wz

Komentář k prohlášení Milana Knížáka "Moderní koncentrák"

Vážená redakce Parlamentních listů, 

dovoluji si vám zaslat níže připojený text, ve kterém poukazuji na nikoliv náhodnou podobnost praktik NSDAP a naší dnešní demokratické reprezentace, kterými se ze života lidí stává jakési přežívání v “moderním koncentráku”, tak jak výraz trefně použil Milan Knížák (PL 12/11/2020). O závažnosti problému a naléhavosti odmítnutí takovéto politiky svědčí mimo jiné i nedávná demonstrace v Berlíně, jejíž účastníci zcela právem poukázali na nebezpečnou podobnost dikce nového německého zákona “boje proti infekcím” se zákonem, kterým se Adolf Hitler a NSDAP zcela legálně chopili absolutní vlády a moci nad životy a osudy všech občanů.  

KONEČNÉ ŘEŠENÍ KORONAVIROVÉ OTÁZKY ANEB NSDAP DEMOKRACII VZOREM? Komentář k prohlášení Milana Knížáka "Moderní koncentrák" 

 "Vláda a média se nás snaží totálně zmanipulovat a snižují tím naši psychickou odolnost. V traumatizované společnosti se velmi špatně žije. Připadám si jako v nějakém modernějším koncentráku. Vidím kolik inteligentních lidí tomu podléhá, jak jim to paralyzuje život. Nikdo nemá právo s námi takto jednat!" Tolik slova Milana Knížáka, výtvarníka a bývalého ředitele Národní galerie, pronesená na adresu české vlády a zpravodajství veřejnoprávní televize (Milan Knížák: Moderní koncentrák. Parlamentní listy, 12. listopadu 2020). Zdálo by se, že jde z Knížákovy strany o umělecky emotivní, svobodomyslná, leč vědecky nepodložená tvrzení. Avšak, umělcům bývala vždy vlastní schopnost citlivě vnímat, vidět a zobrazovat aktuální skutečnost stejně jako vzdálenější budoucnost, a to v míře přesahující obzory myšlení a jednání nejen politiků, ale dokonce i vědců.  

Dnes se zdá těžko pochopitelné, kolik z posledně jmenovaných, včetně lékařů, konalo ve prospěch "konečného řešení židovské otázky". Stejně jako proč nacisté, ve své posedlosti kultem těla, hygienou a strachem z infekčních nemocí, vybudovali až s vědeckou precizností koncentrační tábory, kde panovaly zoufalé hygienické podmínky, kde propukaly epidemie infekčních nemocí a kde z prací osvobozených lidských bytostí zbývaly jen kůží potažené kostry. Jedno z možných vysvětlení připomněl svého času filosof Václav Bělohradský, totiž že Adolf Hitler opíral svou nenávist vůči Židům mimo jiné o utkvělou představu, že ke konci každé věty přidělávají otazníky. A jelikož věda tu je od toho, aby všechny otazníky života odstraňovala, zdálo se být logické a přirozené vědeckou cestou zlikvidovat přímo autory, nositele a šiřitele všech těch otazníků, neboť přece dle nacistů představovali zhoubnou infekci, ohrožující samu existenci čisté lidské rasy.  

Metoda konečného řešení pandemie židovské a další rasově méněcenné, a tudíž existenci lidstva ohrožující nákazy, byla evidentně založena na vědecky podložených důkazech: na tabulkách antropometrických hodnot lebečních koeficientů, na barvě vlasů, očí, na tělesné výšce a celkové tělesné konstituci, a pochopitelně na rasovém původu - tj. na koeficientu rasové "bezinfekčnosti". K těmto vědeckým tabulkám pak stačilo zpracovat a vydat příslušným ministerstvem potřebné zákony a prováděcí vyhlášky, závazné pro všechny obyvatele - přičemž jejich formulace vycházela z vojenských předpisů, proslulých svou schopností postihnout každý i sebemenší detail, jak se musí každý voják i velitel za té či oné situace zachovat, co musí, smí a nesmí - a hlavně, že o ničem, co se v těch předpisech píše, nesmí pochybovat, nýbrž je jen slepě následovat a vykonávat. A pak již jen stačilo obyvatelstvo mediálně zpracovat: naočkovat v lidech strach, coby živnou půdu masové hysterie - a najít a označit viníky jejich sociálních a vůbec životních obtíží. Z lidí se tak stala pouhá čísla - tak jak se ve svém chování, jednání a životech vůbec podřídili řeči číselných tabulek vládou definovaných rizik. Z demokracie, v níž dosud žili, se tak doslova přes noc lidé probudili do diktatury.  

Z výše uvedeného se sama od sebe nabízí dosti hrozivá paralela se současností - a sice se způsobem, jakým i demokratické země světa a jejich vlády - a tu českou nevyjímaje - přistoupily ke "konečnému řešení koronavirové otázky". Stačilo jim vydat pár zákonů, prováděcích předpisů a číselných tabulek rizik, k tomu vyhlásit nouzový stav, zákaz nočního vycházení, omezit svobodu pohybu a shromažďování. A navrch přidat permanentní mediální masáž za účelem vyvolání strachu, coby prostředku snadné ovladatelnosti, jehož a jejímž nejviditelnějším znamením se staly plátěné náhubky. A ovšem, bylo třeba označit nepřítele: nejen sám koronavirus, ale jako zvláště nebezpečné pak ty osoby, které tím, že se odmítaly ztotožnit s oním "konečným řešením", byly označeny za nezodpovědné živly, které mají na svědomí šíření infekce a nepřímo i smrt tisíců nevinných občanů - a kterým je tudíž nutné omezit jejich občanská práva, ve stylu nášivek "Jude" a nápisů "Židům (ergo, lidem bez roušek) vstup zakázán" (patrně ne čistě náhodou mnohde vytištěných na žlutém papíru). Polovojenská diktatura epidemiologů se tak i u nás ujala své moci.  

Karel Kryl, nesmlouvavý obhájce lidské důstojnosti a kritik veškeré politiky ji pošlapávající, by dnes na koncertě vysílaném ze svého, vládními protikoronavirovými opatřením vynuceného "domácího exilu", patrně mimo jiné lidem zazpíval: "Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak přikázali se bát a zakázali dýchat. A bylo jim to málo, tak poručili i dětem, nosit roušky jak si přálo veličenstvo Kat..." Vskutku ani nacisté se ve svém fanatismu nesnížili k tomu, čeho jsme se stali svědky v Čechách: a sice k poukazování (a to i ze strany vědců), že děti představují fatální zdravotní hrozbu pro své rodiče a prarodiče. Jako by to byly děti, které za celou tu koronavirovou pandemii mohou. Něco takového představuje absolutně nemravnou podpásovou taktiku citového vydírání, ne nepodobnou té, jakou používali nacisté, když za všechny stávající i budoucí obtíže obviňovali Židy. Zvolenou cestou likvidace koronavirové hrozby, jako by se snad jednalo o nějakou biologickou zbraň hromadného ničení, došlo k ponižování lidské důstojnosti - té důstojnosti, jež s přibývajícím věkem získává v lidském životě na své hodnotě a významu. Ve jménu ochrany životů se lidskost vydala na "pochod smrti".  

Nelze si přitom nepovšimnout finančních zájmů, skrývaných pod rouškou posílení hygienických a protiepidemických opatření určených k omezení život ohrožujících zdravotních rizik. Jako by tato opatření ve vzdálenějším horizontu záměrně cílila naopak na zvyšování rizika oslabení přirozené imunity v lidské populaci. Je to snad předzvěst a příprava na "skvělý nový svět", ovládaný medicínsko-průmyslovým komplexem, kde bude vše dokonale sterilní, aseptické, hygienické, a kde nám každého rána "Velký Bratr" (Farmaceut, Hygienik a Epidemiolog v jedné osobě) oznámí stupeň rizika, které nás čeká, pokud vyjdeme z bytu? Ven, kde nás budou policie i občané kontrolovat, zda nařízený stupeň antivirové ochrany dodržujeme? Kde bez platného očkování proti koronaviru budeme a priori kriminalizováni coby podezřelé a nežádoucí osoby, neřku-li jako zločinci? A kde na udání sousedů budou hygienici za asistence policie vnikat do našich bytů, aby ověřili, zda jsou všechny místnosti, podlahy a předměty pravidelně dezinfikovány? Nebude to snad přesně ten "modernější koncentrák", o kterém hovoří Milan Knížák? Anebo, přesněji řečeno, nebude to jen extrémně opačný případ těch koncentráků, jež Třetí říše vybudovala na vědeckých základech ideologie NSDAP?  

Nejen každý virolog, hygienik, epidemiolog, lékař či biolog, ale dokonce i každý politik se stal z ničeho nic odborníkem na exponenciální funkce. Mnozí z nich si však neuvědomili, že přírodním procesům jsou vlastní samoregulační mechanismy zpětné vazby. Což je i případ přirozené kolektivní imunity. Ani kvasné procesy v burčáku, ani koronavirová pandemie, nemohou probíhat donekonečna. To jen budovatelé "světlých zítřků" předkládali svého času vlastnímu lidu k uvěření nad všechny meze rostoucí exponenciální křivky těžby uhlí a výroby oceli. Z průběhu tzv. druhé vlny (ve skutečnosti jen restrikcemi potlačené vlny původní) je přitom patrné, že ona exponenciála je jen součástí Gaussovy křivky, vyjadřující přirozené statistické rozložení počtu pozitivně na koronavirus diagnostikovaných osob v závislosti na čase. Je tudíž otázkou, jak moc všechna ta celoplošná restriktivní opatření, učiněná s představou "poručíme větru, dešti", průběh pandemie ovlivnila.  

Jakkoli přírodního původu, koronavirová pandemie představuje typické civilizační onemocnění - a jako taková je svým způsobem příznakem a projevem onemocnění moderní civilizace. A její oběti tak jdou prvořadě na vrub bezkoncepčnosti, nekompetentnosti až naprosté impotentnosti zdravotní vládní politiky na poli primární prevence. Jmenovitě ve smyslu nezájmu i neschopnosti vlády při prosazování prioritních zásad zdravého životního stylu lidské populace obecně, a zdravé výživy a tělesného pohybu a dalších fyzických aktivit jejích příslušníků zvláště, coby finančně - oproti farmakologickým intervencím - nenáročné metody prevence a podpůrné léčby civilizačních onemocnění, jako jsou diabetes, obezita, chronické respirační nemoci - a mnohdy k tomu navíc i hypertenze. V případě seniorů pak není problémem jejich věk, nýbrž jejich špatná výživa i špatná fyzická kondice. Všeobecně významnou roli navíc hraje i prevence psychosociálního stresu a snižování úrovně znečišťování ovzduší. Spoléhat se proto v případě civilizačních onemocnění na jejich vymýcení cestou farmakoterapie a vakcinace je nejen naivní, ale i hloupé a nebezpečné. Ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny nemohou být nadále v tomto smyslu pouhou farmaceutickou pračkou peněz daňových poplatníků.  

Vládou prosazované "konečné řešení koronavirové otázky" je stejnou cestou do pekel jakou bylo svého času konečné řešení otázky židovské. Výsledkem nemůže být nic jiného než odumírání demokracie a lidskosti a nástup programem NSDAP inspirované diktatury politiků a epidemiologů, a to i v zemích považovaných za demokratické. Přičemž argumenty, že zrovna stát Izrael uplatnil neobyčejně tvrdá (leč kýžený efekt stejně nenesoucí) opatření při řešení "koronavirové otázky", nemají žádnou váhu, neboť i samy oběti se někdy dokážou uchýlit k jednání povahově srovnatelnému s tím, jakého se vůči nim dopouštěli pachatelé. "A já fakt věřil tomu, že tohle jsou jen ty tolik kritizované praktiky někde v Číně či Severní Koreji. Ale mýlil jsem se,"  poznamenal pro Parlamentní listy veterinární lékař Jiří Žák, v reakci na návrhy, aby lidem, kteří se nenechají očkovat proti koronaviru, byla omezena jejich občanská práva. Podstatou poučení se z "konečného řešení koronavirové otázky" je tak dnes, stejně jako před téměř sto lety, téma mlčenlivého přihlížení a přikyvování občanů politické zvůli a zlu páchanému vládou ve jménu veřejného blaha.



Zdeněk Smrčka

Zpět na stránky Doba Covidová

 

Zpět k Mostu ?