wz

O Jidášovi

Znají ho i ti, kdo v životě nevzali Bibli do ruky. Jidášem dodnes označujeme podlého zrádce, věrolomného, bezcharakterního a falešného člověka. Dodnes připomíná Jidášův čin Škaredá středa, údajně den, kdy Jidáš za třicet šekelů stříbra Krista prodal farizejům. Zrada tohoto Ježíšova učedníka spočívala v tom, že v Getsemanské zahradě přistoupil k Ježíšovi a políbil ho, čímž jej identifikoval pro pochopy, kteří jej přišli zatknout. Následovalo Ježíšovo odsouzení na kříž a Jidášova sebevražda. Na rozdíl od mnoha významných mužů Ježíšovy éry, o kterých dnes nikdo nic neví, zůstal Jidáš v povědomí lidstva dodnes. Bez něj by příběh o smrti Spasitele postrádal jednoho z hlavních aktérů. Avšak stále se vynořují pochybnosti a pochybovači, kteří se ptají: existoval vůbec?

Judas Iscariot

Co o něm víme? Dost málo a zároveň překvapivě mnoho. Nejstarším zdrojem údajů o Jidášovi jsou samozřejmě knihy Nového zákona, především všechna čtyři evangelia. O Jidášově dětství neříkají prakticky nic, dozvídáme se jen jméno jeho otce Šimona. Sám Jidáš se v příběhu objevuje až jako jeden z Ježíšových učedníků.

 

 

Jeho skutečné jméno bylo Juda, což znamená "pochválený". V řečtině, v níž byla evangelia napsána, jeho jméno bylo Iúdas - česky Jidáš, slovensky Judáš, anglicky Judas, atd. V prvním století našeho letopočtu šlo o běžné židovské jméno; jmenovali se tak hned dva z Ježíšových učedníků: Jidáš Iškariotský a Jidáš Bratr Páně. Nevíme co znamenalo jeho přízvisko Iškariotský. Nebylo to určitě jméno po otci, o němž víme, že se jmenoval Šimon. Podle některých názorů mohlo jít o zkomoleninu slova sikaria. To by mohlo znamenat, že patřil k sektě sikariů či zélótů, kteří byli zastánci ozbrojeného odboje proti Římanům. Také může jít o řeckou zkomoleninu původně aramejského samaria - lhář. To by napovídalo spíše o dodatečném odlišení Judy - zrádce od apoštola Judy Bratra Páně. Třetí výklad slova Iškariot je možný z hebrejského iš Kariot, tedy muže z Kariotu. Kariot existoval, bylo to město na jihu Judeje nedaleko Hebronu. Znamenalo by to, že Jidáš jako jediný z apoštolů nepocházel z Galileje na severu, měl jiné zvyky a zřejmě i jiné povolání a povahu. Neboť lidé ze severu byli rybáři a řemeslníci, kterým se přičítala určitá horkokrevnost, nerozvážnost, snad i lehkomyslnost. naproti tomu Jidáš, který přišel z jihu mohl být zemědělcem, tedy člověkem spíše rozvážným až konzervativním. Tato usedlejší povaha jej mohla předurčit pro jeho funkci v Ježíšově skupině, kde mu byla svěřena společná pokladna, ze které se pravděpodobně platila obživa nejen skupiny učedníků, ale i mnoha dalších lidí, kteří se k nim připojovali. Evangelia uvádějí, že k penězům měl osobitý vztah a popisují jej jako lakomce i jako zloděje.

Toto vše jsou ale jen dohady, nepodložené historickými důkazy jeho existence. Tento nedostatek informací o Jidášovi měl za následek vytváření nejrůznějších legend. Například ve 13. století zpracoval Jidášův příběh ve svém spise Legenda Aurea (Zlaté legendy) italský kněz bl. Jacobus de Voragine (cca 1230 až 1298). Podle něj se Jidáš narodil v Jeruzalému jistému Rubenovi zvanému Šimon a jeho ženě jménem Cyborea. Manželé byli ve snu varováni před narozením svého syna, kterému byla předvídána neřestná povaha a budoucnost, jenž měla být zkázou celého rodu. Cyborea skutečně po čase porodila syna. Manželé se ho chtěli zbavit, ale také jej nechtěli zabít. Proto dali dítě do košíku a ten pustili po moři. Proudy zanesly košík k ostrovu Iškariot, kde jej nalezla bezdětná královna ostrova, která marně usilovala o dítě. Ta dala chlapce potají živit a předstírala těhotenství. Po čase oznámila "narození" syna. Později se královně podařilo opravdu otěhotnět a porodila vlastního syna. Chlapci vyrůstali spolu, ale Jidáš začal svého "bratra" ze žárlivosti týrat a královna jej za to tvrdě trestala. Když byli starší, dozvěděl se Jidáš pravdu, že je nalezenec. Jidáš svého bratra zabil a utekl do Jeruzaléma. Zde vstoupil do služeb Piláta Pontského, který si Jidáše oblíbil a postavil ho do čela svého dvora. Shodou okolností se Jidáš při krádeži pro svého pána setkal s vlastním, ale nepoznaným otcem, a v hádce ho zabil. Pilát daroval Jidášovi Rubenův majetek a také za ženu Rubenovou manželku. Po čase i zde vyšla pravda najevo. Jidáš byl otcovrah a vzal si vlastní matku. Cyborea Jidášovi řekla o muži, který by z něj mohl sejmout jeho těžké hříchy. Tak se Jidáš dostal až k Ježíšovi, stal se jeho žákem a přítelem, poté pokladníkem a nakonec i zrádcem.

V postavě Jidáše křesťanská kultura našla ideální způsob, jak ukázat, zosobnit a spodobnit čisté zlo v jinak komplikovaném lidském světě.

Jidáš kráčel životem jako křesťan, byl váženým, důvěryhodným pokladníkem skupiny. Ostatní apoštolové nic netušili, neměli žádné podezření zrady, i když Ježíš již na počátku řekl: "Copak jsem si vás dvanáct nevybral sám, a přece jeden z vás je ďábel". Když Ježíš pronesl u poslední večeře:"Jeden z vás mně zradí" - každý z učedníků se ho optal: "Pane, jsem to já?" O Jidáši však ani zmínka! Ani ve chvíli, kdy Ježíš říká "To, co chceš učinit, učiň rychle" – neměl nikdo podezření; domnívali se totiž, že má jít něco nakoupit.

Podle některých názorů historiků vznikla záporná postava rozdělením konkrétní historické osoby. Pinchas Lapide tvrdí, že je možné, aby Jidáš byl vlastně totožný s apoštolem Judou, označovaným jako „bratr Páně", a teprve později došlo k rozdělení této osoby na dvě postavy: kladnou a zápornou, z nichž ta druhá sehrála úlohu, které bylo v příběhu zapotřebí. Jidášova postava na sebe postupně stáhla veškeré negativa a výsledkem byla od prvokřesťanských úzkostí očištěná božská osoba Ježíše.

Ušlechtile a nadpozemsky vypadající světlovlasý Ježíš obvykle kontrastuje s nepříjemně vyhlížejícím nahrbeným Jidášem tmavější pleti.

Arcizrádce byl většinou zobrazován při jidášském polibku, při jednání s židovskou veleradou, anebo jako oběšenec. Pokud byl Jidáš zobrazen s ostatními apoštoly, například při poslední večeři, stál nebo hleděl stranou, anebo alespoň míval černou svatozář. Nevyvolával soucit, ale spíše odpor, nenávist či pohrdání. Někteří umělci tyto zásady dokázali porušit. Například Rembrandt, který část života prožil v židovské čtvrti Amsterdamu a měl mezi židy mnoho zákazníků i přátel, namaloval v 17. století slavný obraz Jidáše vracejícího třicet stříbrných - deprimovaný člověk klečící na kolenou lomí rukama, trpí svou vinou a chce ji odčinit.

Autoři a redaktoři evangelijních textů už před staletími cítili, že je třeba jeho čin nějak uspokojivě vysvětlit.

Čin zrady byl tak nepochopitelně odporný, že většina těch, kteří tuto událost později popisovali, se snažili připsat Jidášovi nějaký jiný motiv, než mamon. Jakousi základní vrstvou odůvodnění (například u Lukáše nebo Jana) bylo, že do Jidáše vstoupil satan, případně Jidáš sám byl ďábel. To ale přináší určité potíže, protože Jidáš se i podle samotných evangelistů účastnil konání zázraků a byl vyvolen ke službě v Ježíšově jménu.

Další teorie říká, že Jidáš prý zradil z pýchy, protože chtěl sám Ježíše nahradit v čele hnutí. Možná je i žárlivost na oblíbenější učedníky Jana či Petra, kteří se stávali upřednostňovanými Ježíšovými oblíbenci a Petr se měl stát skálou, na níž Ježíš postaví svou církev.

Jidáš Iškariotský je popisován i jako vlastenec, který chtěl donutit Krista, aby použil své nadpřirozené schopnosti proti Římu.

Jidáš byl shledáván ostatními učedníky jako ctižádostivý hebrejský vlastenec blízký zélotům, jenž by byl Římany nejraději vyhnal z Judey. Byl nadšený Ježíšem a snil o osvobození Izraele od římského jha. Přál jsi, aby se Ježíš stal izraelským králem a on mu mohl stát po boku. Vymyslel plán, jak by mohl být Ježíš korunován. Protože měl přístup k financím nechal zhotovit královskou korunu. Jednou shromáždil učedníky a příznivce a ukázal jim korunu. Poté ji chtěl milovanému Mistrovi nasadil na hlavu, ale Ježíš se v té chvíli zčistajasna ztratil. Jidáš si poté usmyslel, jak přinutí Ježíše přijmout tuto korunu. Když mu budou ostatní ubližovat a nadávat, určitě změní názor. Co jiného mu zbude, když na něj budou útočit? Bude nucen postavit se všem a dokázat svou vládu a moc. Bude znechucen falší hříšníků i věřících a stane se králem. Jeho úmyslem tedy nebylo zradit, ale přinutit Ježíše, aby se stal vůdcem Židů a vyhnal Římany ze země. Ježíš ale jasně prohlásil: Mé království není z tohoto světa. Pochopte to. Jidáš nemohl a nechtěl pochopit, že Ježíše jakákoliv světská moc nezajímá.Jidáš nebyl podlý, věrolomný zrádce, ale neuvážený nadšenec, který miloval Ježíše. Jidáš slyšel jenom to, co chtěl slyšet a co si mohl vyložit identicky se svými vlasteneckými plány a smýšlením. Když si později uvědomil, že Mistr má být zabit - ukřižován, začal o něm vážně pochybovat. Domníval se, že Mistr ztratil veškeré své síly a nemůže se bránit ani před nelidským bitím a mučeními. Když jej viděl nést kříž na Golgotu začal pochybovat o předpovězeném vzkříšení.

Další verze Jidášovy zrady se opírá o to, že Jidáš si stále více uvědomoval, že Kristus nenabízí světský zisk, ale duchovní bohatství. Časem pochopil, že Ježíšovi nejde o získání pozemské slávy a cti. Bylo mu jasné, že když zůstane s Ježíšem ani on nezíská slávu a čest. Od této chvíle se Jidáš začal svému Mistrovi odcizovat, přešel k jeho nepřátelům a zradil. Kristus se dlouho snažil o to, aby Jidáše zachránil. Při poslední večeři však Jidáš odmítl poslední nabídku milosti. Odmítl se pokořit a nakonec se poddal démonu lakomství, který ho už dlouhou dobu pronásledoval. „Potom vešel Satan do Jidáše, který se jmenoval Iškariotský, jeden ze dvanácti". Zradil polibkem a když byl Ježíš zatčen Jidáš si šel pro svou odměnu. Výčitky svědomí ho však donutily, aby peníze vrátil nepřátelům a upřímně se ze svého hříšného jednání kál; ale ti se mu vysmáli a poslali ho pryč: „Co je nám po tom? Vyřiď si to sám se sebou!" A tak všechno dopadlo tak, jak to bylo předurčeno.

Apoštolova zrada zůstává plna záhad. Pravděpodobně to tedy nebyla touha po penězích. Vždyť kdyby chtěl Jidáš přijít k penězům mohl utéci s pokladnou. Jistě tam byl větší obnos, než jaký činila odměna za zradu, kterou obdržel. Byl snad zklamán? Představoval si Mesiáše Izraele jinak?

Objevuje se několik otázek: proč Jidáš zradil, co vlastně zradil a měl vůbec na výběr?

Jedna interpretace líčí Jidáše jako humanistu, který se stará o chudé a nechápe Ježíšovu umanutost, že se tak naivně vydává na smrt. Ale že by najednou zradil, to nedává smysl. Ikdyž sám Ježíš předpovídá, že ho někdo zradí a dokonce i kdo ho zradí. Kdyby pak Jidáš nezradil, Ježíš by byl usvědčen ze lži. Kromě toho, byla-li smrt mesiáše předurčena Bohem, měl Jidáš vůbec nějakou šanci se osudu vzepřít? Lze se domnívat, že evangelijní příběh je zkreslený, že Ježíš byl revolucionář a Getsemanská zahrada bylo strategické místo v Jeruzalémě, odkud chtěli Ježíšovi následníci začít povstání. Za takových okolností bylo třeba jednat rychle a povstání odhalit, k čemuž byl zrádce nezbytný. Navíc byl-li Ježíš skutečně revolucionářem, měl při sobě nepochybně své ozbrojence, kteří by za něj bojovali. Pokud se ale podařilo odlákat Ježíše stranou, bylo možné jej zadržet snadněji. To jsou ale jen spekulace, třeba se někdy dozvíme víc. Tento obraz Jidáše však zodpovídá možné skutečnosti lépe než verze podle evangelií. 

Podle církevního historika Joachima Neandera se Jidáš možná pokoušel Ježíše vyzkoušet: buď je Mesiáš - pak se zachrání, anebo není - a pak si zaslouží smrt. To se trochu podobá argumentaci člena velerady farizeje Gamaliela, který radil k mírnosti vůči křesťanům, protože: … pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo;, pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu."

Podle jiných názorů Jidáš zradil poté, co sám začal považovat Ježíše za zrádce či sběha. Ježíš přijel triumfálně do Jeruzaléma a začal rázně jednat, kupříkladu vyhnal kupce a penězoměnce z chrámu. Pak se ale nečekaně a bez vysvětlení stáhnul z hlavního města do Betánie. Jidáše, bývalého zélótu, mohl tedy zneklidňovat rostoucí Ježíšův "pacifismus". Ježíš se například odmítl vyjádřit proti placení daní císaři a prohlásil, že jeho království „není z tohoto světa". Bylo by to korektní vysvětlení Jidášovy zrady - tedy snahy za každou cenu porazit Řím.

Podle ztraceného (a nyní nalezeného) apokryfního Jidášova evangelia nešlo Jidášovi o zradu, ale o odstranění člověka, který chtěl zničit Zákon. To dává příběhu oproti obyčejné zrádě či chamtivosti jiný směr, vždyť i samotná evangelia hovoří o neklidu apoštolů, kteří chtěli, aby se Ježíš nějak projevil a prohlásil za Mesiáše - tedy Spasitele. Z toho lze odvodit, že i další učedníci chápali spásu politicky - jako osvobození Židů od Říma. Historik Pinchas Lapide poukázal na to, že mezi Ježíšovými následovníky bylo zřejmě hned několik bývalých zélótů. Římský židovský dějepisec Josephus Flavius Galilejce popsal jako zvláště odbojnou skupinu, která se velkou měrou podílela na mnoha židovských protiřímských vzpourách. Zélótou mohl být i onen buřič a vrah Barabáš, kterému jeruzalémský dav dal přednost, když rozhodoval o tom, koho má Pilát na základě údajného velikonočního zvyku propustit.

Příslušníci sekty kainitů tvrdili, že Jidáš měl zvláštní pověření - jednat tak, aby Kristus mohl zemřít a tím spasit svět. Domnívali se dokonce, že Jidáš byl ze všech učedníků duchovně nejpokročilejší, byl nejvíce zasvěcen do Ježíšova tajemství a věděl, že musí spustit akci spásy. Dříve než tento pozoruhodný názor dostal šanci vejít ve známost, zasáhla církev a kainité byli v rámci boje proti nebezpečným věroučným omylům vyhlazeni.

Je také možné, že Ježíš s Jidášem zorganizovali zatčení společně. Ježíš by se možná jedině tímto způsobem mohl dostat až před velekněze a prokázat, že je skutečně Mesiáš. Podle historika Williama Klassena musel být Jidáš zaražený, když byl Ježíš už po prvním nočním výslechu předán Římanům. Nečekané odmítnutí odměny za zradu a sebevražda by pak byly logickou reakcí na selhání plánu. Klassen také tvrdí, že k legendě o zradě přispěl nepřesný překlad. V řeckém textu je použito sloveso paradidonai – což se tradičně překládá jako zradil. Správnější překlad by měl být méně přímočarý, spíše ve smyslu předal, jak je tomu v pasážích o tom, že Bůh vydal svého syna a že Ježíš se vydal za celé lidstvo. Tradiční překlad znamená, že Jidáš spáchal hrozný hřích. Druhá možnost spíše naznačuje, že byl nástrojem Božího záměru. Pokud ovšem Jidáš vědomě nebo nevědomě provedl úkon nutný pro vyšší účel spásy lidstva a za to jej stihl trest, byl v jistém smyslu druhou velikonoční obětí.

Lidová legenda, kterou později zpracoval anglický básník Matthew Arnold vypráví, že Jidáš se prý ještě za života zachoval milosrdně k malomocnému muži, a proto mohl opustit jednou ročně peklo a podívat se na Zemi. Jak ale podotýká theolog Richard Neuhaus, římská církev nemá zcela jasno v tom, co se s Jidášem stalo. Podle církve není možné zde na Zemi určit, kdo bude spasen a kdo ne. Neuhaus nabízí výklad, podle kterého se Jidáš nedostal ani do pekla, ani do nebe, ale byl navěky vymazán. To by byl v očích člověka věřícího ve věčný život velký trest.

Sám Ježíš o Jidášovi řekl, že by pro něj bylo lépe, kdyby se nenarodil. Znamená to, že Jidášovi bylo předem odepřeno vykoupení - tedy to, co není odepřeno ani nejhorším masovým vrahům lidských dějin?

Zastánci teorie, podle které je Jidáš dodatečnou konstrukcí, kladou jeho zrod až za rok 70 n.l., kdy bylo poraženo židovské povstání proti Římu. V dopisech sv. Pavla sepsaných v letech 40 až 60 se o Jidášovi a jeho zradě ještě nemluví. Dokonce se v I. epištole Korintským zmiňuje o tom, že se Ježíš zjevil Dvanácti, ačkoli po Jidášově smrti by měl jeden apoštol chybět, neboť náhradník Matěj ještě nebyl určen. Jidáše znají až evangelia, která vznikla později, někdy po roce 70. Čím pozdější je ten který ranně křesťanský dokument, tím významnější úlohu v něm Jidáš hraje. V Markově evangeliu, které je považováno za nejstarší, je Jidáši věnováno 169 slov. Naopak v Janově evangeliu, které bylo sepsáno možná až na konci 1. století n.l. a je nejméně faktografické, je Jidášův příběh popsán ve 489 slovech. Jidáš je zde popsán jednoznačně jako ničema, který Spasitele zradil za peníze.

Episkopalistický biskup James Spong říká: "Všechno, co je spojeno s Jidášem, přímo křičí, že jde o pozdější legendární dodatek, který měl přenést vinu za Ježíšovu smrt z Římanů na Židy." Něco podobného tvrdí i židovský historik Pinchas Lapide. Podle jeho názoru se prvokřesťané, v očích římské moci spíše jen židovská sekta, ocitli v nebezpečí, že budou v době velkého židovského povstání (válka židovská v letech 66 – 70 n.l.) vnímáni jako nepřátelé státu. Zároveň museli po roce 64 čelit Neronovu obvinění, že zapálili Řím. Tak zřejmě vznikla legenda o Jidášovi a soudu nad Ježíšem před zlovolnou židovskou radou. Jinými slovy: křesťané chtěli dát Římanům najevo, že s Židy nemají nic společného, proti Římu nic nemají a Židy považují stejně jako Římané za své nepřátele. Hlavními viníky Ježíšovy smrti byli podle evangelistů a pozdějších redaktorů tedy především židovští předáci (sanhedrin, velekněz Kaifáš, zákoníci, farizeové) a židovský dav, žádající ukřižování Ježíše i za cenu dědičné viny: „Krev jeho na nás a na naše děti". Svatý Jeroným napsal, že Židé jsou hadí plémě, jehož pravým obrazem je Jidáš. Podobného mínění byl také svatý Jan Zlatoústý a dokonce i jeden z největších teologů, svatý Augustin. Rovněž papež Gelasius I. soudil, že Jidáš odkázal své zlořečené jméno celému židovskému národu.

Jak známo, krátce po ukřižování Ježíše se oběsil

Evangelisté líčí Jidášovu smrt po oběšení dvojím způsobem - buďto mu vyhřezly vnitřnosti nebo se zřítil do propasti. Jakob de Voragine soudil, že Jidáš se nejdříve oběsil a pak teprve puknul - visel ve vzduchu, protože urazil anděly na nebi i lidi na zemi. Prasknul, protože se nehodilo, aby jeho duše vyšla ústy, která se dotkla úst Ježíšových…

Jidášova sebevražda nemusela být výrazem zoufalství ani pokání, ale třeba spíš loajality. V takovém případě je nepřímým vyjádřením víry ve vzkříšení i posmrtný život - tedy Ježíšova učení. Křesťanský filosof Origenes tvrdil, že Jidáš se oběsil, aby se co nejdříve dostal na onen svět a mohl Ježíše požádat o odpuštění. Jidáš ovšem možná udělal chybu - nevyprosil si nejdříve odpuštění u ostatních Ježíšových učedníků, kteří se po Ježíšově smrti stali prvními představiteli těla Kristova - církve. Neboť Ježíš řekl Petrovi: "Dám ti klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto i v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato i v nebi." Tím by bylo vysvětleno, proč Jidáš neušel trestu ani po smrti.

Sebevražda nebývala zcela obvyklou reakcí starověkých Židů na zoufalství. Ve Starém zákoně se dokonce pojem sebevraždy v dnešním slova smyslu ani neobjevuje. Některé starozákonní postavy sebevraždu spáchaly, ovšem buď jako akt poslední vzpoury (Samson na sebe strhnul střechu filištínského chrámu), případně sebeobětování (Eleazar Auaran se v bitvě nechal zavalit bojovým slonem), anebo odhodlání sdílet osud s vlastním pánem - a právě tak mohl vidět svou situaci Jidáš! Tento motiv je znám z vyprávění o smrti židovského krále Saula, kdy zraněný Saul vyzval po prohrané bitvě svého zbrojnoše, aby jej zabil. Když to voják odmítl, Saul nalehl na meč. Zbrojnoš se poté rovněž proklál.

Jidášova pochmurná postava po všechna staletí zaměstnávala fantazii mnoha básníků, malířů a svoji roli má i v lidových zvycích.

A na řeckém ostrově Korfu byli ještě nedávno lidé přesvědčeni, že Jidáš tam měl kdysi dům a že místní židé jsou jeho potomky.

Jménem Jidáš je například v Německu zakázáno ze zákona křtít děti.

Jidáš Iškariotský je oratorium Františka Xavera Brixiho, jež vytvořil k velikonočnímu Velkému pátku. V originální skladbě českého mistra 18. století (na původní text dnes již neznámého autora) k postavě Jidáše promlouvají v duchu barokní poetiky tři alegorické postavy – Spravedlnost, Smrt a Naděje.

Francouzský básník Dante umístil Jidáše do nejhlubších míst pekla, středověké obrazy ho znázorňují s nápadně židovskými rysy a nezbytným měšcem, dokládajícím jeho úplatnost a lakotu.

Nedobře dopadl Jidáš i v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde je to zlostný a zklamaný muž, nemluvě o filmu Mela Gibsona Umučení Ježíše Krista, kde potupně hyne mezi červy a hmyzem. 

Evangelium podle Jidáše

Starověký 62 stránkový rukopis na papyru byl objeven v egyptském al Minjá v padesátých či šedesátých letech dvacátého století. Pak se krátce ocitl ve Švýcarsku a dalších dvacet let ležel v trezoru v USA. Teprve koncem devadesátých let byl zjištěn jeho obsah a v roce 2001 jej zakoupila švýcarská nadace Maecenas, která v současnosti připravila jeho překlad. Text psaný v dialektu koptštiny vyjde v německé, anglické a francouzské verzi.

O dokumentu, který již před téměř dvěma tisíci lety zasel spory mezi první křesťany, se vědělo že existuje. Text je sice starý, ale ne z doby Jidášova života. Text v koptštině, tedy jazyku, který užívali egyptští křesťané, je datován do třetího nebo čtvrtého století našeho letopočtu a je kopií staršího dokumentu. Pravděpodobně se jedná o apokryfní evangelium, o němž již v roce 180 n.l. psal lyonský biskup Irenaeus, který přiřkl text kainistům - gnostické sektě, která se bouřila proti křesťanské ortodoxii. Biskup je obvinil z chválení Jidáše, kterého považovali za nositele skrytého mystéria. Apoštol Jidáš je podle tradice Ježíšův žák, který ho zradil - avšak podle tohoto spisu to prý bylo jinak. Ačkoli obsah evangelia vydavatelé zatím přísně tají, z některých náznaků vyplývá, že neortodoxní text učedníka hájí a tvrdí, že zrada byla součástí Božího plánu, protože bez ní by nemohlo dojít ke vzkříšení a vykoupení lidstva. Nicméně nad skutečným autorem rukopisu se vznáší hluboké tajemství. Nikdo nemůže tvrdit, že jej napsal osobně Jidáš, vždyť existuje hodně evangelií z druhého, třetího a čtvrtého století, která se připisují různým apoštolům a také jejich informace o I. století nejsou vždy pravdivé. Proto experti na staré náboženské texty předpovídají, že rukopis neposkytne žádné nové autentické informace.

Monsignor Walter Brandmüller, předseda papežské komise pro historické vědy, dementoval zprávu, že Svatý stolec chce rehabilitovat Jidáše. Pravděpodobně celá záležitost souvisí s publikací apokryfního Evangelia Jidášova. Monsignor Brandmüller k tomu řekl, že apokryfní evangelia patří do zvláštního literárního žánru; jde spíše o jakýsi náboženský román, ne o dokumentární zdroj. Jeho objev označil za velmi zajímavý pro poznání starokřesťanské literatury. K tvrzení, že by objev textu mohl zlepšit vztahy mezi křesťany a Židy, monsignor Brandmüller řekl, že takový dialog úspěšně pokračuje na jiné bázi, například jako byla papežova návštěva synagogy v Kolíně a setkání s římským rabínem.

Čeští teologové a biblisté, stejně jako odborníci na celém světě, očekávají vydání Evangelia podle Jidáše se zvědavostí. Vydání knihy je doprovázeno mezinárodní publicitou zajištěnou časopisem National Geographic. Pod názvem Secrets of Judas (Jidášova tajemství) má být v prodeji na Velikonoce 2006 a popisuje prý hlavně klikaté osudy rukopisu. Spekuluje se, že zveřejnění textu je načasováno na premiéru filmu Kód mistra Leonarda, který líčí snahu křesťanů zakrýt manželství Ježíše a Máří Magdaleny.

Zájemcům o toto téma doporučuji


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA