wz

Jan z Jenštejna

Jan z Jenštejna byl potomkem starého šlechtického rodu pánů z Vlašimi, který byl v době Janova narození už po několik generací v královských službách. Jeho děd Jan z Kamenice byl za Jana Lucemburského písařem desek dvorských, jeho otec Pavel z Jenštejna byl zase předním ministrem Karla IV., stejně jako jeho strýc Jan Očko z Vlašimi, který současně zastával úřad pražského arcibiskupa.

Vzdělání a světská kariéra

Erb Jana z JenštejnaJan se narodil v roce 1350 a už od dětství se mu dostalo té nejlepší výchovy a vzdělání, které ho předurčovalo pro skvělou dvorskou kariéru. Od počátku mladý Jan velká očekávání, která do něj byla vkládána, nejen naplňoval, ale v mnohém i předstihoval. Za svého pobytu u vůdce českých humanistů, olomouckého biskupa a královského kancléře Jana ze Středy prokázal mimořádný literární talent a úrovní své latiny brzy předstihl i svého učitele.

 Poté co se vzdělal ve svobodných uměních na artistické fakultě pražského vysokého učení, odešel na studia do ciziny. Mezi lety 1369 až 1373 pobýval postupně na univerzitách v Itálii (Bologna, Padova) a ve Francii (Montpellier, Paříž). Zvláště ve Francii si získal svými znalostmi v teologii a kanonickém právu záhy takové uznání, že jej sám francouzský král Karel V. opakovaně vybízel, aby se ucházel o hodnost profesora na pařížské univerzitě.

Jan z Jenštejna však svým postavením ani povahou nebyl předurčen k akademické dráze, ač pro ni intelektuální předpoklady bezpochyby měl. Stejně jako proslul na jedné straně svou učeností, vydobyl si na straně druhé i pověst pravého rytíře. Jak nás informují jeho kronikáři, se stejným zápalem jako se věnoval univerzitním studiím, zabýval se i záležitostmi ryze světskými “chtěje být v cvičeních vojenských a v službách dvorských spíše první než poslední...”

Ani po návratu z ciziny se na jeho náročném životním stylu mnoho nezměnilo. Na jedné straně zastával s vrozenou energičností a svědomitostí vysoké církevní posty a úřad královského kancléře, na druhé straně se ale nijak nezříkal ani světských požitků a radovánek. Jeho největší světskou neřestí byla lovecká vášeň, které se zřejmě oddával tak často a náruživě, že o něm jeho životopisec napsal, že “miloval, obklopen družinou lovců, více pahorky a háje nežli chrámy…trávil mnoho času na honech, účastnil se divokých pitek a otáčel se za každou sukní. Navíc byl nesnesitelný, často a rád vyvolával pře…“.

Tyto dobové výroky je však nutno brát s rezervou, neboť z jiných pramenů víme, že Jenštejn své úřady nikdy nezanedbával.

V březnu roku 1379 byl už jako 26letý jmenován biskupem míšeňským a o čtyři roky později se stal - po rezignaci svého strýce Jana Očka z Vlašimi - třetím arcibiskupem pražským. Již předtím po čtyři roky zastával místo kancléře Václava IV. V té době s králem velmi dobře vycházel.

Začátkem roku 1380 odjíždí král i arcibiskup do Říše. Pozice Jana z Jenštejna při jednáních mimo hranice koruny české byla ztížena proklementovskou agitací vyšehradského děkana Kuneše, který díky svému vlivu získal na svou stranu některé významné světské i duchovní osobnosti království. Proti nim však zakročil Jenštejn a později i sám panovník, který v červnu 1380 rázně zasahuje proti agitujícím klementovcům. Kuneš z Veselé je zbaven děkanství na Vyšehradě a  6.září 1380 potvrzuje Jan z Jenštejna toto obročí Janu z Pomuku. Vyjadřuje tím mimo jiné pokračující úzkou spolupráci mezi arcibiskupem a jeho sekretářem a notářem.

Duchovní přerod

Jan z Jenštejna - bustaÚspěšná kariéra mladého Jenštejna však netrvala dlouho. Rozhodující zvrat nastal v létě roku  1380, když zachvátila Čechy "černá smrt". Během epidemie zahynuly tisíce lidí. Také Jan z Jenštejna těžce onemocněl. Nevíme s určitostí o jakou nemoc šlo, neboť jako mor byly tehdy označovány všechny vážné infekční nemoci, nicméně v jejím průběhu došlo u Jenštejna k zánětu mozku.

Jan z Jenštejna sice nakonec vyvázl životem, ale jeho osobnost zůstala už trvale narušena. Zatímco až do svého onemocnění žil jako člověk takřka renesančních rozměrů, po svém uzdravení se jeho charakter zcela proměnil. Stáhl se do klášterního ústraní, kde se započal jeho přerod v asketu a náboženského fanatika. Z Jenštejna se stává kajícník, který se věnuje modlitbám a náboženskému přemítání, půstům, sebetrýznění, rozdávání majetku a almužen. Navíc dostává na veřejnosti i v soukromí záchvaty, při nichž upadá do bezvědomí a trpí halucinacemi anebo se hladověním a bičováním trnitými pruty sám přivádí do extáze, v níž se pak oddává fantastickým přeludům a prorockým vizím. (Podobnými vidinami proslula i epileptička Jeanne de Arc.)

Tyto nové, neblahé rysy v jeho chování, které v ničem nepřipomínají bývalého Jenštejna a ukazují na možný rozvoj onemocnění epileptického charakteru jako následku přestálé encefalitidy, začaly osudově ovlivňovat i jeho církevní politiku. Z pragmatika a tolerantního člověka, vždy nakloněného rozumnému kompromisu, se stal téměř bigotní obhájce církve a těžko vyzpytatelný podivín.

Arcibiskup se téměř stále postil, spal na kamenné podlaze, na těle nosil drátěný pás s ostrými špicemi a trýznil se tak, že ho musel kárat i jeho zpovědník. Není tedy divu, že se jeho vztah ke králi záhy zkomplikoval. Z veselého kumpána a přítele dobrého moku se stal nepohodlný a nekompromisní nepřítel.

Jan z Jenštejna byl více horlivý křesťan než obratný diplomat. To se v době, kdy v evropské politice převládala chladná kalkulace, nutně muselo vymstít. Jenštejnův fanatismus versus prchlivost krále – to nemohlo dopadnout dobře! Pokud něco české země po smrti Karla IV. potřebovaly, pak to byla spolupráce jeho syna Václava s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Vinou obou se tak nestalo a neshody dvou mocných mužů negativně ovlivnily celou tehdejší společnost. Václav IV. se postupně obklopil svými přáteli často pochybné pověsti a uzavřel se do svého světa bez většího zájmu o vládu.

Do historie vstoupil zejména jeho konflikt s králem Václavem IV., který v roce 1384 přerostl od osobní nevraživosti až v otevřené nepřátelství. Jenštejn se snažil za každou cenu hájit a dále posilovat proti králi moc církve. Královští ozbrojenci bojovali dokonce proti arcibiskupovu vojsku, vzájemně si plenili statky a vypalovali města i vesnice.

Jenstejn se v církevním schismatu - který byl způsoben dvojpapežstvím - postavil na stranu římského papeže Urbana VI. a tím se dostal do sporu s králem, který zatím vyčkával.

Napětí mezi králem a pražským arcibiskupem ještě vzrostlo, když Václav nereagoval na prosby papeže Urbana, aby se dostavil do Říma, převzal tady císařskou korunu a pomohl tak nejen sobě, ale především papeži. Urban IV. pak obviňoval arcibiskupa Jana, že Václava k cestě nepřinutil.

Jenštejnova málo realistická politika nakonec vedla k nevyhlášené válce mezi ním a králem, která se vlekla až do roku 1395 a skončila, jak se dalo předpokládat, pro Jenštejna tragicky.

Do konfliktu se Jan z Jenštejna dostal také s jinými členy lucemburské dynastie, nevyhnuli se jim ani královi přátelé a oblíbenci.

V květnu roku 1390 se Jan z Jenštejna se dostal do sporu s moravskými Lucemburky (markrabětem Prokopem a jeho bratrem, litomyšlským biskupem Janem Soběslavem); spor byl zakončen církevní klatbou na Jana Soběslava.

Další, dalo by se říci malicherný spor pražského arcibiskupa a českého krále s konečnou platností rozdělil. Stalo se tak, když jeden z králových oblíbenců Jan Čůch ze Zásady a pán z Lobkoviců, začal na Labi, shodou okolností právě na církevním pozemku, stavět jez. Prchlivý Jan z Jenštejna nechal jez zbořit a tichá válka mohla začít. Čúch arcibiskupa zažaloval, král ho nechal předvést na Karlštejn a držel ho několik dní ve vězení, zatímco plenil jeho statky. Nakonec mu zabavil i všechny arcibiskupské statky včetně vlastního hradu Jenštejna a propustil ho ze služby kancléře. Od této chvíle se oba nenáviděli zcela veřejně.

Poté co roku 1392 propukl dlouhodobý spor ohledně postavení církevní správy v českém království mezi Janem z Jenštejna a Václavem IV., se Jan stále častěji zdržoval na Hrádku a svého času i na podkrušnohorském Kyšperku, čímž se chtěl vyvarovat panovníkova hněvu.

20.března 1393 byl umučen generální vikář pražského arcibiskupa Jan z Pomuku, neboť zmařil záměr krále a jeho oblíbenců založit po smrti kladrubského opata nové biskupství v západních Čechách a tím oslabit pražskou diecézi. V této záležitosti arcibiskup Jan z Jenštejna podává v Římě ke kurii žalobu na Václava IV. a dovolává se pomoci u nového papeže Bonifáce IX.. Ten si však byl vědom, že v zápasech s avignonským protipapežem bude potřebovat Václavovu pomoc, proto nijak nezasáhl.

Jenštejnovy další prohry ve sporech s králem jej pak postavily do politické izolace.

2. července 1396 byl zdeptaný a potupený Jenštejn donucen opustit i arcibiskupský úřad. Vysvětil svého synovce Volbrama ze Škvorce pražským arcibiskupem a sám abdikoval.

Jan z Jenštejna byl nucen uchýlit se do ústraní a útočištěm se mu stal hrad Helfenburk, který byl zpevněn novou ochrannou věží a obehnán silnou obvodovou zdí a který si již předtím vyhradil na dožití. V té době již stálo nové opevnění s čtverhrannou věží. Svědčí o tom příhoda, kterou zaznamenal Jenštejnův přítel a životopisec převor augustiniánského kláštera v Roudnici Petr Klarifikátor: "A když se vzdal svého úřadu, přihodilo se na hradě Helfenburku, že pro příchod Mistra Jindřicha, profesora posvátné teologie z řádu Kazatelů, muže opravdu zbožného, nedokonal obvyklé modlitby a spěchal jej uvítat, utrpěl však nebezpečný pád z mostu vedoucího z nové věže, kterou vystavěl, a když visel mezi nebem a zemí, s pomocí boží se vyšvihl nazpět s tím, že se lokty přidržoval dřev, uchrániv se zmíněného pádu, jímž by si střemhlav zlomil vaz."

Nakonec byl králem Václavem pro svou fanatičnost a vzájemné rozepře vyhnán ze země a byl zbaven veškerých majetků. Dožil v chudobě v klášteře svaté Praxedy v Římě, kde roku 1400 umírá. Podle jedné verze zemřel s hrůzou v očích a s křikem, jakoby s někým zápasil…

Umělecké aktivity

Neúspěchy Jenštejna na politickém poli v druhé nepříliš šťastné polovině jeho života, jsou však zcela zastíněny - alespoň z dnešního pohledu - jeho aktivitou uměleckou. Na tu jako by mělo jeho duševní strádání vliv spíše pozitivní. O Jenštejnovi je například známo, že se příležitostně věnoval skládání hudby anebo že si rád nechával malíři zpodobovat své barvité teologické vize. Nejdůležitější nicméně zůstává dodnes jeho činnost literární, které dominují především nejrůznější náboženské spisy a traktáty mystického zabarvení. V jeho tvorbě nechybí ale ani díla básnická - z jeho mariánských a eucharistických písní a hymnů vyniká zejména kantiléna “Canit epithalamium”, která byla básnicky tak dokonalá, že posloužila jako vzor barokním koledám v sedmnáctém století. Jenštejnovy spisy se nám dochovaly v překrásném iluminovaném kodexu, který je dnes symbolicky chován v knihovně ve Vatikánu, v sídle církve a papežství, jejichž zájmy Jan z Jenštejna za svého života tak horlivě, byť nakonec neúspěšně hájil.

Svátek Navštívení Panny Marie

Podstatou tohoto svátku je známá návštěva panny Marie u její příbuzné Alžběty, matky Jana Křtitele. V Čechách se tento svátek slavil poprvé 28.dubna 1387. Pro svoji diecézi jej vyhlásil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna na synodě 16.června 1386. Sám složil pro tento svátek vlastní latinské texty a spojil s ním své přání, aby byl slaven na úmysl jednoty církve, která byla tehdy ohrožena sporem vzdoropapeže Klementa VII. v Avignonu s Urbanem VI. v Římě.

Jan z Jenštejna se zasadil i o větší rozšíření svátku; k slavnostnímu vyhlášení pro celou západní církev došlo 9.dubna 1389 a datum svátku bylo stanoveno na 2.červenec. Při úpravě kalendáře podle ustanovení II.vatikánského koncilu roku 1969 se při stanovení data svátku přihlédlo k přání Jana z Jenštejna slavit jej mezi slavností Zvěstování Páně a svátkem Narození svatého Jana Křtitele.

Místa, spojená se jménem Jana z Jenštejna

Knižní vydání Jenštejnova životopisu

Autorem následujícího životopisu Jana z Jenštejna je zřejmě řeholník roudnického kláštera a Jenštejnův důvěrník Petr Klarifikátor. Jeho zpracování života pražského arcibiskupa je rozčleněno do dvaceti kapitol, v nichž jsou zobrazeny především rozmanité projevy Jenštejnovy zbožnosti (např. O jeho bdění, O jeho almužnách a milosrdných činech, O jeho trpělivosti v protivenstvích).

Biografické údaje jsou zde do značné míry potlačeny a do popředí je postavena Jenštejnova vynikající osobnost. Poněkud stranou stojí jeho činnost spojená s úřadem arcibiskupa a další veřejné aktivity.

Jenštejn je zde vylíčen jako mystik upadající ve svých modlitbách až do extatického vytržení. Životopisec dokresluje Jenštejnovo asketické zaujetí několika historkami, často až kuriózními:

„Stalo se také jednou, že sluhovou nedbalostí zůstal vražený ostrý železný hřebík v trámě jemu určeném k odpočinku; vzal jím zavděk s dobrým svědomím a nestěžoval si, dokud to nebylo spatřeno a pokáráno jinými.“

Pozoruhodné je, že v protikladu k této odříkavé strohosti dal životopisec zaznít i poněkud odlišným tónům Jenštejnovy zbožnosti, připomínajícím spiritualitu sv.Františka:

„Neboť když se chytali zajíčci a ptáčci, dal si je darovat a propouštěl je na svobodu. Když jednou jel na voze, přiletěl k němu nějaký ptáček, prchající před krahujcem, jako k zachránci svého života. A když se zdržoval na Helfenburku, přilétal k němu při obědě jakýsi ptáček z háje, po celý oběd se zdržoval u něho, hned poskakuje po stole, hned mu sedaje na tonzuru, hned na ruce a poskytoval mu příjemnou zábavu. A po obědě dostav požehnání, odlétal do háje.“

Svědectví Jana z Jenštejna o mučení a smrti Jana z Pomuku

Arcibiskup Jan z Jenštejna byl však právě na svém hradě v Roudnici, kam za ním včas odjeli i jeho spolupracovníci. Na výzvu králových vyjednavačů přijeli všichni do Prahy a sešli se s králem Václavem na neutrální půdě johanitské jurisdikce na Malé Straně. Král však hned na začátku setkání odmítl jakoukoliv dohodu a nechal zatknout členy arcibiskupova doprovodu včetně Jana z Pomuku. Arcibiskupa Jana jeho ochranka vyprostila a ten opustil Prahu a ukryl se opět na Roudnici.

„Nazítří mi byla stanovena lhůta, v níž se mělo jednat prostřednictvím královy rady o narovnání a smír s králem, moravským markrabím a královským komořím. Se svými rádci jsem byl přiveden před krále k uzavření konečného smíru.

Když jsem tam byl s mými vikáři a s jinými, král zrušil dohodu, jejíž dojednání svěřil své radě, a řekl, že se s oním jednáním a smírem nechce spokojit. A řekl toto: „Ty, arcibiskupe, vylučuješ z církve mé úředníky bez mého vědomí, tys potvrdil kladrubského opata.“ A mnoho jiných výhrůžek řekl mistru mé kurie: „Odstup ode mne, jinak ti dám hned hlavu srazit.“ Potom při pohledu na ty, kdo mne doprovázeli, řekl: „Tyto čtyři zajměte“ - totiž Mikuláše Puchníka, mého oficiála, a Jana, doktora církevního práva, mého vikáře, a Václava, míšeňského probošta, mého kanovníka a mne - „a opatrně je veďte!“ A jiným pohrozil, dodávaje: „Tebe a tebe utopím!“ Když jsem před ním několikrát poklekl, snaže se zmírnit jeho hněv, i on posměšně přede mnou poklekl na obě kolena. A když byl v kapitule, ihned udeřil rukojetí svého meče do hlavy doktora práv, děkana mého Pražského kostela, Bohuslava, již vetchého starce, tak silně, že mu vytryskl proud krve, a s rukama svázanýma za zády ho rozkázal dovést do domu pražského purkrabího.

Navečer je dal se svázanýma rukama a nohama před zraky všech svým katem mučit a on sám přiložil ruku a pochodeň k bokům vikáře a oficiála, i k ostatním místům. A rozkázal je utopit. Všichni by již byli bývali utopeni, kdyby, jak se říká, nebyli v přítomnosti veřejného notáře slíbili a přísahali, že nikdy neřeknou, že byli zajati nebo mučeni, a jak jsem se dozvěděl, chtěl také, aby mu přísahali, že se postaví proti mně, biskupovi. Oni však, celí přestrašení, raději žádali o vyhotovení veřejné listiny, než by se chtěli dát utopit, a jak se říká, stvrdili ji vlastními přísahami. Pak byli propuštěni.

Pouze ctihodný Jan, doktor a můj vikář, byl po strašném mučení a propálení boku, takže déle nemohl zůstat na živu, veřejně veden ulicemi a náměstními města k utopení. Asi ve tři hodiny v noci byl z pražského mostu se svázanýma rukama a s hlavou přivázanou k nohám v podobě kola, shozen do řeky a utopen.“

Životní mezníky

Pozoruhodnou postavu naší historie Jana z Jenštejna připomíná už zmiňovaný stejnojmenný hrad, vzdálený jen několik kilometrů od Prahy. Okresní muzeum Praha - východ v něm má trvalou expozici, věnovanou jak historii hradu, tak jeho nejvýznamnějšímu majiteli, který se podle něj tituloval až do konce svého pohnutého života.


zpět na stránky Milníky v řece času

Zpět k Mostu ?

VEZA