wz

Vrch Cecemín a první vinice u nás

V polabské nížině, vzdálen čtyři kilometry vzdušnou čarou od řeky Labe, leží mezi městečkem Všetaty a obcí Dřísy protáhlý vrch se zvláštním jménem - Cecemín. Délka jeho hřebenu je značná - kolem čtyř kilometrů. Přestože není nijak vysoký - nejvyšší bod dosahuje nadmořské výšky 236 metrů (hladina Labe je tu kolem 165 m) - vytváří svým převýšením kolem 55 m výraznou dominantu okolní krajiny.

Slovem odborníka řečeno, Cecemín vystupuje izolovaně z Mělnické kotliny a je součástí celku Středolabské tabule. Od paty Jizerské tabule, se kterou geneticky souvisí, je oddělen plochým úvalem. Patří mezi tak zvané svědecké vrchy - jako jsou například Přerovská, Semická či Vestecká hůra poblíž Přerova nad Labem. Svědecké vrchy či hory ve svém pojmenování odrážejí skutečnost, že zachycují ve svém tělese jinde již erodované horniny a svědčí o původní výšce povrchu. Pokud nejsou uvažovány vertikální pohyby zemského povrchu, pak temeno svědecké hory leží ve výši původní krajiny, jaká byla před tím, než ji do dnešního stavu vymodelovala činnost moří a řek. Rozlišuje se hřbet Cecemína o rozloze něco přes 17 hektarů, jehož nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 181 až 236 m a nejvyšší bod hřebenu - vlastní vrch  Cecemín (ten má právě těch 236 m).

 

 

Dominantní svah Cecemína je otočen k jihozápadu. Díky prastarému odlesnění se tu vyvinula tak zvaná společenstva (vegetace) bílých strání. Geolog praví totiž, že podloží budují turonské slínité pískovce a prachovce jizerského souvrství (svrchní křída). No, přeloženo do jazyka prostých smrtelníků - je tu prostě dobrá poloha k tomu, aby si tu člověk zkusil založit vinici. Však také Mělník je nedaleko A to se i stalo. Na svahu Cecemína se udává historicky vůbec první pěstování vinné révy v českých zemích. Tedy před Karlem IV. a zřejmě i před jižní Moravou. Dodnes jsou patrné zbytky teras, které svahy členily v plochy využitelné k pěstování vinné révy i jiných plodin. . Pro příznivce vína je tu jedna dobrá zpráva - tradice pěstování vinné révy tu nezanikla, ale byla v nedávné době obnovena.

První vinaři v české kotlině

Proč o Cecemínu a jeho vinicích ale mluvíme? Vezmeme si na pomoc malou citaci:
Václav dospěl, ujal se vlády, žije však - pochopitelně - v rozporech se svou pohanskou matkou, dokonce ji vyhání z Prahy na Budeč (posléze se opět smiřují). Zato Čechy vzkvétají. Neboť mladík je panovník schopný, mírumilovný a obzvláště zbožný. Kácí šibenice, propouští vězně, rozdává chudým, utěšuje nemocné, sám sklízí na vinici Páně a lisuje mešní víno, sám peče hostie, poctivě a pravidelně platí německému vládci Jindřichu I. Ptáčníkovi roku 929 dojednaný každoroční poplatek sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra. Václavova křesťanská dobrota i jeho politická koncepce však pobuřuje nejen Drahomíru a její přívržence, ale také bratra knížete, údělného pána na Staré Boleslavi.

 

 

Je řeč o Václavu později známém jako svatý .... šiřiteli křesťanství u nás. K vykonávání obřadů potřeboval mešní víno - a to prý lisoval sám se svou babičkou Ludmilo z révy, kterou nechal pěstovat právě na svazích Cecemína.

Další citace praví ....
V osmém století, kdy v Čechách kněžna Ludmila na kopci zvaném Cecemín založila první vinice v Čechách, se v uherských nížinách proháněli barbaři s mandlovýma očima a po římských legiích už nebylo několik století vidu slechu nebo pachu. Názory o tom, že by Římané, skrytí za Dunajem, v kraji pod Pálavou, tak bohatém na močály, pěstovali révu, nevzbuzuje mnoho důvěry.

Také jiné prameny vyprávějí, že to byla kněžna Ludmila, manželka knížete Bořivoje a dcera pšovského vojvody Slavibora, která dala na Cecemíně  vysázet vinnou révu – prý moravskou, dar samotného knížete Svatopluka. Na vinicích jí měl pomáhat její vnuk – pozdější kníže Václav ( proto název vinice sv. Václava).

Dnes již vinic není na Cecemínu moc - přesněji řečeno - ještě jich tam není moc. Vinice úzký, několik set metrů dlouhý pás o šířce asi 30 metrů v části hřebenu blíže obci Dřísy. Jmenuje se právě .... Vinice sv. Václava.

Původní svatováclavská vinice byla v roce 1818 zrušena a dále nebyla udržována a postupně pustla. V roce 1905 byl proveden pokus o její obnovení za přispění kapituly a byla na ploše 28 a 77 m2 osázena mělnická réva. Pokus byl neúspěšný. Zbytky původní vinice zanikly při pozemkové reformě v roce 1921 rozparcelováním dříského dvora.  Péčí Obecního úřadu v Dřísech byla teprve v současnosti vinice znovu založena.

Tohle všechno svědčí o tom, že kolébkou vinařství v českých zemích tedy byl dnešní hřeben Cecemína. Snad to není tak úplná pravda, snad se již réva pěstovala i jinde (viz dar Svatopluka Ludmile), ale jak se zdá, tak polabské vinice mají již tradici více než tisíciletou ...

 

Vinice na jaře

 

K Cecemínu , kterému se dříve říkalo Ostrov svatého Václava, se váže krásná pověst. Až bude v okolí Všetat nejhůře, pak se všem, kdo se v dobách válečných na Cecemín utečou, dostane ochrany svatého Václava. To ovšem není pověst jediná - podívejme se na některé z nich blíže.

Pověsti o Cecemínu

Vrch Cecemín je opředen mnoha bájemi a pověstmi, které si lidé vyprávěli ještě donedávna.

Nejzajímavější z nich říká, že na úpatí vrchu bývaly velké vinné sklepy,  kam se ukládalo víno z vinice. Za nepokojných válečných let třicetileté války byly sklepy zazděny, aby bylo víno uchráněno před vojáky. Místo bylo zasypáno hlínou a zarostlo trávou. Poněvadž nepokojné doby trvaly několik let, někteří obyvatelé byli pobiti, jiní prchli a zbylí zemřeli, nemohli potomci najít zazděný otvor do sklepů a dodnes ho nikdo nenašel. A tak prý pod Cecemínem doposud leží mnoho vína.

No ... "Hledej, Šmudlo ...". Ale zkuste hledat na svazích vrchu dlouhého dobré čtyři kilometry. Kdysi kdesi jsem četl úvahu, že víno, pokud by tam nějaké vůbec bylo, by stejně nebylo k potřebě. Pokud by nebylo zkyslé, zrosolovatělo by prý tak, že by se z něj daly krájet kostičky .... No nevím, prodávám, jak jsem koupil.

Další pověst vypráví o tom, že se u kapličky na Cecemíně objevují bezhlaví rytíři, pokud má být nějaká vojna. No - rytíře jsem tam neviděl, ale zato se v oblasti vyskytují motorkáři, kteří bezhlaví jsou zcela určitě.

Kaple sv. Jana Křtitele

Na konci dnešních vinic směrem ke Dřísům stojí nově zrestaurovaná barokní kaple sv. Jana Křtitele (stětí sv. Jana Křtitele). Kaple je menší věžovitá stavba osmibokého půdorysu z poloviny osmnáctého století. Je krytá mansardovou střechou s lucernovitou věžičkou, v níž je umístěn zvonek. Věžička je ukončena pozlaceným jablkem s dvojramenným křížem. Na místě hlavního oltáře je malba na omítce imitující barokní architekturu, v jejím středu je freskovitý výjev křtu Páně.

 

 

O té kapli se vyprávěla pověst, že ji dal postavit ruský důstojník - šlechtic, který zde při válečném tažení byl raněn a zase se uzdravil. Je to jen zkazka, protože jsou uchovány doklady o postavení kaple. Podle nich dal kapli ve vinici na místě povýšeném postavit kap. Děkan Frik kolem roku 1750 nákladem 100 zl., k nimž děkan Kayser dalších 100 zl. Přidal a nákladem 120 zl. ji kázal vymalovati. V dalším období kaple chátrala a byla obnovena r.1821 děkanem Hirnlem. Další obnova se uskutečnila v létech 1882-1883 za přispění probošta Slavíčka. Kaple je v současné době vyhlášena národní kulturní památkou. V nedávné minulosti zde proběhly náročné restaurátorské práce, které byly dokončeny v roce 2002, kdy byla kaple opět vysvěcena.

Křížek u Dřís a kaplička sv. Ludmily

Abychom byli ve výčtu cecemínských památek úplní, ukažme si ještě krásný, téměř Ladovský křížek u silnice za obcí Dřísy, u kterého odbočuje cesta na Cecemín. O kus dál je při této cestě kaplička sv. Ludmily.

 

 

... a ještě pověst o tom, jak Cecemín dostal své jméno

Pověst o tom, jak dostal původní Ostrov sv. Václava název Cecemín, lze najít na stránkách Web městyse Všetaty-Přívory

Nad Všetatami se vypíná malý, táhlý kopec. Vévodí nejen obci, ale i celé krajině, protože jižním a východním směrem vyššího bodu nenajdete. Výhodnou polohu tohoto kopce pochopila i kněžna Ludmila už více než před tisíci lety a dala jižní jeho svahy osázet vinnou révou. Sem se uchyloval i její vnuk, svatý Václav, jako na místo odpočinku, aby zde nalezl nové síly pro nelehké vladařské povinnosti.

Vinice časem ustoupily lesům a tak dostal Ostrov novou tvář. Tak jako dnes, i v dávných dobách se sem chodily všetatské děti vydovádět a vzdáleny dozoru dospělých užívat volného času po svém. Však to neměly daleko a hezčího místa pro své hry by nikde jinde nenalezly. Všetaty se pod kopcem rozprostíraly v naprosté rovině a kdo chtěl mít po krajině trochu rozhled, stavěl si svůj domek na úpatí kopce. Tak vznikaly první baráčky pod strání. Malé,ale se spokojenými lidmi. Svůj malý domek zde měl i chudý chalupník, ale jak už to bývá, právě zde žilo tolik dětí, že se do chalupy málem ani nevešly. Nejmladší z nich, už poslední, byl šestiletý Přemysl. Bratrů a sester měl, že si je ještě neuměl ani spočítat, ale všichni měli stejně česká jména jako on.

Kdo by se mohl o tak malého kloučka starat! Tak mu nikdo nebránil, aby se s ostatními stejně starými i staršími druhy na stráni vydováděl. Jejich nejmilejším potěšením byla hra na schovávanou. Co se zde naskýtalo úkrytů, jak musely děti hledat, aby jeden druhého našly. A když tak Přemek jednou hledal, zdál se mu jeden nenápadný keř nápadně podezřelý. Celý ho prohledal, ale nikoho nenašel. Podíval se ještě jednou – a hle! Před ním náhle, kde se vzal tu se vzal, stál malý mužíček. Ještě menší než on, vypadal ale mnohem starší a na Přemka se mile usmíval. Protože se mu líbil a už dříve ho při hrách pozoroval, rozhodl se skřítek před ním objevit. I Přemek byl neznámým zjevem okouzlen a nevěděl, zda to může být kamarád nebo hračka, zjevení nebo skutečnost a rychle se zeptal: „Kdo jsi, co tu děláš?“ V odpověď se mu ozval jemný, tichý hlásek: „Jsem Ce-Ce, skřítek, žiji zde a ochraňuji tento les před zlými lidmi.“ Mluvil dobře, ale sykavky vyslovoval pomalu, jakoby při nich koktal. Jmenoval se Ce, ale Přemkovi se zdálo, že se jmenuje Cece. A také si umínil, že mu tak bude říkat. Dříve však než si toho mohli říci více, uslyšel Přemek hlas maminky, která ho volala. „Ce-ce, musím jít domů. Najdu tě tu ještě?“ „Tady je hezky a měkoučko, tady mě najdeš, kdy budeš chtít.“ Přemek se sním chtěl rozloučit, ale skřítek nikde. Utíkal tedy rychle za maminkou, ale pak často zabloudil pod keř do měkkého mechu a kdykoliv si přál, Ce-ce se mu zjevil. Povídali si spolu a bylo jim dobře.

Jednou zase Přemek projevil přání setkat se s Ce-ce, ale jak valil oči, když se před ním objevili skřítkové dva. Jeho Ce-ce, hladký, bezvousý, druhý stejně velký, ale s bílými vousy jako Mikuláš. Vypadal však stejně mile a jmenoval se Min. Tak měl Přemek dva kamarády – skřítky.

Když zase jednou po obědě Přemek po obědě pospíchal do lesa, mamince se jeho spěch nelíbil a zeptala se: „Kam tak naspěch?“ Rychle odpověděl: „Tam.“ Ukázal rukou ke kopci a rychle ještě doplnil: „Tam mě čeká Ce-ce a Min.“ A pak už stále chodil do lesa na Ce-ce-Min.

Tak vznikl nový název kopce nad naší obcí. Už ne Ostrov svatého Václava, ale Cecemín. Bylo tomu tak? Ne? Máte jiné vysvětlení?

Skřítkové Ce-ce a Min měli rádi děti. Často je při hrách pozorovali, ale sblížili se jen s Přemkem. Stalo se, že Přemek se svými skřítky v křovině usnul a měl krásný sen. Sen o velkém pokladu, který je na Cecemínu ukryt. Když se probudil, byli Ce-ce a Min pryč. Zůstal sám, ale vedle něho na mechu se třpytilo několik zlatých dukátů. Přišel s nimi šťasten domů a všichni se dobře pomněli.

Nález dukátů však nezůstal utajen a rozšířila se pověst, že na Cecemíně je ukryt veliký poklad. Našlo se mnoho těch, kteří by také byli rádi na Cecemíně dukáty našli. Hledali o půlnocích, o Velikonocích i Vánocích, ale marně. Tak dobře dokázali Ce-ce a Min poklad utajit a uhlídat.

 

Vinice začátkem léta

Kudy - tudy

Pokud byste se chtěli na Cecemín podívat, není to nic složitého. Snad nejlépe by to šlo vlakem (trať Lysá dad Labem - Ústí nad Labem) - dojet do stanice Ovčáry, pak jít po modré značce přes Nedomice na Cecemín, ten přejít až do Dřís a tam buď na vlak (stanice Dřísy) nebo se ještě zastavit na lesním koupališti ve Lhotě ... fantazii se meze nekladou.

 

 


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

JL