wz

Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan

Jakuba Krčína vynesla vysoko jeho pracovitost, energie, ctižádost a umění budovat velká vodní díla. Stal se správcem, regentem rožmberských držav v Jižních Čechách. Snad měl raději své dílo než lidi, kterým mělo sloužit…

Krčín zestárl, aniž se dočkal syna, po kterém toužil, dědice jména a svého rybníkářského umění. Zbohatl a ještě byl živ na svém sedlčanském panství, kam odešel od svého chlebodárce po celoživotní práci, a již si lidé na Třeboňsku vyprávěli, že ho zaživa odnesli čerti do pekla pod Rožmberským rybníkem. Jiní se dušovali, že viděli, jak za bouřlivých nocí se projíždí na rožmberské hrázi na pekelném vozíku, taženém velkými černými kocoury se žhnoucíma očima velkýma jak talíře. Běduje a lamentuje na svém hořícím sedadle, k němuž je připoután. Podle jiných za mlžného, mrholivého času ďábel s Krčínem zapřaženým do pluhu přeorává půdu u Dvorce, kterou podaným zabral pro stavbu rybníka Svět. Ale nejčastěji se ozývaly hlasy, že za vichřic na hrázi Světa skučí Krčín, kde ho pekelníci bijí železnými pruty za jeho krutost k lidem. Všude, kam ukápl jeho pot nebo krůpěj krve, vyrostly mohutné stromy. Ty jsou tam podnes a říká se jim Krčínovy duby.

Ale prý to s těmi duby bylo jinak.
Krčínův rybnikářský hejtman chodil s pokroucenou sukovkou s boulemi, která připomínala rybnikářskou šlachovitou paži s mozolnými, pokroucenými prsty, tvrdými jako houžev. Když bylo třeba, použil ji k potrestání jak těch největších práčů, tak vzpurníků a neposluchů. Pan regent se divil, že před ní zkrotne kdejaký divous a trhan, dumal že je v ní asi nějaké kouzlo. Ano, je v ní kouzlo, řekl hejtman. Regent se tetelil zvědavostí a tak se zeptal přímo. Hejtman se rozmýšlel, nezdráhal se:
Nebudu ti malovat na vrbě straky, že jsem to jen já, před nímž se pokoří. Znáš mne, ale i když mám něco moci nad nimi, nestačila by mnohdy. Známe se. A protože tě znám, řeknu ti to. Tobě to svěřím, pane regente. Ta hůl není jen tak nějaká větev z dubu, který potkáš. Je z dubu, pod kterým přišel na svět muž, jenž svou zemi proslavil bojem za pravdu. Vojevůdce to byl, města v cizí zemi dobýval a třásli se před ním mocní páni. Jan Žižka, syn trocnovského vladyky, zprvu psanec, pronásledovaný pány, odvážný buřič, který se jich nebál a vypověděl jim boj. Později vojevůdce; táhli s ním do boje houfy statečných, milujících pravdu. Velký hejtman to byl. A dřevo z dubu, pod nímž se narodil, má neznámou sílu. Víc ti nepovím, pane, ani není potřeba. Můžeš se přesvědčit sám. Až pojedeš v tu stranu, není to daleko.
Krčín přikyvuje dotýká se rukou vyboulenin hole. Má svraštělé čelo usilovným přemýšlením…

Brzy jel pan regent v tu stranu! Myslí na hovor s rybnikářským hejtmanem. Síly, především síly je třeba, aby člověk neumdlel. Nařídil kočímu aby odbočil a za chvíli vystoupil z kočáru. Šel lesní cestou. Přišel k dubu. Stál tam jako obr s rozpřaženými pahýly rukou. Vichřice, bouře, vichry se do něho opíraly v dobách, v nichž mizela ze světa, umřela pokolení lidská. Nedaleko jsou zbytky staré tvrze, kde vyrůstal ten, který spatřil světlo světa pod tímto dubem. Dávno už ho pohltila hlína, ale pověst zůstala. Pan regent přistoupil k dubu. Tenhle tady ještě stojí. V dutině nad kořeny je trouch, pavouk tam má síť. Starou borku stromu pokrývá mech a lišejník. Pan regent se dotýká kmene nějak s úctou, uštípne kousek té drsné kůry a schová. Hledí vzhůru. Z pahýlu vyrostly menší větve. Jsou vysoko, nemůže jich dosáhnout. Ale chce mít větev z toho stromu, bude z ní hůl. Co teď? Volat kočího a vystoupit na kočár? Ale nemusí o tom nikdo vědět. Větev je sehnuta dolů, pan regent civí vzhůru. Ale není zvyklý dlouho rozmýšlet. Shodí kabát i střevíce. Ještě se rozhlédne a pak už zdvihá nohu na výčnělek kmenu, rukou se chytá za ostrou špičku někdejší větve. Chvíli tak setrvá, pak hledá další oporu a popolézá výš. Už je u větve. Nadzdvihá ji, zachytí a ustojí pevněji. Vytáhne tulich a už větev řeže. Už spadla. A za ní i pan regent -  až to žuchlo, pod kterým se výčnělek ulomil. Je trochu udýchán, je mu však lehce u srdce. Podivil by se, kdo by viděl! Regent leze po stromě jako kluk na vrány – a spadne!
Nedaleko se rozezpíval pták. Pan regent se po něm podívá vzhůru a je mu taky do zpěvu. Ještě je mlád. A bude ještě silnější. Zdvihl hůl, kabát a klobouk a pan regent už jde. Ale zastavil se ještě, sebral několik žaludů pod stromem.

Když přijel k baště mezi dvěma rybníky, poručil zastavit. Baštýř sekal dříví na dvorku, nechal všeho a běžel v ústrety. Pan regent se zeptal na to i ono a najednou – ví-li o tom starém dubu u Trocnova. Baštýř horlivě přitakal: Jak by ne, je to nejstarší a největší dub v celém okolí. Pan regent přikývl: Pošli mi jeho spadlé žaludy, ale jenom ty!
Přinesu pane, - uklání se baštýř.
Bašta je dávno za zády pana regenta, kola karety hrčí, kopyta koní dusají a regent se usmívá. Občas se dotkne rukou dubové větve. Je spokojen dnešním dnem.

Baštýř s rybním mladíkem posbírali u starého dubu žaludy. Bylo jich víc jak čtvrt pytle a mladík je odnesl panu regentovi do města. Pan regent mu dal zvláštní úkol – aby nasázel žaludy a ochraňoval je, aby z nich vyrostly doubky. Tak ty žaludy sázel s pánem hned u nejednoho rybníka, do země hráze, do té tvrdé, upěchované země. Ale nakypřili ji, jako když natřesou peřinku, zahrábli a přestřeli trávou. Ale to nebylo všecko. Upletl z proutků a sítiny mřížkoví, aby k tomu nemohl pták. Dobytek se na hrázi nepase. Ale lidé by mohli být zvědaví a zničit něco, co je chystáno pro jejich potomky do několika pokolení. Pan regent se pojistil proti škodě. Nařídil nasázet ještě žaludy na odlehlém místě. Okolo rybníka močál – člověk tam nemohl nikdy než po kousku proužku mechového trávníku, co by tam kdo dělal. A ještě to místo bylo zakryto hustým divokým křovím. Holotník tam zrýpal kousek země a nasázel zbylé žaludy, zrovna jako když se zavinuje děťátko do plínek. Nad celým osázeným místem natáhl velkou síť z šáchorů, sítin a rákosí, upletl ji jemnou, zdvihl na kolíky a u země upevnil. Nemohl se k tomu nikdo dostat, jenom vzduch a déšť. A žaludy vzklíčily a rostly. Potom tam někdy zašel i pan regent, usmíval se, dotýkal se těch proutečků prstem, klekl si k nim. A potom později nějaký vyrýpli, odvezli je k některému rybníku a vsadili do hráze tam, kde bylo třeba. Nejvíce je dával pan regent na místa, kde se voda nejvíce opírala do hrází při vichrech, a u výpustí, kde voda naléhala.
Kolikrát se pan regent zadíval do dálky, přes hráz, přes živou vodu, přes oblaka…Jistě tam viděl duby, které vyrostou z těch maličkých, které zasadil. Košaté jako veterány s chocholem, zeleným v létě, pestrým na podzim. Pan regent se rozkročil a usmíval. Tak pevně budou stát tady na hrázi, vzdorovat větrům a bouřím. Budou se rvát za něho. A také starat. Ztuží hráz svými kořeny, zkroucenými jako prsty rybníkářů, v zemi v hrázi budou jak velcí hadi. Ty kořeny jsou tak daleko a hluboko, jaká je nahoře koruna dubu. Takový dub si už svou rovnováhu udrží. Stojí pevně.
Nepodobá se snad dubu trochu pan regent? Je rozložitý, sporý. Taky stojí pevně na svých nohou, toho nic nevyvrátí, to by musela být ale nějaká vichřice, aby vyvrátila takovou sílu.
Pan regent se usmívá, hladí si vousy.

 

Festina – Spěchej!

Když jeho dílo, rybník Rožmberk, potřetí lovili, pozvali k té slávě starého Jakuba Krčína. Ten se do Třeboně vrátil rád a opět jako král do svého království. Byl odjakživa fanfarón a smál se tomu, co o něm lidé říkají, že je zapeklitec, černokněžník, hadač a zaklínač.
A tak jako dříve i teď prohlížel dvory, sýpky, mlýny, pivovary, ovčíny a zúrodněná pole, která vytáhl z bahen, když stavěl rybníky. Na všem lpěl jeho lví hospodářský spár a řád, který zavedl. Nejvíce ho však zajímala voda, třeboňské rybníky, kterým dal život a která močálovitý, nezdravý kraj změnily k užitku a do jímavé krásy.
Nad rybníkem Rožmberkem, jeho posledním díle u Rožmberků, srdce se mu zachvělo hrdostí. Čtrnácti výpusťmi vypouštěli po dlouhé dny rybník. Krčín, obklopen zkušenými baštýři, řídil výlev jako generál bitvu. Přebohaté rybí žně dávají za pravdu umíněnci Krčínovi, který navzdory nepřátelům a závistivcům prosadil stavbu tohoto českého moře, jak je zpupně nazval.
Krčína už při výlovu roztřásla zima a přidala se bolest v krku. Nedbal toho, jen služebnou požádal o lipový čaj s medem a řekl, že bude zdráv! Zdráv nebyl a v noci se přidala horkost. Tělo bylo mátožné a pod jeho chvějícími se víčky znovu procházel jeho divoký život. Minula noc i krátký podzimní den, a když noční stíny znovu zahalily kouty komnaty a pod náporem větru zaskřípaly veřeje starého domu, Krčín ve tmě spatřil tu zubatou. Přepadla ho náhle a podle. Svištivě se rozpřáhla kosou. Jakub Krčín míval odjakživa pro strach uděláno. Mžikem byl na nohou, stojí před ní vzpřímen, široce rozkročen a čelí jí výsměšně: Na mne máš spadeno? Jen pojď, ty křivonosko chrastivá!
Je připraven k zápasu. Návštěvnice, která nikdy nechodí zbůhdarma, vztekle upírá prázdné oční důlky na opovážlivého rváče.
Život lidí jsi lámal a ničil, trest tě nemine, - pronesla skřehotavě.
Pro velké cíle, kostlivá. Pro vítězství života a jeho krásu jsem se bil. Porážel jsem intrikány, závistivce, ale také nechápavé, lenochy a hlupáky
.
Nenasytné ctižádosti jsi vše obětoval, i lásku své mladé ženy a dcerek... Rána byla dobře mířena, Krčín se zapotácel náhlou slabostí, sáhl si k srdci, které kvílí a pláče…a smrtka natahuje svoje pařáty, ale Krčín se nevzdává: Ty máš nejméně co vyčítat, ničitelko životů. Zhasínáš je lehkomyslně jako spáč svíce. Táhni, porvu se s osudem i o lásku svých dcer, protože žena mně zemřela.
Zbytečně, Krčíne - čelistmi cvaká smrtka - za své hříchy zemřeš sám, tvé dcery tě nikdy nepochopí. Tvé přičinění se rozplyne a tvůj rod zajde. Nic po tobě nezbude, Krčíne!
Zbyde mé dílo, mé vody, lhářko!
Tuponoska se roztřásla jízlivým smíchem a rozpřáhla se podruhé. Než však její kosa opsala kruh, Krčín popadl ze stolu korbel s vínem a chrstl jej do kostlivých lící. Nečekala útok, kosa jí vypadla z hnátů. Krčín pln bujnosti, ze stěny strhl kord a tasil. Již jsou v křížku. Smrtka soptí a Krčín se řehtá. Povalil ji stůl pod nohy, sedadla se kácejí, plochým mečem tluče protivnici do prázdných žeber. Křivonoska zaúpěla, protože se znovu rozmáchl a zlomil jí obě hnáty.
Okno otevřel a ozlomkrk ji vyhazuje, chřestivé články prstů a žeber letí za ní i s přeraženou kosou. Poražená smrtka kvílí a štvána hrůzou z pronásledování pádí na hráz. Krčín přes střechy domů, opevnění a hráz svého rybníka jasnozřivě vidí, jak kulhá a utíká, jak se bázlivě ohlíží. Chybný krok a vody se nad ní zavřely.
Krčín v komnatě pocítil náhlou úlevu a jistotu, že i když nepřátelský svět, nebe a peklo se proti němu spikne, vody jsou jeho spojencem, vody, které vydají svědectví…
Spal dlouho, a když se probudil, byl sláb, ale bez horkosti. Cítil, že zdraví se mu vrací. Radost ho prostoupila. Smrtku utopil ve svých vodách. Jakub Krčín je nesmrtelný. Jeho duch se po všechny věky bude vznášet nad jihočeskými rybníky.
Poddaní ho proklínají, panští úředníci mu spílají, urození mu závidí, ale jeho vody po staletí budou vyzvánět a vyznávat slávu Krčínova jména…

 

Pro milce historických dat

Rod Krčínů je doložen od roku 1509, kdy v Čechách vládl Vladislav II. Krčínská tvrz vznikla pravděpodobně ve 13. století, kdy rod získal zemanský přídomek z Jelčan. V erbu rodu nacházíme papouška a barevná pštrosí péra. Později byla do erbu vsazena štika a kapr.
Rodinný statek Krčínů byl v Polepech u Kolína. Tato obec se nachází přibližně dva kilometry od dnešního Kolína nedaleko Červených Peček a protéká jí potok Polepka. Její doložená historie se datuje od roku 1343. Název obce vznikl od tehdejšího zvyku lovit zpěvné ptáčky na lep, což dokládá i znak obce s papouškem.
V horní části vsi stával kdysi dvorec a mlýn, který se uvádí i jako rodiště Jakuba Krčína. Podle zápisu v kronice se měl 18. července roku 1535 Jakub narodit již jako páté dítě. Je známo, že Jakub už jako odrostlý jinoch studoval na koleji při svatém Bartoloměji v Kolíně. Pak se dává do služeb pana Viléma Trčky z Lípy a odchází z Kolína do Veliše u Jičína. Už ve svých 24 letech je vak v Jižních Čechách, kde se v Borovanech stává šafářem augustiniánského kláštera. Zde spolupracuje s proboštem nevalné pověsti Matějem Kozkou z Rynárce, který je široko daleko po kraji znám jako velký jedlík a opilec. V roce 1560, po krachu hospodaření v klášteře, vstupuje Jakub do služeb pana Viléma z Rožmberka.
Za šest let se žení s mnohem starší (o třicet let), leč bohatou vdovou Dorotou Slepičkovou z Radkovic. S ní vyženil značné jmění a hlavně dům čp. 66 na Latráně u zámku v dnešním Českém Krumlově. Ten po smrti své ženy zdědil a roku 1587 prodal krumlovské obci. Asi to manželství nebylo až tak špatné, neb trvalo dvacet jedna let.

 

 

Krčín jako svědomitý hospodář vedl v rožmberských službách účty, jež jsou ještě dnes uloženy v krumlovském archívu. Z nich vyplývá, že zakládal dvory pro sladovnictví, dvory pro velkochovy, ovčíny, mlýny, ale i otvíral stříbrné doly a sklářské hutě.
Na Netolicku založil první rybníky jmény Pomoc, Nahradil, Naděje.

Za své služby dostal od pana Viléma dvorec Leptáč v Netolicích, který zvelebil do té míry, že jej pak roku 1580 znovu směnil s panem vladařem za statek s hospodářstvím v Křepenicích a za ves Sedlčany. V Křepenicích nechal postavit vodní tvrz po vzoru Leptáče, který nazval Nový hrádek Krčínov (1584) a od roku 1590 do roku 1897 zde trvale sídlil. Do tvrze se vjíždělo po kamenném mostě, neboť ji obklopoval rybník Návesník.

Po delší době – v roce 1588 se coby vdovec podruhé žení a pro změnu si bere tentokrát mladou Kateřinu Zelendarovou z Proškovic, která mu porodila šest dcer: Mariannu, Annu Kateřinu, Ludmilu, Elišku, Johanku a Žofii. Avšak ani věhlasnými krumlovskými a třeboňskými alchymisty připravený elixír mládí mu nepomohl k vytouženému synovi...
V roce 1589, po dokončení stavby rybníka Rožmberk odchází ze služeb pánů z Růže a usazuje se ve svých Sedlčanech, kde jako velice bohatý muž půjčuje peníze nejen okolním šlechticům, ale i městu Budějovicím. Štěstí v osobním životě však nemá, a protože se nedočkal syna, tak o dcery se až tak nezajímá a ty se mu odcizují a přerušují s ním v dospělosti kontakty. Roku 1601 umírá jeho žena Kateřina, potom i jedna z dcer a on se už jako zlomený starý muž uchyluje na tvrz Obděnice, kde si v místním kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, jehož byl patronem, nechal udělat hrobku. Dnes je zde ve stropní klenbě presbytáře ke spatření jeho erb s nápisem: "Jakub Krczin z Gelczan a z Sedlczan, 1603".
Náhrobní kámen z mramoru s Krčínovým erbem zdobí dlouhý, latinsky psaný epitaf, jehož úryvky přeloženy zní:
„Léta Páně…zemřel statečný a urozený muž, rytíř Jakub Krčín z jelčan, města Sedlčan, Nového zámku Krčínského a hradu obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšení, amen.
......
Příteli, bratru svému nezávidž, odpočívá svoboden, bezpečen, již konečně věčnosti náležeje…
.
Aniž k uším jeho dorážejí řeči utrhačné, ale všech dobrých věcí přírody, došel se svrchovanou radostí i pokojem a užívá jich v plné blaženosti. Protož oplakávati šťastného bylo by závistí a litovati zhynulého pošetilostí
.“
Doposud se nepodařilo nikomu zjistit, kde byl opravdu uložen k poslednímu odpočinku, neboť datum úmrtí na tomto náhrobním kameni chybí…
Zemřel ve věku 69 let - ani přesné datum jeho úmrtí není známo. Ví se jen, že to muselo být mezi 19. lednem 1604 - dnem kdy sepsal svoji závět a 9. únorem 1604, kdy byly po smrti dočasného majitele Sedlčany vráceny panu Petru Vokovi.
Pověst říká, že jeho potomci se tak hašteřili o zděděný majetek, že na nějaký nápis na náhrobním kameni zapomněli. Avšak při průzkumu hrobky bylo zjištěno, že je prázdná.
Dcery dokázaly jeho velký majetek utratit poměrně rychle. Jedna z nich – pravděpodobně paní na Obděnicích - je pohřbena v kostele Nejsvětější trojice v Dublovicích

 

 

 

Tento obdivuhodný renesanční muž vládl městu Sedlčanům i mnoha dalším obcím jež měl ve svém držení bezmála čtvrt století (1580 – 1604). Někteří jeho podaní však na něj nevzpomínají právě v dobrém. Jedna z pověstí vypráví, jak Sedlčanští přišli o svá rožmberská privilegia v hospodě Na Zavadilce v Kňovicích. Krčín je sezval do této hospody, aby mu privilegium předložili k nahlédnutí. Pilo se prý celé tři dny a tři noci. Krčín všechno vydržel a když Sedlčanští padli zpiti pod stůl, odstřihl od privilegia pečetě, sedl na kůň a odjel na svou tvrz.

Křepenická Krčínova tvrz z roku 1584 je velice cenou renesanční památkou. Krčín ji ve své době chránil ze všech stran rybníky, jejichž pozůstatek se dodnes dochoval na severní straně. Po staletí, kdy byla tvrz využívána jako hospodářský objekt byla v restitucích vrácena majitelům, jež ji před druhou světovou válkou vlastnili. Ti ji v současné době vracejí její původní vzhled, takže si ji můžete při toulkách tímto krajem prohlédnout. Nedávno byla u mostu vedoucímu k tvrzi zasazena pamětní Krčínova lípa.

Stavbou rybníků, soustavami stok a kanálů navázal Jakub Krčín na svého slavného předchůdce rybníkaře Štěpánka Netolického. Voda – nositelka života sloužila a slouží lidem v mnoha podobách. V dobré jako překrásné rybníky, jež na Sedlčansku vznikaly a kultivovaly tím dosud člověku nepřístupnou krajinu, když pralesy a močály vystřídaly rybníky a jejich hráze. Zlá podoba vody nás postihla v srpnu roku 2002, kdy se při povodni ve zdejším kraji vděčně vzpomínalo právě na Jakuba Krčína. Vodní spousty se draly ku Praze, avšak na Krčínově přelivu se spousty vody zadržely díky prozíravému a nadčasovému geniálnímu staviteli vodních děl.

Rekapitulace

Přičiněním spolu s využitím mocenského postavení Jakuba Krčína vznikly odvážné rybniční stavby; v roce 1570 zahájil budování Nevděku (dnes Svět), roku 1571 následoval Spolský, 1574 rozšířil Opatovický, 1577 započal stavbu Potěšila a rozšířil Naději a Skutek, roku 1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský, a následovaly přečetné další rybníky. Jeho životní dílo však ještě stálo před ním. Až v roce 1584 se pustil do gigantické stavby rybníka Rožmberka jako pocty Rožmberkům a nakonec i svého památníku.
Současně s tím vyřešil průtok povodněmi ohrožované Lužnice nově budovaným rybníkem a její vodu bezpečně převedl svou Novou řekou do Nežárky. Stavba Rožmberka trval šest let a během této doby ještě rozšířil rybníky Vlkovický a Horusický. Po dokončení Rožmberka opustil Krčín rožmberské služby a zbytek svého života trávil na sedlčanském panství, kde rovněž nezahálel a vedle dalších menších rybníků zde postavil i nádherný dvaapadesátihektarový Musík.

S životem a dílem Jakuba Krčína, jen završil zlatý věk rožmberského rybníkářství, se můžeme seznámit nejen v knihách a filmových dokumentech jemu věnovaných, ale především v expozice sedlčanského muzea.

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA