wz

Záhada svaté Eulálie

Barcelona, město ležící na břehu Středozemního moře je druhé největší město Španělska a hlavní město Katalánska. Je rájem nejen pro milovníky mistra Gaudího, ale i pro obdivovatele historie a také cílem křesťanských poutníků.

Její historie spadá do tak dávných dob, že není známo kdo a kdy zde vlastně první osadu založil. Víme jen, že se o tuto iberskou osadu jménem Barcino přetahovali Kartaginci kmene Laie s Římany, kteří ji nakonec roku 133 před Kristem dobyli a na strategicky důležité vyvýšenině Mons Taber založili kolonii jménem Colonia Faventia. Původní jméno Barcino však bylo používáno stále. Roku 415 po Kristu sem dorazili bojovní Gótové v čele s králem Athaulfem, který byl v boji zabit a později v osadě pohřben. Po dobití se Barcino stala hlavním městem gótské říše, jejíž pojmenování Gothalania se promítá v dnešním názvu Katalánska.

Přeskočíme několik staletí a jsme ve století osmém, kdy od roku 713 již rozrostlé starověké město patřilo Maurům a nazývalo se Barcaluna. Následující století (v roce 801) dobyli město Frankové a učinili jej tzv. Španělskou markou. Později se sem vrátili Maurové a Barcaluna byla opět v jejich držení a to až do 10. století, kdy se stala sídlem samostatného Barcelonského hrabství. Avšak v roce 1137 již spadá město pod korunu Aragonskou, a od roku 1395 patří italskému Neapolsku. Někdy v tomto období zde pravděpodobně vzniká Consolato del Mar - Námořní zákoník.

 

 

Bohaté město stavělo velkolepé chrámy, měšťanské domy, paláce, celé městské čtvrti, náměstí a neobvykle na tu dobu široké ulice - třídy. Na pahorku Mons Taber, v místě románské baziliky, byla ve 13. století zahájena jedna z nejkrásnějších katalánských gotických staveb - katedrála, věnovaná patronce města - děvčátku jménem Eulálie. Město se stalo sídlem arcibiskupa a až do konce 15. století bylo nejhlavnějším přístavním městem Středomoří.

Další osudy Barcelony připomínají hru na přetahovanou. V roce 1626 je ve městě uzavřen mír mezi Španěly a Francouzi a Barcelona patří španělskému králi Filipovi IV. Od roku 1697 je po bojích obsazena Francouzi, ale ještě téhož roku se vrací zpět pod španělskou vládu. Od roku 1808 znova patří Francouzům a to až do roku 1814. V dalších letech se snaží být městem svobodným a v roce 1833 se spojuje se třemi jinými katalánskými provinciemi a vzniká jednotná Barcelonská provincie.

V Ottově slovníku naučném (1888 -1909) se o Barceloně dočteme:
"Budov památných a veřejných jest počet značný. Po Kartagiňanech zbyly dvě věže (Torres de la plaza nueva), po Římanech mezi jiným dva sloupy s hlavicemi korinthskými v nejvyšší části města (Calle del Paradis) a bývalý chrám Neptunův s mosaikovou dlažbou, proměněný v kostel Saint Miguel. Z chrámů vytýkáme kathedrálu svaté Eulálie o třech lodích, s výtečnými mřížovými okny barevnými a s hrobem jmenované světice, patronky města (stavěna v letech 1298 - 1448; dosud nehotova), ...".

 

Gotická Barcelona

Jedno z nejmalebnějších míst Gotické čtvrti (Barrio Gótico) je Královské náměstí (Placa del Rei) s Královským palácem, kde v muzeum se sbírkami o historie města, můžeme v podzemí vidět pozůstatky staveb a vykopávky z římského období.
V prostoru mezi pozůstatky římských a středověkých hradeb, na náměstíčku Plaça de la Seu se nachází trojlodní Catedral la Santa Cruz y Santa Eulalia - Katedrála svaté Eulálie.
V místech, kde stával římský templ, byl v 6. století postaven kostel, který zde stál až do roku 985, kdy byl zničen. Basilika v románském stylu zde byla vystavěna až roku 1058.

V roce 1339 byly ostatky svaté mučednice Eulálie Barcelonské přemístěny do nově postavené katedrály svaté Eulálie. Děvčátko Eulálie - dnes známá jako Sainte Eulalie de Barcelone je patronkou města a byla vzývána v jakémkoli neštěstí. Je přímluvkyní španělských námořníků, šestinedělek, cestujících; je ochranitelkou proti neštěstí, proti úplavici. Její ostatky odpočívají v alabastrovém sarkofágu v kryptě (podzemní  hrobce) pod hlavním oltářem.
Kromě dalších měst po celém světě je velice uctívána také ve střední Francii, kde je patronkou celých regionů i měst.
Památku svaté Eulálie Barcelonské uctívají východní (orientální) křesťané 22. srpna a západní 12.února.

 

Katedrála svaté Eulálie v Barceloně a svatá Eulálie Barcelonská.

Dvě či jedna Eulálie?

Za vlády císaře Diokleciána (4. století n.l.) byli, tak jako po celém římském impériu, pronásledováni a likvidováni křesťané, z nichž někteří se stali proslulými do té míry, že byli dříve či později prohlášeni svatými. Jednou kromobyčejnou svatou je - u nás ne tak známá - svatá Eulálie (také Eulárie, Aulaire, Aulazia, Ollala, Occille, Olaille, Olaire). Jak ale dále z textu vyplyne, první písemné prameny uvádějí u jména svaté Eulálie dva různé původy: Eulálie z Méridy a Eulálie Barcelonská. Dodnes není určení totožnosti těchto dvou svatých Eulálií jednoznačné a zůstává nadále tajemstvím, ikdyž se stále ještě vedou církevní diskuse o tom, zda tyto dvě Eulálie je jedna a tatáž dívka či nikoli. Jejich osud byl skoro stejný, ale přeci jen existují jisté pochybnosti, protože ani archeologický výzkum nedává jednoznačnou odpověď.

 

Basilika svaté Eulálie v Méridě a svatá Eulálie Méridská.

Eulálie z Méridy se narodila (cca 290) i zemřela (10. prosince 304) v hlavním městě římské provincii Lusitania Emeritě Augustě (dnešní Mérida v provincii Bajados). Dívce bylo 14 let, když byla pro svou křesťanskou víru římskými vojáky mučena a upálena v pekařské peci. Stalo se tak za vlády císařů Diokleciána a Maximiana. Památný den této svaté dívky je 10. prosinec.
S
kutky života a mučednictví panny Eulálie byly popsány ve 12. století knězem Renallusem Grammaticusem. Jejich hlavním historickým zdrojem je latinský Chvalozpěv z poloviny sedmého století od toledského arcibiskupa Quiricuse Barcelonského, jenž se přátelil se saragosským biskupem San Ildephonsem (+ 667), s nímž si dopisoval. Tento chvalozpěv je identický se chvalozpěvem "Peridstephanon" největšího španělského křesťanského básníka (té doby) Aureliuse Prudentiuse Clemense (348 - 405), popisujícího náboženské oslavy svaté Eulálie Méridské konané vždy 10. prosince. Tento rukopis se zachoval ve visigothickém klášteře a převzala jej Mozarabická liturgie. Také svatý Augustin (354 - 430) si tuto mučednici velmi oblíbil a tak ji lze najít i v antickém spisu "Martirologio romano".
Arcibiskup toledský Quiricus Barcelonský na posledních řádcích svého Chvalozpěvu zapsal, že si přeje být pohřben v bazilice v blízkosti hrobu Barcelonské mučednice.

Biskup Fidelis z Méridy nechal okolo roku 560 přestavit celou Méridu; stavěli se honosné budovy a paláce. Také basilika svaté Eulálie doznala značných stavebních změn včetně dvou nových věží. Pak byla do krypty umístěna schránka s ostatky mučednice Eulálie Méridské. Svatyně se stala velmi populární v tehdejší tzv. Visighotické části Španělska a za působení biskupa Mausona se z Méridy stalo důležité křesťanské centrum s prvním písemně doloženým lazaretem (570/573) na území Španělska. Další arcibiskup Oroncius Méridský založil v roce 651poblíž baziliky klášterní školu řádových sester.
Při invazi Maurů vedených Musou ibn Nusairem v roce 713 nechal asturský král Silo převést svatý hrob do města Ovieda (v severošpanělské provincii Asturii), kde byl ukryt. Později se svatá Eulálie Méridská stala patronkou tohoto města a do katedrály v Méridě se její ostatky vrátily až v roce 878.

 

Sarkofág s ostatky svaté Eulálie Barcelonské a krypta v basilice svaté Eulálie v Méridě.

Eulálie Barcelonská se narodila (cca 289) i zemřela (12. února 303) v Barcině, dnešní Barceloně. Dívce bylo mezi 13 a 14 lety, když byla pro víru v Krista mučena třinácti způsoby a pak na kříži upálena. Stalo se tak za vlády římského gubernátora Daciana, jež na rozkaz císaře Diokleciána přísně trestal vyznavače víry v Krista.
Památným dnem této svaté mučednice je 12. únor.

V době invazi Maurů do Španělska - okolo roku 801 - byla svatá Eulálie Barcelonská příkladem pro pronásledované křesťany. V Córdobě například svatý Eulogius, při možnosti bránit córdobské mučedníky pro jejich spontánní vyznání křesťanské víry před muslimským soudem, citoval případ svaté Eulálie Barcelonské a odkazoval na její mučednickou smrt.
Její výrazná osobnost je také potvrzena existencí starobylého chrámu s monastýrem v Córdobě, který nese jméno Barcelonská oběť. Tento důležitý důkaz je potvrzen Mozarabickým kalendářem, který byl zkoumán učeným Don Ferotinem.

Po invazi Maurů (okolo roku 801) byl dán impuls k obnově barcelonské katedrály a na koncilu roku 870 bylo ustanoveno v Barceloně biskupství.
Až do 23. listopadu 874 spočívaly ostatky "Barcelonské mučednice" mimo hradby města v klášteře Santa Maria de les Arenes (dnes Santa Maria del Mar). Toho dne byla na příkaz barcelonského biskupa Frodoinuse (861- 890) hrobka s ostatky přemístěna do katedrály. V Madridském provinčním muzeu je uschován zápis tohoto památného aktu (svazek od Floreze "España Sagrada"). Oblíbenost této svaté dívky se dál šířila po dalších tehdejších oblastech Španělska a ve Francii díky sepsaným příběhům svatých mučedníků (tj. hagiographie). Okolo roku 880 byl sepsán ve francouzštině a latině rukopis Legendy o svatých, kde na 29 řádku je zapsána Legenda o svaté Eulálii (La Séquence de Ste. Eulalie).

 

Mučení svaté Eulálie

 

Není žádný důvod pochybovat o existence dvou rozdílných svatých tohoto jména...
Roku 633 byla mučednice Eulálie svatořečena a to bez určení, o kterou z těch dvou dívek se jedná...
Na 10. sněmu, který se sešel roku 656 v Toledu, byli přítomni i arcibiskupové Quiricus Barcelonský a Oroncius Méridský. I zde bylo o světicích jménem Eulálie jednáno, avšak k žádnému závěru se opět nedošlo.

Nápisy na mnoha visigothických oltářích svědčí o tom, že obsahovaly relikvie svaté Eulálie, avšak nerozlišují, zda byla z Barcelony nebo z Méridy. Až na oltáři ve vesnici Morera v provincii Badajoz, nalezneme jmenovitě uváděné svaté Fructuosuse a Auguriuse z Tarragony, svatou Eulálii z Barcelony, svatého Baudilliuse z Nimes a svatého Paulus z Narbonne.
Archeologové dosud v oblasti visigothického (východního) Španělska ještě dostatečně neprozkoumali písemnictví s náměty životních osudů a činů světců, avšak nalezený nápis ve francouzském městě Montady (tehdy Montaddia v římském impériu), se zmiňuje o bazilice věnované mučedníkům: svatému Vincentiusu, Iñes a Eulálii Barcelonské.

 

Krypta v barcelonské katedrále a svatý obrázek Eulálie Barcelonské.

Posuďte sami, jestli se ze zde uvedených legend dá určit, zda se jedná o jednu nebo dvě dívky jménem Eulálie

Legenda první
Svatá Eulálie (narozena roku 292 v Méridě) se řadí k zástupu dětských světců. Byla umučena ve svých dvanácti letech.
Pocházela z křesťanské rodiny a již od útlého dětství věnovala hodně času modlitbě a rozjímání. Když se jednoho dvě dozvěděla o pronásledování křesťanů, které nastolil císař Dioklecián, opustila tajně dům a vydala se k místodržiteli v Méridě. Zeptala se jej, zda hledá křesťany. Když jí odpověděl že ano, dobrovolně se vyznala ze své víry a na důkaz strhla ze zdi obraz modly a pošlapala jej. To místodržícího velmi pobouřilo a ihned nechal dívku krutě mučit. Nejprve bylo její tělo drásáno železnými hřebeny a háky, když však během mučení ani nehlesla, začali ji pálit pochodněmi a bičovat. Ani tyto se neukázalo jako účinné a proto byla Eulálie vhozena do pekařské pece a upálena (10. prosinec 304).

Legenda druhá
Dvanáctý únorový den býval dříve v našem kalendáři dnem svaté Eulálie z Méridy, jež patří dodnes k nejuctívanějším španělským světicím. Toto u nás nezvyklé jméno má svůj původ v řečtině a znamená "dobře mluvící" či "blahořečící", řekli bychom tedy "výřečná". Používá se již jenom ojediněle a spíše jej najdeme v literatuře (například Zvonokosy) než v běžném životě.
Svatá Eulálie se narodila ve vážené křesťanské rodině roku 292 v Méridě. Už jako dítě byla velmi moudrá a často se z hloubi duše modlila. Za císaře Diokleciána byli křesťané pronásledováni i ve Španělsku. Eulálie viděla, jak jdou raději na smrt, než by zapřeli svou víru a toužila také zemřít pro Krista. Ve dvanácti letech sama přišla za místodržícím Daciánem a řekla mu: "Hledáte křesťany? Zde jsem!" Strhla obraz modly visící na stěně a rozšlapala ho. Vojáci na Daciánův rozkaz dívku bili, mučili a její tělo roztrhali železnými háky. Ona přesto nenaříkala. Rozzuření vojáci začali krvácející rány vypalovat pochodněmi, ale když ani to Eulálií nepohnulo, byla upálena příštího dne v pekařské peci.
Před kostelem svaté Eulálie v Méridě je kaple nazvaná "Horno de Santa Eulália" tj. pec svaté Eulálie. Sám kostel vznikl z bývalého pohanského chrámu zasvěceného bohu Martu.
Eulálie je zobrazována jako dívka s atributy křížem nebo holubicemi.

Legenda třetí
Eulálie pocházela z Barcelony a od útlého dětství byla vychovávána v lásce k Pánu Ježíši. Později se mu zcela zasvětila. Zámožnější rodiče se s dcerou odstěhovali na statek v blízkosti města jednak prý proto, aby ji chránili před nedobrými příležitostmi a možná i z důvodu začínajícího pronásledování křesťanů. Když bylo Eulálii čtrnáct let stal se vládcem Barcelony Říman Dacián, jenž z příkazu císaře měl udusit křesťanskou víru v kraji. Rozhodl se mučením vyvolávat hrůzu a strach, pro který by se křesťané vzdávali víry. U Eulálie však vzbudil přesný opak. Pro velkou lásku k Ježíši zatoužila veřejně vyznávat víru až k hrdinné smrti. Moci položit život za Něj považovala za štěstí a vyznamenání. Nikomu nic neřekla a v noci se vypravila do Barcelony, aby z rána předstoupila před vladaře k obhajobě křesťanství. S dětskou upřímností mu vytkla brutalitu vůči křesťanům a vyznala víru v pravého Boha. Dle legendy řekla, že by nejraději všechny modly pro spojitost s ďábly roztřískala a že lidská moc trvá krátce; moc jejího Ježíše a Pána však trvá věčně.
Dacián jí znova domlouval a za odvolání sliboval propuštění i vyhrožoval umučením. Ona však odpovídala: "Kdybych odvolala, lhala bych, Krista se nezřeknu. …křehké tělo není těžké zničit, duši zničit nemůžete. Trpím pro Ježíše a zůstanu mu věrná."
Podrážděný Dacián ji nechal natáhnout na skřipec a rozdírat železnými hřebeny. Zatím co se na mučidle modlila, katané ji prý ještě pálili pochodněmi.
Dle některé legendy zde zemřela, dle jiné ještě byla pověšena na kříž. Pak byla vystavena jako odstrašující příklad a dána za pokrm dravým ptákům. Jiná verze legendy říká, že: ...jako závojem ji přikryl padající sníh... a třetího dne se mužům podařilo její tělo sejmout a pohřbít.
Atributy svaté Eulálie Barcelonské jsou hák, hřeben, holubice, kříž, plameny, sníh.

Legenda čtvrtá
Eulálie se narodila roku 292 v Méridě. Rodiče byli křesťany a stejně vychovávali i svou dceru. Jejich snaha padala na úrodnou půdu. Její víra byla ještě posílena, když nastala velká vlna křesťanského pronásledování. Císař Diocletianus ji sice rozpoutal v dalekém Římě, ale dolehla tvrdě i na Španělsko. Plná úžasu viděla dívka lidi, kteří raději podstoupili krutou smrt, než by se zřekli svého přesvědčení. Od té doby stále častěji vyslovovala přání, aby směla pro svou víru zemřít také a svým utrpením nalézt cestu ke spáse. Jednoho dne v ní dozrálo rozhodnutí. Opustila domov a přišla až k soudu, kde místodržící Dacián právě vynášel ortel nad zajatými křesťany. Přihlásila se hrdě k víře v Ježíše a byla okamžitě uvězněna a podrobena těm nejhorším způsobům mučení. Protože prý snášela všechna příkoří velice statečně, vyzkoušeli na ni vojáci všechny stupně týrání, jaké znali. Nakonec ji druhého dne upálili v pekařské peci.

Legenda pátá
Eulália byla zbožná panna v Barceloně ve Španělích. Byvši přivlečena k pohanskému soudci, pravila: "Jsem křesťankou, a služebnicí Ježíše Krista, Krále Králův. Bijte, jak dlouho chcete; necítím vašich ran. Bůh jest ve mně, Bůh mne sílí".
Tím byl soudce ještě více roztrpčen a odsoudil ji k trapné smrti. Při tom zvolala Eulálie: "Jsem křesťankou! Trpím jako křesťanka pro Ježíše, Který jest mým ženichem; On mne sílí, zůstanu mu věrnou!"
Potom pozdvihla očí k nebi, řkouc: "O můj Ježíši, jak jsem Ti povděčna, žes mne nechal trpěti! Čím více mě tělo katané trápí, tím více tebe miluji!" a vypustila duši.
Eulálie jest od rodného města za patronku ctěna, zvláště v době stálého škodlivého sucha; kdož se ubírají na loď, také o její přímluvu žádají.
Její svaté ostatky jsou velice ctěny. Dle římského martyrologia byla na skřipec natažena, železnými drápy tělo rozdrásáno, ohněm páleno a konečně na kříž přibito, na němž slavné umučení své skončila (za císaře Diokleciána kolem roku 300).

V roce 313 vydáním Milánského ediktu bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími. Ale ještě dříve, v roce 311 na základě tolerančního ediktu vydaného spoluvladařem Galeriem, bylo křesťanství uznáno a tolerováno v západní i východní části Římské říše.

 

 

Stavbu velkolepé trojlodní barcelonské katedrály La santa Cruz y santa Eulália započal katalánský král Jaume II. v roce 1298 a dostavěna byla roku 1448. Západní průčelí vzniklo až  v 19. století. Uvnitř je mnoho kaplí a kapliček, v podzemí pak krypta s oltářem na němž je alabastrový sarkofág s ostatky patronky katedrály a města svaté Eulálie.
Tato katedrála je spirituálním centrem starého města, a ikdyž je plná turistů, tak neztrácí nic ze svého ponurého a zároveň zářivého kouzla.
V ambitech okolo dvora s kašnou svatého Jorge (Jiří) určitě každého překvapí ve stínu palem a pomerančovníků ťapkající a kejhající bílé domácí husy, kterých je třináct a jsou tu prý chovány již po pět století neboli odjakživa. V informacích o katedrále se píše, že v odlehlé křížové chodbě bývalo drženo 12 bílých husí a Eulálie, když byla zavražděna, se stala tou třináctou.
Nabízí se ale i jiné vysvětlení: legendy o svaté Eulálii říkají, že tato statečná dívka byla římskými vojáky mučena obzvláště dlouho a to všemi třinácti způsoby mučení, které Římané používali. Domnívám se proto, že ona magická třináctka odpovídá poměru 13 druhů mučení rovná se 13 bílých husí, jako připomínka obzvláště krutého osudu tohoto svatého dítěte.

 

 

Modlitba za statečné vyznávání víry

O Bože,
Který jsi svaté Eulálii tak velké lásky k Tobě a tak veliké zmužilosti v mučednictví propůjčiti ráčil:
 zapal i v srdcích našich oheň Své lásky,
abychom zkoušky tohoto života trpělivě k věčné své spáse snášeli.
Amen.

 

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA