wz

V erbu jeho rodu byl jestřáb …

Kdyby se vás někdo zeptal, co víte o Václavu Hájkovi z Libočan, tak si s bídou vzpomenete, že ve škole se o něm hovořilo ve spojitosti s jakousi Kronikou…

Proto nebude na škodu, když si osobu Václava Hájka trochu připomeneme, zvláště když k tomu máme příležitost skoro kulatého výročí, neboť v měsíci březnu roku 2002 uplynulo již 450 let od jeho smrti.

Václav Hájek z Libočan je osobnost českých dějin, jejíž význam si v různých obměnách připomínáme dodnes.

Jeho nejznámější dílo Kronika česká i přes četné výhrady historiků a dějepravců neupadla v zapomnění a pokud seženete Kroniku českou, kterou vydalo ODEON v roce 1981 v edici Živá díla minulosti můžete si tímto objemným svazkem listovat a číst. I dnes je text lehce čitelný a srozumitelný, třebaže je psán staročeštinou jíž se hovořilo v polovině 16. století.

Pro milce historie

VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN se narodil někdy koncem 15. století (jeden pramen uvádí rok 1495) na Žatecku v Libočanech.

LibočanyJako by mu místo zrodu přisoudilo jeho pozdější osud kronikáře - poblíž obce je skála Kozákov, na které kdysi bývalo staré hradiště. Je zde údajně mnoho sklepů a zasypaných studní. Vypráví se, že je zde zakopán poklad, který je možné hledat jen o pašijích…

Starý libočanský zámeček – dobové foto

Pocházel z vladyckého rodu Hájků, jež měl ve svém erbu jestřába. Jeho rodina byla kališnického vyznání (utrakvisti). On sám byl v roce 1520 utrakvistický farář v Kostelci u Budyně nad Ohří, o rok později se stal kaplanem ve Zlonicích. Po roce 1521 přestoupil ke katolictví a stal knězem katolickým. Od roku 1524 byl oblíbeným českým kazatelem u sv.Tomáše na Malé Straně v Praze.

V letech 1526 – 27 byl farářem v Starém Rožmitále, kde také zastával místo správce blízkých zlatých dolů pana Lva z Rožmitálu.

Zde je nutno podotknout několik poznámek k jeho povaze. Dobové prameny nevypovídají o něm jako o člověku příliš příznivě. Ze strohých, úryvkovitých zpráv se dozvídáme, že to byl ctižádostivý kněz avšak nevalného vzdělání, že celá jeho duchovní kariéra a životní dráha byla provázena a do značné míry i určována neustálými spory a soudními procesy se světskou i duchovní vrchností. Hájek se v těchto sporech jeví jako málo sympatický sudič, usilující o duchovní kariéru, která by mu zajistila výnosná obročí a o hmotný prospěch všeho druhu. Příznačný je jeho trvalý zájem o dolování drahých kovů z něhož chtěl mít sám užitek.

Karlštejn kdysi

Karlštejn – dobový obraz

Po málo úspěšné kariéře faráře v Rožmitále působí jako kapitulní děkan na Karlštejně a zároveň jako farář v Tetíně (asi od roku 1527 do 1533)

Od května roku 1533 - ale jen nakrátko - byl správcem Vyšehradské kapituly, ale jeho jmenování provedli proti její vůli královští úředníci.

Nejdéle však působil v letech 1544 až 1549 jako probošt kapituly ve Staré Boleslavi. Zde však nesídlil a práva vyplývající z úřadu nevyvažoval náležitým plněním svých povinností…takže ani zde jeho církevní kariéra nebyla úspěšná, neboť rok poté byl načas pro neposlušnost uvězněn.

Jak vyplývá z dobových zpráv je jasné, že sice “ z přízně katolické šlechty se mu dostalo mnoha výnosných církevních úřadů, kterých však byl postupně zbaven pro neplnění povinností, prospěchářství a pletichy. Po zpronevěření jmění byl královským rozkazem sesazen z děkanství karlštejnského i administrátorství vyšehradského.”

S těmito jeho dá se říci špatnými vlastnostmi naopak kontrastuje skutečnost, že jako český kazatel v klášteře u sv.Tomáše na Malé Straně byl velmi oblíben a tuto funkci (vedle svých jiných úřadů) zastával dlouhá léta.

Dochované prameny a svědectví poukazují také na to, že Hájka poutalo dlouholeté přátelství s vynikajícím reprezentantem a obráncem měšťanských stavů staroměstským kancléřem Sixtem z Ottersdorfu a právníkem M. Brikcim z Licka.

Další jeho osud není znám. Ví se jen, že v Praze na Malé Straně vlastnil dům čp.18, což byl trojkřídlý středověký dům v sousedství věže malostranského opevnění. Nyní je to dům čp.2 na Valdštejnském náměstí.

sv. Tomáš Rodný dům

Zajímavost

Hájkův hrobV 80. letech 16. století byl dům přestavěn na vrcholně renesanční a na počátku 18. století na vrcholně barokní stavbu. V roce 1886 byl připojen k sousednímu Valdštejnskému paláci a při rekonstrukci v letech 1953 - 1954 byly v jednom z křídel zřízeny veřejné záchody.

Poslední záznam o něm říká, že byl dlouhou dobu vážně nemocen a své poslední dny dožil ve staroměstském klášteře dominikánek u sv.Anny, kde v březnu roku 1553 zemřel.

Zrovna tak, jako byl rozporuplný jeho život jsou rozporná i data jeho skonu - je některé zdroje uvádějí 9. března a jiné udávají 18. března.

Kronika česká

Hájek již od roku 1534 pro svoji práci na Kronice vyhledával a shromažďoval velké množství dokumentů. Jednalo se o nalezené české i cizí rukopisné kroniky, výpisy z listin a zemských desek, legendy i o záznamy lidových tradic a pověstí či v ústním podání. Během svého působení jako kněz i jako královský úředník k tomu měl nemalé možnosti. Tam, kde se mu v dějové linii nedostávalo konkrétních informací si sám události dokresloval včetně letopočtů, aby prý “národní minulost podal co nejbohatěji a nejrozmanitěji.”

Kronika ...

Originál textu z Kroniky české
foto převzato ze
stránek Astro

V říjnu 1541 měla Kronika vyjít tiskem, ale při požáru Malé Strany shořela část již vytištěných archů, takže teprve roku 1543 se kniha dostala na veřejnost. Dotisk doprovázely značné nepříjemnosti, jednak slíbené peníze od čáslavského rytíře Václava Kalaše z Radomovic nakonec uhradily jen část nákladů a teprve za vypůjčené peníze tiskaři Pavel Severin z Kapí hory a Ondřej Kubeš z Žiepuov zbývající archy Kroniky dotiskli. Kronika vyšla jako objemná ilustrovaná kniha o 528 listech, které obsahují sled událostí až do roku 1526.

Dílo to bylo velice rozsáhlé a cenné, ale obsahově hodnoceno velmi kriticky.

Nicméně olomoucký biskup–humanista Jan Dubravius učinil Hájkovo dílo hlavním pramenem svého latinského spisu Historia regni Boiemaie (1552) a zajistil tak Hájkově koncepci vstup do světa evropského humanismu.

"Básnivost" Hájkovy kroniky neušla ani jeho současníkům, ani následující generaci. Ale mnozí, jako např. Veleslavín, Hájka za to, že "některé básnivé a neužitečné rozprávky do své kroniky přimísil", omlouvali, protože prý po vzoru básníků "i on chtěl čtenáře o věcech pominulých vyučiti a spraviti a časem i rozsmíšiti, aby sobě nestýskal". Pro vypravěčské umění autora i pro obšírný a ucelený výklad národních dějin se Hájkova kronika stala na dlouhou dobu jednou z nejčtenějších a nejoblíbenějších knih. Tím spíše, že díky katolictví svého autora nebyla v pobělohorské době zakázána. V dobách nejtěžších pak pomáhal její obraz dřívější moci a slávy českého státu udržovat v lidu národní cítění a lásku k českému jazyku a rodné zemi.

Hájkova kronika však byla chápána nejen jako literární dílo s poutavým "historickým čtením", ale časem a dlouho platila i za autoritativní a spolehlivý historický pramen. Aniž odhalila její chyby, omyly a výmysly, opírala se o ni řada historiků, jako např. Stránský a Balbín.

Pod kritickým pohledem novodobé osvícenské historiografie ( Dobner, Dobrovský, Palacký) však nejenže nemohla obstát, ale stala se přímo symbolem falzifikace a její autor se nevyhnul příkrému odsouzení jako "lhář, šarlatán a nactiutrhač".

“Česká škola historická vydala na počátku XVI, století dílo prvního řádu v Kronice pražské písaře Bartoše, jenž živými a svěžími barvami vylíčil soupeřství Paškovo a Hlavsovo. Neměl však následovníka. Knihy památné Sixta z Ottersdorfu jsou jen sbírkou listin o odboji roku 1547. Od té doby dějiny vypravují se jen od humanistů, kteří snažili se češtinu přizpůsobiti latině a události zakrývali temným závojem okázalé rhetoriky své. Jeden spisovatel však skvrnou je této školy rozvláčné a jednotvárné, totiž pověstný Václav Hájek z Libočan. Dějepisci nové doby odsuzují ho přísně, a nevole jejich jest oprávněna: neměl ani za mák úsudku kritického a jest zodpovědným původcem nebo bezděčným šířitelem pošetilých bájí, které až do dnešní doby znetvořovaly dějiny české. Však nechybělo mu nadání; vypravování jeho jest prosté, jasné a zábavné; proniknut byl duchem starých kronikářův a je-li prašpatným vůdcem, jasně osvětluje aspoň duševní a mravní stav vrstevníků svých.”

Přesto byla Hájkova kronika i nadále vydávána a čtena a stala se i bohatým zdrojem inspirace pro mnohá literární a výtvarná díla novodobé české kultury.

Co si však velcí zakladatelé českého kritického dějepisectví neuvědomili bylo, že Kronika vznikla v době, které bylo kritické pojetí minulosti zcela cizí, tehdy se neoddělovala přísná skutečnost od fikcí.

Díky právě Hájkově způsobu vyprávění dějin zůstala až do 19.století Kronika oblíbeným historickým čtením.

Romantik Karel Hynek Mácha ji pojmenoval “nejpěknější román český”.

Doba jezuitů

Sepsat a vydat v době vlády jezuitů něco takového jako česky psanou kroniku dějin národa českého nebylo vůbec nic jednoduchého a samozřejmého.

“Protože nebyl podezřelý z kacířství, ve dnech pronásledování, kdy každé dílo psané jazykem českým bylo sebráno a spáleno, on jediný nalezl milost v očích jesuitů. Čtenáři libovali si v tomto románu, který hemží se malebnými podrobnostmi, a jemu náleží zásluha, že v lidu zachovala se některá jména a některé pověsti, poslední to drobty historie národní, slabé svazky, které poutaly přítomnost s minulostí. A tak se stalo že úřední historiograf zachoval nejasnou vzpomínku na dávné dni samostatnosti, a jestli památka arcikacířů nezaniká úplně, jakási čest, ne-li zásluha o to, náleží jemu. Tyto bezděčné služby prokázané národnosti české, jsou ku prospěchu jeho, tak že nemůžeme odepříti mu dobrodiní polehčujících okolností…”

Václav HájekJe Hájek sám duchovním otcem Kroniky české?

Není. Pracoval totiž na objednávku…Hájek se ujal sepsání Kroniky české na žádost pánů katolíků i utraquistů: “Hájkovi dostalo se od stavův úkolu úředního, a v rukou jeho ocitly se prameny velmi důležité. Bylo mu uloženo napsati dílo spíše polemické nežli historické; když práce jeho byla skončena (1539), prohlédla ji komisse censurní, která nelítostně vymazala všecka místa podezřelá…”

V rozsáhlé kronice shrnul české dějiny od vybájeného příchodu praotce Čecha v roce 644 až po korunování Ferdinanda I. Habsburského (1503-1564) v roce 1526.

Hájek neměl k vytvoření tak velkého historického díla náležité odborné a vědomostní předpoklady, speciální školení neexistovala a neměl ani náležité povědomí o významu historiografie v učeneckém smyslu. Jak jsem již uvedla, byl vzdělání nevalného…Navíc bylo zvyklostí doby a i domácího českého prostředí přiblížit historické příběhy lidem tak, aby jim co nejlépe porozuměli a brali si z nich příklad i ponaučení.

Tam, kde Hájek skončil, pokračoval po jeho smrti neznámý odchovanec jesuitů, který roku 1688 dovedl děj Kroniky české až k roku 1546.

Pro svůj sloh a způsob podání byla Kronika velmi oblíbenou lidovou četbou. Proto byla i překládána a znovu a znovu vycházela.

Kromě Kroniky české Hájek vydal:

Ať byl Václav Hájek z Libočan hodnocen svými současníky jako člověk jakkoliv a třebaže jeho Kroniku, co by historický dokument naši osvícenci kriticky “strhali” – patří jeho dílo do “rodinného stříbra” národa českého.


Libočany

Na oficiálních stránkách obce Libočany naleznete fotografie obce a odkaz na životopis slavného rodáka.


Kronika česká

Takto popsal Hájek velmi známou pověst o Oldřichovi a Boženě:

Léta tisícího sedmého

Kníže český Oldřich času jarního, chtě sobě a svým služebnikům kratochvíl učiniti, šel do lesův. I přihodilo se dne jednoho, když se z lovu navracoval a jel skrze jednu ves, jížto jméno bylo Opučna. I uhledal prostřed vsi, ana stojí u studnice dívka velmi krásné postavy, praní šatu nechavši, tvář svou na kníže a jeho služebníky obrátila. I řekl jest kníže svým služebnikům: věřte mi jistě, že jest toto div nemalý, že tata véska velmi chatrná mohla takové krásné stvoření uroditi. Optejte se jí prosím vás, které jest její jméno. To oni když jsou učinili, ochotnou tváří odpověděla řkúc: Jest mé jméno Božena; obrátiv se kníže k svým služebníkům řekl: Jistě vám pravím, že tato Božena bude má žena. Druhého dne kníže, povolav k sobě vladyk znamenitějších, rozkázal jim jeti do vsí, tu kdež jest stála děvečka peroucí; a oni přijevše do Opučné, ptali se obyvatelův řkouce: Včera, když kníže pán náš jel skrze tuto ves, která jest dívka mající na sobě čechel stála u studnice peroucí jenž má jméno Božena? A oni řekli: Dcera Domarodova, souseda našeho, a povolavši jí, jim ji ukázali. Kteřížto opověděvše se Domarodovi otci jejímu a Samoborce její mateří, a vůli knížete oznámivše na dvůr knížete do Postoloprt přinesli, a že se zalíbila knížeti perouc, té vsi dali jméno Perúc. Ženy pak poctivější oblékly jsou ji v roucho, kteréž kněžnám náleží, a před Oldřicha ji přivedly a on pojav ji za ruku, hned s ní před kněze předstoupil a tu hned vstoupil v svatý stav manželský.


Chrám svaté Anny

Anenské náměstí, Staré Město, Praha 1

Kostel byl součástí bývalého kláštera ženské větve dominikánů. Dříve zde stávala románská rotunda sv. Vavřince, která patřila do počátku 14. století rytířskému řádu Templářů. Její základy se nyní nacházejí uvnitř kostela. Ten je jednolodní gotická stavba s průčelní věží z let 1313 – 1330. V interiéru se nacházejí zbytky gotických nástěnných maleb scén ze života Ježíše Krista rozšířených v 17. století o malbu veduty.

V roce 1553 zde byl pochován autor Kroniky české Václav Hájek z Libočan.

Kostel byl v 18. století odsvěcen a jeho celkově stav je v současné době velmi zdevastovaný.

Jeho záchrany se ujala Nadace manželů Havlových Vize 97 a postupně chátrající stavbu rekonstruuje pro kulturní využití.

Pro milce historické Prahy

Na tomto místě si dovoluji uvést informaci převzatou ze stránek Nadace VIZE 97 - které tímto doporučuji vaši pozornosti.

Nadace VIZE 97 už několik let organizuje obnovu velkého a památkově zcela unikátního středověkého (a až v osmnáctém století odsvěceného) kostela sv. Anny v centru Prahy, o němž málokdo ví, neboť v něm bylo déle než sto let skladiště.

V tomto chrámu z druhé poloviny 14. století je zachován původní dřevěný krov, který nemá ve střední Evropě obdoby.

Zachovaly se zde také vzácné fresky vytvořené umělci z okruhu mistra Theodorika.

Kostel proto představuje historickou památku prvořadého významu a je zapsán v rámci Pražské památkové rezervace na seznamu UNESCO.

V minulém roce nadace VIZE 97 výrazně pokročila v přípravě rekonstrukce kostela sv. Anny, a právě tento pokrok přiměl Dagmar a Václava Havlovi, aby určili "vizi" pro využití tohoto duchovního prostoru. Záměrem nadace VIZE 97 je vytvořit a posléze spravovat v bývalém kostele centrum, v němž by se mohly pořádat přednášky, koncerty, představení a nejrozmanitější typy setkání a diskusí a jehož hlavním cílem by bylo zprostředkovat komunikaci a porozumění mezi různými civilizačními, kulturními i náboženskými okruhy dnešního světa.


Karlštejn

Podívejte se na velmi pěkné stránky o hradu a okolí – jejich návštěvu vřele doporučuji.


Chrám svatého Tomáše Apoštola

ul. Letenská, Praha 1 - Malá Strana

V roce 1228 založil král Přemysl Otakar I. na Malé Straně kostel sv. Tomáše s klášterem, který věnoval břevnovským benediktinům. Ti jej však již v roce 1285 museli postoupit novému řádu, povolanému do Prahy králem Václavem II., řádu augustiniánskému.

V té době se jednalo o jeden z největších a nejnákladněji vybavených chrámů v Praze. Za husitských válek byl kostel s klášterem vypálen.

Avšak byl obnoven a v roce 1539 byli při klášterním kostele, který se stal hlavním katolickým chrámem v kališnické Praze, ustanoveni dva kazatelé – jeden český a jeden německý. Českým kazatelem byl známý kronikář Václav Hájek z Libočan.

2. června v roce 1541 na Malé Straně v Praze vypukl požár, který se rozšířil i na Pražský hrad a Hradčany a Malou Stranu; tehdy shořely Zemské desky, zničeno bylo na 200 domů. Po požáru chrám sv.Tomáše prošel nákladnými opravami.


Dobner

Roku 1761 vyšel první díl Annales Boemorum (České kroniky) Václava Hájka z Libočan s kritickým komentářem editora Gelasia Dobnera, zakladatele české kritické historiografie. Dobner ji dokonce označil za úplný falzifikát a jejího autora za "lháře, šarlatána a nactiutrhače".

Tento vydavatelský počin vyvolal živý ohlas mezi vzdělanci, názorově je diferencoval.

Citace z dobové kritiky

Novému duchu osvícenskému padla za oběť nejdříve Hájkova kronika. Jací tedy byli ti kněží-buditelé? Piarista Dobner potřel Hájkovu kroniku a je nazýván otcem kritického dějezpytu. Dobnerova práce silně poškodila katolické dějepisectví. Procházka to byl, jenž vítal kritický Dobnerův spis o Hájkovi a pronesl slovo od té doby přečasto opakované: mentiendi finem fecit - učinil konec lhaní. Ve Stokholmě potěšil Dobrovského nález rukopisného vypsání Korandova Poselství do Říma k papeži 1462, část Starých letopisů, Březanovu Kroniku proti Kronice Hájkově. "Díky Bohu, už Hájka nezbožňujeme."


Historiografie

Viz můj spisek – Historiografie česká v XVI. století


Cenzura

Po vynálezu knihtisku se začaly šířit knihy Evropou daleko rychleji než dříve. V roce 1501 vydal papež Alexander I. bulu, která se v první řadě týkala Itálie a vyžadovala, aby byly tituly, které mají být tištěny, předem odevzdány biskupům ke kontrole. Tiskařům bylo také nařízeno, aby vypracovávali seznamy titulů, které vydávají, a posílali od každého titulu církevním úřadům výtisk. Cenzuru knih obyčejně prováděly pro církev univerzity.

Začátkem šestnáctého století nebyla cenzura v Čechách efektivní zejména v těch oblastech, které byly mimo dosah církevních úřadů. Čechy byly zemí, která se osvobodila od vlivu papeže. Rozšiřovalo se mnoho podvratných a polemických traktátů.

Roku 1526 zvolili čeští stavové na český trůn člena habsburské dynastie. V roce 1528 vydal první habsburský panovník Ferdinand I. (1526 - 1564) dekret, jímž zakázal tisk a prodej kacířských knih. Zároveň ustavil komisi, jejímž úkolem bylo prověřovat alespoň jednou ročně sklady knihkupců. Komise nemohla pracovat na venkově, tak bylo tiskařům zakázáno zakládat tiskárny mimo města. Proto začalo mnoho tiskáren tisknout knihy anonymně anebo s fiktivními místy vydání. Vláda rozhodla, že každý tiskař, který bude přistižen, že tiskne knihy anonymně, má být popraven a jeho majetek zkonfiskován. V roce 1541 vyšlo nové nařízení, podle něhož nesměla být žádná publikace vydána bez jména autora. Tyto dekrety byly všeobecně ignorovány. Nenáboženské publikace cenzurovali činitelé královského úřadu.

V roce 1539 chtěl vydat Václav Hájek z Libočan svou Kroniku českou. Požádal císaře Ferdinanda I., aby mu poskytl na tento titul výsadní autorská práva na dobu deseti let. Král to učinil a jmenoval tři cenzory, jejichž úkolem bylo zajistit, aby dílo neobsahovalo nic protikatolického. Opožděně protestovaly pražské utrakvistické úřady proti kritickým výrokům na adresu Jana Husa v Hájkově Kronice, ale nepodařilo se jim dosáhnout toho, aby byly z díla vyškrtnuty. Zakázaná protestantská církev Jednota bratrská nechtěla vyvolávat kontroverze, a tak založila vlastní cenzurní komisi na potlačování pomlouvačného a kacířského materiálu ve svých publikacích.

Silnější cenzura, založená na německém vzoru, byla v Čechách zavedena v roce 1548. Tiskaři nesměli tisknout nic bez předběžného svolení úřadů. Tiskařovo jméno muselo být uvedeno ve všech publikovaných titulech. Tiskaři, kteří tohoto nařízení neuposlechli, mohli být pokutováni až částkou 500 zlatých a jejich firma mohla být uzavřena. V Praze byla ustavena cenzurní komise, která se především zabývala politickými publikacemi. Náboženské publikace cenzurovaly katolická a utrakvistická konsistoř. Počet tiskáren v Čechách byl omezen na minimum.


Palacký

"Celý dějezpyt a dějepis český," praví Palacký, "nezná většího škůdce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, jal se neslýchanou nestoudností nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541, a za takovou přijato a přijímá se bohužel ode mnohých až podnes!

Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprve Dobner obšírným svým komentářem (r. 1761 až 1782) odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho." (Dějiny národa českého I.)


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA