wz

Legenda jménem Jánošík

Tomu, kdo se zajímá o nabídku našich kin jistě neušlo, že se po promítacím plátně (po velmi dlouhé době), opět prohání Jura Jánošík se svými horními chlapci.

A ten, kdo si pamatuje ze školních hodin dějepisu tohoto slovenského národního hrdinu se nestačí divit, neboť tento film zbavuje diváka všech iluzí o hodném zbojníkovi...
Juraj Jánošík je historickou postavou lidové legendy z přelomu 17. a 18. století. Ta říká, že bohatým bral a chudým dával, ale pravda o krátkém životě tohoto legendárního zbojníka z Terchové je zcela jiná.
Terchová – maďarsky Terhely - je obec na úpatí Malé Fatry, na severu Slovenska v okrese Žilina. Prvá písemná zmínka o ní je datována 22. dubna 1598. Její vznik však souvisí s tzv. kolonizací „po valašském právu“; později toto právo ztrácí už svůj etnický význam a stává se spíše určitou formu hospodářského podnikání.
 druhé polovině 17. století je Terchová připojena k tepličského panství a s jeho novými majiteli přicházejí do obce i noví usedlíci Valaši, kteří se již v 16. století zabydleli v těšínsko-kysuckých horách. Původně valašská osada se časem rozrůstá a mění v zemědělsko-pastýřskou obec.
Z valašských předků pravděpodobně pocházeli i Jurovi rodiče, kteří přišli do Terchové někdy v polovině 17. století. S určitostí se neví, zda byli podaní na panství hraběte Jána Jakuba Lowenburga z Tepličky nad Váhom nebo zda to byli zámožnější svobodní lidé.

 

 

V lednu roku 1688 se v Terchové narodil Juraj Jánošík. Obec tehdy neměla ani svůj kostel, ani svoji farnost s matrikou, takže neznáme datum narození, avšak zachoval se list o jeho křtu z 25. ledna 1688.
Chlapec vyrůstal na samotě zvané u Jánošů a jméno jeho rodiny se často objevovalo na seznamech nezdárných podaných, kteří porušovali tehdejší zákony a kuli pikle proti panstvu.

Když bylo Jurovi sedmnáct let (1705) dostal se do protihabsburského povstaleckého vojska Ference II. Rákócziho, ale už v roce 1709 po porážce u Trenčína, utekl do vojska domů. Byl však chycen císařskými žoldáky a přidělen ke strážnímu oddílu na zámku v Bytči, kde byli vězněni zajatci. Tam se seznámil a později pomohl k útěku lupiči Tomáši Uhorčíkovi, který ho přemluvil ke společnému pašování koní z Polska. Juraj, ačkoliv byl ze všech nejmladší, se brzy stal šéfem bandy, která přepadala kupce, vykrádala kostely a loupila v dosti rozsáhlém rajonu. S určitostí se ví, že se svou družinou pobýval v lesích mezi Žilinou a Liptovským Mikulášem, přepadávali bohaté pocestné a z uloupených peněz a cenností obdarovával podle příležitosti chudé.
Legenda však udává, že loupil v Trenčínské, Oravské, Liptovské a Gemersko-Malohotské stolici, ve Slezsku i na Moravě a snad i v Polsku.
Alois Jirásek legendu zpracoval po svém a přiřadil ke Starým pověstem českým, i když s českými zeměmi nemá co do činění. Jánošíkovu bandu popisuje takto:
Zle bylo, že nemohlo býti hůř. Mladý lid ze svého utíkal před trýzní pánů, pryč z tiché dědiny, do hor. Tam se stali z nevolných „horní chlapci“, tam byly lesy jejich komory a karpatské „hole“ jejich volná pole.
V ten smutný čas bývalo živo na Králově holi a kolem kamenného stolu sedala družina se svým náčelníkem. Nebyl to však král, ale „horní chlapec“ Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku a s ním „kamarátstvo“, jedenácte „dobrých chlapců“ ve „vybíjených“ širákách, v zelených košilkách, v bílých soukenných nohavicích, se širokými opasky, v krpcích: Surovec, Adamčík, Hrajnoha, Potúčik, Garaj, Uhorčík, Tarko, Mucha, Ďurica, Michalčík a gajdoš, chytrý Ilčík.
 

 

Zbíjal som ja, zbíjal, boj za pravdu bíjal,
čiemu krv tyranov trávniček popíjal;

V roce 1712 Jánošíka s Uhorčíkem chytili a vsadili do vězení v Hrachové. Podplacení úřednicí i stráže je však nechali utéct. Začátkem dalšího roku byl Jánošík na udání lapen liptovskými četníky v krčmě v Klenovci, kde Uhorčík pod jménem Martin Mravec dělal krčmáře. A osud pětadvacetiletého zbojníka byl zpečetěn.
Po mučení a obvinění z řady loupeží a vražd byl stoličným soudem v Liptovském Mikuláši odsouzen k trestu smrti a 17. března 1713 oběšen.

Dolu ovce, dolu, dolu dolinami,
veď už viac Jánošík nepôjde za vami;
dolu kozy, dolu z tej vysokej skaly,
veď vám už pre Janka stužku usúkali.

Udává se, že on sám během těch dvou let loupení nikoho nezabil, ovšem tehdejší zákon jinou možnost než smrt vůdce bandy nepřipouštěl. Jisto je to, že lidé v kraji si oddechli a cesty byly bezpečnější.

 

 

Hrdinou se Jura Jánošík stal až po letech. Lidová fantazie ke krátkému životnímu příběhu obyčejného lupiče přidávala pohádkové vlastnosti a literátům z řad Štůrovců v době slovenského národního obrození se lidová legenda stala předlohou pro romantické literární zpracování, které z Jánošíka udělalo statečného muže, který bojoval proti vrchnosti a s chudými se dělil o kořist. Tak se zrodili i pověsti o zradě Ilčíka, sypání hrachu na podlahu, kouzelném opasku který jej chránil před zraněním, o kouzelné valašce, o boji proti Turkům, o popravě Jánošíka pověšením za žebro i o tom, že studoval na kněze.

Jánošík, junošík, máš ty zlata mnoho,
povedz nám, kde ho máš? - "Čo koho do toho?
Kde ho mám, tam ho mám, v tajných sieňach Tatry
však si ho ten nájde, komu ono patrí.
 

 

Podle legendy je dosud část z pokladů uloupených Jánošíkem ukryta někde v lesích Malé Fatry a Vrátné Doliny a na své objevení stále čeká. Stejně tak zůstává záhadou místo, kam byl Juro Jánošík po oběšení pohřben.

Jánošík, junošík, máš veľké poklady:
Vymeňže si, vymeň ten svoj život mladý!
"Vymeniť? - A načo? Vy psohlavci vzteklí!
Nie! - Teraz ma zjedzte, keď ste ma upiekli!"

 

Alois Jirásek - O Jánošíkovi:
...Leckdes v slovenských dědinách visí v chatách obrázky „dobrých chlapců“ na skle malovaných, v zelených košilích, v širokých opascích a bílých nohavicích, s valaškou v ruce, s puškou na plecích. A když za zimních, dlouhých večerů starý gazda zabloudí do minulých časů, jistě začne o „horních chlapcích“ a ukáže po obrázku na stěně, na gajdoše, na Surovce točícího valaškou nad hlavou, na Hrajnohu, jenž boučky a jedle přeskakuje, na všechny ostatní, nejvíc na Janošíka. A staroch povídá o jeho síle, co zkusil, Jak svůj lid mstil, co za to měl, jak ho páni utratili...

Na téma Jánošík a o jeho zbojnické družině vzniklo mnoho oslavných lidových písní a říkanek, byl vděčným námětem pro básníky i malíře. Z již značně rozkošatělé legendy čerpali i filmaři, takže do kin nyní přišlo již sedmé zpracování Jánošíkova osudu. Oproti předchozím verzím, které se pevně drželi tradiční pohádkové legendy, poslední verze je naopak příběhem chlapce tak, jak se se vší pravděpodobností udál.

 

 

I dnes se s Jánošíkem můžete v jeho rodišti v Terchové setkat. Kromě muzea Juraja Jánošíka již z daleka je vidět na vyvýšenině nad obcí sedm a půl metru vysoká kovová (nerezová) socha slavného zbojníka, jež zde byla odhalena v roce 1988 u příležitosti 300. výročí jeho narození.
Terchová je také dějištěm Mezinárodního folklórního festivalu „Jánošíkové dni“, konaného každoročně v měsíci srpnu.
Expozici „Jánošík a Terchová“ najdete v Povážském muzeu v Žilině. Je věnována jednak lidovému hrdinovi a jednak dějinám obce Terchová s jejími lidovými zvyky a tradicemi.

 

 

K Jánošíkovi se váže i jedno staré proroctví: Verte, že Janošík príde zas Slovači na pomoc. A pak bude lepšie.

Poznámka: V článku byly použity úryvky z dramatické poemy Jána Botta „Smrt Jánošíkova“.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA