného mostu i osvícený král a císař Karel IV. - by mu větší pevnost dodána byla, jak praví dobový text, která mu zaručí trvání věčné.
Stalo se tak roku 1357, dne 9. července v 5 hodin a 31 minut. Toto datum a hodina založení tvoří ojedinělou a unikátní vzestupnou a sestupnou řadu čísel: 1-3-5-7-9-7-5-3-1, navíc lichých a tudíž šťastnějších. Ten den byl významný i z hlediska astrologického; nastala totiž důležitá konjunkce Slunce se Saturnem, konstelace, při níž je nepříznivý vliv planety Saturn překonán životodárnou hvězdou sluneční soustavy. Navíc bylo v ascendentu znamení Lva – heraldického znaku Českého království. Datum založení mostu bylo tedy vybráno Karlem IV. se zřejmým cílem - mělo mu zajistit dobrý osud.
Aby mohl bezpečněji čelit povodním, byl Karlův most zbudován o nějakých 5 metrů
vyšší a také širší; 6,8 metrů šíře koruny Juditina mostu narostlo u Karlova na
šíři 9,5 metru.
Úroveň nového mostu byla zdvižena i z důvodu realizace velmi konkrétného Karlova
záměru: chtěl totiž vytvořit letní slunovratovou scénu, kterou můžeme dodnes
vidět při pohledu z brány Staroměstské mostecké věže. Slunce v té době a z
tohoto pohledu zapadá za katedrálou sv. Víta – patrona katedrály i mostu. Karel
tak oživil dávnou předkřesťanskou tradici zašifrovanou v souznění jmen Vít -
Svantovít a také v Karlově rodovém jméně Lucemburk (Luxembourg) – tedy světlo a
hrad – hrad světla ve hře světla.
V době Karla IV. platil ještě starý juliánský kalendář, podle něhož nastával
letní slunovrat mezi 13. - 14. červnem. Následující den, 15. červen, připadal právě na svátek svatého Víta.
Posunutí pravého konce mostu dolů po proudu řeky způsobilo neobyčejný jev: právě
v tento jediný den v roce letní slunovratové slunce dosedá při pohledu od věže
přímo nad místem, pod nímž v mramorové tumbě odpočívá patron katedrály. Těžko
bychom si mohli představit velkolepější mysteriózní podívanou, opakující se jen
jednou za rok, která by důstojněji oslavila významného patrona Čech.
(Tento Karlův úmysl neunikl našemu prvnímu velmistru svobodných zednářů, malíři
Alfonsu Muchovi, který slunovratový západ slunce zvěčnil na první československé
poštovní známce.)
Kamenný most (561 metrů dlouhý a téměř 10 metrů široký) byl nejen střední částí takzvané Královské cesty, ale také součástí původní cesty Svatováclavské, vedoucí ze Staré Boleslavi na Pražský hrad, kudy kráčelo poselstvo převážející tělo mučedníkovo. Svatováclavská cesta je lemována kapličkami, které jsou od sebe vzdáleny na délku Karlova mostu. Začíná v boleslavském kostele Nanebevzetí Panny Marie a končí u světcova hrobu v chrámu svatého Víta. Uprostřed cesty se nachází kostelík sv. Václava (v Praze 9 na Proseku), vzácná památka románské Prahy. Trasa vedoucí z Boleslavi na Pražský hrad je vlastně symbolickou cestou od Země ke Slunci, od místa zatíženého násilím k posvátnému místu, od Syna člověka k Synu božímu.
Jako u každé vynikající stavby, tak i u Karlova mostu se ptáme, z jakých podnětů, z jakých inspiračních pramenů vznikl. Měl svůj vzor, nebo jej máme považovat za stavbu zcela původní a vymykající se jiným příkladům gotiky? Říká-li se, že Juditin most byl určitou obdobou mostní stavby ze Schweinfurtu nebo Wurzburgu nebo že mu byl blízký most z Řezna, bývá zase Karlův most uváděn do souvislosti s mostem v Trevíru v moselské oblasti, vybudovaným prastrýcem Karla IV., arcibiskupem Balduinem.
|
Ukřižovaný, kopule kláštera křižovníků a Staroměstská mostecká věž
Podle tradice ujal se stavby Kamenného mostu (označení Karlův se vžívá až někdy kolem roku 1870) Petr Parléř, jeden z největších tvůrčích geniů staré Prahy. V souvislosti se stavbou mostu se vynořilo v literatuře i jméno Jan Ottl, který je záznamem označován jako „Magister pontis Pragensis“ což nejspíš znamená, že vedl stavbu mostu.
Jak rychle stavba pokračovala nevíme. Nicméně z některých
údajů vyplývá, že po deseti letech, v roce 1367, byl jeden z pilířů nového mostu
stržen, anebo důkladně poškozen povodní. To znamená, že v té době musel být most
již naplno rozestavěn. Ačkoliv první zmínku o běžném provozu na kamenném mostě
máme údajně z roku 1406, záznam o clu na zboží převážené na Malou stranu z roku
1383 by posunoval dobu zahájení provozu na mostě již do osmdesátých let 14.
století.
Nejstarší obraz Karlova mostu se ztotožňuje s nejstarším vyobrazením Prahy vůbec
na dřevorytu z Schedelovy světové kroniky z roku 1493.
Již přes 6. století spojuje oba břehy Vltavy obdivovaný
skvost, jenž se klene a protáčí do
výšky 13 metrů nad Vltavou. Šestnáct mostních oblouků v rozpětí mezi 17 až 23
metry zvedá sled mohutných pilířů, hloubených pod dno řečiště řeky přibližně 2,5
metru. Obloukům kupodivu chybí čistý hrotitý tvar. Jsou zpola půlkruhové, zpola
hrotité, snad si to vynutil mimořádný rozpon, zatížení, materiál a sama povaha
stavby.
Délkou 515,7 metrů se řadí Karlův most mezi nejdelší i nejodvážnější mostní
stavby středověku. Také po dobu 436 let, až do roku 1841, než byl otevřen most
císaře Františka I., postačil staré Praze sám a uchoval si monopol jediné
komunikační spojky obou břehů Vltavy.
 |
Dobová pohlednice Kamenného mostu se Staroměstskou mosteckou věží
1367 - deset let po zahájení stavby pobořila velká voda pilíř rozestavěného
mostu.
1432 - most postihla další z velkých ničivých povodní. Kronikáři tehdy psali, že
voda protrhla most na třech místech a těžce poškodila pět pilířů.
1464 - král
Jiří z Poděbrad založil dnešní vyšší Malostranskou
mosteckou věž a osadil most
několika sochami.
1496 - most poškodila doprava těžkých nákladů stavebního kamene. Pod tíhou
nákladu se probořil jeden pilíř a jiný poklesl. Zřejmě proto, že byl podemlet
vodou.
1501 - most narušila další povodeň.
1648 - v závěru třicetileté války způsobila švédská dělostřelba nenahraditelné
škody na gotické výzdobě mostního průčelí Staroměstské mostecké věže. Tato
výzdoba byla zasvěcena Panně Marii a nacházela se zde podoba ženy "oděné
sluncem" – snad námět z knihy Zjevení sv. Jana nebo statue Elišky Pomořanské,
manželky Karla IV.
1744 - za vpádu Prusů se velitel pražské posádky chystal zbořit kus mostu, aby
uchránil Malou stranu. Naštěstí konstrukce z pískovcových kvádrů odolala
demoličním záměrům tohoto velitele
1784 - povodeň poškodila pět pilířů v řečišti a přestože oblouky tentokrát
zůstaly stát, byla zakázaná jízda po mostě a omezen pěší provoz. Při opravě
mostu bylo tehdy použito podobné techniky jako při jeho stavbě před čtyřmi sty
lety. Okolo pilířů byly vybodovány uzavřené jímky s dvojitými stěnami vyplněnými
jílem. Z nich se šlapacími koly vyčerpala voda a tak vznikl přístup k pilířům.
Dělníci odstranili narušené zdivo a zpevnili základy novými piloty z červeného
dubu, které se do dna zatloukaly ručními beranidly.
1834-18356 - na most byly položeny litinové chodníky, v roce 1844 nahradilo
staré schody z mostu na Kampu současné schodiště od Josefa Krannera.
1890 - v září poničila Karlův most největší povodeň v historii jeho existence.
Utržené vody, plovárny a klády vytvořily hradbu, které most nakonec neodolal.
Tlak naplaveného materiálu protrhl tři mostní oblouky, vyvrátil dva podemleté
pilíře a strhl do vody i dvě nejcennější Brokoffova sousoší. Odstraňování
následků katastrofální povodně trvalo dva roky.
1965 - 1978 - most se dočkal první celkové opravy po 600 letech. Měla zastavit
rozevírání mostu soustavou kotev a táhel, působení vody a teplotních změn měly
omezit vrstvy izolací. V plášti mostu byly vyměněny poškozené pískovcové kvádry,
asfaltový povrch nahradily pásky štípané žuly.
2002 - v srpnu do Prahy vtrhla stoletá voda, které Karlův most s pomocí lidí
odolal....
 |
 |
Malostranská mostecká věž s malou věží Juditina mostu a Staroměstská mostecká věž a viniční sloup sv. Václava
Zajímavostí je fakt, že Staroměstská mostecká věž je na přímé ose vedoucí
přes rotundu sv. Kříže k rotundě sv. Martina na Vyšehradě. Karlův návrat k
prastarým tradicím zahrnoval i obnovení funkce druhého pražského hradu
Vyšehradu. Tato obranná věž mostu byla založena Petrem Parléřem kolem roku 1380,
tedy zhruba v době, kdy Karel IV. umírá. Avšak dostavěli ji až jeho nástupci.
Jak ukazuje Bechtelerův barokní reliéf ze svatého Víta a jak dokládají staré
rytiny nebo i dnešní pohled od Smetanova muzea na konci Novotného lávky, byla
obranná věž postavena na prvním mostním pilíři. Spodní část věže sloužila patrně
nějaký čas jako vězení.
Na východní straně věže jsou zvěčněni stavebníci – Karel IV. a Václav IV., spolu s patrony
země: svatým Vítem, Vojtěchem a Zikmundem. Je zde i osm znaků zemí, které
v letech 1373 až 1377 náležely k Českému království: moravská, svidnická a
vratislavská orlice, lucemburský a zhořelecký lev, znak se šesti liliemi nisskými, hradební zeď Budyšínská a tur Dolní Lužice. A také čtyři točenice s
ledňáčky, symbolem Karlova syna Václava.
Hledači skrytých středověkých symbolů na věži naleznou i tajemné odkazy k
mysteriím raně křesťanským, antickým, perským i egyptským. Jsou zde skryté
narážky na viditelné i neviditelné uspořádání světa podle vizí osvíceného
císaře. Ledňáček (německy Königfischer) prý má symbolizovat jeho podpis co by
krále-rybáře ze středověké legendy o svatém grálu.
Horní části gotických mostních pilířů byly postupně adaptovány na sokly
podstavců řady výjimečných barokních sousoší. Z nich je nejproslulejší Braunova
skupina svaté Luitgardy z let 1710 -11. Toto rané dílo Matyáše Brauna stálo asi
1200 zlatých.
V místě dnešního sousoší Kalvárie s dominujícím kovovým křížem a korpusem
Ukřižovaného stával na mostě snad už koncem 14. století jednoduchý kříž; prý zde
na tomto místě byl rozlobenými Pražany v roce 1363 shozen do Vltavy kněz Martin Cink.
Tento kříž byl zničen a stržen do řeky za husitských bouří.
Tehdy, nedlouho po dokončení mostu, jako by právě tento kříž předznamenával
budoucí tvář koruny mostu – galerii plastik, výstavu barokního sochařství v
exteriéru, galerii otevřenou do všech pohledů mezi oběma břehy Vltavy.
Kříž byl postupně nahrazován jednoduššími či složitějšími doplňky. Se dvěma
sochami jej dokládá Sadelerova rytina Prahy z roku 1606. O čtyři desítky let
později byl kříž poničen střelbou Švédů.
Historie dnešní
plastiky Krista začíná počátkem druhé poloviny 17. století zprávou z Drážďan,
odkud přišla nabídka získat žádoucí korpus, snad dílo Wolfa Brohna. V červnu
1657 odjeli do Drážďan Karel Škréta a zlatotepec Karel Schuster, aby práci
ohodnotili a podali posudek. Dopadl zřejmě kladně, neboť krátce nato jede
Mikuláš Löw k litci Hilligerovi dílo vyzvednout.
Z Diária fary u svatého Vojtěcha se dozvídáme, že dne 5. října1659 byl kovový
korpus slavnostně vyzdvižen zatím na dřevěný kříž. Nevydržel tu však ani půl století; v
roce 1707 se zřítil do řeky. Jeho vytažení stálo asi 40 rýnských. Kompoziční celek
Kalvárie byl vytvořen až ve druhé
polovině 17. století. Tehdy kříž doplnily dvě olověné sochy po stranách
mramorového soklu. I tyto však zmizely; roku 1861 je vystřídala dvojice
dnešních, v kompozici bohužel značně schematických figur.
To však již nadcházela doba rozhodující proměny vzhledu koruny mostu. Plastiky
vyrůstaly rychle jedna za druhou. Tehdy i pozlacený korpus Ukřižovaného dostává
svůj definitivnější kříž.
Silně zlacený nápis v hebrejštině "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů"
(Kadoš, Kadoš, Kadoš, Adošem Cevaot) okolo kříže byl podle nápisu na podstavci a
podle pověsti pořízen královským tribunálem roku 1696 z pokuty žida Eliáše
Backoffena, který se kříži posmíval.
Avšak Židovská ročenka z roku 1998 uvádí, že tato pověst není
pravdivá a odsouzený se měl stát obětí lživého udání. Protože nápis uráží občany
židovského náboženského přesvědčení a ostatní návštěvníci Prahy jej nechápou,
byly ke kříži dne 8. března roku 2000 umístěny tři vysvětlující tabulky.
 |
 |
První socha - svatý Jan z Nepomuku - byla vytesána v roce 1683 po vzoru římského mostu Sant' Angelo. Během čtyř staletí vyrostlo na mostě celkem 30 soch a sousoší; jejich počet dovršilo v roce 1938 sousoší svatého Cyrila a Metoděje.
Svatý Václav - Salvátor se svatým Kosmou a Damiánem
Sousoší trinitářů neboli Turek z pražského mostu: svatý Jan z Mathy, Felix z
Valois a Ivan (1714) - Svatý Vít (1714)
Svatý Vojtěch (1709) - Svatý Filip Benicius (1714)
Svatá Luitgarda - Svatý Kajetán (1719)
Svatý Mikuláš Tolentinský (1708) - Svatý Augustin (1708)
Svatý Vincenc Ferrarský a
svatý Prokop (1712) - Svatý Juda Tadeáš (1708)
Svatý František Serafinský se dvěma anděly (1885) - Svatý Antonín Paduánský
(1707)
Svatá Ludmila s malým Václavem (1710) - Svatý Jan Nepomucký (1683)
Svatý František Borgiáš (1710) - Svatý Norbert, Václav a Zikmund (1853)
Svatý Kryštof (1857) - Svatý
Jan Křtitel (1857)
Svatý František Xaverský (1711) - Svatý
Cyril a Metoděj (1938)
Svatý Josef s Ježíšem (1854) -
Svatá Anna (1707)
Pieta (1859) - Kalvárie či Ukřižovaný (1629)
Svatá Barbora, Markéta a Alžběta (1707) - Madona se svatým Dominikem a Tomášem
Akvinským (1708)
Svatý Ivo a vdova s dětmi (1711) - Madona a svatý Bernard (1709).
Mnohé originály soch dnes nahrazují jejich věrné kopie. Například původní plastiku sousoší svatého Bernarda od Matěje Václava Jäkla z roku 1709 můžeme spatřit spolu s dalšími originály v kasematech Gorlice na Vyšehradě. Další původní sochy, včetně těch, jejichž kopie již na mostě nejsou, vystavuje Lapidárium Národního muzea na pražském Výstavišti.
 |
Při staroměstském břehu lze na boku mostu spatřit vytesanou podobiznu muže zvanou Bradáč. Podle steré tradice nese podobu stavitele bývalého Juditina mostu. Patří k našim nejstarším veřejným vodoměrným plastikám. Původně byl Bradáč umístěn na třetí klenbě Juditina mostu na staroměstské straně. Při zaklenutí ramene byl vyňat a zazděn do nábřežní zdi mezi Karlovým mostem a křižovnickým klášterem do téže výšky. Plastika Bradáče byla prvním staročeským vodoznakem. Vědělo se, kam až voda v městě dosáhne, když vystoupí k bradě, nosu nebo jeho uším.
Na mostním pilíři, ve vodě u malostranského břehu, stojí socha rytíře v helmici s
taseným zlaceným mečem v pravici, s erbovním štítem po boku a s ležícím lvem u nohou. Je
to Bruncvík. Socha byla vytesána podle fragmentu původní sochy rytíře
Rolanda, který měl, tak jak tomu bylo i na jiných místech, symbolizovat práva
udělená městu panovníkem - obchodní, celní a právo skladní. Autorem původní
plastiky byl pravděpodobně Matyáš Rejsek. V roce 1648, na sklonku třicetileté
války, při bojích se Švédy na Karlově mostě byla socha silně poškozena švédskou
střelbou.
Její tehdejší torzo je dnes uloženo v Lapidáriu Národního muzea na
Výstavišti. Dnešní socha je volnou rekonstrukcí plastiky z roku 1884. Socha byla
v průběhu doby Pražany přejmenována podle pověsti O rytíři Bruncvíkovi, který se vydal do cizích zemí vydobýt
si slavnější erb, neboť znak černé orlice se mu asi nelíbil. Lev, kterému
Bruncvík pomohl v boji proti třem tygrům, jej pak věrně doprovázel.pověst praví,
že od té doby je lev i v českém erbu... Pověst dále říká, že Bruncvík měl zázračný meč, který na
povel sám srazil nepříteli hlavu. Tento zázračný meč je prý zakopán
v mostě, a zde jej vyzvedne sám svatý Václav, až jeho kůň kopytem rozkopne zem
při cestě na pomoc České zemi. Meč zničí nepřátele a bude navždy klid v
Čechách.
Že si pověst až tak nevymýšlí vyvrací fakt, že při opravě Karlova mostu - po povodni v roce 1890
- byl v
mostovce skutečně objeven velký zrezivělý meč.
Mohutná kamenná brána z počátku 15. století - velká Malostranská mostecká
věž - byla součástí malostranského předmostí. Vedle ní stojící nižší Mostecká věž
byla součástí předmostí a románského fortifikačního
systému Juditina mostu již v druhé polovině 12. století. Románský původ věže
očividně dokazuje její spodní část s dosud zřetelně viditelným řádkovým zdivem.
Velká věž naproti tomu souvisí až s výstavbou gotického Karlova mostu a konečnou
podobu a dimenzi výšky jí dala teprve pozdně gotická dostavba v roce 1464.
Hladina výšky terénu se za tu dobu značně měnila; s tím souvisí i příznačný
rozdíl ve výškách obou věží.
Mosteckou ulici a její okolí postihlo ve středověku několik katastrof, především požár a plenění v roce 1419 za bojů pražského lidu s královskými vojáky. Kolem roku 1437 byla částečně stavebně scelena a její výstavba pokračovala ještě v druhé polovině 15. století, za vlády Jiřího z Poděbrad. V roce 1503 ji však znovu ničí požár, kterému neunikla ani Juditina věž.
Jímavý, idylický pražský kout, kde se úzké a vysoké domy noří pod hladinu strouhy Čertovky. Na jedné straně je břeh pevniny Malé strany, na druhé břeh ostrova Kampy, v dobách středověku skutečně označované za ostrov (název Kampa vznikl až v druhé polovině 18. století). Jako v Benátkách i zde tonou domy v klidu vody, někde se ukáže vchod a schůdky přímo do vody. Přivázané loďka nebo člun tak patří ke koloritu místa.
 |
Karlův most nad Čertovkou
Název strouhy – Čertovka - není příliš starý. Vžil se vlastně teprve od
osmdesátých let 19. století. Předtím, od 16. století, se strouze říkalo
Rožmberská –
zjevně v souvislosti s Rožmberskou zahradou na Kampě, majetkem
Viléma a Petra Voka z Rožmberka. Tehdy tekla Čertovka z Rožmberské zahrady směrem doleva, pak podél skupiny staveb s rodným
domem Kiliána Dienzenhofera až k Velkopřevorskému mlýnu, kde se (i dnes) stáčí
doprava pod druhý oblouk Karlova mostu.
Kampu a Karlův most, dvě podstatně rozdílné výškové úrovně, spojuje a i dříve
(1785) spojovalo schodiště. To dnešní je novogotickou realizací projektu
Josefa Krannera z konce první poloviny 19. století.
Křižovnické náměstí je jedno z nejmalebnějších ve
střední Evropě (odmyslíme-li si projíždějící auta a tramvaje).
Novogotický pomník Karla IV. byl zřízen nákladem univerzity a sbírkami.
Zhotovila jej dílna v Norimberku roku 1848 k 500. výročí založení Karlovy
univerzity. Socha Karla IV. je v nadživotní velikosti, téměř 4 metry vysoká a
byla postavena na nově upraveném prostoru po odstranění budovy (vojenské strážnice,
celnice) a
přemístěním Viničního sloupu.
V nároží křižovnického kláštera stojí pískovcový Vinařský (či
Viniční) sloup svatého Václava, který vznikl roku 1676 v dílně Jana Jiřího Bendla pro Úřad hor viničních. Ten v letech 1358 až 1783 sídlil právě v těchto
místech a vedl veškerou administrativu spojenou s pěstováním vinné révy. Sloup
se svatým Václavem však původně
stával ve středu mostovky před vchodem pod mosteckou věž. Aby nepřekážel
provozu na mostě byl roku 1778 přemístěn na východní roh jednopatrového domku
celnice v těsné blízkosti věže. Když však byla celnice zbourána, sloup se
stěhoval znova a naposled tam, kde je dnes. Slavnostní odhalení se konalo až v
roce 1849, neboť v roce 1848 se v blízkém okolí bojovalo a sloup se svatým musel být obedněn. Kolem sloupu se zachovaly zbytky
dlažby z Juditina mostu.
 |
Karlův most večer - v neděli 8. července 2007
Karel IV. i Petr Parléř byli skutečnými mistry symbolů a most se svými mosteckými věžemi a okolím je nejlepším svědectvím o hloubce jejich umění a šťastném spojení talentů obou geniálních osobností. Císař i jeho dvorní stavitel tu zanechali most, který Praze může už 650 let závidět celý svět.
Jak už jsem uvedla výše, v době Karla IV. plynul čas podle juliánského
kalendáře a lidé nedělili čas na letní a zimní...
Tuto skutečnost ale jaksi pominuli organizátoři oslav 650. výročí založení
mostu. Proto když 8. a 9. července primátor zahájil a posléze poklepem na kámen
mostu ukončil slavnost, tak předběhl tu správnou dobu o celých 9 dní. Ta totiž
teprve nastane a to 18. července "zimního" času.
 |
Neuškodí připomenout si pár historických dat. Juliánský kalendář zavedl Gaius
Julius Caesar už roku 46. př.n.l. Stanovená délka roku (365,25 dnů) však neodpovídala
astronomickým poměrům. Oproti rovnodennosti a slunovratům se juliánský kalendář
opožďoval každý rok o jedenáct minut.
V době Karla IV. se kalendář pozdil už o devět dní za postavením Slunce na
obloze.
Nesoulad vyřešil v roce 1582 papež Řehoř XIII., neboť v té době se kalendář
opožďoval již o deset dnů. Papež nařídil přeskočit v kalendáři těchto deset dnů a o
tuto dobu jej posunout dopředu. Vznikl tak dnešní, gregoriánský kalendář.
A tak kdybychom počítali každý rok tak, jak se má, tedy jako úplný oběh Země
kolem Slunce, tak 650. oběh od položení základního kamene mostu Karlem IV. bude
18. července a v 6:31 hodin nynějšího "letního" času.
Z těchto chyb se lze domýšlet toho, že organizátoři nevyužili vědomostí ani
historiků, ani hvězdopravců ani všelikých jiných mistrů magistrů.
Inu, není se co divit. Už dávno se říká, že žijeme v Kocourkově...
 |
 |
Oslavy založení Karlova mostu
Zpět na Milníky v řece času
VEZA