wz

Bývalo Cadbury bájným Camelotem?

Záhadným a stále hledaným hradem krále Artuše je možná rozsáhlé hradiště z doby železné v South Cadbury v hrabství Somerset v jižní Anglii. Nepřehlédnutelný, v dolní části zalesněný pahorek se tyčí do výše přes sto padesát metrů a z jeho vrcholku lze spatřit i šestnáct kilometrů vzdálenou věž, tyčící se na kopci nad městečkem Glastonbury. Kónická, sto padesát osm metrů vysoká Glastonbury Tor pochází z 5. století n. l. a bývala součástí nejdříve snad pevnosti, později pak kostela sv. Michaela. Také tato věž - keltsky Ynys yr Afalon - spolu s opatstvím v Glastonbury, zaujímá v artušovských legendách významné místo.

 

 

První písemně doložená spojitost mezi artušovskou legendou a hradem v Cadbury pochází z roku 1542, kdy knihovník krále Jindřicha VIII. věhlasný historik John Leland (Johannes Lelandus 1506 - 1551) ve svém soupisu starověkých anglických dějin o tehdejším South Cadbyri napsal: At the very south end of the church of South-Cadbyri standeth Camallate, sometime a famous town or castle. . .The people can tell nothing there but that they have heard Arthur much resorted to Camallat."
(V samém nejjižnějším výběžku od kostela v South-Cadbyri stával Camellate, kdysi proslulé město nebo hrad ... Lid si vypráví, že dnes tam není nikoho, avšak proslýchá se, že v Camallatu Artuš prodléval.)

 

 

Podle pověsti je pahorek dutý a uvnitř v jeskyni za zlatou bránou spí Artuš a jeho rytíři, kteří občas vstanou, vyjdou z pevnosti a v plné bojové zbroji se projedou po okolí. Říká se, že až bude Anglie v nouzi a nesnázích, Artuš a jeho bojovníci vyjdou ven a říši ochrání.
(Podobnost s naší pověstí o svatém Václavu a jeho rytířích spících v Blaníku nejspíš není čistě náhodná...)

 

 

Ať už je legenda pravdivá nebo ne, archeologické nálezy potvrdily, že v šestém století - tedy v artušovském období - stávala na tomto místě pevnost nějakého bojovného náčelníka, jímž byl podle mnohých sám Artuš, anebo někdo, kdo celou legendu inspiroval. Nikde jinde v celé Britanii se z artušovského období žádná podobná pevnost nenašla.

Podle místních pověstí se každý sedmý rok v předvečer prvního letního dne (anebo první letní noci, nebo o vánočním Štědrém dni - verzi vždy určí vypravěč) otevře v pahorku brána a rytíři vyvedou koně ke kostelu Sutton Monts, aby se napojili z pramene.
Ve třicátých letech XX. století spatřila toto zjevení jedna učitelka s přítelkyní, které však mohly být ovlivněny pověstí. Jely jednou pozdě v noci kolem kopce a spatřily, jak se po svahu dolů pohybují jasná světla. Zastavily, aby zjistily co to je a viděly, že to jsou pochodně připevněné ke kopím bojovníků ve zbroji na koních. Skupina rytířů pak odcválala do tmy a zmizela. Že by zjevení někdo spatřil, příliš časté není, ale existuje řada výpovědí lidí, kteří slyšeli dunění kopyt Artušova vojska.
Legenda se udržuje tak úporně, že když v době vlády královny Viktorie (1819 - 1901) přišli na místo dělat vykopávky první archeologové, jeden místní zvědavý vesničan se jich ptal, jestli jdou vyndat krále z jeskyně. Žádný král z jeskyně při vykopávkách vyndán nebyl, ale byly učiněny zajímavé nálezy. Pevnost byla ještě více zpevněna po odchodu Římanů a hradby vyztuženy zdivem opuštěných římských budov. Byly objeveny zbytky prostorné dřevěné hodovní síně velké asi devatenáct krát deset metrů, která zde stávala někdy v pátém až šestém století.
Dalším fascinujícím nálezem byl nedostavěný saský kostel ze stejné doby jako hradby, který sloužil jako jedna z obranných pevností krále Ethelreda Nerozhodného (979 - 1016). V této době Anglii zaplavovala jedna za druhou vlna ničivých nájezdů dánských vikingů (pirátů), před kterými měla ochránit i modlitba: Ach Pane, ochraňuj nás před běsněním Seveřanů.
Dánští vikingové (později nazývaní Normané, tzn. muži ze severu) pronikli do severní Francie a do Anglie. Roku 911 udělil západofranský král Karel III. zvaný Prosťáček, normanskému náčelníku jménem Rollo v léno hrabství Rouen, pozdější Normanské vévodství. Ve druhé polovině 9. století Normané kolonizovali i velkou část Anglie.
Na obranu jižní Anglie před dánskými útočníky dal král Aelfrëd Velký (847/9 - 899) postavit integrovaný systém třiatřiceti opevněných míst, která byla od sebe vzdálena ne více jak den jízdy a poskytovala tak lidem z okolí azyl v době bezprostředního nebezpečí.

 

 

Vraťme se však zpět na hradiště v South Cadbury. Z vykopávek a nálezů se usuzuje, že členitá stavba tak velkých rozměrů  byla pravděpodobně sídlem nějakého významného náčelníka nebo krále. Jelikož se hrad Cadbury nachází ve starověkém (keltském) království Dumnonia (později rozdělené na hrabství Devon a Cormwall), byl patrně hlavním sídlem dumnonských králů. O tom by mohlo svědčit i samotné pojmenování pevnosti - Cadbury mohlo vzniknout z názvu Cadova pevnost. Nebylo by to až tak nic nepravděpodobného, neboť Cador, Earl of Cornwall (482 - 537) byl jedním z dumnonských králů na počátku šestého století. Zmiňuje se o něm poprvé benediktýnský biskup Geoffrey of Monmouth ve své Historii britských králů (1136).

Podle některých historiků vznikl Camelot (tzn. kraj při řece Cam) někdy v druhé polovině 5. či v první polovině 6. století n. l. jako raně středověké hradiště keltského typu, kde se pravděpodobně nacházelo pohanské obětiště, které bylo později nahrazeno křesťanskou bazilikou a opevnění s několika kamennými věžemi, baštami a příkopem. Komplex zřejmě lehl popelem a byl zcela zpustošen během několika normanských invazí v 11. století.

Leland si pro svou zmínku o Cadbury jako o Camelotu zvolil jediné místo v Britanii, jež víceméně odpovídá legendě a to jak z hlediska velkorysých rozměrů, tak doby osídlení. Je nepravděpodobné, že by se jednalo jen o shodu okolností. Vycházel sice z místní dobové legendy, ale něco pravdy na ní být může. Mnohé potvrdily i výsledky průzkumu Camelotské výzkumné komise, která zde prováděla vykopávky  v letech 1966 až 1970 pod vedením Leslieho Alcocka.

Vykopávky prokázaly, že se jedná o zdaleka největší známé opevnění té doby. Byly nalezeny saské výrobky a artefakty středomořské civilizace, které dokládají rozsáhlý obchodní ruch. Objevu byla věnována velká publicita, neboť zkoumané území bylo spojováno s osobou krále Artuše, ikdyž Alcock s tímto spojením tak zcela nesouhlasil. Další archeologové zde pracující spojení s bájným Camelotem také odmítli a místo bylo nazváno prostě Cadbury Castle - pevnost na kopci. I přesto je tato oblast nadále s legendou o Camelotu silně spojována.

 

 

Jediný známý dokument z pátého století popisuje, že Britanie byla rozdělena na kmenová království; pozdější vyprávění Keltů se pak zmiňují o řadě bitev proti Saxům a o vojsku pod vedením vůdce jménem Artuš.
Podle různých teorií měl Cadbury výhodnou polohu k obraně jihovýchodní Britanie a mohl být právě proto tou pevností, ze které Artuš vedl své vojsko do poslední bitvy na hoře Badon, jež se považuje za skutečnou událost, přestože její přesné místo neznáme.

 

 

Badbury Hill v hrabství Dorset

Jelikož poloha hory Badon není známá, považuje se za jednu z možností, kde mohlo dojít k poslední z dvanácti bitev, místo zvané Badbury Hill. K této bitvě skutečné došlo na počátku šestého století a zavilý válečník jménem Artuš v ní odrazil nájezd Jutů, Anglů a Saxů.

Asi jednu míli od vesničky Shapwick se na návrší Barbury Hill mezi stromy skrývá Badbury Rings, hradiště z doby železné, tedy z doby zhruba mezi roky 800 před n. l. a 43 n. l., kdy Britanii obsadili Římané. Sestává ze tří příkopů ve tvaru soustředných kruhů, které chrání velkou vnitřní svatyni, kde zřejmě bydleli lidé. Na plošině pahorku (ovál o rozloze 7,2 ha) jsou kruhové prohlubně, jež jsou všeobecně považovány za pozůstatky příbytků, stavěných z proutí a bláta.
Hrudky z hlíny z každého příkopu se používaly k vybudování zvýšených okrajů, jež účinně zdvojnásobovaly výšku hradiště a tvořily hradbu. Vzdálenost ode dna příkopu k vrcholku hradeb představovala až dvanáct metrů, tedy na tu dobu obrovskou výšku, kterou bylo třeba zdolat při dobývání.
Navíc je pravděpodobné, že nad hradbou se ještě budovaly dřevěné stavby, jež poskytovaly podobnou ochranu jako cimbuří hradu. Jelikož dobyvatel musel zdolat tři překážky, byla pevnost v té době prakticky nedobytná.
Hradiště má pouze dva vchody - jeden na východě a druhý na západě, což vedlo řadu badatelů k přesvědčení, že Badbury sloužilo alespoň zčásti spíše k obřadním než obranným účelům. Rovněž je velice pravděpodobné, že hradiště vzniklo na starším místě většího významu. V bezprostřední blízkosti jsou čtyři mohyly z doby bronzové a při severozápadní straně hradiště se křižovaly v římském období dvě silnice, které často sledovali linii starověkých stezek či siločar. Panuje názor, že Badbury bylo jedním ze sídlišť dorsetského kmene Durotrigů a podlehlo patrně římským vojákům za vlády císaře Claudia.

 

 

Místo má tvar stočeného hada a když na ně pohlédneme z výšky, tak příkopy a hradby silně připomínají obřadní labyrinty, jež byly součástí předkřesťanských rituálů. Protože však na hradišti nikdy neproběhl archeologický průzkum, nabízí se ještě mlhavější a smělejší souvislost a to právě s artušovskou dobou a bitvou na hoře Badon. Badbury Hill je jednou z možných variant Badon Hillu (keltsky Mynydd Baddon, latinsky Mons Badonicus), kde Artuš kolem roku 518 porazil anglo-saskou armádu, i díky místní legendě, která říká, že Artuš v podobě havrana žije zde v lese.

Poznámka nakonec

Zmínky o Camelotu se objevují ve francouzských prózách i poezii od 12. století. Hrad je v nich popisován jako obdivuhodná stavba a jedinečný symbol Artušovy královské moci. Zcela poprvé se Camelot objevuje v románu francouzského šlechtice Chretiéna de Troyes (1130 - 1183) "Lancelot, le Chevalier de la Charrette" - Lancelot aneb rytíř s károu", který vznikl mezi lety 1177 až 1181. Pojednává o roztržce mezi králem Artušem a jeho přítelem, rytířem Lancelotem, jejíž příčinou je Artušova žena Ginevra. Lancelot odchází do strašných bitev a vrací se jako vítěz - hrdina, kterému Artuš odpouští...

Příběh je lokalizován do neurčité části Anglie, přesto v některých chvílích lze děj spojit s určitými městy. Avšak ani to nepomáhá určit přesně místo, kde měl bájný Camelot skutečně existovat. Současní vědci považují existenci Camelotu za zcela smyšlenou a jeho geografické určování za ideální náměty jednak pro spisovatele románů a jednak jako cíle pro zvědavé turisty, kteří se rádi přijedou podívat na kopec, o které se píše jako o možném "stanovišti" mystického Camelotu.
Hledání opravdového Camelotu začalo už v 15. století a dosud neskončilo; dokonce se přesunulo z Anglie na francouzské pobřeží do Normandie. Kdo tedy říká, že Camelot může být všude, má nejspíš pravdu...


Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA