wz

V jejich erbu jsou tkalcovské člunky

V Čechách i na Moravě je řada pozoruhodných míst se zajímavou historií. Mnoho z nich je tak známých, že už další informace nečekáme. Ale stále je co objevovat, neboť doba zpřístupňuje nová fakta, která jsme se nikde nemohly dozvědět či dočíst, která byla tabuizována. Třeba ta o novodobé české šlechtě.

Při návštěvě hradů, zámků a dalších památek povětšinou ani nezpozorujeme, že tyto stavby (dříve státní) byly navráceny v restitucích posledním majitelům. Až z výkladu průvodce nebo z pamětní desky se dozvíme, že jsme v soukromém majetku člena nebo rodu, kterému majetek náležel před znárodněním v roce 1948.

 

 

K takovým dvěma restitucím patří i zámky Zbraslav a Nové Město nad Metují, které jsou od roku 1992 opět rodovým majetkem rytířů Bartoňů z Dobenína.
Rod Bartoňů do rytířského stavu povýšil císař František Josef v roce 1912. Patří tedy k nejmladším českým šlechtickým rodům a také k těm z posledních, jímž byl šlechtický titul udělen. Rakousko - uherská monarchie se rozpadá, vzniká Česká republika v čele s presidentem T. G. Masarykem; 10. prosince 1918 Revoluční Národní shromáždění všechny šlechtické tituly, řády a výsady zrušilo.

Bádáním v rodové genealogii Bartoňů se došlo až do 16. století a bylo zjištěno, že již tehdy žili na náchodském panství ve východních Čechách. Generace rodu hospodařily na malém statečku ve Žďárkách u Hronova, kde se narodilo několik generací Bartoňů. Kromě hospodářství si vydělávali, jak bylo tehdy zvykem i domácím tkaním a prodejem plátna.
Rozmach rodu začal na počátku 19. století, kdy se narodil Josef Bartoň (23. března 1803 – 1849). Byl to velmi podnikavý člověk a když zjistil, že v Polsku - kam to bylo co by kamenem dohodil - je velký zájem o český kanafas, zaměstnal několik tkalců a posléze ve Vysoké Srbské u Hronova založil barvírnu a bělidlo. Kanafas vozil na prodej především do polské Lodže, kde si zajistil oficiální stálé odbytiště. I přes mnohé neúspěchy položil Josef základy rodinného textilního podniku, který mu ale nebylo dopřáno dále vést, neboť předčasně zemřel ve věku 46 let. Avšak jeho dva synové František a Josef vytrvale pokračovali v jeho díle.

Josef (* 28. prosince 1838 - 1920) po smrti otce pobýval u svého strýce v Nitře na Slovensku, kde vystudoval gymnázium. Studia dokončil na náchodské podreálce a na otcovo přání se ve Verneřovicích u Teplic vyučil  barvířem, aby mohl po otci převzít řízení již zavedeného podniku. Byl však velmi mlád a nezkušený, takže podnik ve Vysoké Srbské jen tak tak držel nad vodou. Po desetiletém trápení se přestěhoval s rodinou do Náchoda (Na Plhově č.10) a zařídil si tu barvírnu. Zde už se mu začalo dařit a tak mohl firmu dále rozšiřovat a zdokonalovat. V roce 1884 koupil mlýn v Bražci (součást Náchoda), nechal jej přestavit na mechanickou tkalcovnu a rovnou sem přestěhoval i firmu.
V práci Josefovi vydatně pomáhali jeho tři synové, Ladislav (1857 – 1939), Josef (8. června 1862 – 1951) a Cyril (24. prosince 1863 – 1953), kteří byli neméně zdatní. Cyril se dění v podniku zúčastňoval od mladého věku a v roce 1885 otec podle jeho návrhu zavedl tkalcovskou dílnu. V roce 1893 se Cyril oženil s  Marií Tichovou z Náchoda a v roce 1894 se stal společníkem firmy svého otce, v níž již od roku 1890 byl otcovým společníkem jeho starší bratr Josef. V roce 1902 převedl Josef Bartoň senior všechny své podniky na tyto dva syny a sám se věnoval veřejné činnosti v samosprávě Náchoda. Bratři koupili v roce 1905 v Náchodě na Starém Městě další nemovitosti, kde vznikla nová moderní továrna na zpracování bavlny. Tkalcovna vyráběla zboží především na vývoz do Orientu. Od roku 1907 bylo v provozech postupně zaměstnáváno přes tisíc lidí a Bartoňovy textilní závody se staly zdrojem obživy a poměrného blahobytu pro mnoho rodin.
Josef Bartoň mladší se oženil s Marií Zouzalovou z Jaroměře, která pak v Náchodě i v Novém Městě nad Metují stála v čele všech dobročinných spolků. Josef založil Svaz českých průmyslníků textilních a spolupracoval při založení Národohospodářského ústavu při České akademii.

 

 

Ladislav Bartoň měl zavedenou firmu v tradičně textilním městečku České Skalici. Již v roce 1859 píše Božena Němcová v "Poznámkách" pro Vojtěcha Náprstka:
Když jsem byla v Skalici, šla jsem se podívat do blízké přádelny. Je to budova čisté zřízená, do čtvero poschodí vysoká na břehu Úpy v pěkném položení.  V přízemí přebírá se surová bavlna, indická a amerikánská, jíž se za týden zpracuje 12 –15 000 liber.

V Textilním muzeu v České Skalici se o tradici textilní výroby dozvíte, že k prvnímu kroku na cestě k jejímu zprůmyslnění, došlo založením mechanické přádelny bavlny v Malé Skalici roku 1837. Byla první přádelnou tohoto typu v severovýchodních Čechách. Do provozu byla uvedena v srpnu roku 1838 a až do roku 1859 je vedena pod názvem Löbbeckova a Lindheimova přádelna v Malé Skalici. Od roku 1859 do roku 1874 byl jejím majitelem Hugo von Löbecke. Dalším vlastníkem přádelny byla firma Bratři Etrichové, od roku 1908 patřila firmě K. A. Tuček a od roku 1913 firmě Ladislav Bartoň.
Bartoňům byla firma v roce 1945 znárodněna a tkalcovna spolu s přádelnou byly roku 1946 začleněny do Přádelen a tkalcoven bavlny, n. p. v Jaroměři. Od roku 1958 až do nedávna (2005) zde vyráběla královédvorská textilka TIBA.
Z dalších českoskalických textilních podniků připomeňme roku 1892 Ladislavem Bartoněm založenou parní barvírnu a tiskárnu. Od druhé poloviny devadesátých let 19. století se v tiskárně firmy Ladislav Bartoň v České Skalici tisklo moderních válcových strojích.

Josef Bartoň senior se vlastním přičiněním vypracoval v textilním průmyslu natolik, že ke konci života vlastnil několik textilních továren a Bartoňové se stali nejbohatšími průmyslníky na Náchodsku.
Obchodní úspěchy znamenaly pro rod i společenský vzestup. Jako jedni z nejbohatších lidí v celém okolí věnovali Bartoňové velké částky na dobročinnost - financovali stavbu sirotčince a chudobince, podporovali školy, knihovny, nejrůznější kulturní a umělecké projekty a to nejen v Náchodě a jeho okolí.
Za finanční pomoci Bartoňů z Dobenína byl také dostavěn pražský chrám svatého Víta, kde má rod svou kapli, vyzdobenou donátorskou mozaikou.
Za svou všeobecně prospěšnou činnost byl Josef Bartoň senior poctěn mnoha vyznamenáními, z nichž největším bylo povýšení do šlechtického stavu dne 17. června 1912 - osm let před svou smrtí se stal rytířem Bartoněm z Dobenína. V jeho erbu se objevily tkalcovské člunky, které symbolizovaly původ jeho úspěchu.

 

 

Josef Bartoň, český velkoprůmyslník,
zakladatel textilních závodů v Náchodě a České Skalici,
v letech 1902 až 1932 předseda Spolku český průmyslníků textilních,
dlouholetý starosta Náchoda.
Císař mu udělil v roce 1912 šlechtický titul rytíř z Dobenína.

Jeho synové pokračovali v dalším podnikání i v podporování kulturních aktivit a celkového rozvoje kraje. Cyril Bartoň byl členem mnoha různých kulturních organizací, z nichž za největší poctu považoval členství v předsednictvu Národního muzea v Praze. Pro muzejní sbírky získal cenné exponáty.
Od roku 1923 byl společníkem firmy Bartoň a synové i Cyrilův syn Josef (1897 - 1972).

Ještě před povýšením do šlechtického stavu, v roce 1908, se Bartoňové rozhodli, že pro svůj rod zakoupí rodové sídlo. Náchodský zámek však nebylo možné získat a tak se rozhodli koupit zanedbaný objekt barokního zámku v blízkém Novém Městě nad Metují.

 

 

Dalším zámkem rodiny se stala Zbraslav. Tento bývalý klášter s panstvím zakoupil Cyril v roce 1910 s úmyslem přestěhovat sem celou svou rodinu. Do té doby byl v bývalých klášterních stavbách cukrovar, nacházel se tu i pivovar, a celý areál byl ve velmi zuboženém stavu. V letech 1911 až 1925 byl vystaven komplex tří budov, z nichž jedna byla zpřístupněna veřejnosti a jedna byla určena jako rodinné sídlo.
K stáru si Cyril Bartoň uvědomil, že i když má od svých dcer celkem osm vnoučat, žádné nenese jméno rodu. Proto po dohodě adoptoval své tři vnuky (syny dcery Libuše Novákové) a úředně jim dal v roce 1938 potvrdit změnu jména na Bartoň - Dobenín.

 

 

V letech 1931 až 1934 světová hospodářská krize citelně zasáhla i firmu Ladislava Bartoně, který podnikal samostatně. Před koncem života (1939) předal Ladislav Bartoň majetek svým synovcům a neteřím.
V roce 1935 vznikly spojením majetků Josefa Bartoně z Náchoda a Jiřího Čerycha a Aloise Dyntera z České Skalice Českoskalické textilní závody. Od roku 1937 (respektive 1939) byl majitelem velkostatku a spolumajitelem závodů Josefův syn JUDr. Václav Bartoň - Dobenín ( + 1982).

Rytíř z Dobenína

Ucházel-li se někdo o vstup do šlechtického stavu, potřeboval k tomu povýšení od panovníka a přijetí od příslušníků stavu. Hledělo se především na starobylost, neposkvrněnost a zachovalost cti.
Predikát (přídavek ku jménu) - tedy šlechtický přídomek - označoval původ daného šlechtice. Šlechtici se píší například podle hradu či města jež založili, sídlili, zdědili nebo se narodili - Karel ze Žerotína, Albrecht z Valdštejna, Jiří z Poděbrad, Ladislav ze Šternberka, Jan z Pernštejna a další. Podobně složena byla i jména - Otík rytíř z Bubna, Ctibor Drnovský z Drnovic, Zdeněk Lev z Rožmitálu, Petr Vok z Rožmberka, Smil z Chlumu a z Křenic, ...
Časem, hlavně však v 15. - 16. století docházelo k povýšení do šlechtického stavu, aniž by povýšená osoba či rod vlastnili nějaké konkrétní sídlo. A tak vznikají predikáty vymyšlené. Řada predikátů neoznačovala konkrétní místo lidského obydlí, ale například jistou lokalitu, k osobě či rodu se vážící nebo jen nahodile vhodnou. To je případ i rytířského titulu Bartoňů z Dobenína. Jejich predikát je odvozen od významného místa nedaleko Náchoda.

Na jih od Náchoda leží nad průsmykem Branka táhlý vrch Dobenín. Kdysi tudy procházela zemská stezka z Čech do Kladska. V těchto místech byla strážena vojenskou posádkou proti vpádu nepřítele. Místo vešlo poprvé ve známost roku 1068. Vratislav II. byl ve sporu s bratry Konrádem a Otou o uvolněný biskupský stolec, na který oni chtěli dosadit nejmladšího bratra Jaromíra. A právě při polním ležení Vratislavova vojska v zemské bráně u Dobenína za Náchodem došlo k otevřenému konfliktu, kdy Vratislav musel bratrům nakonec ustoupit a pražským biskupem Jaromíra prohlásit.
Další historická událost se na Dobeníně udála roku 1241, kdy zde byl odražen vpád Tatarů.
Počátkem ledna roku 1424 se v blízkých lesích střetly oddíly Jana Městeckého z Opočna, Petra z Červené Hory a Artuše z Černčic s husitským vojskem vedeným Žižkou. Pánové dopadli špatně, Žižka nad nimi zvítězil. Špatně skončila i osada jež na Dobeníně stávala - Žižka ji nechal srovnat se zemí.
Další památné datum je 27. června 1866, kdy se na dobenínské pláni odehrála jedna z bitev prusko-rakouské války, tzv. bitva u Náchoda. Došlo zde ke střetnutí rakouské jízdní brigády generála Soimse s pruskou jízdní brigádou generála Wnucka. Rakušané zde byli poraženi. Již 1. června 1868 byl na počest rakouského VI. armádního sboru odhalen monumentální mramorový obelisk, který zřídil důstojnický sbor pěšího pluku č. 4. V roce 1907 k němu přibyl pomník ve tvaru skály s moravskou orlicí, věnovaný praporu polních myslivců.

 

 

Na úbočí Dobenína se rozkládá vesnice Václavice s kostelíkem sv.Václava, na jehož hřbitově a v okolí se nachází několik hromadných i jednotlivých hrobů. Od roku 1998 přes Dobenín prochází Naučná stezka Náchod - Vysokov - Václavice 1866, věnovaná bitvě u Náchoda. Obsahuje celkem devět zastávek a tři odbočky s informačními tabulemi. Naučná stezka začíná před portálem tzv. úřednického traktu náchodského zámku.
Dobenín je jedním z nejvýznamnějších památných míst, takže se nelze divit, že kámen z něj byl vezen do Prahy a uložen do základů Národního divadla.

Zbraslav
Zbraslavský klášter (a později zámek) má na události velmi bohatou a zajímavou historii. Pověst říká, že původně zde na své tvrzi sídlil Zbraslav, snad se zde nacházela i celá osada téhož jména. Tvrz v roce 1268 nechal Přemysl Otakar II. přestavit na lovecký dvůr.

 

 

Kronika česká Václava Hájka z Libočan líčí založení zbraslavského kláštera takto.
Roku 1293 velké války panovaly mezi panovníky franckým, anglickým, králem římským, knížaty a hrabaty. Vácslav, král český, velmi snažně Pánu Bohu sloužiti počal a službu boží v kostele pánu Bohu a svatým jeho k poctivosti vždycky den ode dne rozmnožoval. V kostele když byl a Pánu Bohu svému počal se modliti, vedle svého obyčeje nikdá nechtěl s žádným nic mluviti; páni, rytířstvo, také i lid obecný, jeho takové dobré a chvalitebné vidouce obyčeje při činění poctivosti Pánu Bohu, také se tak zachovávali.
Král pak mimo jiné chtěl více Pánu Bohu svému se zachovati, někdy jednoho dne při mších svatých dvanácti nebo šestnácti byl a neodešel, až se poslední dokonala. Svého pak náboženství chtě paměť věčnú zůstaviti a k tomu ve snách sa napomenut od blahoslavené Panny Marie, klášter někde v příhodném místě k poctivosti Rodičky Boží postaviti mínil. Protož k opatovi do Sedlce bez meškání jel a s ním a s jeho konventem se o to radil.

Když se roku 1294 vrátil král Vácslav z Míšně do Prahy, chtěl svůj slib který učinil Pánu bohu a blahoslavené P. Marii vyplnit, vydal se na půst a palčivé motlitby, žádaje Pána Boha aby mu ráčil vyjeviti a místo ukázati, na kterém by měl klášter rozkázati postaviti.
Na den svatého Floriána pojav sebou Jetřicha, opata sedleckého a Konráda, převora kláštera téhož i mnoho jiných bratří řádu cisterciáckého, i vsedl s ními na jednu velikú lod a plavil se s ními od Prahy vzhůru po řece Hltavě až do kláštera ostrovského, kdež jsú bývali bratři řádu svatého Benedikta. A když sů místo shlédli a ostrov obešli, zase sů na loď vsedli, však nebyli jsú toho úmyslu, aby ten klášter prvé Pánu Bohu a svatému Janu oddaný měli zbořiti neb zrušiti, ale chtěl král řádu cisterciáckému jej poddati a tomu řádu svatého Benedikta jinde dáti postaviti. I plavíce se dále vystoupili na břeh tu, kdež byl někdy mnohými před lety nějaký rytíře jménem Zbraslav dvuor sobě postavil a v něm až do své smrti seděl. A když se k smrti přibližoval, kanovníkuom kostela pražského jej kšaftem pořádným poručil a dal. Potom král Otakar dvuor ten na týchž kanovnících za ves Bučovice vyfrajmarčil a z toho dvoru Zbraslavova dvuor lovecký sobě a budúcim kralům učinil, jestliže by kdy na lov jeli, tu aby mívali noclehy a odpočinutí. Spatřivše způsob toho dvoru a položení místa, opět vešli na lodí a po řece, kteráž Miza slove, až do Radotína se plavili a tu též místo zhlédli a na lodí vsedše plavili se do Prahy.
Nazejtří dal král opatovi a bratřím prodlení tří dnů, aby se dobře rozmysleli a z těch tří míst si vybrali sobě jedno. Po třech dnech před krále předstoupili, to místo kdež dvuor Zbraslav jest, aby jim dáno bylo za to žádali. Král k tomu svolil milostivě, ale když odešli, někteří z dvořanů královských duchem ďáblovým vedeni, předstoupili před krále a žádali, aby toho král nečinil, neb v tom dvoře výborná že jsú králi a jeho lovcům odpočinutí a stanoviště a že Otakar jeho otec míval zvláštní zde potěšení. A tak jsú jeho na to namluvili, že jest svůj mysl od dobrého započatého odvrátil.

Léta 1296 král poslav některé své rady, kázal jim založiti klášter zbraslavský a dav tam uvést mnoho zedníků, kameníků a tesařů a i jiných dělníků, pilně a spěšně kázal stavěti domy toliko k obývání opatovi a jiným bratřím a místo, kde by kostel měl státi sám vyměřil a krumfešty převelmi hluboké kopati dal. I sběhlo se veliké množství k tomu dílu dělníků, někteří z nich z peněz a jiní pro Pána Boha dělali. Formanů a sedláků na každý den velmi mnoho s vozy přijelo a kamení , hlínu, vápno, cihly, dříví a jiné potřeby k dílu přivezlo. Někteří pak lidé chleby napekli a vozili a dělníkům rozdávali. Na každý den ženy ze vsí koláče v břemenech nesly a mezi dělníky je rozdělovaly. Každý den byl mezi dělníky trh věcí; mohl sobě každý kúpiti co se mu zlíbilo.

Toho roku 1297 jsa král český rozený, řádně volený byl Vácslav v neděli den Svatého ducha, jenž byl druhý den června měsíce, tj. den svatého Marcellina, maje věku svého dvacet a sedm v kostele sv. Víta na hradě pražském slavnostně korunován.
Nazítří pak, tj. v pondělí svatodušní, raným jitrem král vnově korunovaný jel slavně na Zbraslav do kláštera a přijel tam, ano slunce z hory vycházeti počalo. A sesednuv z koně on i biskupové přistoupili k příkopům hlubokým, které byly vyhloubeny, aby se v nich gruntové kostelní zakládaly. I všel jest tam do toho dolů najprv arcibiskup mohučský a za ním král Vácslav a po nich Konrád, první opat téhož kláštera, a vzavše kámen na němž bylo napsáno zlatými literami Jezus Kristus, všickni tří spolu položili jsú jej jako základ a první kámen toho kláštera Panny Marie. A arcibiskup tu stoje toho kamene požehnal a řka: Fundamentum ením nemo potest aliud ponere preter id, quod positum est, quod est Christus Jesus (Základu zajisté žádný neumož jiného položiti krom toho, což jest položeno, jenž jest Kristus Ježíš.)
A vyšedše ven, tu arcibiskup na tom místě, kde státi měl veliký oltář, při přítomnosti krále a jiných všech biskupů, knížat, hrabí a pánů i všeho lidu obecného, mši o Panně Martii Rorate celi desupoer s velikou slavností sloužil. A tu sedm biskupů spolu zpívalo Allelujá. Po vykonání mše obešel král celý příkop gruntu kostelního již založeného a za ním šlo dvě stě a čtyřicet pánů a rytířů českých pasovaných. V tom byly přivezeny na vozech rozličné svátosti, monstrance, kalichy, ornáty, mšálové, žaltáře, breviáře a to všecko král dal darem opatovi a bratřím téhož kláštera.
A hned potom posazen byl král slavnostně na stolici a tu mnoho pánů a vladyků z rozličných zemí na rytířství pasoval a každému z nich dal štědré dary. A vykonav toto všecko vstal a rozkázal, aby více tu dvůr Zbraslav nebyl jmenován, a dal jméno klášteru tomu Aula regia, tj. palác královský a od toho času aby králové tu svuoj pohřeb měli. A jav Konráda opata, sám svou rukou král uvedl s jeho sedmdesáti bratřími do konventu a tu jemu mocně správu toho kláštera a týchž bratří poručil a vsed na svuoj kuon, v zlaté koruně jel mezi houfy věrných Čechov.

Léta Páně 1305 král Vácslav se necítil při plném zdraví, povolal k sobě do prahy Konráda pata kláštera zbraslavského, a mluvil k němu: Otče můj, oznamuji tobě, že se neduh rozmáhá po celém mém těle a vím to jistě, že dlouho již živ nezůstanu. A poněvadž tobě důvěřuji a tobě se svěřuji a věřím že tak učiníš, až já umřu že mé tělo v kápi konvršskú oblečeš podle způsobu a řádu cisterciánského a v tom místě, kde se mniši a konvrši pochovávají, pohřbíš; poklid se zdá, někde v lehčejším místě neb na dešti, toliko v ohradě kláštera zbraslavského, za to prosím. Neb já jistě znám, že nejsem hoden pro své hříchy mezi dobrými křesťany býti pohřben. A s tím rozžehnav se s ním jeho propustil.
Nazajtří povolal k sobě Jana probošta vyšehradského, Jindřicha opata sedleckého, Hynka z Dubé komorníka zemského a další ouředníky a nařídil jim svou poslední vůli. Osobám kostelním při mém pohřbu ať se dá jeden tisíc. Z oděvů mých všech ať nadělají oděvův kostelních, kterýž větší počet ať se dá klášteru zbraslavskému.
Král, kterýž byl živ třicet let a čtyři méně měsícuov, v té nemoci trvaje více jak šest měsíců a vidě, že se jeho hodina přibližuje, svou duši Pánu Bohu poručil, umřel 21 měsíce června. A třetí den na lodí vezen a od Prahy až na Zbraslav plaven s pláčem všeho lidu a tu slavně pochován
v cisterciáckém klášteře.

 

 

Vlastní výstavba kláštera pokračovala až do roku 1333. První opat Konrád Zbraslavský byl po smrti Václava II. rádcem Elišky Přemyslovny a měl velkou zásluhu na povolání Lucemburků na český trůn. V prvním desetiletí 14. století mnich Ota a po něm třetí opat Petr Žitavský sepsali známou Zbraslavskou kroniku, důležitý pramen událostí v Čechách v letech 1278 až 1338. K roku 1487. K zbraslavskému klášteru se datuje vznik jednoho z nejznámějších českých rukopisů Dyalogus dictus Malogranatum, který je dnes v majetku Heinrich-Heine-Universität v Düsseldorfu. Více o bohaté historii Zbraslavi najdete na velice pěkných stránkách Zbraslav historie info.

 

 

Proto rovnou přejdu k poslednímu majiteli Cyrilu Bartoňovi - Dobenínu, který celé panství kupuje 19. prosince 1910 od bavorského knížete Karla Oettingen-Wallersteina, pána z Hohenbaldernu a Socternu.

V letech 1912 až 1926 probíhají přestavby a restaurování zámku i kláštera podle návrhů architekta Jurkoviče (s kterým se Bartoň znal už z přestavby Nového Města nad Metují) a profesora Aloise Čenského
Cyril Bartoň objednal u sochaře Myslbeka pomník, ve kterém měly být uloženy nalezené lebky a ostatky krále Václava II., královny Elišky Přemyslovny, lebka a kostra Elišky Lucemburské (sestry Karla IV.) a ještě několika neidentifikovatelných částí koster. Myslbek však zemřel a Bartoň požádal sochaře Jana Štursu o nový návrh. Štursa a Janák vytvořili z opuky pomník Přemysla Oráče stojícího u stromu, v jehož koruně byly schránky. Dne 1. října 1925 byl pomník umístěn v kostele sv. Jakuba většího a 3. června 1926 do schránek Cyril Bartoň se svým synem Josefem slavnostně lebky uložili. Ostatní části koster byly vloženy do soklu pomníku.

 

   

 

Cyril Bartoň z Dobenína byl za svou činnost přispívající k rozkvětu Zbraslavi v roce 1927 jmenován jejím čestným občanem. Nápis na nádvoří bývalého kláštera má pravdu: „Co průmysl zničil, průmyslník Cyril Bartoň obnovil“.
Od roku 1940 má velkou část budovy zámku pronajatu za symbolické nájemné Národní galerie hl. m. Prahy. Je zde rozsáhlá expozice asijského umění, především čínského a japonského. Ta zde bude umístěna již jen do září roku 2009, kdy se odsud přesune do paláce Kinských v Praze.

 

 

 

Bartoňové zámek vlastnili až do jeho znárodnění v roce 1948, kdy odešli do emigrace a usadili se v USA. V roce 1991 byl zámek v restituci vrácen panu Cyrilu Bartoňovi – Dobenínu; v současné době jsou majiteli zbraslavského majetku jeho dědicové. V neděli 23. června 1991 byly v kostele sv. Jakuba většího uloženy v nově zbudované královské hrobce do olověných schránek nalezené ostatky Přemyslovců.

Nové Město nad Metují
Na mohutném útesu obtékaném ze tří stran řekou Metují nechal na místě bývalého hradiště stavit v roce 1501 Jan Černčický z Kácova, Černčic a Krčína gotický hrad. Po velkém požáru města prodal v roce 1527 panství pánům z Pernštejna, kteří se zasloužili o renesanční přestavbu jak zámku, tak města. Zámek znovu upravil v roce 1588 nový majitel - rod Stubenbergů. K barokní přestavbě došlo za majitele hraběte Waltera Leslieho (jednoho ze strůjců vraždy vévody frýdlantského Albrechta z Valdštejna). Před ním jej vlastnil Albrecht z Valdštejna a Trčkové z Lípy). Rod Leslie držel zámkem a panství až do roku 1802 a další dědicové z rodů Leslie, Dietrichstein a Lichtenstein se na zámku střídali v letech 1858 až 1908, kdy chátrající objekty koupili bratři Josef a Cyril Bartoňové. V letech 1909 až 1915 byla provedena stavební úprava zámecké budovy i zahrady podle návrhů architekta Dušana Jurkoviče. Vznikla krásná čtyřkřídlá dvoupatrová stavba s renesančním ochozem a mohutnou věží, zvanou Máselnice.

 

   

 

Bartoňové zámek vlastnili až do jeho znárodnění v roce 1948. V roce 1991 jim byl novoměstský majetek v restituci navrácen.


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA